Základní informace o Lužických a Žitavských horách

... Lužické hory jsem si oblíbil snad nejvíce. Zprvu jsem k nim byl nedůvěřivý, ba až ironický. Jaképak to jsou hory, když výškově nedosahují ani úrovně Českomoravské vysočiny? Brzy jsem ale pochopil, že to jsou skutečně opravdové hory, jen ve zmenšeném měřítku. Jejich vrcholy ční monumentálně nad okolní krajinou, úbočí nejvyšších hor jsou pokryta kamennými sutěmi, z lesů na mnoha místech vystupují skalní útvary, jednotlivé hřebeny a rozsochy jsou odděleny hlubokými údolími. A to vše je zahaleno do krásných lesů, mnohdy ještě s původními bukovými porosty. Neznám krásnějšího místa, než Lužické hory na podzim.

M. Sovadina, Jizerské a Lužické hory 6/1997

Lužické a Žitavské hory jsou nevelké pohraniční pohoří, ležící na rozhraní severních Čech a Saska mezi Děčínem, Libercem, Českou Lípou a Žitavou. Česká část pohoří se nazývá Lužické hory, zatímco německá část se označuje jako hory žitavské (Zittauer Gebirge).

Geologie

Geologicky jsou hory budované převážně svrchnokřídovými pískovci, oddělenými na severní a severovýchodní straně od starších žul lužického plutonu a slabě přeměněných prvohorních hornin ještědského krystalinika výrazným zlomem, zvaným Lužická porucha. Podél něj byly starší horniny před koncem křídového období vyzdviženy k povrchu a v okolí Doubice nebo Kyjova byly přitom z podloží vyvlečeny i drobné kry jurských vápenců, které se jinde v Čechách nevyskytují.
V třetihorách pronikalo puklinami v žulách a pískovcích z hlubin Země čedičové a znělcové magma, jehož tuhnutím vznikly četné podpovrchové lakolity a žíly, ale také na povrch vytlačené kupy a plošně rozsáhlejší výlevy. V Žitavské pánvi na severní straně hor se ukládaly jezerní sedimenty se slojemi nekvalitního uhlí (lignitu), dobývaného později v okolí Hrádku nad Nisou, Olbersdorfu a Turówa.

Během čtvrtohor byly měkčí pískovce postupně erodovány a pevnější vyvřelé horniny tak byly odhaleny a vypreparovány do podoby protáhlých hřbetů a výrazných kuželovitých nebo kupovitých vrchů, vytvářejících charakteristický reliéf hor. V ledových dobách se sem od severu rozšířil kontinentální ledovec, který v době největšího zalednění pronikl až k Jítravě, kde po něm zůstaly glaciofluviální štěrkopísky s úlomky skandinávských hornin a pazourků.
V okolí Mařenic, Polesí i jinde se v minulosti dobývala chudá železná ruda a u Jiřetína pod Jedlovou se těžily drobné žíly sulfidů mědi, olova a zinku s příměsí stříbra. Na Vápence u Doubice se dobýval jurský vápenec a u Skalice, Prysku nebo Velenic jsou pozoruhodné podzemní lomy na písek.

Hory a vodstvo

Přestože zdejší hory nejsou moc vysoké, tvoří významné klimatické rozhraní, oddělující českou kotlinu od severní rovinaté krajiny Horní Lužice a Šluknovska. Nejvyšší horou je Luž / Lausche (793 m), ležící přímo na česko-německé hranici, a dalšími významnými vrcholy jsou Pěnkavčí vrch (792 m), Jedlová (774 m), Klíč (760 m), Hvozd / Hochwald (750 m) nebo Studenec (736 m). Přes 700 m mají ještě Velký Buk (736 m), Malý Buk (712 m), Weberberg (710 m) a Bouřný (703 m). V Žitavských horách jsou vedle Luže a Hvozdu nejvýznamnějšími vrchy Jonsberg (653 m), Buchberg (652 m), Töpfer (582 m), Oybin (515 m) a Breiteberg (510 m). V blízkosti Lužické poruchy, zejména v okolí Oybinu a Jonsdorfu, se vytvořily četné pískovcové skály i větší skalní města.

