Milštejn

Severní konec skalnatého hřbetu s nejvyšším vrcholem a bránou.

Skalní masiv (562 m) s nepatrnými zbytky středověkého hradu Milštejna leží v lesích mezi Trávnickým a Suchým vrchem, asi 4 km severně od Cvikova a 1 km západně od Naděje. Zhruba 120 m dlouhý skalnatý hřbítek je tvořen křemenným pískovcem, který se pro svou velkou tvrdost a odolnost odedávna používal k výrobě mlýnských kamenů a brusných kotoučů. Na severním konci hřbetu je asi 3,5 m vysoká a 7 m široká skalní brána, která patrně vznikla zvětráváním masivu podle množství puklin a zřícením uvolněných kamenných bloků. Výše nad bránou je ještě malé skalní okno. Mohutné skalní věže po stranách brány byly dříve horolezecky využívané, ale dnes je tu lezení v zájmu ochrany přírody omezeno. Na vyšší z obou věží byla v minulosti také upravená vyhlídka s lavičkami a malým závětřím, přístupná po žebříku se zábradlím. Otevíral se z ní pěkný výhled k východu na Hvozd, Sokol, Jezevčí vrch a vzdálenější Ještědský hřbet, k jihovýchodu na Zelený vrch, Tlustec, Ralsko a jižním směrem na osamělé kopce Českolipska s Ortelem v popředí a s výraznou dominantou Bezdězu na obzoru. Na jihovýchodě vynikal Vlhošť s Ronovem a západním směrem byly vidět lesnaté kopce Lužických hor, mezi nimiž nejvíce vynikaly Klíč a Jedlová.
Na malém prostranství za skalní bránou rostou dva staré stromy - buk a javor. Další přibližně 400 let starý mohutný buk stál na plošince jihovýchodně od hradu, kde býval údajně hradní hřbitůvek. Asi 20 m vysoký strom s obvodem kmene 4,5 m byl ale napaden dřevokaznou houbou a dnes už neexistuje.
Asi 200 m severovýchodně od skalní brány je v malé strži upravený pramen, zvaný Stříbrná studánka, který kdysi napájel nevelký rybníček s dosud částečně zachovanou hrází.

Prostranství na jižním konci hřbetu, označované jako hradní hřbitůvek. Po vichřici 24. května 2010 se místo změnilo k nepoznání.

Zbytky hradeb na západní straně hradu.

Přestože se o hradu dochovalo poměrně dost zpráv, neznáme přesně dobu jeho založení, ani jméno tehdejšího majitele. Předpokládá se ale, že jej někdy ve 2. polovině 13. století vybudovali Ronovci k ochraně důležité obchodní cesty, vedoucí z Čech přes dnešní Českou Lípu, Sloup, Cvikov, Krompach a Oybin do Lužice. Nejstarší zmínka o hradu pochází z roku 1343, kdy zdejší posádka společně s Žitavskými pronásledovala Míšňany, kteří loupili v okolí Žitavy a Oybinu.
Prvním historicky doloženým majitelem hradu byl až v roce 1362 Jindřich Berka z Dubé, po jehož smrti v roce 1404 panství převzal nejstarší syn Hynek. Později hrad drželi Hynkovi synové Jaroslav a Jindřich, z nichž první ale roku 1433 zemřel. Jindřichovi se za válek Vartenberků s Lužicí roku 1454 podařilo obsadit Lipou, a přestože se i nadále psal "z Milštejna", sídlil od té doby na Lipém. Milštejn ale zřejmě neztratil svůj vojenský význam, neboť v roce 1456 byl v pokračujících lužicko-vartenberských válkách dobyt. Při dělení berkovského majetku v roce 1502 získal milštejnské panství Václav Berka, který je však nedlouho poté prodal strýci Petrovi. Od jeho synů Zikmunda a Jiljího Milštejn v roce 1532 koupil Zdislav Berka z Dubé, který již dříve získal sousední panství zákupské. Od té doby tvořily Zákupy s Milštejnem ucelené panství, jehož centrem se stal renesanční zámek v Zákupech, vybudovaný v roce 1541. Význam Milštejna proto pomalu upadal. Ještě v 80. letech 16. století byl hrad patrně udržován, ale koncem století už byl zřejmě pustý. Berkové drželi zákupsko-milštejnské panství do roku 1612, kdy je již zadlužené koupil Jan Novohradský z Kolovrat. V té době už ale hrad rychle chátral, v roce 1634 byly jeho zbytky patrně zničeny švédským vojskem generála Bannera a definitivní zkázu pak dovršila vzrůstající těžba kamene.

