Jablonné v Podještědí

Jablonné v Podještědí je jedno z nejstarších měst v severních Čechách, vystavěné na ploché výšině při soutoku Panenského a Heřmanického potoka asi 18 km severovýchodně od České Lípy a 20 km západně od Liberce. Jeho součástí jsou dnes také osady Česká Ves, Heřmanice v Podještědí, Kněžice, Lada v Podještědí, Lvová, Markvartice, Petrovice, Pole, Postřelná, Valdov a Zámecká, s nimiž mělo Jablonné k 1. lednu 2019 celkem 3622 obyvatel.

Historie

Celkový pohled na město s dominantami chrámu sv. Vavřince a sv. Zdislavy a bývalého kostela Nanebevzetí Panny Marie.
Celkový pohled na město s dominantami chrámu sv. Vavřince a sv. Zdislavy a bývalého kostela Nanebevzetí Panny Marie.

Krajina v okolí Jablonného byla osídlena zřejmě až kolem poloviny 13. století díky kolonizační aktivitě Markvarticů. Nejstaršími vesnicemi byly patrně Markvartice, Česká Ves a osada Krotenful, na jejímž místě byl později postaven zámek Nový Falkenburk. Jablonné založil někdy kolem roku 1240 majitel lemberského panství Havel z Lemberka a v historických pramenech se poprvé uvádí v roce 1249 pod jménem „Gauela“. V další listině z 22. září 1249 je Havel z Lemberka uveden jako „Gallus de Yablonni“. Město se původně jmenovalo Jablonná, ale v němčině později převládlo označení Gablona a Gabel, které se v písemné podobě poprvé objevuje v roce 1355. Od roku 1902 se užíval název Deutsch Gabel - Německé Jablonné, a nynější název Jablonné v Podještědí se používá od roku 1946.
Jako město je Jablonné poprvé zmíněno až roku 1320, ale tržním střediskem panství bylo nepochybně dlouho předtím. Už roku 1250 tady stál farní kostel, který byl v letech 1279-1290 dán do správy cisterciáckého kláštera v Hradišti nad Jizerou, a po určitou dobu tu dokonce fungovala mincovna, v níž se razily brakteáty. Havel se svou manželkou Zdislavou tu také založil dominikánský klášter, připomínaný poprvé roku 1252. Pravděpodobně už od 13. století město obepínaly hradby a někdy v poslední čtvrtině 13. století za nimi vzniklo Horní předměstí se špitálním kostelíkem sv. Volfganga, vystavěným mnichovohradišťskými cisterciáky.
Ve 14. století už bylo Jablonné rozvinutým městem s vlastní samosprávou. Listinami z let 1351 a 1361 zakázal Karel IV. obchodníkům jezdit z Čech do Lužice po jiných cestách, než přes Jablonné, kde také museli platit clo. Roku 1364 získali měšťané právo svobodného odkazu majetku a o 4 roky později jim vrchnost povolila založit městské knihy.
V 80. letech 14. století se lemberské panství rozdělilo a Jablonné s Českou Vsí, Heřmanicemi, Kněžicemi, Petrovicemi, Postřelnou a částmi Markvartic a Křižan získal Jindřich Berka z Dubé, zatímco LemberkJanovicemi, Lückendorfem, Rynolticemi, Žibřidicemi a druhými částmi Markvartic a Křižan obdržel Hašek z Lemberka. Roku 1402 přešla lemberská část panství do majetku Vartenberků a Beneš z Vartemberka k ní v roce 1418 přikoupil části Markvartic a Křižan a také polovinu Jablonného, čímž se město rozdělilo mezi dvě vrchnosti.

Za husitských válek zůstali Berkové z Dubé i Vartenberkové věrní císaři Zikmundovi a jejich panství proto neunikla husitským nájezdům. V roce 1425 nebo 1426 bylo Jablonné i s farním kostelem vypáleno a dominikánský klášter se změnil ve zříceninu. Mnozí šlechtici pak přešli na stranu husitů a Jan z Vartenberka přijal roku 1428 na Lemberku husitskou posádku. Ani po porážce husitů ale v kraji nenastal klid, protože v letech 1439-1445 se rozhořely boje Vartenberků s lužickými městy.
Už roku 1435 získal vartenberskou část Jablonného Chval Berka z Dubé a v roce 1447 se celé město opět spojilo v majetku Jindřicha Berky z Dubé a z Lipé. Na jeho přímluvu obnovil král Jiří z Poděbrad roku 1466 Jablonnému všechna privilegia, o která přišlo za husitských válek, a navíc mu udělil ještě pondělní týdenní trhy a výroční trh v neděli po sv. Janu Křtiteli. Když byla později na krále Jiřího uvalena papežská klatba, zachoval mu Jindřich Berka věrnost a hájil severní hranici Čech proti útokům sousedů. Roku 1467 vpadl s dalšími spojenci do Lužice, ale o rok později mu Lužičané nájezd oplatili a poplenili Lemberk, Jablonné a Ralsko. Přitom patrně zanikla v Jablonném tvrz, jejíž existence je doložená už v 60. letech 14. století.
Roku 1510 údajně došlo k pokusu o obnovu husity zničeného kláštera, ale na jeho místě vznikla jen provizorní stavba ze dřeva a hlíny. V letech 1534 až 1535 udělil král Ferdinand městu další 2 výroční trhy a tři trhy na koně, a od roku 1558 mohlo pořádat také další týdenní trhy v pátek. Roku 1565 nechali měšťané přestavět kapli sv. Volfganga se špitálem a v roce 1569 jim vrchnost povolila rozšířit pivovar se sladovnou, za což si ale vymínila právo vařit v něm pivo pro panské krčmy. Roku 1583 se měšťané místo toho zavázali platit 200 kop míšeňských na postavení panského pivovaru. Ze 16. století pochází také první zprávy o existenci cechů. Roku 1580 se uvádí cech krejčích, a pravděpodobně tu existovaly i další cechy, doložené až v 17. století, jako například cech pekařů a perníkářů, řezníků, kovářů, tkalců, ševců, punčochářů a truhlářů. Koncem 16. století město navíc získalo výsadu, podle níž nesměli v okolních vesnicích působit žádní řemeslníci, aby neškodili zájmům městských cechů. Město si v té době zřídilo novou radnici a v roce 1596 byla otevřena také škola.

