Cvikov

Město Cvikov leží na jižním úpatí Lužických hor v rozšířeném údolí Boberského potoka mezi Zeleným vrchem, Kamenným vrchem a Hroudou asi 5,5 km severovýchodně od Nového Boru. Jeho součástí jsou dnes také osady Drnovec, Trávník, Naděje, Lindava, Svitava a Záhořín, s nimiž mělo k 1. lednu 2021 celkem 4503 obyvatel.

Historie

Pohled na centrum Cvikova z Dutého kamene. V pozadí je hora Klíč.

Cvikov vznikl jako lánová ves během středověké kolonizace ve 2. polovině 13. století někde v prostoru pozdějšího Dolního předměstí. V jejím sousedství na plošině nad údolím bylo už někdy před rokem 1352 vyměřeno městečko, připomínané spolu se vsí poprvé roku 1391. Městem procházela Stará Lipská cesta od České Lípy a Sloupu, která míjela kostel, doložený poprvé v rejstříku papežských desátků z roku 1352. Na náměstí se křížila se západo-východní cestou, vedoucí od Svoru přes Cvikov na Kunratice a Jablonné v Podještědí. Stará Lipská cesta pak dále pokračovala přes Mařenice a Krompach do Žitavy. K její ochraně sloužil hrad Milštejn, písemně připomínaný v roce 1343, který se stal sídlem panství, vlastněného Hynkem Berkou z Dubé. V roce 1391 k Milštejnskému panství patřily městečko a ves Cvikov, Kunratice, Lindava, Drnovec, Trávník, Mařenice, pusté Mařeničky, Horní a Dolní Světlá a Krompach.

Nejstarší známá podoba jména města z roku 1352 je Czwykauia, ale již v roce 1391 se používal Czwikow a v letech 1619 a 1720 se objevuje i německá forma Zwikau - Zwickau. Jméno, vyjadřující polohu na křižovatce v údolní nivě (Zwick = vidlice, rozcestí a Aue = niva, vlhká louka) sem pravděpodobně přinesli původní osadníci od saského města Zwickau. České jméno Cvikov se používá zhruba od poloviny 19. století.

Budova městského úřadu na náměstí.

Z nejstarších dob se o městě nedochovaly prakticky žádné zprávy. V 15. století život obyvatel poznamenaly husitské války, které se zdejšího kraje dotýkaly zejména po obsazení Lipé Husity v květnu 1426, a ve 30. a 40. letech 15. století pokračovaly v severních Čechách válečné střety Vartenberků s Lužickými městy. Cvikov byl hospodářským sídlem milštejnského panství, které se v 1. polovině 16. století stalo součástí panství zákupského. Zpočátku zřejmě neměl mnoho výsad, protože ještě v letech 1461-1481 patřil k obcím lipského tržního obvodu. Podle zápisu v českolipské městské knize měl ale odedávna právo vybírat clo a mýto na Žitavské cestě. V prosinci 1554 získali obyvatelé Cvikova také právo nakládat se svým majetkem až do páté linie příbuzenství. V květnu 1557 byla vydána privilegia cechu pláteníků a cechu kovářů, kolářů a zámečníků a o necelé 2 roky později tu vznikl ještě krejčovský cech. 2. prosince 1560 měšťané získali souhlas ke konání týdenních trhů a privilegium k vaření piva a výrobě sladu. Cvikov v té době tvořilo městečko a dvě předměstí, z nichž Horní se rozkládalo podél potoka směrem od Martinova Údolí a Dolní předměstí leželo na jihovýchodě směrem k Lindavě.
Už v roce 1548 měly být údajně v městečku dva mlýny, ale v urbáři zákupského panství z roku 1560 je písemně doložen jen Horní mlýn v dnešní Mlýnské ulici, k němuž patřila také pila. Ta se uvádí ještě při prodeji panství v roce 1612, ale v průběhu 17. století zřejmě zanikla. Dolní mlýn mezi Pivovarskou a Palackého ulicí se poprvé připomíná až v roce 1612. V roce 1523 měla být ve Cvikově také škola a 7. listopadu 1572 byl prý zakoupen jeden z měšťanských domů pro zřízení nové školy. 5. dubna 1568 koupila městská rada od Nickela Nitsche dům ke zřízení radnice, která patrně shořela za třicetileté války a nová byla postavena až roku 1671.

Domy v ulici vedoucí z náměstí ke kostelu.

V letech 1598-1607 řádil ve Cvikově mor, který si každoročně vyžádal několik obětí. Za třicetileté války obyvatelé trpěli průtahy vojsk a rekvizicemi majetku. Už 25. ledna 1621 vojáci vydrancovali Zákupy a pravděpodobně řádili i ve Cvikově. V letech 1631-1632 okupovali panství Sasové, při jejichž ústupu byly Zákupy znovu zpustošeny a postižen byl i Cvikov, v němž mimo jiné vyhořela radnice a pivovar. Také v dalších letech tu švédské a císařské armády nemilosrdně vymáhaly potraviny, seno pro koně a zabavovaly dobytek. Dlouhá válka skončila teprve uzavřením míru 24. října 1648. Po bitvě na Bílé hoře začala v Čechách rekatolizace, která ale v severních Čechách postupovala pomalu a dokončena byla teprve v roce 1652. Vyznavači jiných náboženství, kteří odmítli přestoupit na katolickou víru, museli odejít do Saska nebo Lužice.
Obnova válkou zničeného panství vyžadovala hodně práce i peněz a nespokojenost poddaných s rostoucími robotními povinnostmi vedla k nepokojům. V létě 1658 rozhořčení rolníci zaútočili na zákupský zámek, odkud ale byli vojskem vytlačeni a 26 poddaných bylo uvězněno v Mladé Boleslavi. V roce 1680 město postihl mor, jehož oběti se pohřbívaly na morovém hřbitově, zřízeném na Červeném vršku za dnešním pivovarem. Na jejich památku byl v roce 1697 postaven Morový sloup, který dnes stojí u kostela. První oběti moru připomíná i kříž v lese pod Hroudou. V roce 1680 došlo také k dalšímu povstání poddaných. 5. dubna 1680 ale dorazilo do Cvikova vojsko hraběte Piccolominiho, před nímž ustoupilo asi 1200 vzbouřenců z 20 obcí na Zelený vrch, kde byli obklíčeni a po dvoudenním odporu se vzdali. Zajatí vzbouřenci pak byli odvedeni do Zákup k výslechům a poddaní museli vrchnosti znovu slíbit poslušnost.

