Nový Bor

Pohled na západní část města s horou Klíč ze Skalického vrchu.

Nový Bor leží v širokém údolí Sporky na jižním úpatí Lužických hor, asi 8 km severně od České Lípy. Poměrně mladé město bylo založeno jako centrum textilní výroby, ale brzy se stalo střediskem sklářského podnikání, které určovalo jeho vývoj až do dnešní doby. Součástí města jsou také osady Arnultovice, Janov, Pihel, Bukovany a Chomouty, s nimiž mělo začátkem roku 2014 dohromady 11 962 obyvatel.

Historie

Náměstí Míru se základní školou a kostelem Nanebevzetí Panny Marie.

Původní osada vznikla na pozemcích bývalého statku sedláka Raškovského, který patřil k Arnultovicím. Tento statek zůstal po třicetileté válce opuštěný a vrchnost z něj zřídila panský dvůr, zvaný Hayder Hof. Jeho provoz se ale nevyplácel, a proto majitel sloupského panství Ferdinand Hroznata z Kokořova v roce 1692 dvůr zrušil a jeho pozemky rozdělil na 21 parcel, které rozprodal bezzemkům. Aby měl jistotu, že se najdou vhodní kupci, nechal na všech parcelách postavit roubené domky, které obyvatelé postupně spláceli. Prvním z nich se stal 30. září 1692 arnultovický kovář Jakub Runge a po něm přicházeli další osadníci až do roku 1705, kdy byl obydlen poslední z 21 domků. Roku 1696 byl na místě bývalého ovčína postaven ještě panský hostinec, který převzal i některé úřední povinnosti. Hostinský Wenzel Ignaz Grossmann v roce 1708 pronajatý hostinec odkoupil, čímž získal rozsáhlé pozemky a výsadní právo na prodej drobného kupeckého zboží, pečení chleba a porážení dobytka. V kupní smlouvě z 20. ledna 1708 se poprvé uvádí jméno nové osady Heyde. Prvních 17 domků nové osady bylo postaveno podél dnešní třídy T. G. Masaryka jižně od pozdějšího náměstí, kde tehdy stála část budov panského dvora. Hostinec vznikl na místě dnešní restaurace Pošta a zbývající 4 domky stály u dnešní Sklářské a Černé ulice asi 300 m severozápadně od náměstí.

V roce 1710 převzali sloupské panství Kinští a o 3 roky později měl Bor už 90 obyvatel, mezi nimiž byli hlavně zedníci, přadláci a pláteníci. Sklářství se tehdy věnovali jen 3 obchodníci a 1 řezač skla. Osada zpočátku podléhala rychtáři v Arnultovicích, ale roku 1715 vrchnost ustanovila v Boru vlastního rychtáře Georga Günthera a radního Christopha Hölzela. Roku 1723 tu byly postaveny další dva domy a v roce 1732 byla v Grossmannově hostinci zřízena poštovní stanice. Další výstavba probíhala na budoucím náměstí. V roce 1745 tu syn hostinského a poštmistr Johann Wenzel Grossmann postavil mariánskou sochu a v letech 1747-1749 finančně podpořil výstavbu dřevěné kaple Nanebevzetí Panny Marie, do jejíž věžičky byl přenesen zvonek ze zrušené hutě Rollhütte pod Jedlovou. V téže době si Grossmann vystavěl naproti hostinci prostornější dům a nakonec pod ním vybudoval ještě mlýn. Roku 1751 tu Kinští vystavěli dvoupatrovou sýpku, která se ale v málo úrodném kraji nikdy nenaplnila a po několika letech začala sloužit jiným účelům.

Památkově chráněný dům č.p.46 na třídě T. G. Masaryka.

Roku 1751 se začala stavět císařská silnice z Prahy přes Českou Lípu do Rumburka, jejíž trasa se odchýlila od tradiční Žitavské cesty přes Sloup, a nově byla vytyčena náhorními polohami do Boru. Terénní práce začaly roku 1753, ale v pozdějších letech výstavba stagnovala, takže úsek z České Lípy do Boru byl otevřen kolem roku 1800 a do Svoru se začalo jezdit až v roce 1806. S ohledem na novou silnici se hrabě Johann Josef Maxmilián Kinský rozhodl přenést ekonomické středisko panství ze Sloupu do výhodněji položeného Boru. Hrabě v té době podporoval hlavně textilní výrobu a kromě tradiční výroby a bělení plátna zřídil na panství také přádelnu, výrobu taženého zboží, továrnu na cvilink, barchet a jemné plátno, voskované plátno, barvírnu a kartounku. Pro obchod s textilními výrobky ale potřeboval tržní středisko, které chtěl vytvořit právě v Boru. Marie Terezie na jeho žádost povýšila 26. února 1757 vesnici Haidu na městečko, jemuž udělila povolení týdenních trhů na přízi, len a obilí a čtyř výročních trhů. K tomuto privilegiu připojil hrabě Kinský 15. září 1757 další výhody, které upravovaly vztahy mezi vrchností a obyvateli, zaručovaly svobodu testamentu, upřesnily okolnosti nabytí měšťanského práva, zakládání cechů, provozování tržního práva, svobodu stěhování a obecní správu.