Díky hojným srážkám jsou hory poměrně bohaté na vodu. Pramení zde říčka Kamenice s hlavním přítokem Chřibskou Kamenicí a četné přítoky řeky Ploučnice, jako je například Sporka, Dobranovský a Boberský potok, Svitávka s Hamerským potokem nebo Panenský potok s Heřmanickým a Kněžickým potokem. Severní svahy hor odvodňuje u Krásné Lípy říčka Křínice, protékající územím Českosaského Švýcarska do Labe, a v okolí Jiřetína potok Lužnička, který se v Grossschönau vlévá do Mandavy. Ta ústí v Žitavě do Lužické Nisy, přitékající sem širokým údolím od Liberce a Hrádku nad Nisou. Po hlavním hřebeni hor prochází významné evropské rozvodí mezi Severním a Baltským mořem.
V centrální části hor najdeme několik lesních rybníků, jako je například Hraniční, Bělský, Malý a Velký Jedlovský nebo Svorský rybník, větší vodní plochy se nachází pod úpatím hor. Na jižní straně jsou to zejména Radvanecký, Cvikovský, Červený a dva Kunratické rybníky, na severu pak Velký rybník a Světlík u Horního Podluží. Malé vodní nádrže jsou u Kyjova nebo Naděje a vodohospodářsky významná je přehrada u Chřibské. Rekreačně se využívají hlavně Olbersdorfské jezero a jezero Kristýna, vzniklá zatopením bývalých uhelných dolů.

Lesy

Lesy pokrývají více než polovinu území Lužických a Žitavských hor. Až do intenzivní kolonizace ve 13. a 14. století byly hory porostlé neprostupným pohraničním hvozdem, v němž převažoval buk a jedle s příměsí smrku, jasanu, javoru, jilmu a dalších listnatých dřevin. S rozmachem sklářství po 15. století ale byly původní lesy postupně vykáceny a v pozdější době nahrazeny smrkovými nebo borovými monokulturami. Zbytky bučin se zachovaly pouze v izolovaných ostrůvcích na odlehlých místech a vrcholcích hor. Dnes zde kromě smrků a borovic můžeme vidět buk lesní, javor klen nebo mléč, jasan a občas lípu, habr nebo jilm. Na některých místech rostou také duby, pozoruhodná je hlavně chráněná doubrava na Klíči, která je jednou z nejvýše položených doubrav v Čechách. Kolem potoků najdeme místy jasano-olšové luhy.
V 70. a 80. letech 20. století byly lesy silně poškozeny průmyslovými exhalacemi a přestože se čistota ovzduší v 90. letech zlepšila, nepřirozené smrkové lesy jsou stále ohrožené a hůře odolávají nepříznivým povětrnostním podmínkám i hmyzím škůdcům. Od roku 2018 se v nich významně šíří lýkožrout.

Rostlinstvo

V oblasti najdeme řadu typických rostlinných druhů, z nichž některé patří i mezi druhy ohrožené. Botanicky zajímavým prostředím jsou především květnaté bučiny, které níže na svazích přechází do klenových bučin a suťových lesů. V jejich podrostu se vyskytuje například dymnivka dutá, samorostlík klasnatý, kyčelnice devítilistá a cibulkonosná, mařinka vonná, bažanka vytrvalá, lilie zlatohlavá, áron plamatý nebo měsíčnice vytrvalá, místy se můžeme setkat s lýkovcem jedovatým. Výrazně se uplatňují také žebrovice různolistá, sítina ostrokvětá, mokrýš vstřícnolistý, strdivka jednokvětá, štírovník bažinný a ostřice převislá. Ve vyšších polohách se vyskytuje devětsil bílý, prha arnika, čarovník alpský, vranec jedlový, sedmikvítek evropský a kokořík přeslenitý. Na lukách roste například zvonek rozkladitý, rožec obecný, chrastavec rolní a kopretina bílá, zjara můžeme najít i prvosenku vyvýšenou. Vlhká místa osidluje bledule jarní, kozlík dvoudomý a lékařský, vachta trojlistá, všivec lesní, sítina rozkladitá a různé druhy ostřic. Na některých místech přetrvaly tzv. orchidejové louky s hojným prstnatcem májovým a Fuchsovým, které vzácně doprovází bradáček vejčitý a kruštík bahenní, jedinečná jsou pak společenstva mokřadů a rašelinišť s rosnatkou okrouhlolistou, klikvou bahenní a suchopýrem úzkolistým. V řídkých lesích a na pasekách se hojně vyskytuje náprstník červený, který se sem rozšířil od západu. Zajímavý je výskyt glaciálních reliktů hvězdnice alpské, pažitky pobřežní horské a kapradinky skalní, jejíž výskyt však nebyl v posledních letech potvrzen. Ojediněle se vyskytuje také rojovník bahenní, mléčivec alpský nebo jílek objímavý. Zvláštností je výskyt gametofytů kapradiny vláskatce tajemného ve skalních štěrbinách.