V roce 1565 si panství i město opět rozdělili bratři Jindřich a Zdislav Berkové, ale už Jindřichův stejnojmenný syn začal svůj majetek rozprodávat a polovinu Jablonného od něj roku 1599 koupila Markéta Hazlovská z Liběchova. Ta spolu s manželem Vladislavem Hazlovským z Hazlova poddané utiskovala tak krutě, že došlo ke dvěma povstáním. Spory mezi vrchností a poddanými musel řešit i císař Rudolf II. a k uklidnění došlo až v roce 1610 po prodeji Jablonného Ladislavu Berkovi z Dubé. Roku 1623 se celé jablonské panství opět spojilo v rukou Jindřicha Volfa Berky.
Značné škody utrpělo panství za třicetileté války. Po bitvě na Bílé hoře začala v Čechách rekatolizace a v roce 1623 musel protestanský duchovní předat kostel v Jablonném katolíkům. Lidé, kteří nechtěli přestoupit na katolickou víru, museli odejít za hranice, většinou do sousedního Saska. Celý kraj byl také sužován průchody armád, které bylo nutné zásobovat potravinami a pící, a město muselo platit výpalné, aby bylo uchráněno drancování. Přesto bylo panství popleněno při saském vpádu roku 1631 a pak znovu v letech 1642-1646, kdy krajem táhli Švédové. Po skončení války roku 1648 žilo v Jablonném jenom 196 rodin a téměř třetina z nich si musela postavit nové domy. Také vrchnost se snažila zničená panství rychle obnovit, často i za cenu zvýšených nároků na příjmy od poddaných. Pověstný byl na lemberském panství útlak Kryštofa Rudolfa z Bredova, který se pustil do nákladné přestavby zámku. Když se k tomu roku 1680 přidala ještě morová epidemie, došlo k povstání, které se rozšířilo i na panství Jablonné, a k jeho potlačení muselo být povoláno vojsko.

V roce 1683 byla v Jablonném zahájena stavba nového kláštera a jako díkůvzdání za odvrácení morové epidemie byl roku 1687 na náměstí postaven morový sloup. Na dokončení kláštera pak roku 1699 navázala výstavba klášterního kostela sv. Vavřince, dokončeného a vysvěceného v roce 1729. V té době už ale mělo Jablonné jiné majitele, protože po smrti Františka Antonína Berky v roce 1706 získal panství František Antonín Nostic, který je o 2 roky později prodal Rozálii Kinské. Od ní je roku 1718 koupil Jan Jáchym Pachta z Rájova, který už dříve vlastnil sousední statek Valtinov, a jehož rodu pak jablonské panství patřilo až do poloviny 19. století.

Již od 17. století se ve zdejším kraji rozšiřovala výroba příze, plátna a bavlněných tkanin. V 1. polovině 18. století působilo v Jablonném 122 řemeslníků, mezi nimiž bylo 40 tkalců a také četní soukeníci, postřihači sukna, valchaři a barvíři. Ve městě se každoročně pořádaly 4 výroční trhy, dále dva trhy na vlnu a tři na koně, a každý týden se konaly ještě 2 obilní trhy a trh na plátno, len a přízi. O významu města svědčí i zavedení jízdní pošty do Žitavy v roce 1737 a roku 1751 byla v Jablonném zřízena stálá poštovní stanice. Život v 18. století výrazně poznamenaly prusko-rakouské války. Jablonné trpělo průtahy vojsk v letech 1744-1745 a za sedmileté války 14. července 1757 je obsadilo asi 5000 pruských vojáků generála Puttkammera. Město bylo dva dny obléháno rakouskou armádou a teprve 16. července bylo po těžkých bojích dobyto. Válečné události doléhaly hlavně na poddané a neúroda s hladomorem vedly roku 1775 k dalšímu povstání, které zachvátilo téměř celé severovýchodní Čechy. Rebelové byli ale nakonec rozehnáni vojskem.
I v těžkých dobách se Pachtové z Rájova věnovali zvelebení svých statků. Ve 2. čtvrtině 18. století postavili na Horním předměstí nový zámeček a do roku 1759 přeměnili renesanční Nový Falkenburk na výstavné barokní sídlo. V letech 1781-1785 proběhla také částečná přestavba farního kostela Nanebevzetí Panny Marie, ale po zrušení dominikánského kláštera roku 1786 byla fara přenesena ke chrámu sv. Vavřince. O 2 roky později, 11. května 1788 zachvátil město velký požár, který během několika hodin zničil 160 domů a značně poškodil i bývalý klášter, oba kostely, radnici, školu, pivovar a panský dům. Shořel také klášterní mlýn na předměstí a 4 domy v Markvarticích. Jen 10 městských domů a obě předměstí se podařilo zachránit díky rychlé pomoci mimoňských a žitavských hasičů. Po požáru bylo město znovu postupně vystavěno a obnoven byl i chrám sv. Vavřince, zatímco kostel Nanebevzetí Panny Marie byl ponechán osudu.

Za napoleonských válek roku 1813 pronikl z Lužice do okolí Jablonného vojáci polského knížete Poniatowského a 19. srpna navečer navštívil Jablonné, jako jediné město v Čechách, i císař Napoleon se svým doprovodem. Na staré poště vyslechl zástupce městské správy a duchovenstva a poté se vrátil zpět do Žitavy. Začátkem září odtud napoleonské oddíly odtáhly, ale až do poloviny října 1813 Jablonným procházely spojenecké pluky ruské armády, kterým obyvatelé museli zajistit zásoby potravin, píce a dalších životních potřeb. Válečné škody se ale brzy podařilo nahradit a ve 30. letech 19. století mělo Jablonné s oběma předměstími 370 domů a 2135 obyvatel. Textilní výroba ještě zůstávala v rukách cechovních mistrů, ale postupně se modernizovala a již roku 1823 byl v Kittelově přádelně bavlny v Markvarticích použitý k pohonu spřádacích strojů jeden z prvních parních strojů v Čechách. Ke zlepšení dopravy přispěla mezi lety 1802-1821 výstavba císařské silnice z Kuřívod přes Mimoň, Jablonné a Petrovice do Žitavy, a v letech 1840-1846 byla postavena další důležitá silnice ze Cvikova do Chrastavy a Liberce.

Při správní reformě po roce 1848 byla zrušena vrchnostenská panství a Jablonné se stalo správním centrem nově vytvořeného okresu. Roku 1863 koupili právováreční měšťané ruinu bývalého kostela Nanebevzetí Panny Marie a přestavěli ji na pivovar. O 7 let později byla ve městě postavena nová obecná a měšťanská škola a roku 1890 všeobecná okresní nemocnice. Koncem 19. století se textilní výroba soustřeďovala do větších provozů, zejména do továren na výrobu bavlněného zboží Ignáce Gürtlera, Josefa Siebera a Wenzela Rautenstraucha a do tkalcovny prádla Daniela Bitterlicha. Významná byla také parní pila Josefa Elstnera. Rozvoji průmyslu pomohla výstavba železnice z České Lípy do Liberce, slavnostně otevřené 16. září 1900, na kterou navázala místní dráha z Jablonného do Cvikova, předaná do provozu 7. října 1905. Počátkem 20. století bylo Jablonné připojeno k dálkové elektrické síti a v letech 1906-1907 byl ve městě vybudován vodovod, napájený z pramenů na úbočích HvozduSokola. Město postupně splynulo s Českou VsíMarkvarticemi a na jeho jižním okraji byl v letech 1901-1902 postaven evangelický kostel. Významnou událostí se pro zdejší obyvatele stalo blahořečení Zdislavy z Lemberka 28. srpna 1907.