Nedokončený mlýnský kámen v lese pod hradem.

Jak napovídá jméno hradu (Mühlstein = Mlýnský kámen), těžba křemenného pískovce tu zřejmě začala ještě před vybudováním opevněného sídla a pokračovala v jeho bezprostředním okolí nejspíše po celý středověk. Po opuštění hradu se rozšířila i na jeho podloží, které bylo i se zbytky zřícenin z velké části vytěženo. Většího rozsahu těžba dosáhla v letech 1665-1689 za knížete Julia Františka Saskolauenburského, který prý také nechal částečně snést velkou hradní věž, aby padající zdivo neohrožovalo lamače. Druhá věž se zřítila v listopadu roku 1726 a v roce 1793 nechal cvikovský polesný Franz Homolka podkopat a střelným prachem rozmetat i poslední zbytek velké věže. Další nárůst těžby přineslo její zprůmyslnění po roce 1873, kdy si lom pronajali bratři Israelové z Drážďan. V sezóně zde tehdy údajně pracovalo až 100 dělníků. Protože střelný prach by skálu příliš roztrhal, kámen se lámal ručně železnými klíny a nahrubo se opracovával přímo v lomu na rozlehlé terase, kde stávala také výčepní bouda. Pak se dopravoval ke konečné úpravě do továrny v nedaleké Naději. Ročně se zde vyrobilo na 600 mlýnských kamenů, které se z větší části vyvážely do Ruska, Německa a Skandinávie. Lamačům sloužily také různé podzemní dutiny a přístřešky přistavěné ke skalní stěně, v lese na východní straně jsou dodnes patrné základy bývalé prachárny. Během těžby se nacházely staré podkovy, součástky zbraní, nářadí a hroty šípů, které byly uloženy v hradním muzeu na Oybinu. Těžba skončila až v roce 1910 vybráním vhodné suroviny. Několik nedokončených mlýnských kamenů můžeme ještě dnes najít v blízkém okolí.

Dochovaná část opevnění na západní straně hradu. V průrvě vlevo bývala kdysi hradní brána.

Původní vzhled hradu dnes již není možné rekonstruovat. Pravděpodobně stál na dvou souběžných skalních hřebenech, z nichž ten východnější byl po opuštění hradu z větší části vytěžen. Přístupová cesta do hradu vedla od západu, kde zřejmě stávalo předhradí, chráněné asi jen dřevěným plotem. Vlastní hrad obepínala 2 m silná hradba s ochozem a 60 cm širokou parapetní zdí s úzkými střílnami. Ještě koncem 19. století byla v této hradbě asi 3 m vysoká a 4 m široká vstupní brána, vedle níž byl malý okenní otvor. Později ale brána zcela zanikla a z hradby se dodnes zachovaly už jen nevelké zbytky na temeni hřbetu jižně od skalní brány.
Hlavní válcová věž stála s největší pravděpodobností na jihozápadním okraji hradu. Údajně byla asi 40 m vysoká a za jasného počasí z ní bylo vidět až na návrší před Prahou. Druhá menší věž byla patrně někde na severní straně, zcela jistě ale nestála na vrcholu skalního masivu. Jeho využití pro hrad sice archeologické nálezy potvrdily, ale zároveň vyloučily, že by zde stála jakákoliv zděná stavba. Nepravděpodobné je i využití nynější plošiny za skalní bránou, která zřejmě vznikla až po zániku hradu na kamenné suti, nasypané během těžby. Činností lomu byl také zcela změněn prostor bývalého hradního nádvoří, v němž dnes stojí dřevěný srub.
S Milštejnem bývá spojován také nedaleký Rousínovský hrádek, považovaný většinou za předsunuté opevnění, a hradní pozorovatelna zvaná Hengst, která měla stát na vrcholu Kobyly.

