Vápenný vrch - Vápenka

Vápenný vrch (548 m) je převážně žulový kopec, vystupující asi 1,5 km severovýchodně od Doubice, jemuž se dříve říkalo také Maškův vrch. Na jihovýchodě je spojen se sousedním Širokým vrchem a sedlem mezi nimi prochází silnice z Doubice do Krásné Lípy. Asi 200 m severozápadně od ní stojí u cesty vedoucí k vrcholu roubená lesní chata Loužilačka. Zalesněný vrchol kopce je bez výhledu, ale od roku 2006 je na něm přístřešek a jedna ze zastávek Köglerovy naučné stezky. Asi 500 m severně od vrcholu je v jedné ze zalesněných bočních strží, vybíhajících z Jelení rokle, studánka Hanička. Pojmenovaná je po Haně Andrlíkové z Krásné Lípy, která ji v roce 2005 našla a se svým manželem upravila. Krásnolipští členové KČT během léta a podzimu roku 2018 studánku nově zrekonstruovali a vyznačili k ní turistickou stezku.

Poblíž silnice na jižním svahu vrchu je přírodní rezervace Vápenka, chráněná od roku 1969 jako významná geologická lokalita. Na poměrně malém území se tu společně vyskytují horniny pěti různých geologických jednotek, z nichž nejvýznamnější jsou jurské vápence, které se s výjimkou několika drobných ostrůvků v okolí Doubice, Kyjova a Brtníků nikde jinde v Čechách nevyskytují.

Přes Vápenný vrch probíhá významná geologická linie, označovaná jako lužická porucha, která tvoří rozhraní mezi lužickým žulovým plutonem na severovýchodě a pískovci české křídové pánve na jihozápadě. Ve starších třetihorách byla kra lužického plutonu podél této poruchy tektonicky vyzdvižena nad povrch české křídové pánve a spolu s ní byly z podloží křídy k povrchu vyvlečeny i malé kry hornin permského a jurského stáří. Největší kra jurských sedimentů je právě na Vápenném vrchu. Je dlouhá asi 500 m, široká necelých 200 m a tvoří ji převážně šedé vápence a dolomity s písčitými vložkami. Ve vápencích se dříve nacházely otisky mořských amonitů, ježovek a mlžů, které dokládají jejich stáří kolem 150 miliónů let. Starší horniny permu zastupují především červené křemenné porfyry a arkózovité pískovce. V třetihorách pronikla jurskými sedimenty k povrchu čedičová hornina, která v sobě uzavírá kontaktně přeměněné úlomky okolních hornin a dnes vytváří svislou stěnu na severním konci Starého lomu.

Jurský vápenec se na Vápenném vrchu začal těžit v roce 1641. Používal se jako hnojivo, ale také ke stavebním účelům, například při stavbě kostela v Srbské Kamenici v 70. letech 18. století. Vrstva těžených vápenců byla asi 15-20 m mocná. Protože při těžbě byla v lomech nalezena také olověná ruda, povolal sem kníže Kinský v roce 1890 horníky z Příbrami, kteří v Novém lomu vyhloubili 34 m hlubokou šachtu. Našli v ní olovo se stopami stříbra, mědi a zinku, ale ruda nebyla příliš bohatá a od dolování bylo proto brzy upuštěno. Provoz vápencových lomů byl definitivně ukončen až roku 1929.
V letech 1955 a 1956 byl na Vápence proveden vyhledávací průzkum na olověno-zinkové a měděné rudy. V Novém lomu byly tehdy vyraženy dvě krátké průzkumné štoly a východně od Starého lomu byly umístěny dva šikmé průzkumné vrty, hluboké 142 a 204 m. Protože se však nepříliš bohaté zrudnění v hloubce ztrácelo, bylo od dalších průzkumných prací upuštěno. Ze zajímavých nerostů byly nalezeny například chalkopyrit, chalkosin, pyrit, psilomelan a stříbronosný galenit, poměrně hojný byl také malachit a azurit.

Staré vápencové lomy jsou asi 150 m severně od Vápenné cesty, vedoucí po jižní straně kopce ze silnice od Krásné Lípy k severnímu okraji Doubice. Odbočka k nim mírně stoupá mezi zarostlými haldami a těsně u lomů se ostře stáčí doleva. Po pravé straně se tu otevírá asi 10-15 m hluboká jáma Starého lomu, která se táhne asi 100 metrů směrem k severozápadu, na západ od ní je menší okrouhlá jáma Nového lomu. Strmé stěny lomů se postupně sesouvají, takže dnes jsou již z větší části zřícené, překryté sutí a hlínou. Oba lomy byly navzájem propojené štolou, dnes již bohužel zasypanou. Další štola, kterou se vytěžený vápenec vyvážel ze Starého lomu k vápenným pecím, se dodnes dochovala, ale v jednom místě byla přerušená závalem. Je asi 100 m dlouhá a z obou stran je uzavřená mřížemi. Pece k pálení vápna stály u Doubického potoka a dodnes z nich zůstaly už jen zarostlé zbytky zřícenin za nynější mysliveckou chatou. Tu nechal v letech 1868-1869 spolu s vápenkou postavit majitel panství jako obydlí pro vápeníka, ale před rokem 1945 sloužila i jako hostinec.

Pestrý geologický podklad vytváří vhodné podmínky pro vývoj zajímavých biotopů. Vedle druhotného smrkového lesa se zde uchovala květnatá bučina, ve které se významně uplatňuje javor klen a v menší míře i lípa, borovice nebo jasan. V jejím podrostu se hojně vyskytuje lýkovec jedovatý, ale rostou zde i vzácnější rostliny jako například konvalinka vonná, brčál menší, kyčelnice cibulkonosná a devítilistá, bažanka vytrvalá, kruštík širolistý, bradáček vejčitý a kapradina žebrovice různolistá. V minulosti tu rostla i silně ohrožená okrotice červená, jejíž výskyt však již nebyl v posledních letech zaznamenán.
Opuštěnou štolu využívají jako úkryt a zimoviště netopýři, z nichž nejzajímavější je silně ohrožený netopýr velký a vrápenec malý. Dále se zde vyskytuje například netopýr řasnatý, netopýr ušatý a netopýr vodní.

Na Vápence začínala patrně nejstarší naučná stezka v Čechách, kterou kolem roku 1940 vytvořil Rudolf Kögler ze Zahrad u Rumburka. Asi 12 km dlouhá stezka s vysvětlujícími texty o přírodních a turistických zajímavostech vedla podél linie lužické poruchy okolím KyjovaVlčí hoře a končila na zahradě domu Köglerů v Zahradách, kde je unikátní plastická geologická mapa zdejšího kraje. Stezka byla slavnostně otevřena 12. října 1941 a sloužila až do roku 1945. Dnes je v poněkud upravené podobě součástí delší Köglerovy naučné stezky Krásnolipskem, slavnostně otevřené 13. srpna 2006.

Další informace