Patrový roubený dům v ulici do Martinova údolí.

Někdy mezi lety 1687-1712 byl ve městě vybudován dřevěný vodovod, který přiváděl vodu z pramenů severně od Cvikova do sedmi veřejných kašen. V roce 1713 pracovala na Dolním předměstí při cestě do Lindavy soukenická valcha a roku 1727 byly ve Cvikově založeny dva nové obilní mlýny. O 6 let později byla u jednoho z nich zřízena pila, která pracovala minimálně do konce 19. století. Další pila byla na Boberském potoce vystavěna v roce 1737, ale kolem roku 1812 už nebyla v provozu.
Roku 1704 byla v pozdější ulici Československé armády postavena škola, jejíž budova byla zbořena až v roce 1907. Panský dům uprostřed náměstí, který sloužil panským úředníkům, byl v roce 1739 přestavěn a téhož roku byl na náměstí postaven i nový pivovar. Roku 1728 byla na Křížovém vrchu založena Kalvárie a od následujícího roku se zde konaly pašijové hry, jejichž tradice se udržovala až do roku 1765. Za císaře Josefa II. se hry zakazovaly, ale patrně se tu s přestávkami konaly až do roku 1797.

V roce 1754 měl Cvikov 1489 obyvatel. V té době tu působilo 13 přadláků a 54 tkalců, jejichž výrobky skupovali faktoři a dodávali je obchodníkům do Saska. Výrobu plátna podporoval na sousedním sloupském panství také hrabě Josef Jan Maxmilián Kinský, který prostřednictvím svých nákupčích obchodoval i ve Cvikově. Kromě tkalců a přadláků bylo ve městě ještě 9 ševců, 8 krejčích, 6 řezníků, 6 pekařů, 5 punčochářů, 3 kováři, 3 zámečníci, 3 truhláři, 2 koláři, 2 bednáři, 1 mydlář, provazník, červenobarvíř, jirchář, řemenář a tesař.

V 18. století poznamenaly život obyvatel prusko-rakouské války. Už koncem roku 1744 pronikli Prusové do okolí Cvikova a přes zimu okupovali Žitavu. Také za sedmileté války v roce 1757 docházelo v kraji ke střetům rakouských a pruských oddílů. Po porážce u Kolína 18. června 1757 Prusové ustupovali zpět a rakouská armáda s nimi svedla dvoudenní bitvu o Jablonné a těžce poničila i Žitavu. Přímo ve Cvikově se sice nebojovalo, ale obyvatelé trpěli průtahy vojsk, rekvizicemi potravin, ubytováním vojáků a násilnými odvody mužů.
V letech 1771-1773 Čechy postihla velká neúroda a hladomor si spolu s nemocemi vyžádal mnoho obětí. V roce 1775 se sedláci opět vzbouřili proti nesnesitelným robotním povinnostem. 27. března přepadli zákupský zámek, ale vojenská hotovost z České Lípy část vzbouřenců zatkla a odvedla k výslechům do Mladé Boleslavi. V létě se poddaní shromáždili znovu, aby žádali v Zákupech robotní úlevy. Husarská posádka ve Cvikově je ale přiměla k rozchodu a strůjci rebelie byli zatčeni a potrestáni výpraskem a čtyřtýdenním vězením v Mladé Boleslavi. Teprve robotní patent Marie Terezie ze 13. srpna 1775 snížil výši robot a umožnil tak větší rozšíření domácí práce tkalců a přadláků.
V roce 1773 podnikl císař Josef II. inspekční cestu do severních Čech, aby prověřil možnosti obrany země, a znovu sem zavítal v květnu 1778, kdy vystoupil i na Brnišťský vrch. V létě začala další válka a 1. srpna došlo ve Cvikově k bitce, v níž Prusové zranili několik Rakušanů a 39 jich zajali. Prusové rozložili mezi Cvikovem a Svorem vojenský tábor a když odtud odcházeli, vyrabovali ve městě několik domů.

V bývalé nemocnici je dnes pečovatelský dům.

Před koncem 18. století měl Cvikov i s předměstími asi 2 tisíce obyvatel. V noci na 20. dubna 1804 město zasáhl požár, který směrem ke Křížovému vrchu zcela zničil 23 domů a mnoho dalších vážně poškodil. V té době se ještě spřádání lnu a tkaní plátna provádělo podomácku, ale už roku 1808 zřídil Anton Balle ve Cvikově barvírnu tureckou červení, která byla první v celém tehdejším Rakousku.
Za napoleonských válek v srpnu 1813 pronikly ke Cvikovu oddíly polského hraběte Poniatowského, které se podle místní tradice utábořily na Kalvárii. Francouzští vojáci se usadili přímo ve městě, kde rekvírovali potraviny a vyžadovali vysoké výpalné. Po nich přišlo rakouské vojsko, žádající další zásobovací dávky, a nakonec tudy táhlo do bitvy u Lipska asi 25 tisíc hladových ruských vojáků. Po skončení válečné blokády se v Čechách rozšířilo zpracování bavlny, které postupně převážilo nad plátenictvím. Ve 20. letech 19. století se začaly zavádět mechanické tkalcovské stavy, které na Cvikovsku jako první využil Serafín Liebisch v Martinově Údolí.
Dne 31. července 1820 ve městě vypukl další požár, který zničil 65 domů s radnicí a četné stodoly a hospodářské budovy. V letech 1821-1822 byla na rohu náměstí postavena nová kamenná radnice s věžičkou, která zde stojí dosud, i když už neslouží původnímu účelu.