Zvířena

Ve zdejší zvířeně převládají běžné lesní druhy. Žijí zde stáda jelení i srnčí zvěře, hojné je prase divoké a v okolí Prysku můžeme občas spatřit uměle vysazené muflony. Zvláštností je výskyt kamzíků, kteří byli na počátku 20. století dovezeni z Alp a vysazeni u Jetřichovic na Děčínsku, odkud se rozšířili do západní části Lužických hor a velmi dobře se zde aklimatizovali. V posledních letech se tu vyskytují také vlci. Z menších savců je běžná kuna lesní a skalní, tchoř tmavý, jezevec lesní, liška obecná, lasice hranostaj, lasice kolčava, myšice lesní, rejsek obecný a plch velký, vzácnější je myšice temnopásá a plšík lískový. Zvláštní pozornost si zaslouží výskyt rejska horského na Luži a Jedlové. V potocích se vyskytuje rejsec vodní, rejsec černý a vydra říční, v jeskyních a starých štolách zimují různé druhy netopýrů.

Z ptáků je nápadný zejména čáp černý a čáp bílý, vodní nádrže navštěvuje volavka popelavá a kormorán velký. Ohrožený chřástal polní obývá louky v okolí Chřibské, Krásné Lípy, Práchně, nebo v Žitavských horách, kde můžeme vidět rovněž čejku chocholatou a bramborníčka hnědého. V bývalém povrchovém dolu Olbersdorf žije bramborníček černohlavý. Typickými ptačími druhy jsou křivka obecná, holub doupňák, lejsek černohlavý a lejsek malý, ořešník kropenatý, strakapoud malý, datel černý a žluna šedá, na podhorské toky je vázaný skorec vodní a místy se vyskytuje ledňáček říční. Ve skalách hnízdí krkavec obecný, vzácněji i sokol stěhovavý a výr velký, z dalších sov tu žije kulíšek nejmenší, sýc rousný a puštík obecný. Z dravců můžeme zahlédnout káně lesní, káně rousné a poštolku obecnou, méně často zde hnízdí jestřáb lesní nebo krahujec obecný. Během tahu bývá pozorován moták pilich, moták pochop, luňák červený, luňák hnědý, včelojed lesní a orlovec říční, v okolí Rybniště a Jablonného v Podještědí hnízdí také orel mořský a jeřáb popelavý.
V potocích žijí hlavně pstruzi, zajímavý je výskyt vranky obecné nebo mihule potoční, a z podhůří Žitavských hor se uvádí také piskoř pruhovaný. Čistší toky obývá rak říční, v Mandavě se vyskytuje ohrožený mlž velevrub tupý. Z obojživelníků zde žije ropucha obecná, skokan hnědý, čolek obecný, čolek horský a vzácnější čolek velký, ojediněle byl zaznamenán i mlok skvrnitý. U vodních nádrží ve východní části hor se vyskytuje skokan skřehotavý, v severozápadní části skokan zelený a krátkonohý. Vzácnější je blatnice skvrnitá nebo rosnička zelená a v posledních letech se zde šíří také skokan štíhlý. Z plazů je běžný slepýš křehký, ještěrka obecná, ještěrka živorodá, užovka obojková a zmije obecná, vzácnější je užovka hladká.