První kompanie obchodníků se sklem vznikla v Boru už roku 1754, ale teprve po vzniku městečka sem výhodné právní poměry přilákaly další sklářské podnikatele z okolních obcí. V roce 1763 sem obchodník Georg Anton Jancke přestěhoval rodinnou firmu ze Skalice a roku 1775 tu vznikla obchodní společnost "Hiecke, Rautenstrauch, Zinke a spol.", navazující na starší společenství Christiana Rautenstraucha v Polevsku. O 3 roky později už měl Bor 52 domů a náměstí bylo obestavěné domy, mezi nimiž vynikala budova piaristického kolegia, postavená v letech 1763 - 1765, a bývalá hraběcí sýpka, kterou roku 1778 odkoupil skalický obchodník Trauscek. Dřevěná kaple na náměstí byla v červenci 1784 poškozena vichřicí natolik, že musela být rozebrána a na jejím místě byl postaven nový kostel Nanebevzetí Panny Marie, vysvěcený 15. srpna 1792. Spolu s ním byl roku 1786 na severovýchodním okraji Boru založen hřbitov.
Další domy se stavěly hlavně v ulicích, směřujících do České Lípy a do Sloupu, ale to nestačilo. Filip Kinský proto už roku 1781 najal královského inženýra Emanuela Kleinwächtera, který navrhl plán další výstavby. V březnu 1787 bylo východně od českolipské silnice vytyčeno nové náměstí, kolem něhož během několika desetiletí vyrostla slohově jednotná klasicistní čtvrť, vybudovaná v souladu s tehdejším anglickým ideálem zahradního města.

Purkyňova ulice.

Slibný rozvoj přerušily napoleonské války. V srpnu 1813 se v okolí Boru začaly objevovat napoleonské hlídky, které se střetávaly s rakouskými husary. U Pihelu tak přišel 20. srpna o život Jean Henri de Valmont, pohřbený na úbočí Chotovického vrchu, a přímo v Boru byl 23. srpna smrtelně zraněn kaprál Štěpán Holička, jehož ostatky byly později uloženy v kapli na starém hřbitově. V září městem procházela ruská armáda, jejíž pobyt zcela vyčerpal zásoby potravin před zimou. Sklářskou výrobu postihla blokáda obchodu, na kterou doplatily prakticky všechny firmy, a řada malířů, brusičů i rytců se musela vrátit k domácímu tkalcovství. O nové oživení sklářské výroby se zasloužil hlavně Friedrich Egermann, jehož výrobky se mohly měřit se zahraniční konkurencí.
V roce 1850 proběhla správní reforma, díky níž se z poddanského městečka stalo správní centrum širokého okolí. V Boru byl zřízen okresní soud a budova radnice byla přestavěna pro potřebu dalších úřadů. Brzy poté začaly ve městě vznikat nové sklářské firmy. Už roku 1850 tu J. Vogelsang zřídil pobočku obchodní firmy z Frankfurtu nad Mohanem, která se starala o odbyt výrobků zdejších sklářů včetně Egermanna. Ve městě se usadil také Josef Grohmann z Chřibské a August Hegenbarth z Mistrovic, Reinhold Palme tu v roce 1859 otevřel provozovnu staré lustrařské firmy z Práchně a rok nato sem přemístil svůj podnik Anton Pelikan z Mistrovic. V 60. letech tu vznikla významná sklářská firma Julia Mühlhause a Carl Hosch sem přestěhoval výrobu lustrů ze Zákup.
V červnu 1866 vypukla prusko-rakouská válka, během níž město muselo zásobovat pruské vojsko, tábořící u silnice do Svoru, a na přelomu srpna a září se tudy Prusové zase vraceli domů. Dalšímu rozvoji pomohlo 16. ledna 1869 otevření železnice z České Lípy do Rumburka. Město tehdy mělo 2069 obyvatel a začalo se v něm opět ve větší míře stavět. Během 15 let vyrostlo v Boru a Arnultovicích kolem 80 nových staveb a řada starších měšťanských domů byla přestavěna. V roce 1880 měl Bor už 266 domů s 2737 obyvateli a dohromady s Arnultovicemi 547 domů a 5220 obyvatel. Obě obce v té době stavebně zcela splynuly, ale administrativnímu sloučení se arnultovičtí bránili až do roku 1942.