Za 1. světové války byl na polích severně od nádraží vybudován zajatecký tábor, v němž byli od listopadu 1914 soustředěni převážně ruští váleční zajatci, a u osady Lada byl pro něj zřízen hřbitov. Po uzavření míru mezi Rakouskem a Ruskem 4. března 1918 se zajatci mohli pohybovat i po městě a po 28. říjnu 1918 byli propuštěni. Koncem května 1919 bylo v táboře internováno přes 4000 příslušníků Haličské ukrajinské brigády, která byla rozpuštěna až na podzim 1921 a tábor byl pak zbořen. Jablonné mělo v té době 481 domů, v nichž žilo 2732 většinou německých obyvatel a nedaleko nádraží byla otevřena česká menšinová škola. Ve městě bylo asi 10 tkalcoven a továren na výrobu lněného a bavlněného zboží, jedna přádelna, tiskárna látek, koželužna, několik domáckých tkalcovských dílen, tiskárna knih, výroba likérů a pivovar. Koncem července 1929 byla ve východním rohu náměstí postavena kašna s pamětní deskou bývalého starosty Winzenze Krause, která ale byla po 2. světové válce zbořena. Za hospodářské krize musela většina továren zastavit výrobu a roku 1933 byl uzavřen i městský pivovar. Hospodářská stagnace a nezaměstnanost přetrvala až do roku 1934 a nespokojenost obyvatel využila Sudetoněmecká strana, která s podporou fašistického Německa dosáhla v říjnu 1938 odtržení českého pohraničí. Okolí Jablonného bylo německou armádou zabráno 3. října 1938, ale počáteční nadšení obyvatel časem opadlo. O rok později Německo rozpoutalo 2. světovou válku a zdejší muži odcházeli bojovat na frontu. Průmysl se musel přeorientovat na válečnou výrobu a na práci v továrnách i v zemědělství museli být nasazováni váleční zajatci a příslušníci porobených národů. Později do města přicházeli i lidé z rozbombardovaných německých měst a uprchlíci z východních území, obsazených postupující sovětskou armádou. V rámci úsporných opatření byly roku 1942 k Jablonnému připojeny Markvartice, Česká Ves a Zámecká.

Po skončení války byla většina německých obyvatel odsunuta a do města přicházeli noví osídlenci z vnitrozemí. Jen někteří se tu ale usadili natrvalo, a zatímco v roce 1930 mělo Jablonné 2310 obyvatel, do roku 1950 jejich počet poklesl na 1557. Textilní průmysl ve městě prakticky zanikl a po komunistickém převratu v únoru 1948 byly zrušeny i soukromé živnosti. Zdejší pila byla začleněna do Severočeských dřevařských závodů a nově byla zahájena sklářská výroba v podniku Preciosa. Na počátku 50. let tu vznikl také státní statek. Město se tehdy prakticky nerozvíjelo, jen v roce 1965 bylo na jeho severním okraji otevřeno nové přírodní koupaliště s autokempem, chatkami a restaurací. Teprve po roce 1970 se tu začaly stavět bytové domy a o 3 roky později byla otevřena nová základní škola. V roce 1973 byla zastavena osobní doprava na železniční trati z Jablonného do Svoru. Nákladní vlaky do Cvikova ale jezdily až do května 1986, kdy byla trať definitivně zrušena. Okolní vesnice se postupně vylidňovaly a k 1. lednu 1981 byly Heřmanice, Janovice, Kněžice, Lada, Lvová, Petrovice, PostřelnáVelký Valtinov připojeny k Jablonnému. Po změně politických poměrů v listopadu 1989 se ale Janovice v PodještědíVelký Valtinov od 1. ledna 1991 opět osamostatnily.
Do kláštera v Jablonném se vrátili Dominikáni a 21. května 1995 papež Jan Pavel II. v Olomouci kanonizoval blahoslavenou Zdislavu z Lemberka. O týden později se konaly oslavy Zdislavina svatořečení i v Jablonném a 10. srpna 1996 byl zdejší chrám povýšen na baziliku minor sv. Vavřince a sv. Zdislavy. Bývalý kostel Panny Marie byl po roce 2000 částečně rekonstruován a na jeho věži byla 21. listopadu 2002 otevřena vyhlídka. V letech 2017-2019 proběhla rekonstrukce náměstí a přilehlých ulic v historickém jádru města.

Památky a zajímavosti

Od roku 1992 je Jablonné městskou památkovou zónou, jejíž nejvýznamnější dominantou je chrám sv. Vavřince a sv. Zdislavy. Na jeho místě stál kdysi gotický kostel, poprvé připomínaný roku 1252, založený spolu s přilehlým klášterem majitelem panství Havlem z Lemberka a jeho manželkou Zdislavou. Nynější barokní chrám byl vybudován v letech 1699–1722 podle projektu vídeňského architekta Johanna Lucase von Hildebrandta. Stavbu financoval majitel panství František Antonín Berka z Dubé a její základní kámen byl položen 18. září 1699. Starý kostel byl ale zbořen až v následujícím roce a roku 1702 byly z hrobu pod ním vyzvednuty Zdislaviny ostatky a uloženy do schránky, přenesené do křížové chodby kláštera. Pro stavbu nového chrámu musel být terén na svahu za městskou hradbou rozšířen náspem a pod zemí vedle původní Zdislaviny krypty byla vybudována tři patra katakomb, sahající do hloubky 39 metrů. V prvních letech stavbu vedl stavitel Pietro Bianco, působící v Litoměřicích, ale po smrti Františka Antonína Berky 25. března 1706 se stavba začala kvůli nedostatku financí protahovat a původní projekt musel být pozměněn. Roku 1708 převzal vedení stavby Ital Domenico Perini, který projekt poněkud upravil a zjednodušil členění kupole. Za Pachtů z Rájova po roce 1718 pokračovala stavba pomaleji, takže chrám byl slavnostně vysvěcen až 4. srpna 1729. O dva roky později byly do krypty pod chrámem přeneseny ostatky Zdislavy z Lemberka a práce na výzdobě interiérů pokračovaly až do roku 1769. Po zrušení dominikánského kláštera v roce 1786 se kostel stal farním. O 2 roky později jej značně poškodil velký městský požár, ale v následujících letech byl opět opraven. Při slavnosti 10. srpna 1996 byl chrám povýšen na baziliku minor sv. Vavřince a sv. Zdislavy.

Barokní obdélná stavba má vnitřní půdorys ve tvaru protáhlého kříže, tvořeného čtvercovou centrální lodí s okosenými rohy, do níž ze čtyř stran pronikají eliptické prostory dvou postranních kaplí, kruchty a presbytáře s navazující apsidou. Ve zkosených nárožích chrámové lodi jsou mohutné vyklenuté pilíře, podpírající vrcholovou kupoli s lucernou, do nichž jsou vsazené menší obdélné kaple s nízkými emporami, podepřenými dvěma iónskými sloupy. Také barokně zvlněná kruchta spočívá na dvou sloupech a všechny boční prostory chrámu jsou propojeny postranními chodbami.
Vnější průčelí chrámu se třemi portály a dvěma hranolovými věžemi je bohatě zdobené sochami od Johanna Franze Bienerta z roku 1711. V jeho střední části, mírně vystupující do popředí, je polokruhové okno z roku 1713 a čtyři niky s pískovcovými sochami dominikánských patronů. V dolních nikách jsou sv. Vavřinec a sv. Zdislava z Lemberka, nad nimi zakladatel řádu sv. Dominik a sv. Tomáš Akvinský. Na balustrádě atiky stojí sochy sv. Prokopa, sv. Jana Křtitele, Panny Marie, sv. Vojtěcha, sv. Jana Nepomuckého a dva prázdné podstavce, na nichž patrně měly stát sochy sv. Václava a sv. Josefa.