Z motýlů můžeme spatřit otakárka fenyklového, bělopáska topolového nebo batolce duhového, vzácnější je perleťovec kopřivový, modrásek ušlechtilý a modrásek bahenní. Lesní rybníky a rašeliniště obývají rašeliništní druhy vážek, například lesklice severní nebo šídlo sítinné, pozoruhodný je výskyt vážky tmavoskvrnné, v čistých potocích je hojný páskovec kroužkovaný a na prameništích páskovec dvojzubý. V podhůří žijí i teplomilné druhy jako je vážka červená, šídlo tmavé a vážka jižní. Zajímavá jsou společenstva horských druhů pavouků a střevlíkovitých, drabčíkovitých či tesaříkovitých brouků, žijící v suťových polích na Studenci nebo na Klíči, pozornost zasluhuje také výskyt horských druhů mravenců a mravence rašelinného u Mařeniček.

Ochrana přírody

Lužické a Žitavské hory jsou chráněnou krajinnou oblastí, vyhlášenou na německé straně roku 1958 a v Čechách roku 1976. V roce 2008 byl na německé straně zřízen ještě plošně rozsáhlejší Přírodní park Žitavské hory, zahrnující navíc chráněné Údolí Mandavy a přilehlé okolí.
Nejcennější lokality jsou součástí maloplošných chráněných území. Přirozená lesní společenstva jsou chráněna v rezervacích Jezevčí vrch, Spravedlnost, Studený vrch a Klíč, hodnotná je také rezervace Vápenka na jurských vápencích u Doubice. Marschnerova louka a Louka U Brodských jsou charakteristické hojným výskytem vstavačových rostlin, ale najdeme zde i další ohrožené druhy. Chráněný je i neobvykle rozsáhlý podrost měsíčnice vytrvalé u Lísky, bohatá lokalita šafránu v Kytlicích, mokřady u Noldenteichu, na Brazilce a rašeliniště v Mařeničkách. Zajímavé rostliny najdeme také na Pustém zámku nebo Zlatém vrchu, které jsou ale známé především jako pěkné ukázky sloupcové odlučnosti sopečných hornin. Geologicky pozoruhodné jsou také pískovcové Bílé kameny nebo Ledová jeskyně na Suchém vrchu.

Těsně za hranicemi chráněné krajinné oblasti jsou ještě ptačí rezervace Světlík a Velký rybník u Rybniště, květnatá louka v Pekelském Dolu, vrch Maiberg s bohatým výskytem lilií, romantické Pavlínino údolí a geologicky zajímavé přírodní památky Panská skála a Dutý kámen. Na obou stranách státní hranice je chráněná hora Luž / Lausche a zvláštní ochraně se těší také Jonsdorfské skalní město. Z dalších lokalit na Žitavsku jsou cenné mokřady u Eichgraben, údolí potoka Pochebach s loukami Pochewiesen, vrchy Jonsberg, Kleiner Töpfer, Ameisenberg, Hvozd / Hochwald nebo Hainberg s roklemi Schindellöcher a Dachslöcher. Krajinu zdobí také řada památných stromů, z nichž jsou nejznámější tisy v Krompachu a Lückendorfu.

K ochraně vzácných rostlin a živočichů byla vytvořena soustava evropsky významných lokalit a ptačích oblastí Natura 2000. Pestrá mozaika lesních společenstev je chráněná na lokalitách Studenec, Spravednost - Chřibská, Údolí Chřibské Kamenice, Lužickohorské bučiny, Klíč, Jezevčí vrch, Suchý vrch - Naděje, Výšiny Žitavských hor a České Švýcarsko. Cenné je prostředí vodních toků Svitávky a Horní Kamenice, významná populace čolka horského je na lokalitě Prácheň - Zicht a chráněná je i kolonie netopýra velkého na půdě kostela v Chřibské. Vymezeny jsou zde také evropsky významné ptačí oblasti Žitavské hory a Labské pískovce, vyhlášené hlavně k ochraně datla černého, sokola stěhovavého, výra velkého a chřástala polního.