V roce 1834 měl Cvikov 416 domů, v nichž žilo 3558 obyvatel, a v následujícím roce tu byla otevřena veřejná nemocnice sv. Jiří, ve které působily sestry Řádu svatého Kříže. Roku 1838 bylo ve městě už 8 přádelen, 11 tkalcovských manufaktur, 3 bělírny a barvírna. Koncem 18. a v 19. století vznikaly na Cvikovsku také brusírny skla, zejména v Rousínově a Martinově Údolí. Ještě před koncem 19. století byly většinou přestavěny na česárny příze a niťárny, ale ve 20. a 30. letech 20. století se opět vrátily k broušení skla. K dopravě se využívala císařská silnice z Prahy do Rumburka, vybudovaná v letech 1794-1806, na kterou se roku 1828 ve Svoru napojila silnice ze Cvikova. Její pokračování do Jablonného a Liberce bylo ale dokončeno až roku 1847.
Cvikov zůstal až do roku 1848 poddanským městem, takže část obyvatel musela vykonávat robotu pro vrchnost a jen majetnější lidé se z ní mohli vykoupit. V roce 1850 ale proběhla správní reforma, která zrušila vrchnostenskou správu a nahradila ji samosprávnými obcemi a okresy. Sídlem cvikovského soudního okresu se stal Panský dům na náměstí, který sloužil až do konce 20. let 19. století, kdy byla postavena nová soudní budova na hlavní ulici do Svoru.

Budova bývalého okresního soudu z roku 1927.

Za prusko-rakouské války 24. června 1866 městem opět procházeli Prusové a rekvírovali potraviny. Část vojáků se ubytovala ve městě a 800 kyrysníků se utábořilo pod širým nebem, ale po třech dnech zase odtáhli. Po vítězné bitvě u Hradce Králové tudy část pruské armády táhla zpět. Součástí mírových dohod bylo i urychlení stavby železnic k hranicím Pruska. 16. ledna 1869 byl zahájen provoz na železniční trati z České Lípy do Rumburka a v letech 1885-1886 se cvikovským podnikatelům podařilo prosadit výstavbu 4,5 km dlouhé přípojky ze Svoru do Cvikova, na níž byl provoz zahájen 1. září 1886. Pokračování tratě ze Cvikova do Jablonného bylo zprovozněno až 7. října 1905. Železnice významně podpořila rozvoj továren, protože umožnila levnější dopravu uhlí i vyrobeného zboží.
V roce 1880 měl Cvikov s oběma předměstími 647 domů a 5124 obyvatel. Ve městě vznikaly nové továrny, roku 1884 tu postavili velké mechanické tkalcovny Gustav a Josef Niessnerové a o rok později zahájila provoz tkalcovna firmy Robert Riegert a synové. Největší tkalcovnou byla továrna firmy Lowinger & Glas v sousedním Drnovci.

Roku 1856 byla v domě č.p. 63/I na severní straně náměstí zřízena škola, která ale brzy přestala stačit, a proto byla v letech 1877-1878 postavena nová školní budova v dnešní Nerudově ulici. Na náměstí se ale učilo dále a roku 1889 tu byla otevřena také tkalcovská pokračovací škola. Místní tělocvičný spolek si v dnešní Komenského ulici postavil tělocvičnu, a ještě před koncem 19. století byl na místě staršího hostince na náměstí postaven nový hotel „U Lva". Při příležitosti oslav 50-letého výročí vlády císaře Františka Josefa I. v roce 1898 byl ve městě zprovozněn nový vodovod, využívající vydatná prameniště pod Klíčem a Rousínovským vrchem. V následujícím roce byla postavena městská parní elektrárna k napájení veřejného osvětlení, které nahradilo starší petrolejové lampy z roku 1868.
Ke koupání sloužil od 90. let 19. století rybník za pivovarem a plavčík Hofmann později zřídil blíže k městu ještě druhý rybník s koupalištěm a loďkami, zrušený po 2. světové válce. V roce 1896 byl také zrušen hřbitov u kostela a nový hřbitov byl založen na okraji města u silnice do Sloupu. Roku 1906 upravil zdejší Okrašlovací spolek na místě starého hřbitova městský park.

Škola v Nerudově ulici.

Na počátku 20. století dosáhl Cvikov 6020 obyvatel a rychle rostoucí počet dětí si v letech 1906-1907 vyžádal stavbu nové velké školy u parku. Na nároží Žitavské a Nemocniční ulice vyrostla také secesní budova hotelu Reichshof (pozdější hotel Sever) s velkým společenským sálem, slavnostně otevřená 25. února 1906. V říjnu 1910 byla na úpatí Křížového vrchu otevřena Jubilejní léčebna císaře Františka Josefa I. pro skrofulosní děti, postavená podle projektu architekta Karla Jaraye.
V letech 1911-14 byl Cvikov připojen k dálkové elektrické síti, ale další rozvoj města přerušila 1. světová válka. Továrny musely kvůli nedostatku dělníků, uhlí a dalších surovin omezit provoz a postupně přecházely na válečnou výrobu. Dětská léčebna byla přeměněna na rekonvalescenční ústav pro vojáky a na válečné účely byly odevzdány čtyři kostelní zvony, školní zvon a 44 varhanních píšťal. Během války přišlo o život kolem dvou set cvikovských občanů, jejichž památku připomínal Háj hrdinů, vytvořený roku 1923 Okrašlovacím spolkem a Spolkem Vysloužilých vojáků na Křížovém vrchu. Po 2. světové válce byl ale zcela zničen.