V 70. letech 19. století se začal projevovat nedostatek sklářské suroviny, která se musela dovážet ze stále vzdálenějších míst. Díky nové technologii vytápění pecí uhlím a levnější dopravě po železnici se ale mohly začít budovat nové hutě v Kamenickém Šenově, Kytlicích, Polevsku, Skalici nebo ve Svoru, a také v Boru byla 25. dubna 1874 otevřena sklářská huť "König, Werner a spol.", kterou po 10 letech koupil Eduard Michel. Z nově vzniklých sklářských provozů byl významný například podnik bratrů Rachmanových, založený roku 1874, firma "Hartmann a Dietrichs", přestěhovaná sem roku 1888 z Okrouhlé, a roku 1895 založená sklárna Josefa Aloise Eduarda Zahna.

Odborná sklářská škola v Novém Boru.

S rostoucím významem města se zlepšovala i jeho infrastruktura. Koncem srpna 1882 byl v Boru slavnostně otevřen vodovod, napájený vydatnými prameny pod Klíčem, a v roce 1894 zahájila provoz městská elektrárna. Rozvíjelo se také školství, jehož základem se vedle piaristického kolegia stala obecná škola, zřízená roku 1763 Michaelem Richterem v domě č.p. 68 v Liberecké ulici. V roce 1806 ji nahradila nově postavená městská škola č.p. 176 v dnešní Palackého ulici, odkud se žáci po zrušení piaristického kolegia v říjnu 1870 přestěhovali do jeho budovy na náměstí. Nově zde byla otevřena také odborná sklářská škola. Po rekonstrukci budovy v letech 1886 - 1887 tu vedle obecné školy zahájila činnost chlapecká měšťanská škola a od roku 1892 i měšťanská škola dívčí, zatímco sklářská škola se přestěhovala do náhradních prostor a v září 1892 zahájila výuku v nové budově ve Wolkerově ulici, kde sídlí dodnes. V prostorách radnice bylo 14. března 1893 otevřeno sklářské muzeum.
Město se zatím dále rozšiřovalo směrem k nádraží a kolem klasicistní čtvrti na východní straně českolipské silnice, kde výstavba zasáhla i na katastr sousedních Chotovic. V roce 1873 tu u tehdejší cesty „Kammweg“ (= Hřebenová cesta) vzniklo prvních 8 stavení a o 30 let později už měly Nové Chotovice 48 domů. Od 1. ledna 1924 se osada stala součástí města, nazvanou později Hřebenka.
V letech 1900 - 1902 byla v Boru postavena nemocnice, v sousedství parku vyrostl evangelický kostel, zbořený po požáru v roce 1982, a roku 1904 byla na rohu náměstí dokončena honosná budova spořitelny. V roce 1909 byl uzavřen starý borský hřbitov a na rozlehlých pozemcích u silnice do Radvance byl založen nový lesní hřbitov. U sklářské školy byla 1. října 1911 otevřena školní huť a 23. ledna 1913 zahájila provoz sklářská huť Flora, kterou v roce 1935 převzala firma Hantich.

Pomník na místě popravy účastníků rumburské vzpoury za lesním hřbitovem.

Na 20. října 1913 se městu podařilo vyjednat přílet německé vzducholodi Sachsen z Lipska do Boru. Kvůli nepřízni počasí byl ale let odložen a uskutečnil se až 9. listopadu po náhradní trase ze slezské Lehnice. Bor se tak stal místem prvního přistání vzducholodi v Čechách.
V následujícím roce vypukla 1. světová válka a 15. ledna 1916 byla ve městě zřízena vojenská posádka, jejíž velitelství sídlilo až do roku 1919 v domě č.p. 12 na tehdejší Poštovní třídě. Před koncem války 21. května 1918 došlo v Rumburku k vojenské vzpouře. Vzbouření vojáci vyrazili přes Lužické hory do Boru, u Polevska zajali hlídku pohraničních myslivců a v Arnultovicích se střetli s rotou pohraničních myslivců, která se po krátkém boji stáhla k Chotovickému vrchu. Vzbouřenci pak vtáhli do města, kde obsadili opuštěné vojenské velitelství a potom se vydali na pochod k České Lípě. Pod Chotovickým vrchem ale narazili na jednotky borského hejtmana Flibora, posílené vojáky 18. pěšího pluku z České Lípy. Po krátkém boji se většina vzbouřenců vzdala a ostatní se rozutekli po kraji, kde byli v následujících dnech pochytáni. Tři vůdci vzbouřenců byli 28. května v Rumburku odsouzeni k smrti a následujícího dne popraveni za tamním hřbitovem. Dalších 21 vzbouřenců bylo 29. května odsouzeno v Boru k nejvyššímu trestu, který byl u 14 z nich změněn na pevnostní tresty od pěti do deseti let. Zbývajících sedm odsouzených bylo večer za lesním hřbitovem popraveno.