Bohatá vnitřní výzdoba kostela pochází z větší části až z doby po městském požáru v roce 1788. Pseudobarokní hlavní oltář vytvořil v roce 1899 Wilhelm August, o rok mladší oltářní obraz sv. Vavřince je dílem Karla Krattnera a malý portrét sv. Zdislavy od prof. Mervarta je z roku 1973. Nad vchodem z presbytáře do sakristie je umělecky cenná mramorová busta zakladatele chrámu Františka Antonína Berky, italská práce z doby kolem roku 1700, a naproti ní je poprsí jeho sestry Rozálie Kinské od J. F. Bienerta z roku 1711.
V chrámové lodi je šest postranních oltářů. V menší kapli vpravo od presbytáře je barokní oltář sv. Kříže z roku 1718 se sochou Piety, datovanou do roku 1881, a pod ní je umístěn malý obraz blahoslaveného Karla Habsburského. Po pravé straně lodi stojí barokní oltář Panny Marie Růžencové z roku 1732 s plastikami Panny Marie, sv. Dominika, sv. Tomáše Akvinského, sv. Alberta Velikého, Boha Otce a andělů a v pravé zadní kapli je barokní oltář sv. Josefa s obrazem sv. Jana Nepomuckého a sochami sv. Josefa a Davida z 20. let 19. století.
Po levé straně presbytáře je klasicistní kazatelna s poprsím sv. Petra, vytvořená roku 1792 místním řezbářem Josefem Neumannem, a v menší kapli vedle ní je rokokový oltář sv. Anny se sochami z roku 1886 a obrazem sv. Vincence Ferrerského z roku 1764. Na levé straně lodi stojí pseudobarokní oltář Nejsvětějšího Srdce Páně z roku 1911 s barokními sochami sv. Petra a Pavla a zvláštní úctě se těší rokokový oltář Panny Marie v levé zadní kapli, pocházející z doby kolem roku 1770. V nice na tomto oltáři je pozdně gotická dřevěná socha Madony z doby kolem roku 1530, převzatá ze starého farního kostela, a pod ní je v zaskleném zlaceném relikviáři z roku 1908 uložena lebka sv. Zdislavy. Nad oltářem je obraz sv. Terezie z roku 1853 a po stranách sochy sv. Kateřiny Sienské a sv. Susy. V podlaze před oltářem je průhled do Zdislaviny krypty, ohrazený barokní kovanou mříží z roku 1732.
V kostele jsou také klasicistní zpovědnice z konce 18. století a mosazná rokoková křtitelnice z roku 1764, zdobená cínovými andílky, přenesená sem z bývalého farního kostela. Intarzované rokokové chórové lavice jsou z 2. poloviny 18. století a varhany na kůru postavil v roce 1895 pražský varhanář Heinrich Schiffner. Jejich pseudobarokní skříň zdobí plastiky andělů ze staršího nástroje z roku 1772. Na stěnách pod kupolí jsou chiaroscurové malby sv. Zdislavy a čtyř evangelistů z roku 1852 od Karla Krattnera z Prahy.

V podzemí chrámu jsou rozsáhlé katakomby, z nichž je dnes veřejně přístupná jen krypta s hrobem sv. Zdislavy z Lemberka. Na jejích stěnách je umístěno 24 na mědi malovaných obrázků s výjevy z legendy o sv. Zdislavě, zhotovených roku 1660 podle starších rytých předloh. V dalších kryptách byli od 18. století pohřbíváni dominikánští mniši, majitelé panství Berkové z Dubé a Pachtové z Rájova, dále sem byla uložena těla tří dělníků, kteří zahynuli při stavbě chrámu, a malá rakev dráteníčka - chlapce, který sem nejspíš ze zvědavosti vlezl a pak už se nedostal ven.

V oplocené zahradě vedle chrámu stojí pískovcová socha dominikánského světce sv. Vincence Ferrerského s malou postavou puttiho z doby před rokem 1770. Socha má bohatě zdobený podstavec s římsou, na jejíž okrajích byly kdysi ještě dvě plastiky andílků. Na zadní straně podstavce jsou uvedeny letopočty renovací 1835, 1888 a 1927.

Na severovýchodní straně k chrámu přiléhá dominikánský klášter, písemně poprvé zmiňovaný v listině z roku 1252, kterou se udělovaly odpustky všem, kdo přispějí na jeho stavbu. Budova konventu, dokončená zřejmě kolem roku 1269, byla v roce 1425 zničena husity. Dominikáni tehdy uprchli, ale brzy se sem opět vrátili a roku 1430 získali od Jarka z Pecky prostředky na opravu. Ale až v roce 1510 byla na místě původních objektů postavena nová skromná budova konventu ze dřeva a hlíny.
V roce 1683 zahájili dominikáni velkou přestavbu kláštera, kterou inicioval tehdejší majitel Jablonného František Antonín Berka z Dubé s přispěním barona Putze a hraběnky Hartigové z Mimoně a hraběte Bredy z Lemberka. Původní stavby byly postupně zbořeny a na jejich místě byl pod vedením stavitele Pietra Bianca z Litoměřic vybudován nový barokní klášter, v hrubé stavbě dokončený roku 1696, jehož drobnější úpravy ale pokračovaly až do roku 1700. Po zrušení kláštera dekretem císaře Josefa II. z 24. srpna 1786 se z jeho jedné části stala fara a druhá část přešla do majetku města. V roce 1926 bylo v městské části kláštera zřízeno muzeum, které se roku 1945 přestěhovalo do bývalého pivovaru, ale o 4 roky později bylo zrušeno a jeho sbírky byly v roce 1963 převezeny do okresního vlastivědného muzea v České Lípě.
Dominikáni se po 2. světové válce do Jablonného vrátili, ale po komunistickém převratu byl klášter v noci 4. května 1950 násilím zabrán a zdejší mniši byli internováni ve sběrném klášteře v Broumově. Krátce zde pobývali také po uvolnění poměrů v roce 1969, ale teprve po sametové revoluci se sem mohli roku 1990 vrátit natrvalo.
Klášter tvoří prostá čtyřkřídlá patrová stavba s uzavřeným rajským dvorem, obklopeným křížově sklenutým ambitem, který se do dvora otevírá dnes již zasklenými půlkruhově zakončenými arkádami. Vstupní portál kláštera je hned vedle levého bočního vchodu do chrámu a zdobí jej pískovcový znak z roku 1722.

Na parkově upraveném Dominikánském náměstí před chrámem sv. Vavřince a sv. Zdislavy stojí výstavná budova bývalého Panského domu, který byl sídlem vrchnostenského úřadu a po roce 1848 v něm byly soustředěny různé státní úřady. Současná podoba domu je z roku 1897. Na jižní straně náměstí jsou barokní pískovcové sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Zdislavy z roku 1709, stojící na masivních podstavcích s reliéfními znaky Berků z Dubé, kteří je nechali zhotovit. Sochy původně stály na břehu Zámeckého rybníka, odkud byly provizorně přeneseny k bazilice sv. Vavřince a koncem roku 1987 bylo rozhodnuto o jejich přesunu k Novému Falkenburku. Kvůli velké vlhkosti místa odtud ale byly v roce 1994 opět přestěhovaly na dnešní místo.