V roce 1921 měl Cvikov i s předměstími 816 domů a 4872 obyvatel. V letech 1920-1921 vybudoval Spolek divadelních ochotníků v bývalém lomu na Zeleném vrchu lesní divadlo a 1. prosince 1922 byla v budově školy v Nerudově ulici otevřena česká menšinová škola. K oživení textilní výroby došlo kvůli nedostatku surovin, energie a ztrátě trhů v dřívějším Uhersku až po roce 1923. Ve městě převažoval textilní průmysl. V provozu tu bylo 9 tkalcoven bavlny, 2 pletárny, 7 barvíren příze, 2 parní bělidla, výrobna háčkovacích přízí a továrna na tkalcovské potřeby. Dále tu byla pila, 3 cihelny, pivovar, brusírna skla a výrobny hořčice, umělých květin a dřevité vlny. V roce 1929 ale vypukla světová hospodářská krize a většina provozů musela být opět zastavena. Uzavřeny byly i největší továrny Gustava a Josefa Niessnera, jejichž budovy byly následně zbořeny. V krizových letech ale vzniklo moderní nervové sanatorium v Martinově Údolí a v letech 1930-1936 byly také postaveny nové budovy v areálu dětské léčebny pod Křížovým vrchem. V roce 1933 zahájilo město v rámci nouzových prací pro nezaměstnané regulaci Boberského potoka, která se budovala až do roku 1941.

Domy na křižovatce pod náměstím.

Těžkou sociální situaci v pohraničí využila Sudetoněmecká strana, která se roku 1935 stala nejsilnější stranou v Československu. Její předák Konrad Henlein propagoval připojení českého pohraničí k Velkoněmecké říši a při svých agitačních cestách se dvakrát zastavil i ve Cvikově. Po podepsání Mnichovské dohody bylo české pohraničí okupováno Německem. Cvikov byl obsazen 3. října 1938 a o 3 dny později městem za velkých ovací projel Adolf Hitler. O rok později Německo rozpoutalo 2. světovou válku a většina tkalcoven musela opět přejít na válečnou výrobu. V bývalé textilce Josefa Niessnera se vyráběly padáky a součástky ke zbraním, z dalších továren se expedovaly díly pro letecký průmysl. Většinu prací vykonávali váleční zajatci, nuceně nasazení a zahraniční dělníci, zejména Italové, Francouzi, Belgičané, Rusové a Poláci, pro které byly na kraji města vybudovány barákové tábory. Walter Hofmann a Wenzel Scholze utvořili roku 1943 partyzánskou skupinu Waltro, která narušovala dopravu a válečnou výrobu. V Juliovce například založila požár v továrně na výrobu zapalovačů pro německé rakety.
Vojáci sovětské 28. armády dorazili do města 9. května 1945 ráno a brzy je vystřídaly oddíly československého 28. pěšího pluku. Válka skončila a v červnu 1945 začaly deportace Němců, zpočátku pěšky přes hraniční přechody v Horní Světlé a Krompachu, později organizovaně přes sběrný tábor v bývalém zajateckém táboře, odkud byli Němci v létě 1946 přesouváni do Jablonného na vlakové transporty do Německa. Mezitím přicházeli z vnitrozemí Čech noví osídlenci, kteří obsadili uvolněné domy a byty. Většina živností byla během léta 1945 obsazena národními správci a ty které se nepodařilo obsadit, byly zrušeny. Do roku 1947 byla zlikvidována také řada průmyslových provozů. Počet obyvatel se snížil asi o čtvrtinu. Zatímco roku 1939 měl Cvikov 4273 obyvatel, v roce 1947 jich tu žilo jen 2995. V pozdějších letech ale lidí opět přibývalo.
Po komunistickém převratu v roce 1948 byly všechny továrny a živnosti znárodněny. Konfekční továrna Kempel & Leibfried byla už v roce 1947 začleněna pod Oděvní průmysl Prostějov a v roce 1949 se přeměnila na samostatný podnik Severka Cvikov, vyrábějící dětské oděvy. Firmu Zwickauer Apparatebau převzala 27. března 1951 Zbrojovka Brno, později se osamostatnila jako Grafostroj Cvikov a v roce 1958 se stala závodem Adamovských strojíren. V objektu tkalcovny Josefa Wenzela na Komenského ulici fungoval po roce 1951 národní podnik Český nábytek, který se v roce 1964 stal závodem firmy Interier Praha. Pivovar přešel v roce 1948 pod Severočeské pivovary ve Vratislavicích, ale v lednu 1968 byl uzavřen a jeho areál pak využíval Státní statek ke skladování zeleniny, ovoce a později i jako pěstírnu žampionů a hlívy ústřičné.
V lednu 1950 ve Cvikově vzniklo Jednotné zemědělské družstvo, ale ještě koncem roku 1955 tu bylo 30 samostatných rolníků. V roce 1960 byla neprosperující družstva ve Cvikově a Trávníku sloučena, ale hospodářské výsledky se tím nezlepšily a 1. ledna 1965 bylo proto družstvo začleněno do Státního statku.

Zbytky tovární budovy Severky u silnice do Lindavy.

Protože se okolní vesnice postupně vylidňovaly, byly v roce 1960 ke Cvikovu připojeny osady Trávník, Naděje a Drnovec a od 1. ledna 1981 se součástí města staly také Lindava, Svitava a Záhořín. Kvůli výstavbě silničního obchvatu Svoru byl 28. května 1973 zrušen železniční provoz do Cvikova a zachována zůstala jen nákladní doprava ze Cvikova do Jablonného v Podještědí. Ta skončila až 30. května 1986 s pokračující rekonstrukcí silnice do Jablonného, kterou trať několikrát křížila.
Ve 2. polovině 20. století město značně utrpělo demolicemi i novou výstavbou. Hned po válce byl zbořen Panský dům uprostřed náměstí, ale největším zásahem bylo roku 1978 zbourání městských domů v ulici Československé armády a 21. října 1981 byla zbořena i západní strana náměstí s bývalým hotelem Zlatý lev. V 70. a 80. letech bylo v severozápadní části města vybudováno panelové sídliště, výrazně převyšující starší domky Horního předměstí, a v letech 1988-1990 byly postaveny nižší panelové domy také na západní straně náměstí.