Vchod do jeskyně Kovárny na východním úpatí skalního masivu.

K Milštejnu se vztahuje mnoho romantických pověstí o zlých rytířích, nešťastných dívkách, čertově kuchyni, tajných chodbách a pokladech, které jsou na hradě ukryty. Z roku 1596 údajně pochází dopis, v němž vlašský magistr Benedictus Chirocensis uvádí podrobný návod, jak lze na Milštejně nalézt veliký poklad. Přestože však byla v minulosti větší část skály s hradními zříceninami vylámána, žádný poklad tu doposud nalezen nebyl...
Pověsti o tajných chodbách, z nichž jedna měla vést až na Tolštejn, byly podpořeny existencí četných podzemních dutin, převisů a jeskyní na jihovýchodní straně skalního masivu. V průběhu těžby byly převisy zvenku zasypané sutí, čímž se z nich staly uzavřené jeskyně. V roce 1932 se milštejnské podzemí nakrátko stalo středem pozornosti díky zprávě Alfréda Hostera ze Žitavy o objevu rozsáhlých jeskyní s velkými sály v několika patrech nad sebou. Bližší průzkum na místě ale nic takového neprokázal.

Vnitřek jeskyně Kovárny.

Jeskyně Kovárna - vodou ohlazený průlez mezi první a druhou komorou.

Dnes jsou na Milštejně známé tři větší jeskyně, jejichž ohlazené stěny naznačují, že vznikly erozním působením vody. Největší a nejznámější z nich je asi 45 m dlouhá Kovárna, jejíž ústí se nachází na východním úpatí skalního masivu. Za nízkým vchodem se jeskyně větví do dvou směrů. Vpravo je větší prostora se snižujícím se členitým stropem, zatímco doleva vede asi 1 m vysoký průchod do další prostory se zajímavě ohlazenými a zbarvenými stěnami. Přístup do třetí komory je odtud možný jen úzkým průlezem mezi skálou a sutí. Výška všech tří prostor se pohybuje kolem dvou metrů, přední z nich zřejmě kdysi využívali i lamači kamene, o čemž svědčí zbytek zděného portálu a množství nalezených střepů. Od podzimu roku 2003 je vchod do jeskyně uzavřen mříží.

Ústí jeskyně, označované jako Nová Kovárna.

Další hůře přístupná jeskyně je v balvanité suti za skalní bránou. Tvoří ji asi 14 m dlouhá rozšířená puklina, na kterou navazuje členitější systém původních jeskynních výklenků a převisů, vyúsťující asi po 30 metrech na povrch v kamenitém srázu pod skalní bránou.
V jižní části skalnatého hřbetu Milštejna je třetí jeskyně, nazývaná někdy Nová Kovárna. Tvoří ji tři navzájem propojené komory, jejichž celková délka je asi 17 m. První z nich, přístupná širokým vchodem, je přes 2 m vysoká, 3,5 m široká a téměř 8 m dlouhá a leží v ní nedokončený mlýnský kámen. Za ním je úzký průlez do druhé, přibližně stejně velké prostory, která má zároveň menší samostatný vstup zvenku. V její zadní stěně je úzký průlez do třetí, vodou vytvořené oválné komůrky.
Ve zdejších jeskyních zimují některé druhy netopýrů, například netopýr ušatý, velký, řasnatý nebo černý.

Další informace

• Historické obrázky Milštejna