Hartau

Centrum osady Alt Hartau s bývalým Školním statkem (za stromy vpravo) a hrázděnou budovou staré školy v pozadí.

Hartau (Hartava) je původně zemědělská ves, ležící asi 4 km jižně od centra Žitavy a 2,5 km západně od Hrádku nad Nisou nedaleko německo-česko-polského Trojmezí. Sestává ze dvou částí: Alt-Hartau (Stará Hartava) leží u břehu řeky Nisy a Neu-Hartau (Nová Hartava) se od ní táhne podél silnice vzhůru k úpatí Žitavských hor. Osada je dnes součástí Žitavy a k 31.7.2016 měla 523 obyvatel.
Vesnici založili pravděpodobně koncem 13. století sedláci, kteří sem přišli ze západních oblastí Německa. Původně byla součástí grabštejnského panství a její název byl zřejmě odvozen od slova „harth“, označujícího nízký les nebo křoví na vlhké půdě. Písemně je poprvé zmiňována jako „Harte“ v letech 1375 a 1384, kdy ji od vrchnosti koupilo město Žitava. Část Neu-Hartau vznikla až po roce 1725 podél bývalého výhonu pro dobytek, po němž měla v 1. polovině 14. století vést obchodní cesta ze Žitavy údolím Bílého potoka do Jablonného v Podještědí.

Statek č. 39 v jižní části osady Alt Hartau.

Zdejší obyvatelé se zpočátku živili hlavně zemědělstvím a rybařením, později se věnovali také domáckému tkaní plátna a pěstování ovoce a zeleniny. Výrazněji se obec rozšířila po roce 1836, kdy se v jejím okolí začalo ve větší míře dobývat nekvalitní hnědé uhlí - lignit. O 3 roky později se Hartava oddělila od Žitavy a stala se samostatnou obcí. Až do roku 1915 se uhlí těžilo hlavně v podzemních štolách, ale po roce 1906 se začalo dobývat i v povrchové jámě Reichenbergského uhelného svazu RKV, která byla v provozu až do května 1925. Od roku 1860 byla na okraji obce také cihelna, v jejíž jámě byl roku 1932 nalezen zkamenělý pařez třetihorního tisovce, umístěný dodnes před budovou gymnázia Johanneum v Žitavě. Po 2. světové válce byla v opuštěném uhelném dole u Hartavy nalezena nová sloj, vytěžená v letech 1948 - 1953.
Před koncem 20. století se stala důležitým zdrojem obživy zdejších obyvatel turistika. Od 1. května 1991 byl v Alt-Hartau otevřen turistický hraniční přechod do Loučné a v následujících letech tu vzniklo několik letních bytů. Od 1. ledna 1999 je Hartava opět místní částí Žitavy.

Za starou školou je bývalý rychtářský statek Alte Kretschamgut.

Stará část osady Alt Hartau si dodnes zachovala téměř původní charakter s několika zajímavými památkově chráněnými domy a selskými usedlostmi. Přímo na návsi stojí stará škola (Alte Schule) s roubenou světnicí, podstávkou a hrázděným patrem, postavená v letech 1780-1781 na místě staršího školního domku. Za ní je bývalý rychtářský statek Alte Kretschamgut s velkou kamennou stodolou, vystavěný zdejším rychtářem Johannem Zschirntem roku 1782.
Uprostřed osady je rozlehlý selský dvůr č. 24 s velkou stodolou, stájí a kůlnou, pocházející z roku 1836, k němuž na jižní straně přiléhá další chráněný obytný dům se stájí a hrázděným patrem z roku 1848, a menší statek č. 39 z 1. poloviny 18. století stojí také na jižním konci vesnice.

Památkově chráněná budova staré školy v Alt Hartau.

Ve školní budově z roku 1890 dnes sídlí soukromá Schkola Hartau.

Rybářský kámen (Fischereigrenzstein) na návsi v Alt Hartau.

U silnice na severozápadním okraji osady je podstávkový dům č. 3 z konce 18. století a poblíž něj stojí patrová zděná budova školy z let 1889-1890, ve které od roku 1999 sídlí soukromá základní škola „Schkola Hartau“. V jejím sousedství na západní straně návsi je bývalý Školní statek, přestavěný v 90. letech 20. století na Spolkové kulturní centrum, a na protější straně ulice býval hostinec „Zum Hirsch“ (U Jelena) z roku 1882, jehož budovu získala v roce 1999 Schkola Hartau a po celkové rekonstrukci v letech 2007 - 2009 v ní zřídila studijní středisko „Lernhaus Kretscham“.
Pod stromy na návsi stojí nevelký Rybářský kámen, který od 24. července 1565 vymezoval rybářské revíry na řece Nise. Původně stál na břehu řeky asi 350 m severovýchodně od osady, kde byl ale poškozen zemědělským strojem a po restaurování v roce 1985 byl proto přemístěn na nynější místo ve vsi. Stejný kámen se dodnes dochoval i v Hrádku nad Nisou.

Také v části Neu Hartau najdeme několik typických památkově chráněných domů s podstávkou a hrázděným patrem, překrytým často prkenným bedněním. V dolní části hlavní ulice je dům č. 8, postavený roku 1819, o 250 m výše nedaleko bývalého obecního úřadu stojí dům č. 11 z doby kolem roku 1800, a v centru vsi poblíž hostince „Weisbachtal“ jsou pěkné patrové domy č. 27, 40, 44 a bývalý Lesní statek č. 31, postavený roku 1783 lesníkem Gottliebem Wenzelem.

Rourový domek (Röhrhäusel) v horní části Neu Hartau.

Nejznámější stavbou Hartavy je ale památkově chráněný Rourový domek (Röhrhäusel), stojící asi 250 m od hostince na východním okraji zástavby v uličce mezi domy č. 47 a 49. Protáhlý osmiboký domek z pískovcových kvádrů má na stěnách 2 desky s nápisy, připomínajícími jeho historii. V roce 1726 jej postavil zednický mistr Johann Heinrich Müller jako sběrnou vodní nádrž pro nově rozšířený vodovod, přivádějící od roku 1544 vodu z pramenů Zlatého potoka (Goldbach) na svahu Mühlsteinbergu do Žitavy. Městskému vodovodu domek sloužil do roku 1864 a pak jej až do konce 19. století využívala k zásobování vodou Hartava.

Asi 100 m jihozápadně od silnice do Žitavy je u odbočky k zahrádkářské kolonii „An der Lache“ upravený Sovětský pamětní hřbitov. Široký pamětní kámen s pěticípou hvězdou na vrcholu, zřízený v roce 1947 a o 20 let později restaurovaný, nese dvojjazyčný nápis, připomínající 268 sovětských válečných zajatců a nuceně nasazených dělníků z 2. světové války, kteří tu byli pohřbeni v letech 1941 až 1946. Na pomníku je uvedeno 13 jmen tehdy známých obětí.

V okolí vsi se dodnes dochovaly stopy po staré těžbě uhlí, jejíž historii návštěvníkům přibližuje přeshraniční naučná stezka mezi Olbersdorfem a Hrádkem nad Nisou.

Sovětský pamětní hřbitov u zahrádkářské kolonie An der Lache.