Po změně politických poměrů v listopadu 1989 zanikl cvikovský státní statek a následkem nepovedené privatizace koncem 20. století skončily v konkurzu největší cvikovské podniky Severka, Interier a Adast. Zároveň zde ale vznikly nové živnosti a menší soukromé firmy. Sloučením dětské léčebny pod Křížovým vrchem s plicní léčebnou v Martinově Údolí vznikla Léčebna respiračních nemocí a zchátralý areál pivovaru koupil v roce 2013 novoborský obchodník Jiří Jakoubek, který jej zrekonstruoval a 29. listopadu 2014 slavnostně uvedl do provozu.

Na začátek

Památky a zajímavosti

Pohled na severní stranu náměstí.

Ve městě není mnoho pamětihodností. Na jihozápadním rohu náměstí stojí dvoupatrová empírová budova bývalé radnice z roku 1822, v jejímž průčelí je mělký rizalit s trojúhelníkovým štítem a štukovým znakem Berků z Dubé. Na střeše je věžička, která byla původně vyšší, ale v roce 1919 musela být kvůli špatnému stavu snížena. Dolní části náměstí dominuje dům č.p. 63, v němž byla od roku 1856 škola, později poštovní úřad a od počátku 20. století je sídlem městské správy. Uprostřed náměstí stál až do konce 2. světové války Panský dům, který nechala v roce 1739 postavit Anna Marie Františka Toskánská pro správu svého panství. Později v něm bylo ředitelství tkalcovny Otto Vonacha a v listopadu 1945 byl zbořen. Stejný osud potkal v roce 1981 i domy s hotelem U Zlatého lva na západní straně náměstí. Na místě Panského domu později vznikl parčík, v němž byl 7. listopadu 1948 odhalen pomník sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina od akademického sochaře Jana Komárka. V květnu 1961 byl pomník odstraněn a 18. července téhož roku ho nahradil pomník Rudoarmějce a klečící ženy s dítětem od národního umělce Aloise Sopra, přemístěný 21. srpna 1990 na hřbitov.

Bývalá radnice na východním rohu náměstí.

Dům na severozápadním rohu náměstí.

Kostel sv. Alžběty.

Asi 150 m jihozápadně od náměstí stojí farní kostel sv. Alžběty Uherské. Původně gotický dřevěný kostel ze 14. století je poprvé písemně doložený v registru papežských desátků z roku 1352. Později byl vystavěn z kamene a v letech 1553-1558 byl goticko-renesančně přestavěný italským stavitelem Benediktem Ferrvim. Základní kámen nového kostela byl položen 7. července 1553 a při přestavbě byly využity i starší pozdně gotické zdi, které se dochovaly v části lodě a v presbytáři. Stavba ukončená v roce 1559 byla vysvěcena až 18. listopadu 1565. Věž byla postavena v letech 1578-1580 z pískovce, lámaného na Dutém kameni. Barokní přestavba kostela podle návrhu pražského stavitele Václava Špačka proběhla v letech 1722-1729 a roku 1808 byly po stranách presbytáře přistavěny sakristie a oratoř.
Trojlodní stavba je sklenutá křížovou hřebínkovou klenbou a v prvních dvou polích bočních lodí jsou vestavěné barokní tribuny. Na západě k lodi přiléhá vstupní prostor s kruchtou, jehož konkávně prohnuté vnější průčelí je zakončené trojúhelníkovým štítem. Trojboce ukončený presbytář na východní straně lodi má hvězdicovou klenbu, přecházející do klenby křížové, v jejímž vrcholu je svorník s Berkovským znakem. Zvenčí je presbytář zpevněn opěrnými pilíři a mezi nimi jsou tři vitrážová okna, zobrazující Pannu Marii, sv. Jana Křtitele a sv. Josefa. Klenuté přízemí věže je zvenku přístupné profilovaným portálem s lomeným obloukem.

Interiér kostela sv. Alžběty.

Uvnitř presbytáře je pozdně barokní hlavní oltář z 1. poloviny 19. století s obrazem sv. Alžběty a sochami sv. Václava a sv. Ludmily. Vlevo od něj je portálový oltář se sochou sv. Jana Nepomuckého ze 2. čtvrtiny 18. století s menšími postranními sochami sv. Vavřince a Floriána a s obrazem jezuity před křížem v dolní části. Na pravé straně presbytáře je rokokový skříňový oltář s voskovou figurínou a ostatky římského legionáře sv. Julia, pořízený vévodkyní Annou Marií Toskánskou v roce 1729. V kostelní lodi vlevo je oltář s barokní soškou Panny Marie a na pravé straně stojí portálový oltář ze 2. čtvrtiny 18. století se sochou sv. Valentina a obrazem sv. Josefa v nástavci. Sv. Valentýn se ve Cvikově těšil velké úctě, protože podle místní tradice záchránil obyvatele před hladomorem. Když se na polích kdysi přemnožili hlemýždi, seslal Pán na jeho přímluvu silné průtrže mračen, které šneky spláchly a odplavily pryč. Interiér kostela zdobí ještě kazatelna s reliéfem Rozsévače z doby kolem roku 1800, křtitelnice zdobená plastikou Ježíšova křtu a sousoší Piety u vchodu.
Na kruchtě jsou varhany od pražské firmy Heinricha Schiffnera, vestavěné v letech 1898-1903 do dvou štíhlých rokokových skříní, zdobených sochami hrajících andělů. Skříně pochází ze staršího nástroje, postaveného tyrolským varhanářem Johannem Ruschem v letech 1762-1764. Ve věži byly původně tři zvony z dílny Petra Ponhuta ze Žitavy a roku 1654 daroval sedlák a forman Petr Hausmann kostelu největší zvon, ulitý Niklasem Löwem z Löwenburgu v Praze. O jeho získání vypráví lidová pověst. V lednu 1917 byly větší zvony zrekvírovány pro válečné účely a v kostele zůstal jen menší zvon Ave Maria a umíráček, k nimž roku 1931 přibyl nový velký zvon, zasvěcený sv. Kanisiovi a malý zvon sv. Terezy od chomutovského zvonaře Herolda. V roce 1942 ale kostel přišel o další dva zvony.
Na vnější stěně presbytáře jsou zazděné dva náhrobníky. Barokní náhrobník s křížem a korpusem nad kartuší zdobenou rohem hojnosti a lebkou pochází z konce 17. století a náhrobník vrchnostenského myslivce ze Švábska je z roku 1732.