Významnou církevní stavbou byl také původní románsko-gotický farní kostel sv. Kříže, postavený kolem poloviny 13. století a poprvé doložený mezi lety 1279-1290, kdy Zdislav z Lemberka daroval patronátní právo ke kostelu mnichovohradišťským cisterciákům. Za husitských válek v roce 1425 byl kostel značně poškozen a po opravě byl 8. září 1457 nově zasvěcen Nanebevzetí Panny Marie. Uvádí se, že kostel měl tehdy pět oltářů se sochami světců, 22 velkých obrazů, varhany a šest zvonů. Po zásahu bleskem, který 24. června 1758 zničil krov, vnitřní strop, varhany a další zařízení, byl kostel restaurován. K větší přestavbě pak došlo za Pachtů z Rájova v letech 1781-1785, kdy byla snesena původní osmiboká zvonice na východní straně kostela a stavitel Filip Heger upravil část lodi a vybudoval nové pozdně barokní západní průčelí s věží. Protože byl kostel přestavěn jen zčásti, byla po zrušení dominikánského kláštera roku 1786 fara přenesena k většímu kostelu sv. Vavřince, který se na základě dvorského dekretu z 21. března 1786 stal farním kostelem. Při požáru města 11. května 1788 kostel Panny Marie vyhořel a jako nepotřebný už nebyl obnoven. V lednu 1863 jeho zříceninu koupili právováreční měšťané a přestavěli ji na pivovar, v němž se pivo vařilo až do roku 1933. Po druhé světové válce se sem nakrátko přestěhovalo městské muzeum, do roku 1973 tu byla škola a v pozdějších letech nevyužitá stavba už jenom chátrala. Po roce 2000 nechalo město zrekonstruovat 32 m vysokou kostelní věž a na jejím nově zastřešeném ochozu byla 20. listopadu 2002 zpřístupněna vyhlídka, z níž je pěkný výhled na střed města a okolní krajinu, lemovanou na jižní straně výraznými vrcholy Ralska a Tlustce, na severu pásem Lužických hor s Klíčem, ZelenýmJezevčím vrchem, Luží, Hvozdem, Sokolem a směrem k západu Ještědským hřbetem.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie byl ve 2. polovině 19. století přestavěn na pivovar. Na opravené věži je dnes vyhlídka.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie byl ve 2. polovině 19. století přestavěn na pivovar. Na opravené věži je dnes vyhlídka.

Kostel Panny Marie byl na svou dobu neobvykle velký, jeho loď měla rozměry 24,4 x 16,5 metru a výška přesahovala 10 m. Dnes se z ní dochovaly jen obvodové zdi se zazděnými úzkými románskými okny a na jižním průčelí je zazděný raně gotický portál bočního vstupu s lomeným obloukem. Zachoval se také mírně lomený vítězný oblouk, spojující dříve loď s presbytářem, který byl zbořen a nahrazen novostavbou s pivovarskými sklepy. Na západní straně kostela je barokně zprohýbané průčelí s kamenným portálem a mohutnou hranolovou věží se zastřešeným kamenným ochozem. O kostelních zvonech se vypráví stará pověst.

Kolem kostela byl dříve hřbitov, zrušený po požáru města. Ve zbytku hradby tu bývala vestavěná barokní kaple z 18. století. Z městských hradeb, postavených snad již ve 13. století, se dnes dochovaly jen nevelké zbytky na severozápadní a jižní straně. Ve dvoře domu č.p. 79 na jihozápadním okraji města se zachoval 2,5 metru vysoký zbytek hradby s ochozem, široké u paty asi 1,5 m. Na jižní straně města bývala Dolní nebo též Pražská brána, zrušená v roce 1837. V následujícím roce byla zbořena i Horní brána v nynější ulici Zdislavy z Lemberka.
V sousedství bývalého kostela Panny Marie stojí budova měšťanské školy z roku 1870, využívaná k výuce až do dokončení nové školy v roce 1972. Na protější straně Školní ulice je patrová stará fara č.p. 12, která byla v letech 1995-1997 rekonstruována na sídlo Správy chráněné krajinné oblasti Lužické hory.

Hlavnímu náměstí dominuje raně barokní morový sloup Krista Salvátora, postavený roku 1687 jako poděkování za odvrácení morové epidemie v roce 1680. Bohatě zdobený pískovcový sloup obklopuje čtvercová balustráda, v jejíchž rozích jsou sochy sv. Jana Křtitele, sv. Vavřince, sv. Floriána a sv. Jana Nepomuckého, připisované sochařské dílně Jelínků z Kosmonos a doplněné zřejmě až ve 20. letech 18. století. Uprostřed čelní a zadní stěny balustrády jsou dvojice andílků s kartušemi a na bočních stranách dvojice kamenných váz. Mezi andílky jsou kovové branky, ústící do vnitřního prostoru, vydlážděného pískovcovými deskami. V jeho středu je na třech kamenných stupních rozměrný podstavec, jehož dolní část zdobí sochy sv. Jáchyma, sv. Vojtěcha, sv. Vincence Ferrerského a sv. Anny, pocházející rovněž ze 20. let 18. století, a v horní části jsou sochy sv. Josefa, sv. Rozálie z Limy, sv. Šebestiána a sv. Václava z roku 1687. Na vyvýšené konzole mezi sv. Josefem a sv. Václavem je socha Panny Marie. Na čelní a zadní stěně podstavce jsou nápisy, připomínající vznik sloupu, a nápisy na bocích informují o renovacích v letech 1882 a 1927. Na vrcholu podstavce stojí vlastní sloup s bohatě zdobenou hlavicí korintského typu a sochou Krista Salvátora, vítěze nad smrtí.
Na západní straně náměstí stojí zajímavý klasicistní patrový městský dům „U Salvátora“ č.p. 161 s mansardovou střechou, jehož současná podoba je výsledkem přestavby po požáru v roce 1788 i pozdějších menších úprav. V průčelí s bohatou štukovou výzdobu z 20. let 20. století je kamenný vstupní portál s ozdobnými girlandami a nápisem JK No 162 na hlavním klenáku. Na protější straně náměstí stojí poměrně nenápadná budova radnice č.p. 22 a v sousedním domě je informační centrum.