Družstevní domky českých obyvatel z 20. let 20. století v České ulici.

Po skončení války došlo opět k oživení sklářské výroby. Z českého vnitrozemí přicházeli do města další skláři, kteří na východním okraji města vybudovali novou českou čtvrť a 8. listopadu 1925 byl položen základní kámen české školy, slavnostně otevřené 27. května 1928. V roce 1926 postavili bratři Zimmerhackelové nedaleko náměstí moderní výstavný hotel. Ve stejné době vznikala na katastru Skalice jihozápadně od města osada Nová Skalice, která se po 2. světové válce stala součástí Boru.
Koncem roku 1929 začala hospodářská krize a továrny musely omezovat výrobu. V červnu 1932 vyhasla v Boru poslední Hantichova huť a výroba v rafineriích se téměř zastavila. K pozvolnému oživení výroby došlo až v roce 1934, kdy už ale v sousedním Německu sílil nacismus. Pod jeho vlivem vzrůstalo v pohraničí národnostní napětí, které vyvrcholilo v září 1938 řadou ozbrojených střetnutí, a začátkem října bylo české pohraničí obsazeno Německem. Do Boru vstoupila nacistická armáda 3. října a o 3 dny později město navštívil i Adolf Hitler.
V březnu 1939 Německo okupovalo i zbytek Československa a v září začala 2. světová válka. Většina firem se proto musela přeorientovat na válečnou výrobu. Bojeschopní muži z města odcházeli na frontu a místo nich přicházeli váleční zajatci, kteří měli nahradit chybějící dělníky ve výrobě a později i v zemědělství. Od roku 1942 byli na nucené práce nasazováni i civilní obyvatelé okupovaných států, pro které byl v Arnultovicích vybudován pracovní tábor.

Výstavná budova hotelu z roku 1926.

Po skončení 2. světové války byla většina původních německých obyvatel Boru odsunuta a do města přicházeli čeští osídlenci z vnitrozemí. Obnovu výroby ve sklárnách ztěžoval nejen nedostatek surovin a energie, ale také chybějící sklářští odborníci a podnikatelé. Spojením řady menších provozů byl v roce 1945 vytvořen národní podnik Borocrystal, z něhož později vznikl státní podnik Borské sklo. Od 9. února 1948 se město Bor úředně přejmenovalo na Nový Bor.
V letech 1965 - 1967 vybudovalo jugoslávské sdružení podniků Union Engineering západně od nádraží nový tovární komplex, soustřeďující hutní výrobu i zušlechťování skla. Provozoval jej podnik Borské sklo, přejmenovaný v roce 1974 na Crystalex. V 70. a 80. letech ve městě vyrostly nové panelové domy, kvůli nimž byla zbořena část historické zástavby na hlavní třídě T. G. Masaryka a v okolí Husovy ulice. Přesto si jádro města zachovalo historickou hodnotu a v roce 1992 bylo vyhlášeno městskou památkovou zónou.
V roce 1981 se Nový Bor stal střediskovou obcí, k níž byly nuceně připojeny okolní vesnice Chotovice, Okrouhlá, Polevsko, Radvanec, Skalice, Sloup, Slunečná a Svojkov, které se opět osamostatnily po změně politických poměrů v listopadu 1989. Po roce 1989 se také rozpadl státní monopol v průmyslu a ve městě začaly znovu vznikat soukromé sklářské firmy, jako například Egermann, Crystal, Ajeto, Slavia a další. Největší podnik Crystalex se koncem 90. let stal součástí sklářské skupiny Bohemia Crystalex Trading, po jejímž krachu sklárnu v roce 2009 koupila skupina CBC Invest, která v ní obnovila výrobu užitkového skla pod jménem Crystalex CZ. Nový Bor tak stále zůstává významným sklářským centrem, k jehož věhlasu přispívají i mezinárodní sklářská symposia, nabízející už od roku 1982 tvůrčí prostředí sklářským výtvarníkům z celého světa.

Na začátek

Památky a zajímavosti

Kostel Nanebevzetí Panny Marie.