Městský park mezi kostelem a školou.

Secesní budova školy.

Starý hřbitov, rozkládající se okolo kostela, byl roku 1890 zrušen a v roce 1906 byl na jeho místě upraven městský park. V dochovaném zbytku hřbitovní zdi vedle fary jsou zazděné náhrobníky dvou výběrčích cla a soudních správců ze Svoru. Náhrobník Johanna Christopha Palmeho s reliéfem klečícího muže před křížem je datovaný do roku 1757 a ze stejné doby pravděpodobně pochází i druhý náhrobník Eliase Göttlicha. V zadní části parku je umístěn kámen, věnovaný památce padlých. Za parkem stojí velká secesní budova školy, postavená v letech 1906-1907 podle návrhu varnsdorfského stvitele Antona Möllera. Její základní kámen byl položen 8. července 1906 a slavnostně byla otevřena 15. září 1907.

Pomník padlým v městském parku.

Náhrobky ve staré hřbitovní zdi.

Mariánský sloup u kostela.

Před kostelem stojí raně barokní Mariánský morový sloup, který patrně nechala roku 1697 postavit vévodkyně Marie Anna Františka Toskánská jako díkůvzdání za odvrácení morové epidemie. Sloup stál původně pod náměstím na spojení Hrnčířské a Mlýnské ulice, odkud byl při renovaci v roce 1995 přestěhován ke kostelu. Velký trojhranný podstavec sloupu zdobí náboženské nápisy s letopočtem 1697 a trojice reliéfů. Na přední stěně je reliéf Nejsvětější Trojice, vlevo reliéf Zvěstování a vpravo Narození Páně. Nároží podstavce tvoří tři sloupy, zdobené vinnými listy s hrozny, nesoucí sochy sv. Václava, sv. Barbory a sv. Šebestiana, jejichž autorem byl údajně žitavský sochař Johann Christian Ulrich. Socha sv. Šebestiána byla ale v lednu 2005 ukradena a o 4 roky později nahrazena novou plastikou. Uprostřed mezi sochami je vysoký trachytový sloup, který při renovaci v roce 1924 nahradil původní pískovcový sloup. Na jeho vrcholu je zdobená hlavice se sochou Neposkvrněné Panny Marie.

V bývalém hotelu Reichshof je dnes kulturní centrum.

V ulicích města se dochovalo několik pěkných zděných měšťanských domů z 1. poloviny 19. století a poloroubených domků s dřevěnými podstávkami. Na nároží Žitavské a Ústavní ulice nechali manželé Josef a Antonie Winklerovi na přelomu 19. a 20. století postavit velký secesní hotel Reichshof (Říšský dvůr), slavnostně otevřený 25. února 1906. Po 2. světové válce byl hotel přejmenován na „Stalingrad“ a od roku 1962 má jméno „Sever“. V provozu byl do roku 1992, ale později chátral a uvažovalo se o jeho demolici. V listopadu 2005 koupilo zchátralou budovu město a roku 2008 zahájilo rekonstrukci, po jejímž dokončení byl hotel Sever 12. listopadu 2011 znovu slavnostně otevřen. Dnes je v něm informační centrum a kulturní zařízení se sálem, galerií a prostorami pro místní spolky.

Niessnerova vila v Nerudově ulici.

Průmyslovou minulost města připomínají vily majitelů zdejších továren. V Nerudově ulici severozápadně od náměstí stojí výstavná historizující vila majitele tkalcovny Josefa Niessnera mladšího, postavená na počátku 20. století podle plánů varnsdorfského stavitele Antona Möllera. Po krachu tkalcovny ve 30. letech vila pustla a později se využívala k různým spolkovým aktivitám. V letech 1983-1992 byla přestavěna na Kulturní dům a dnes v ní sídlí základní umělecká škola. Sousední vila Niessnerovy dcery Anny Martinové je v soukromém vlastnictví. Na nároží Žitavské ulice u odbočky do Trávníku je zajimavá patrová dřevěná vila, postavěná Josefem Niessnerem, a v jejím sousedství stojí pseudorenesanční vila továrníka Conrada Balleho.

Vila Anny Martinové.

Dřevěná vila Josefa Niessnera u odbočky do Trávníku.

Bývalá tělocvična v Komenského ulici.

V Komenského ulici, vedoucí z náměstí směrem do Svoru je zajímavá tělocvična z 80. let 19. století a naproti ní stojí budova bývalého okresního soudu, postavená v letech 1925-1927. Na konci města u silnice do Sloupu stojí bývalá Střelnice č.p. 284, v jejíž blízkosti byl roku 1890 založen nový hřbitov. V jeho zadní části je neoznačený hrob asi 140 zajatců z 1. a 2. světové války, pomník 4 rudoarmějců padlých v roce 1945 a pískovcové sousoší rudoarmějce s ženou a dítětem od sochaře Josefa Sopra z roku 1961, přemístěné sem v srpnu 1990 z náměstí.

Pomníky v zadní části hřbitova.

Kapličky Křížové cesty na Křížovém vrchu.

Severovýchodně od města se zvedá Křížový vrch s upravenou Křížovou cestou a s vrcholovou kaplí Božího hrobu. Na jeho úpatí byla v letech 1908-1910 podle projektu Karla Jaraye vybudována Jubilejní léčebna císaře Františka Josefa I. pro skrofulosní děti, uvedená do provozu 1. října 1910. Hlavním lékařem v ní byl císařský rada Josef Horner a ošetřovatelskou službu vykonávaly sestry z řádu Vincenta de Paula. Po rekonstrukci a dostavbě nových pavilonů v letech 1929-1934 patřil Zemský ústav pro tuberkulózní děti k nejmodernějším ve střední Evropě. Za 2. světové války v něm byl válečný lazaret, ale dnes slouží opět k léčení dětí. Výraznou dominantou parkově upraveného areálu léčebny je kromě pavilonů také funkcionalistický železobetonový vodojem ze 30. let 20. století.