V přilehlých ulicích najdeme řadu kamenných i roubených měšťanských domů, z nichž některé jsou památkově chráněné. V sousedství chrámu sv. Vavřince ve Školní ulici je převážně roubený dům č.p. 31 z přelomu 18. a 19. století s částečně hrázděným patrem a sedlovou střechou s průběžným slezským vikýřem. Naproti chrámu je památkově chráněný patrový zděný dům č.p. 147 s volutovým štítem, postavený před rokem 1843. Od konce 19. století má novobarokní fasádu s bohatou štukovou výzdobou a nad hlavním portálem ozdobný klenák s č.p. 147 a plastiku ležícího lva, po stranách pak reliéfy lékárnické Martovy hole s obtočeným hadem. Na konci ulice Karolíny Světlé stojí zajímavý patrový dům č.p. 104 z počátku 19. století s břidlicí obloženými štíty, jehož plasticky členěná fasáda je zdobená štukovou dekorací ve stylu pozdní geometrické secese, a naproti němu je na nároží Staroměstské ulice patrový poloroubený dům č.p. 93 s neúplnou podstávkou, pocházející z přelomu 18. a 19. století. Kolmo k němu je přistavěná obytná stodola s hrázděným patrem a dřevěnou pavlačí.

Po pravé straně hlavní ulice Zdislavy z Lemberka asi 350 m od náměstí stojí zámeček Pachtů z Rájova, který nechal ve 2. čtvrtině 18. století postavit František Josef Pachta jako sídlo hraběcího nadlesního. Je to patrová rokokově upravená stavba s trojhranným štítem, oválným balkónem a mansardovou střechou se dvěma vikýři, k níž po stranách přiléhají dvě klenuté brány. Od 17. července 1737 zde byla stanice jízdní pošty z Jablonného do Žitavy a později poštovní úřad, přeložený roku 1897 do úřední budovy na Dominikánském náměstí. Pak tu sídlila okresní záložna a četnická stanice, po roce 1948 budova sloužila mateřské školce a mimoškolním aktivitám dětí. Dnes je v zámečku kavárna a příležitostně se tu pořádají různé kulturní a společenské akce.
Zámeček v minulosti navštívilo několik významných osobností, jako například vévoda Fridrich Vilém z Braunschweig-Lüneburgu, Napoleonův maršál kníže Josef Antonín Poniatowski a hlavní stan si v něm zřídil plukovník pandurů František baron Trenck. Významnější návštěvy připomínaly dvě pamětní desky, umístěné zde vrchním soudním radou Adolfem Kleinem. V mělké nice na levé straně zámečku byla od 28. listopadu 1880 mramorová deska, připomínající pobyt císaře Josefa II. ze 17. na 18. září 1779 a deska z roku 1891 na pravé straně upozorňovala na krátkou návštěvu Napoleona 19. srpna 1813. Obě desky byly ale v roce 1924 odstraněny a dnes jsou na levé straně budovy nové desky, připomínající historii zámečku a Napoleonův pobyt v Jablonném.
Na pravém nároží zámečku stojí raně barokní pískovcový sloup se zobrazením Nejsvětější Trojice z počátku 19. století. Údajně jej nechal postavit Johann Ferdinand Feuereisen, který byl zdejším poštmistrem v letech 1823-1852. Na bohatě členěném podstavci je reliéf, znázorňující asi archanděla Rafaela s Tobiášem, po stranách jsou hlavy andílků a v pozadí dvě kamenné vázy. Na 4 metry vysokém tordovaném sloupu s hlavicí je socha sedícího Boha Otce, jenž má na klíně zeměkouli s poničenou holubicí Ducha Svatého.

Asi o 50 m dále je prostá kaple sv. Volfganga, která je jednou z nejstarších budov ve městě a dodnes si uchovala raně gotické jádro ze 13. století. Kapli postavili mezi lety 1279 a 1290 cisterciáčtí mniši z Mnichova Hradiště, kteří spravovali také sousední špitál a farní kostel sv. Kříže. Po zničení Husity v roce 1425 přešla kaple do vlastnictví města a roku 1565 ji Jindřich Berka z Dubé nechal renesančně přestavět a opatřit sgrafitovou výzdobou. Za Pachtů z Rájova kolem roku 1760 byla v mělké nice nad vchodem umístěna kartuše s městským znakem a renesanční sgrafita byla překryta omítkou. V téže době je také poprvé doloženo zasvěcení kaple sv. Volfgangovi. V roce 1850 byl na věžičku kaple upevněn kříž ze zbořené Horní brány a o 6 let později byl zrušen špitální hřbitov, zmiňovaný poprvé roku 1602. Roku 1913 bylo pořízeno nové malované okno s motivem „Nechejte maličkých přijíti ke mně“ od majitele Uměleckého ústavu v Novém Boru Heinricha Hesse, rodáka z Jablonného. Exteriér kaple byl restaurován v roce 1923, kdy bylo pořízeno další barevné okno s motivem Narození Páně. Renesanční sgrafitová fasáda byla obnovena v roce 1961 a po roce 1969 byla kaple podle návrhu architekta Jiřího Škabrady upravena na Smuteční síň.
Čtvercová kaple s polygonálně uzavřeným presbytářem je včleněná do sousední budovy špitálu, fungujícího až do roku 1945. Na její střeše je osmiúhelníková sanktusníková věžička krytá polokupolí s makovicí a křížem. Uprostřed hlavního průčelí se sgrafitovou výzdobu je kamenný vstupní portál, nad nímž je pískovcový znak města, a po stranách jsou dvě půlkruhově zakončená okna. Na východní a jižní zdi jsou okna presbytáře s lomeným obloukem a stejné okno je i na jihovýchodní straně lodi.
Naproti kapli je zdí ohrazený městský hřbitov s márnicí, po jejíž levé straně stojí mohutný hranolový pomník padlým z 1. světové války s reliéfní výzdobou a deskami s 69 jmény padlých. O 250 m dál směrem na Liberec je v zahradě domu č.p. 143 na katastru Markvartic barokní socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1733 a na křižovatce silnic do Lvové a Petrovic stojí barokní sloupová Boží muka z konce 17. století s vrcholovou kaplicí, zdobenou obrazy sv. Dominika, sv. Vavřince, sv. Petra a sv. Zdislavy.

Na jihozápadním okraji města u silnice do Cvikova stojí výstavná vila Josefa Elstnera, která v sobě kombinuje motivy pozdní gotiky a německé renesance, doplněné ve vyšších podlažích hrázděným zdivem a lodžií po straně věže. Dům z roku 1904 se proslavil jako Villa Harmonie ve filmu Rodinné trampoty oficiála Třísky.
Na pravé straně Lidické ulice, vedoucí z města směrem do Mimoně, je u domu č.p. 239 barokní pískovcová socha Panny Marie ze 2. čtvrtiny 18. století, jejíž sokl zdobí reliéf sv. Josefa. Na rozhraní města a České Vsi stojí na malém vršku mezi Lidickou a Valtinovskou ulicí novogotický evangelický křížový kostel, jehož základní kámen byl položen 22. září 1901 a již 21. července 1902 byl slavnostně vysvěcen. Po roce 1945 jej využívaly církve evangelická a československá - husitská, ale později zůstal kostel prázdný a chátral. O jeho záchranu se zasloužila farářka husitské církve z Hrádku nad Nisou Jiřina Klásková, díky níž byl kostel s přispěním Okresního národního výboru v České Lípě opraven a 4. října 1986 opět slavnostně vysvěcen. Jednolodní obdélná stavba s kůrem a sakristií není kvůli tvaru návrší orientována. Na její jihovýchodní straně je polygonální presbytář se dvěma pseudogotickými vitrážovými okny, představujícími apoštola Pavla a Jana Křtitele.

