Lužické hory
Česky Deutsch English Francais

Zajímavá místa

Mühlsteinbrüche

Výstavka těžební techniky v největším lomu Schwarzes Loch. Oblast Mühlsteinbrüche (Lomy na mlýnské kameny) představuje nevelké, ale členité skalnaté území, ležící asi 0,5 km jižně od Jonsdorfu a na západě navazující na přírodní rezervaci Jonsdorfer Felsenstadt (Jonsdorfské skalní město). Jsou zde zachované čtyři opuštěné lomy, v nichž se dříve lámal pískovec k výrobě mlýnských kamenů. Přímo nad sportovním hřištěm v Jonsdorfu je nejstarší lom Bärloch (Medvědí díra) a jižně od něj jsou lomy Weisser Felsen (Bílá skála) a Kellerbergbruch (Lom na Sklepním vrchu). Na skále, vyčnívající nad lomy BärlochWeisser Felsen je upravená vyhlídka Carolafelsen (Karlina vyhlídka) a jihozápadně od ní stojí bývalá kovárna, využívaná dnes jako muzeum. Na západě je největší lom Schwarzes Loch (Černá díra), ve kterém je upravený ukázkový důl s výstavkou dobové těžební techniky. Vstup do tohoto lomu je ale možný pouze s průvodcem. Nejzajímavější místa v lomech a jejich okolí spojuje naučná stezka.

Geologicky je celá oblast tvořena křídovými pískovci, které se asi před 90 milióny let ukládaly na dně tehdejšího moře. V třetihorách, asi před 30 milióny lety, pronikly pískovci k povrchu vyvřelé horniny. Čediče a znělce vyplnily existující pukliny v pískovci, nebo v něm prorazily sopouchy. Čedičová tělesa najdeme ve všech zdejších lomech, ale nejzajímavější je dodnes dobře dochovaná Humboldtfelsen (Humboldtova skála) v lomu Schwarzes Loch.
Čedičové těleso ve východní stěně lomu Kellerbergbruch. Čedičové a zejména znělcové žíly v pískovcích už většinou podlehly zvětrávání, takže dnes na jejich místě nacházíme jen hluboké vyvětralé pukliny. Největší byla asi 800 m dlouhá znělcová žíla Orgelsteigu (Varhanní pěšina), táhnoucí se z Jonsdorfského skalního města až do lomů Schwarzes LochWeisser Felsen. Kromě ní je v lomech ještě řada menších žil, které jsou dnes většinou zvětralé a zasypané sutí.
Tepelné působení pronikajících vyvřelin a doprovodných vulkanických par a plynů vedlo za vhodných podmínek k přeměně okolních pískovců na tzv. "kvádr mlýnských kamenů". Křemenná zrna pískovce přitom byla částečně přetavena a navzájem pevně stmelena, díky čemuž vznikly velice tvrdé prokřemenělé pískovce, vhodné pro výrobu kvalitních mlýnských kamenů. Pískovec ale nebyl přeměněn stejnoměrně, takže vhodné tvrdosti dosáhl jen na některých místech. Typicky vyvinutý "mlýnský kvádr" se vyskytoval především v lomech Weisser Felsen, Schwarzes LochBärloch, v horší kvalitě se lámal také v lomu Kellerbergbruch.
V pískovcích ovlivněných vyvřelinami se také místy vyvinula sloupcová odlučnost. Silně prohřáté pískovce při následném chladutí zmenšovaly svůj objem a přitom se v nich vytvořily ostrohranné 5-6boké sloupky. Nejkrásnější ukázkou sloupcového rozpadu pískovce jsou skalní útvary Grosse a Kleine Orgel (Velké a Malé varhany) v přírodní rezervaci Jonsdorfer Felsenstadt. V oblasti Mühlsteinbrüche jsou sloupky nejlépe vyvinuté v lomu Schwarzes Loch, ale můžeme je najít i na dalších místech.
V souvislosti s vulkanickou činností pronikaly do pískovců také železité roztoky, které se srážely v puklinách, vrstevních spárách nebo uvnitř pórovitých pískovců. Vznikly tak vodorovné nebo svisle stojící rudní desky a železité impregnace nejrůznějších tvarů a velikostí. Rezavě hnědé proželeznělé pískovce byly zvláště odolné proti zvětrávání, takže je dodnes najdeme na mnoha místech. Zvlášť dobře jsou vyvinuté na žíle Orgelsteigu v lomu Schwarzes Loch a zajímavým příkladem je také skalní útvar Drei Tische (Tři stoly) u lomu Bärloch.