Dětská léčebna pod Křížovým vrchem.

Vodojem v areálu dětské léčebny.

Pivovar pod Zeleným vrchem.

Na východní straně města pod Zeleným vrchem stojí pivovar, vystavěný ve 2. polovině 19. století a později několikrát přestavovaný a rozšiřovaný. V roce 1948 byl ale znárodněn a k 1. lednu 1968 uzavřen. Jeho areál pak využíval Státní statek ke skladování zeleniny, později zde byla pěstírna žampiónů a další drobné provozovny. V roce 2013 koupil zanedbaný areál novoborský podnikatel Jiří Jakoubek, který jej zrekonstruoval a 29. listopadu 2014 byl pivovar znovu slavnostně otevřen. Od prosince téhož roku je zde v provozu restaurace Sladovna a v červenci 2018 byl v prostorách bývalé sýpky nad restaurací vybudován hotel Kleis.

Socha sv. Jana Nepomuckého.

Socha sv. Prokopa.

Socha sv. Petra.

Kaplička s obrazem sv. Zdislavy.

Ve městě najdeme i několik drobných památek. Za panelovými domy severně od kostela stojí socha sv. Jana Nepomuckého z 1. poloviny 18. století, naproti benzínové pumpě u silnice ze Svoru je barokní socha sv. Prokopa ze 2. poloviny 18. století a na začátku ulice Martinovo Údolí najdeme sochu sv. Petra s plechovou stříškou z přelomu 19. a 20. století. Při cestě na Křížový vrch stojí výklenková kaple s obrazem sv. Zdislavy a další kapličku najdeme na jihovýchodním konci Cvikova u silnice do Lindavy. Na Dolním předměstí po pravé straně lindavské silnice je v zahradě domu č.p. 274 za potokem asi 85 cm vysoký pískovcový smírčí kříž s ulomeným pravým ramenem.
U domu č.p. 234 v Tovární ulici roste asi 25 m vysoká památná lípa velkolistá s obvodem kmene přes 4 metry, jejíž stáří se odhaduje na 150 let. Další dva památné stromy rostou v zahradě domu č.p. 182 po levé straně silnice do Lindavy. Lípa velkolistá s obvodem kmene 370 cm má výšku 30 m a 22 m vysoký dub letní má obvod kmene 4 metry.

Památná lípa v Tovární ulici.

Smírčí kříž v zahradě u silnice do Lindavy.

Na začátek

Rodáci a osobnosti

Asi nejstarším známým cvikovským rodákem je renesanční varhaník, kantor a skladatel David Köler (1532-1565), jehož sbírka žalmů byla vydána roku 1554 v Lipsku. V roce 1563 jej vévoda Johann Albrecht I. z Meklenburska-Schwerinu jmenoval ředitelem dvorního orchestru, ale o 2 roky později se vrátil do Cvikova jako městský kantor. Pocházel odtud také kněz Optatus Paul (1746-1819), který roku 1770 vstoupil do cisterciáckého řádu a působil na různých místech v Lužici a Braniborsku. Roku 1803 se stal opatem kláštera v Neuzelle, kde zůstal až do jeho zrušení v roce 1817. Významným cvikovským rodákem byl Augustin Zippe (1747-1816), který se jako děkan v České Kamenici věnoval školské reformě. V roce 1783 se stal rektorem pražského generálního semináře, o 2 roky později byl jmenován ředitelem teologických studií ve Vídni a stal se dvorním radou ve věcech církevních. Po smrti Josefa II. a Leopolda II. byl ale jako příliš horlivý stoupenec osvícenských idejí zbaven všech funkcí a do konce života se věnoval charitativní a literární činnosti.
Ve Cvikově se narodil významný průmyslník a filantrop Theodor Grohmann (1844-1919), který se svým starším bratrem Martinem rozvíjel podniky otce Karla Grohmanna, majitele barvírny v Lindavě, a v říjnu 1909 byl za své zásluhy v hospodářské oblasti povýšen do šlechtického stavu jako „Edler von Hohenwidim“. Varhanář Heinrich Schiffner (1853-1938) převzal v roce 1889 po bratru Karlovi smíchovskou varhanářskou firmu a vybudoval z ní jednu z největších firem v Evropě. V roce 1916 ji ale musel kvůli finančním problémům prodat a o 2 roky později se vrátil do Cvikova. Známým rodákem byl také politik, novinář a diplomat Karel Kreibich (1883-1966), který byl od roku 1902 členem rakouské sociální demokracie a v roce 1921 přešel do nově vzniklé KSČ. V prosinci 1938 emigroval do Velké Británie, kde se stal členem exilového československého parlamentu a po roce 1945 působil na ministerstvu informací. V 50. letech byl ale kvůli svému působení v exilu a kritice stalinismu z vysoké politiky odstaven.
K významným lidem ze Cvikova patřil také rakouský politik, vicekancléř a ministr vnitra Franz Winkler (1890-1945), německý marxistický filozof Heinrich Vogel (1932-1977) nebo právník, podnikatel a zakladatel finanční společnosti Deutsche Vermögensberatung AG Reinfried Pohl (1928-2014), jehož rodina patřila v roce 2013 k nejbohatším v Německu. Lékař Anton Horn (1940-2004) se jako profesor biochemie na Univerzitě Friedricha Schillera v Jeně věnoval chemické a enzymologické analýze proteinů a podal více než 50 patentových přihlášek.