V Tyršově ulici jihovýchodně od bývalého kostela Panny Marie stojí patrová budova nemocnice z roku 1902, výrazně pozměněná pozdější rekonstrukcí, a o 100 m dál je výstavná budova Střelnice se dvěma věžemi po stranách hlavního průčelí, postavená Antonem Posseltem podle plánu architekta Wenzela Bürgera. Stavba byla zahájena 17. srpna 1901 a po dokončení byla slavnostně posvěcena 6. července 1902. Její chloubou byl velký sál pro 400 lidí a restaurace Císaře Františka Josefa I., přejmenovaná po roce 1918 na Zahradní restauraci na Střelnici. Po 2. světové válce budovu využívala tělovýchovná jednota Sokol a později T.J. Tatran, dnes je v soukromém vlastnictví. Asi 800 m východně od Střelnice roste na kraji lesa se starou pískovnou mohutný památný Markvartický dub, jehož výška dosahuje 28 metrů, obvod kmene 540 m a stáří se odhaduje asi na 200 let.

Na severní straně města směrem k nádraží je parčík s kamenným pomníkem Johanna Wolfganga Goetheho a v Komenského ulici stojí patrová budova bývalé české menšinové školy. Ta byla vystavěna turnovským stavitelem Karlem Salačem v krátké době od 17. března do 14. září 1930, kdy byla slavnostně otevřena. Vyučování bylo zahájeno 1. října a už v následujícím roce byla otevřena druhá třída. Po obsazení pohraničí na podzim 1938 byla škola uzavřena a nějaký čas ji pak využívala Hitlerjugend. V současné době tu sídlí základní škola pro zdravotně postižené děti.

V parku na západním okraji města stojí zámek Nový Falkenburk, pojmenovaný podle hradu Starého FalkenburkuPetrovic. Původně dvoukřídlou renesanční stavbu s šindelovou střechou a věžičkou s hodinami nechal postavit Jindřich Berka z Dubé v letech 1562-1572 na místě bývalé vsi a dvora Krotenful. Od roku 1599 zámek vlastnila Markéta Hazlovská z Liběchova, jejíž manžel Vladislav Hazlovský z Hazlova jej roku 1609 prodal opět Berkům z Dubé. V roce 1718 jej získali Pachtové z Rájova a František Josef Pachta nechal zámek přestavět do pozdně barokní podoby s rokokovými prvky, která se dochovala dodnes. Přestavba proběhla v letech 1756-1758 a vedl ji pražský stavitel Jan Josef Wirch, který patrně ke konci stavby spolupracoval s Filipem Hegerem. V roce 1759 byla novostavba využita jako lazaret pro raněné vojáky z krvavé bitvy u Hochkirchu. Po roce 1867 se na zámku vystřídalo několik majitelů, mezi nimiž byl i benešovský továrník František Mattausch. Jeho dědicové ale zvelebovali hlavně přilehlý hospodářský dvůr, zatímco zámek postupně chátral a nějaký čas sloužil i jako sýpka. V listopadu roku 1900 zámek koupil liberecký průmyslník Johann Moritz von Liebieg, který jej nechal zrenovovat. Interiéry byly vyzdobeny štukaturou a freskovými malbami, vznikl zde jídelní sál s bohatou sochařskou výzdobou, rytířský sál, lovecké sály, kaple a pozoruhodný pamětní pokoj maršála Radeckého. Pozlacovačské a štukatérské práce tu prováděl mimo jiné i Jan Dukát, žijící v té době v Markvarticích. Roku 1901 nechal Liebieg u zámku upravit francouzský park a přesázet alej vedoucí k České Vsi. Roku 1943 byl zámek zabrán pro účely Říšského bezpečnostního úřadu, po válce byl zkonfiskován a roku 1948 přidělen ministerstvu dopravy jako výcvikové středisko státních drah. Od roku 1960 zde bylo odborné učiliště a později dětský domov, který zde sídlí dodnes. Po roce 2001 zámek prošel rozsáhlou rekonstrukcí.
Dvoupatrová zámecká budova s mansardovou střechou a centrální věžičkou má po stranách dvě nízké polygonální věže se zvonovými střechami a krátká navazující přízemní křídla. Uprostřed zahradního průčelí je prohnutý rizalit se zaoblenými nárožími, zdobený štukovými medailony s pastýřským dekorem. V jeho přízemí jsou klenuté vstupní portály a v patře balkon, nad nímž je nízký trojúhelníkový štít s hodinami a letopočtem 1570. Štíty a všechna nároží jsou osazena rokokovými kamennými vázami, které zdobí také terasy na nižších postranních křídlech. V přízemní jídelně se dochovala nástropní malba bohyně Flory, v patře je Zrcadlový sál s freskou Aurory a čtyř ročních období.
U příjezdové cesty k zámku, vroubené dubovou alejí, stojí na vysokém soklu přízemní domek hlídače, a před zámeckým průčelím je terasa se schodištěm do parku, ohrazeného dřevěným plotem se zděnými sloupky a několika branami. Na severním konci parku stojí rokoková oranžérie z doby kolem roku 1760.

Na severozápadní straně zámeckého areálu je velký hospodářský dvůr s barokní sýpkou, která je zmiňovaná již roku 1667, ale její dnešní podobu určují pozdně barokní a novobarokní úpravy. Patrová zděná stavba s mansardovou střechou je navzdory svému špatnému stavu cenným dokladem barokní zámecké architektury.
Z jižní strany zámku vedou dvě asi 300 m dlouhé aleje směrem k městu a k České Vsi. Po obou stranách aleje do České Vsi se rozkládají rozlehlé mokřady. Zanedbané pozemky získal v roce 2005 spolek Čmelák, který je postupně vyčistil a v letech 2013-2014 tu upravil přírodní rekreační areál se soustavou tůní, vlhkými loukami a lužním lesem, zpřístupněný dřevěnými chodníčky a doplněný lavičkami, stoly, naučnými tabulemi a prolézačkami pro děti. Z vodních rostlin tu roste například kosatec sibiřský, kosatec žlutý a ďáblík bahenní, dále puškvorec, máta vodní, žabník jitrocelový nebo kyprej vrbice, ze zajímavých živočichů zde žije ledňáček říční, užovka obojková, čolek obecný, skokan hnědý, rosnička zelená a ondatra pižmová.