V bývalé kovárně mezi pískovcovými lomy je dnes upravené malé muzeum. Historie zdejších lomů se začala psát kolem roku 1560, kdy dva synové jonsdorfského rychtáře Hanse Richtera, Georg a David, zjistili, že se zdejší pískovce výborně hodí k výrobě mlýnských kamenů. V roce 1580 si proto Hieronymus Richter pronajal první lom Bärloch a později byly otevřeny další lomy, z nichž posledním byl zřejmě v roce 1785 lom Kellerbergbruch. Pískovec se zde zpočátku lámal ručně, ale později se začala používat i trhací technika. Pro uložení nářadí a k ochraně dělníků před nepříznivým počasím byly v okolí lomů zřízeny četné boudy a přístřešky, jejichž stopy jsou ještě dnes patrné. Na volném prostranství mezi lomy byla také postavena kovárna a hlavní prachárna.
Z lomů vedly četné transportní cesty k haldám hlušiny a ke kamenným skluzům, po nichž se hrubě otesané mlýnské kameny spouštěly do údolí, kde se nakládaly na vozy a odvážely k dalšímu opracování do tmelíren v jonsdorfské místní části Kroatzbeerwinkel. Tam se povrch kamenů železnými kladivy a sekáči opracovával do konečné podoby.
Mlýnské kameny se původně vyráběly z jednoho kusu, ale protože u větších kamenů bylo obtížné najít dostatečně velký kus stejnoměrně kvalitního pískovce, začaly se od poloviny 19. století vyrábět kameny stmelované z více kusů. Jejich základem byl tzv. středový kus opracovaný tak, aby měl na obvodu šest až dvanáct ploch, na které se nalepovaly menší kusy tvrdého kamene stejné kvality. Vyráběly se i kameny s dvojnásobným obložením, které mohly být sestaveny z 18 až 28 kusů. Jednotlivé části se stmelovaly směsí cementu a sádry a jedna strana hotového kamene pak byla uhlazena. Nakonec byl kámen po obvodu stažen železnými pásy a uprostřed byla vysekána díra pro hřídel. Právě stmelované mlýnské kameny z Jonsdorfu získaly světovou proslulost a vyvážely se až do Anglie nebo do Ruska. Zájem o ně byl velký, takže kolem roku 1860 se zde vyrábělo asi 1000 kamenů ročně.
Jeden z nedokončených mlýnských kamenů. V roce 1863 byla ukončena těžba v nejstarším lomu Bärloch a o rok později lámání ustalo i v ostatních lomech, protože se nenašel nájemce, ochotný platit vysoký nájem. Lomy proto zůstaly opuštěné až do roku 1874, kdy jejich provoz obnovila ve vlastní režii Žitava. Těžba mlýnských kamenů pak pokračovala až do počátku 20. století. V Rakousku a Německu se v té době sice začala místo mlýnských kamenů používat mlýnská složení s ocelovými válci, ale v Rusku zájem stále rostl, takže v letech 1883 a 1884 dosáhla výroba mlýnských kamenů vrcholu. V lomech tehdy pracovalo až 90 dělníků a byly dokonce podniknuty pokusy o nalezení nového ložiska kamene na nedalekém Buchbergu.
Od dubna 1886 ale v lomech pracovalo už jen asi 30 dělníků a roku 1887 byl pravděpodobně zastaven provoz lomu Kellerbergbruch. V roce 1895 byl pod skálou Carolafelsen proveden další pokus o otevření nového lomu, který byl ale neúspěšný, protože nalezený pískovec byl příliš měkký.
Nešťastný byl pro jonsdorfské lomy rok 1905. Už 22. února došlo k neštěstí, když byli dva dělníci při odvrtávání neodlomené skály roztrháni nevybuchlou náloží trhaviny. V květnu téhož roku kvůli rusko-japonské válce výrazně poklesl obchod s Ruskem a 4. srpna se hlavní účetní Neustadt udal královskému státnímu zastupitelství, protože za 5 let svého působení zpronevěřil 59 317 Marek, za což dostal 4 roky vězení. Provoz lomů se pak už nikdy úplně nevzpamatoval. Přispěla k tomu také rostoucí konkurence výroby umělých kamenů a stoupající náklady na těžbu, protože najít kvalitní kámen bylo stále obtížnější. Žitavská městská rada proto rozhodla o ukončení výroby a 28. května 1910 byl provoz lomů zastaven. Lomy si pak pronajala firma Sächsische Steinindustrie H. Schmidt z Pirny, ale v roce 1914 muselo být kvůli válce v Rusku lámání ve většině lomů ukončeno. Jen v lomu Weisser Felsen se v malém množství těžilo až do roku 1917 a později se ještě zpracovávaly připravené volně ležící kameny. Provoz lomů definitivně skončil k 31. prosinci 1918. V roce 1920 byly budovy v lomech zbořeny, jenom bývalou kovárnu získal do pronájmu žitavský horský spolek Globus, který se již delší dobu snažil o turistické zpřístupnění okolních skal.
Pamětní deska Dr. Kurta Heinkeho a učitele Bauera na skále nedaleko kovárny. V roce 1921 byly lomy na mlýnské kameny díky žitavskému geologovi Kurtu Heinkemu poprvé postaveny pod ochranu přírody a pěti tabulemi byly označeny zajímavé geologické památky. Od 1. září 1954 byla oblast Mühlsteinbrüche prohlášena za přírodní rezervaci a o rok později tu Spolek přátel přírody a domova zřídil naučnou stezku. Během 90. let 20. století byla stezka postupně obnovována. Došlo k opravě cest, schodů, výměně informačních tabulí, zřízení laviček a úpravě zajímavých míst. V letech 1998 - 2000 byl největší lom Schwarzes Loch vyčištěn, zabezpečen a upraven jako ukázkový důl pro návštěvníky.
Na různých místech lomů se dnes také můžeme setkat s dřevěnými plastikami lidí, kteří zde žili a pracovali, od hornolužického řezbáře Güntera Schönfeldera.

Obnovená část kamenného skluzu, po němž se spouštěly vylámané mlýnské kameny z lomu Bärloch do údolí. Socha lamače kamene od Güntera Schönfeldera v nejstarším lomu Bärloch.

 


Stránky Lužických hor jsou umístěny na adrese: http://www.luzicke-hory.cz
Copyright (c) Jiří Kühn, 1997-2017.