Bližší seznámení s přírodou a místními zajímavostmi nabízí četné naučné stezky. K nejdelším z nich patří mezinárodní naučná stezka Lužické a Žitavské hory ve východní části hor, na lesní ekosystémy je zaměřená naučná stezka Okolím Studence a s historií i přírodními zajímavostmi okolí Krásné Lípy seznamuje Köglerova naučná stezka. Méně náročná je hornická naučná stezka údolím Milířky, lesnická naučná stezka Sokol nebo naučná stezka pod Dymníkem, krátkou procházku nabízejí stezky na Brazilce a Janských kamenech u Krompachu. S pohraničním opevněním seznamuje krátká stezka u Křížového buku a v Novém Boru je zajímavá stezka věnovaná sklářské historii. V německé části hor je velmi atraktivní naučná stezka ve starých lomech Mühlsteinbrüche u Jonsdorfu a zajímavá je také přírodovědná stezka okolím Waltersdorfu. Mimoto jsou v oblasti ještě další stezky místního významu.

Zajímavosti

Život zdejších obyvatel významně ovlivnila sklářská výroba, jejíž počátky jsou tu doložené už v polovině 13. století. Její tradice je dodnes živá hlavně v Novém Boru a Kamenickém Šenově, ale významné sklárny najdeme například i v Polevsku, Kunraticích nebo Lindavě. Neméně důležitá bývala v minulosti textilní výroba, s níž se můžme blíže seznámit v Großschönau. V současnosti získaly značnou popularitu malé pivovary ve Cvikově, České Kamenici, Kytlicích, Krásné Lípě nebo Varnsdorfu.

V podhorských obcích najdeme řadu zajímavých památek. V Jablonném v Podještědí je to dominikánský klášter s barokním chrámem sv. Vavřince a sv. Zdislavy od J. L. Hildebrandta, v němž je pohřbená svatá Zdislava, nebo vyhlídka na věži bývalého kostela Panny Marie, v České Kamenici nás zaujme kostel sv. Jakuba Většího a poutní kaple Panny Marie s ambitem. Zajímavý je hornický Jiřetín pod Jedlovou s Křížovou horou a starým stříbrným dolem nebo Cvikov s kostelem sv. Alžběty a Kalvárií na Křížovém vrchu. Ozdobou střední části hor je kostel sv. Maří Magdalény v Mařenicích a pominout nemůžeme ani kostel sv. Antonína Paduánského v Kytlicích, kostel sv. Bartoloměje v Hrádku nad Nisou nebo starý sklářský hřbitov v Kamenickém Šenově. Za pozornost stojí také neobvyklý dřevěný kostel v Oybinu a umělecky cenná hrobka Kanitz-Kyawů v Hainewalde.
Technickými památkami jsou staré vodní náhony, vytesané ve skalách kolem Hamerského potoka a Svitávky, kamenný akvadukt v bývalé osadě Na Potokách, větrné mlýny ve Světlíku a Uhelné nebo Rourový domek v Hartau.

Malebnost vesnic i městeček dotváří lidová architektura z konce 18. a 19. století. Typický je trojdílný dům se středovou vstupní síní, oddělující větší světnici od zděného chléva a komory. Na české straně je většinou roubený, v Německu převažují domy hrázděné. Charakteristickým konstrukčním prvkem je trámová podstávka, nesoucí roubené nebo hrázděné patro a sedlovou střechu, jejíž součástí někdy bývá nízký protáhlý vikýř s řadou malých okének. Některé domy mají pískovcové vstupní portály, stěny obložené různě profilovanými deskami a štíty zdobené různobarevnou břidlicí. Mnoho krásných domů se dochovalo například v Chřibské, Doubici, Jiřetíně, Kamenickém Šenově, Mařenicích, Krompachu, Horní a Dolní Světlé, velmi zajímavé jsou soubory lidových domů v Grossschönau, Waltersdorfu, Jonsdorfu nebo Bertsdorfu-Hörnitz.

Hojně navštěvované jsou zámky Grabštejn, Lemberk či nedaleké Zákupy, zatímco účelově využité zámky v České Kamenici, Sloupu, Hainewalde a Nový Falkenburk v Jablonném jsou dnes běžně nepřístupné. Na strmých kopcích se zachovaly zříceniny několika hradů. Jedinečným klenotem je rozlehlá zřícenina hradu a kláštera v Oybinu a pozoruhodný je skalní hrad s poustevnou ve Sloupu. Poměrně zachovalý je také Tolštejn a z Kamenického hradu zůstaly zdi paláce s vestavěnou rozhlednou. Z Milštejna, Fredevaldu, Starého Falkenburka, Karlsfriedu a dalších hrádků se dnes dochovaly už jenom nevelké zbytky zdí.