Do povědomí obyvatel se významně zapsal městský lékař Josef Horner (1853-1919) z Horšovského Týna, který byl od roku 1880 primářem městské nemocnice a později zde inicioval vybudování nového vodovodu, zasadil se o zřízení plicní léčebny a ozdravovny pro skrofulózní děti. Za zásluhy o zdravotnictví byl oceněn několika Řády a udělením titulu císařského rady. Z Jičína pocházel odborný učitel Bohumil Hynek (1899-1980), který se podílel na zakládání českých škol ve Cvikově, Františkově, Machníně u Liberce a Juliovce. Těsně po 2. světové válce byl jmenován předsedou Místní správní komise ve Cvikově a v říjnu zde obnovil činnost Sokola. Až do června 1962 vyučoval na cvikovských školách. V Letovicích se narodil sochař Jan Komárek (1904-1965), který tvořil monumentální plastiky, oslavovující lidskou práci, a romantické dívčí a ženské postavy. Po válce se přestěhoval z Prahy do Cvikova, kde v roce 1948 vytvořil sochu maršála Stalina. Jeho mistrovským dílem je ale socha Boženy Němcové z roku 1940, stojící u školy ve Svratce, a velký reliéf „Před startem“, vytvořený v roce 1931 pro Ústřední automotoklub v Praze.

Na začátek

Zajímavosti v okolí

Cvikov leží na jižním úpatí Lužických hor a prochází jím hlavní silnice z Děčína do Liberce. Na severozápadě město splývá s Martinovým Údolím mezi Bartelovým a Kamenným vrchem. Na severovýchodní straně města je Křížový vrch s kaplí Božího hrobu a východně od něj se zvedá výrazný Zelený vrch s lesním divadlem a vyhlídkami. Na jeho úpatí leží osada Drnovec a za silnicí je turisticky upravený Dutý kámen a Cvikovský rybník. Východně od Drnovce je zalesněná oblast Kunratických skal se skalní kapličkou a vyhlídkami, pod nimiž leží v údolí Svitávky Kunratice u Cvikova, proslavené v posledních letech Jiřím Pačinkem, který zde postavil sklářskou huť se skleněnou zahradou a nevyužitý kostel přeměnil na Kříšťálový chrám. V tichém lesním zákoutí u Svitávky jižně od Kunratic je Skála smrti, zatímco severně od obce leží Kunratické rybníky a bývalá osada Třídomí se skalními reliéfy pod Jelením vrchem. Dále na severu jsou Mařeničky s chráněným rašeliništěm a Mařenice, malebně položené mezi lesnatými kopci s Kalvárií. Silnice z Mařenic pokračuje dále přes Juliovku do Krompachu nebo Dolní a Horní Světlé. Za hraničním hřebenem s nejvyšší horou Luží se nachází velmi atraktivní oblast Žitavských hor. Mezi Cvikovem a Mařenicemi jsou rekreační osady Trávník a Naděje s Antonínovým Údolím, nad nimiž se zvedá Trávnický vrch s Křížovou věží a severněji ležící Suchý vrch s Ledovou jeskyní. V sedle mezi oběma kopci se zachovaly nevelké zbytky hradu Milštejna. Nad Martinovým Údolím je osada Rousínov, v jejíž blízkosti je zaniklý Rousínovský hrádek a vrch Kobyla s Vinným sklepem, z něhož vybíhá k jihu zalesněný Pařez s Čersvým pramenem na úpatí. Západně od Cvikova je Svor, jehož horní část je sevřená v úzkém údolí mezi Rousínovským vrchem a výraznou horou Klíč s nádherným kruhovým výhledem. Na okraji vsi je Sokolík s kvetoucími liliemi a v lese za  vesnicí malebný Svorský rybník. Severním směrem vede ze Svoru hlavní silnice pod Velkým Bukem na Novou Huť a přes Stožecké sedlo k Jiřetínu pod Jedlovou a Rumburku. Jihozápadně pod Klíčem je Pramenný vrch a na úpatí hor leží významné sklářské město Nový Bor s lesním hřbitovem a lesoparkem na Borském vrchu. Ze  Cvikova sem vede příjemná lesní cesta Údolím samoty s Panenskou skálou k  Radvanci a  kolem Havraních skal. Nad Údolím samoty jsou nevýrazné lesnaté vršky Hrouda, Chudý vrch a  vyšší Strážný, v blízkosti Radvance a  Maxova je ještě Pomahačův vrch a směrem k Novému Boru Špaččí vrch. Jižně od Radvance je turisticky velmi oblíbený Sloup se skalním hradem a koupalištěm na Radvaneckém rybníku. Přilehlá oblast Sloupských skal s Cikánským dolem, přírodním divadlem, rozhlednou Na Stráži, Psím kostelem a Samuelovou jeskyní je protkaná vycházkovými cestami s četnými vyhlídkami. Pod Slavíčkem je malé skalní město s vyhlídkou nad Liščí dírou, skrytá Švédská jeskyně a četné lezecké skály. V sedle pod Šišákem stojí Záhořínská kaple a k jihovýchodu vybíhá Tisový vrch se Svojkovskými skalami a romantickým Modlivým dolem se skalní kaplí. V bývalém zámeckém parku ve Svojkově je skalní hrádek a kus za vsí najdeme i malý vodopád. Krajině jižně od Cvikova domunuje výrazný Ortel a v širokém údolí pod ním jsou osady Lindava, Svitava a maličký Záhořín. Pod nimi Svitávka protéká romantickým Velenickým údolím s bývalými zrcadlárnami, starým ve skále tesaným vodním náhonem a umělými jeskyněmi, známými jako Pusté kostely. Nad údolím jsou nepatrné zbytky hrádku Vejrova a Velenického hrádku, z luk a polí nad Velenicemi vystupuje výrazný Brnišťský vrch a nenápadný Věneček.

Cvikov na mapy.cz: https://mapy.cz/s/jupenudate

Na začátek

Další informace

• Historické obrázky Cvikova
• Vybrané drobné památky na území obce
• Možnosti ubytování ve Cvikově

• Oficiální stránky Cvikova