Rodáci a osobnosti

Nejznámější osobností Jablonného je svatá Zdislava z Lemberka (asi 1220-1252), jejíž otec Přibyslav z Křižanova byl purkrabím v Brně a kastelánem na hradě Veveří, a matka Sibyla přišla do Čech s doprovodem Kunhuty Štaufské, nevěsty krále Václava I. Kolem roku 1238 se Zdislava provdala za vlivného rytíře a králova důvěrníka Havla z Lemberka a společně založili v Jablonném dominikánský klášter s kostelem sv. Vavřince, v němž pak byla také pohřbena. Zdislava žila zbožným životem a všemožně pomáhala chudým i nemocným. V srpnu 1907 byla blahoslavena a 21. května 1995 byla papežem Janem Pavlem II. prohlášena za svatou.
V Jablonném se narodil písař, básník a autor historických pojednání Mathäus Meissner (1543-asi 1600) a cestovatel Georg Tektander (1581-1614), který se dostal s poselstvem císaře Rudolfa II. až k perskému šáhovi Abbásovi Velikému a jako jediný tuto strastiplnou cestu přežil. Na přelomu let 1604-1605 se vrátil zpět a o 3 roky později vydal v Lipsku cestopis o svém putování.
Pocházel odtud také malíř Johann Heinrich Hinkenickel (1720-1796), jehož obraz Čtrnácti svatých pomocníků z roku 1774 můžeme vidět v kostele v Kryštofově Údolí, malíř a návrhář Otto Maria Porsche (1858-1931), který byl profesorem na Mnichovské umělecké akademii, a malíř a dekoratér Wilhelm Reichelt, (1861-1934). K významným rodákům patřil i entomolog, cestovatel a ilustrátor Josef Johann Mann (1804-1889), jehož sbírky motýlů jsou uloženy v několika evropských muzeích, dále hudebník a skladatel Josef Knobloch (1831-1908), který se později stal purkmistrem Jablonného, předsedou okresního zastupitelstva a poslancem zemského sněmu, nebo učitel, básník a spisovatel Josef Alfred Taubmann (1859-1938). V sousedních Markvarticích žil od roku 1900 výtvarník a restaurátor Jan Dukát (1849-1926), který se podílel na výzdobě Nového Falkenburku a restauroval mnoho kaplí, kostelů i jiných památek v širokém okolí.

Zajímavosti v okolí

Jablonné dnes tvoří souvislé osídlení s Českou Vsí, Markvarticemi a s bývalou osadou Zámecká, v níž stojí zámek Nový Falkenburk. Po severní straně města prochází hlavní silnice z Děčína přes CvikovKunratice do Rynoltic a Liberce, tvořící jižní hranici chráněné krajinné oblasti Lužické hory. Severozápadně od města je výrazný Jezevčí vrch a širokým údolím pod ním prochází silnice přes Lada do Heřmanic, odkud pokračuje na západ přes Paseku do Mařenic, zatímo k severu z ní odbočuje horská silnička přes Babiččin odpočinek do Krompachu. Mezi oběma silnicemi pak vyčnívá Zámecký vrch, na jehož úpatí je přírodní památka U rozmoklé žáby. Severně od města se vypíná mohutná hraniční hora Hvozd a jihovýchodně od ní je výrazná kupa Sokolu se zříceninou Starého Falkenburku. V sedle mezi oběma kopci stávala hájovna č. 6, mezi níž a Heřmanicemi jsou méně výrazné kopce Kančí a Kamenný vrch. Severním směrem vede z Jablonného přímá silnice přes Petrovice ke státní hranici a dále přes Lückendorf do Žitavy, k níž se ještě před Petrovicemi připojuje místní silnička ze Lvové a Kněžic. Severovýchodě od města leží rozlehlá lesnatá oblast s výraznou Liščí horou a Loupežnickým vrchem, za nímž prochází stará Hraniční cesta od Polesí kolem Tobiášovy boroviceLückendorfské hájovně a do údolí Bílého potoka. Nad ním je hřeben Podkovy s vyhlídkovou Popovou skálouSedleckým Špičákem, na jehož jihovýchodní straně je hluboký Krásný důl. Cesta, která jím prochází, sestupuje přes Dolní Sedlo do Hrádku nad Nisou v údolí Lužické Nisy. Na svahu východně nad Krásným dolem jsou rozeklané Vraní skály a táhlé HřebenyHorními skalami, oblíbenými mezi horolezci. Přes blízké Horní Sedlo prochází silnice z Hrádku nad Nisou přes Černou Louži do Rynoltic a dále na jihu leží Janovice v Podještědí s několika rybníky, Svatou skálouJanovickými Poustevnami. Malebnou krajinu v okolí Lvové korunuje zámek Lemberk, pod nímž je v údolí hojně navštěvovaná Zdislavina studánka. K jihovýchodu vede z Jablonného a České Vsi boční silnice přes Valdov a Dubnici do Stráže pod Ralskem, k jihu pak hlavní silnice kolem Postřelné do Mimoně, nad níž se vypíná mohutná hora Tlustec. Téměř souběžným údolím Panenského potoka vede přes Velký Valtinov do Brniště silnice, míjející menší osady Tlustce, TlusteckáRůžové s nevelkým návrším Kaple. Jihozápadně od Jablonného se rozkládají lesy s nenápadným Selským vrchem a několika menšími rybníky v okolí.

Přehledná mapka okolí Jablonného v Podještědí.

Další informace

Krompach Babiččin odpočinek Zámecký vrch Zámecký vrch Paseka Heřmanice v Podještědí Heřmanice v Podještědí Kamenný vrch Kamenný vrch Kančí vrch Kančí vrch Na Šestce studánka Hvozd / Hochwald Hvozd / Hochwald Lückendorf Sommerberg Sommerberg vrch Strážný vrch Strážný vrch Vápenka Petrovice Kočíčí studánka Sokol Starý Falkenburk Starý Falkenburk vrch u Petrovic Petrovické Domky Petrovický vrch Kněžický vrch Kněžice Kněžičky Lada v Podještědí Ruský hřbitov U Mlýna Vršek Kunratické Domky Jezevčí vrch Jezevčí vrch Panenský kámen Panenský kámen Dubina Skřivánek Skřivánek Valcha Selský vrch Selský vrch Ve strži Valtinovské rybníky Smolný rybník Horka Hrubý rybník Růžové Kaple Kaple Brniště Tlustecká Tlustce Tlustec Bouřlivý rybník Bouřlivý vrch Bouřlivý vrch Postřelná Hölzelův les Pole Velký Valtinov Františkov památný strom Česká Ves Valdov Nový Falkenburk Nový Falkenburk Zámecká Zámecký rybník Jablonné v Podještědí Markvartice Markvart Zdislavina kaple Zdislavina kaple Zdislavina studánka alej ke kapli alej pod Lemberkem alej pod Lemberkem Pivovarský rybník Lemberk zámek Lemberk Dvorský rybník vrch u Lvové Lvová Zpěvná Kunová vrch u Kunové Židovice Hraběcí kopec Liščí hora Liščí hora Loupežnický vrch Loupežnický vrch Tobiášova borovice Tobiášova borovice Lví buk Lví buk Weissbachtal / údolí Bílého potoka Popova skála Popova skála Podkova Podkova Mordová borovice Skalní divadlo Skalní divadlo Rolleberg Pekařův kříž Pekařův kříž Krásný důl Dolní Sedlo Dolní Sedlo Horní Sedlo studánka v Krásném dolu Vraní skály Vraní skály Hřebeny Hřebeny Horní skály Horní skály Pískový vrch Pískový vrch Černý vrch Polesí Černá Louže Havran Havran Hüttichův kopec Rynoltice Panenská skála Panenská skála Nová Starost Janovický les Kohout Janovice v Podještědí Janovické poustevny Pustá Louka Nebeský kopec Nebeský kopec Stříbrný vrch Stříbrný vrch Dubnice