Z mnoha vrcholů se otevírají překrásné daleké rozhledy, zejména z Luže, Hvozdu, Jedlové, Klíče, Studence, Vlčí hory, Dymníku, Töpferu nebo Scharfensteinu a malebnou dominantou v podhůří Žitavských hor je také Breiteberg. Pozoruhodnými přírodními útvary jsou Bílé kameny, Dutý kámen, Pustý zámek, Zlatý vrch, Panská skála nebo Ledová jeskyně u Naděje, na německé straně jsou velmi atraktivní skály Nonnenfelsen, Grosse Felsengasse a Jonsdorfské skalní město s pozoruhodnými útvary Orgel a pískovcovými lomy Mühlsteinbrüche. Řada skal se využívá také ke sportovnímu lezení. Nejznámějšími z nich jsou Kelchstein a Rosensteine jižně od Oybinu, skalní masiv hradu Oybin, skupina Nonnenfelsen s nedalekou věží Jonsdorfer Monch, skály Grätzer Höhle pod Töpferem a útvary Uhusteine, Monchswand nebo Schalkstein. Na české straně jsou nejoblíbenější Fellerova věž a Horní skály u Horního Sedla nebo skalní věže Sloupských a Svojkovských skal. V masivu Nonnenfelsen a na Alpiner Grat u Oybinu jsou vybudované uměle zajištěné lezecké cesty (ferraty).

Turistika

O turistické zpřístupnění hor se již před koncem 19. století zasloužily turistické spolky, jejichž členové upravili v horách řadu přístupových cest. Nejznámější z nich byla Hřebenovka, vyznačená v roce 1902 z Ještědu na Růžovský vrch a v pozdějších letech dále prodlužovaná. Turistickým spolkům vděčíme také za výstavbu řady rozhleden, vyhlídek a horských hostinců. Po roce 1945 se ale hranice na dlouhá léta uzavřely a většina horských chat na české straně byla zničena nebo se kvůli zanedbané údržbě rozpadla. Teprve koncem 20. století se situace zlepšila a hory se díky rostoucímu zájmu obyvatel a návštěvníků začaly opět měnit v malebnou krajinu. Domy a památky v podhorských městech a vsích se postupně opravují, u cest se opět objevují kdysi zničené kapličky a křížky. V roce 1993 byla znovu zpřístupněna kamenná rozhledna na Jedlové a o dva roky později byl otevřen sousední hostinec. V roce 1998 byla obnovena vyhlídková věž ve zřícenině Kamenického hradu a rekonstrukce se dočkala také výletní restaurace na Hrádku u Varnsdorfu nebo bývalý hostinec na Janských kamenech u Krompachu. V hodině dvanácté se podařilo zachránit před zbořením i unikátní železnou rozhlednu na Studenci.

Rekreační vyžití v letní sezóně nabízejí přírodní koupaliště v Jablonném nebo Sloupu, Trixi-Park u Großschönau, Kristýna u Hrádku a Olbersdorfské jezero. V zimě se při dostatku sněhu udržují na obou stranách hranice lyžařské běžecké tratě a fungují také sjezdovky v Polevsku, Horním Podluží, na Jedlové a na svahu Luže nad Waltersdorfem. Za návštěvu určitě stojí sklářská muzea v Novém Boru a Kamenickém Šenově, Muzeum damašku a froté v Großschönau, Hasičské muzeum v Novém Oldřichově, Dům přírodního parku ve Waltersdorfu a také Motýlí dům v Jonsdorfu.
Výlety do hor je možné spojit s projížďkou po úzkorozchodné parní železnici ze Žitavy do Jonsdorfu a Oybinu nebo po sklářské lokálce z České Kamenice do Kamenického Šenova.

Lužické a Žitavské hory stále zůstávají poměrně zachovaným územím s četnými možnostmi pro rekreaci, nenáročné pěší výlety, cykloturistiku, skalní lezení a lyžování.

Další informace najdete na stránkách zajímavostí.