V jihovýchodním rohu náměstí je pozdně barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie, stojící na místě starší dřevěné kaple, kterou nechal v letech 1747 - 1749 vybudovat hostinský Johann Wenzel Grossmann. Po vichřici 17. července 1784 byla poškozená kaple rozebrána a nový kostel se začal stavět v květnu 1786. Hrubou stavbu dokončil děčínský stavitel Jan Václav Kosch v říjnu 1787, o rok později byla dostavěna věž a 15. srpna 1792 kostel vysvětil okresní vikář Johann Christoph Preisler.
Stavbu tvoří oválná loď krytá kopulí, k níž přiléhá polokruhově ukončený presbytář se dvěma patrovými přístavky. V průčelí na západní straně je 60 m vysoká hranolová věž, zakončená bání se dvěma lucernami. Vnitřní zařízení je z konce 18. století. Hlavní oltář z roku 1792 s plastickou výzdobou a pozlacenými sochami andělů od pražského sochaře Ignáce M. Platzera mladšího zdobí obraz Nanebevzetí Panny Marie od frýdlantského mistra Antona Donata. Ten namaloval i obrazy sv. Rozálie a zakladatele piaristického řádu Josefa Kalasantského na dvou postranních oltářích, vytvořených roku 1793 sloupským sochařem Antonínem Maxem a borským truhlářem Jakubem Lischkou. Od Antonína Maxe je také bohatě zdobená dřevěná kazatelna z 90. let 18. století.
Po stranách hlavního oltáře jsou sochy Božského Srdce Páně a Panny Marie, křtitelnice se sochou sv. Jana Křtitele je z konce 18. století. Obraz Krista na kříži je kopií originálu z chrámu sv. Petra v Římě, pořízenou Václavem Mánesem, a obrazy křížové cesty z roku 1830 jsou od zákupského malíře Franze Liebicha. Výzdobu doplňují skleněné lustry místních výrobců a okenní vitráže, znázorňující Madonu a sv. Jana Křtitele, od Karla Meltzera ze Skalice. Na chóru jsou rokokové varhany s andílčí kapelou, přenesené sem ze zrušeného kostela sv. Karla Boromejského v Praze, a ve věži se dochoval také starobylý zvon z roku 1607.
Za kostelem je socha Panny Marie od Franze Wernera, kterou nechal zhotovit hostinský Johann Wenzel Grossmann jako díkůvzdání za to, že se obci vyhnulo řádění armád za první slezské války v letech 1740 - 1742. Socha, vysvěcená 5. srpna 1745, je nejstarší památkou ve městě.

Interiér kostela Nanebevzetí Panny Marie.

Socha Panny Marie za kostelem.

Budova základní školy na náměstí.

Na náměstí vedle kostela stojí rozlehlá budova základní školy, vzniklá přestavbou původní piaristické koleje. Základní kámen piaristického kláštera byl položen 3. září 1763 a stavba byla dokončena 4. listopadu 1765. Po jeho zrušení sem byla 1. října 1870 přestěhována obecná škola a nově tu byla otevřena i škola sklářská. V letech 1886 - 1887 byla budova podle plánů Ignaze Dittricha zvýšena o druhé patro a přestavěna do dnešní podoby.
V sousedství školy stojí empírová budova sklářského muzea, kterou dal roku 1804 postavit obchodník Johann Christoph Socher. Patrový dům s mansardovou střechou zdobí honosný pozdně barokní pískovcový portál, v jehož štítu je kotva, symbolizující zámořský obchod. V nice na boční stěně bývala soška sv. Jana Nepomuckého. Ve 20. letech 19. století dům koupil obchodník Stephan Rautenstrauch, jehož rodině patřil až do roku 1939, kdy jej odkoupilo město.
Sklářské muzeum bylo v Boru založeno Odborovým svazem dělníků sklářského a keramického průmyslu a jeho původní sbírka, vytvořená z darů místních sklářů, byla zpřístupněna 14. března 1893 v prostorách radnice. Po roce 1938 bylo muzeum uzavřeno a roku 1952 byla jeho expozice přemístěna do nynějšího domu č.p. 105, který byl v roce 1999 rekonstruován a v říjnu 2012 rozšířen o novou přístavbu, spojující jej se sousedním domem č.p. 106, v němž bylo na podzim roku 2021 otevřeno informační centrum. Muzeum dnes představuje historický vývoj sklářství na Novoborsku s ukázkami různých zušlechťovacích technik a v jeho sbírkách najdeme i umělecká díla četných sklářských výtvarníků a zajímavé práce z místní sklářské školy.
V Kalinově ulici za muzeem je roubený dům č.p. 109 s polomansardovou střechou, ve kterém se narodil obrozenecký básník Josef Jaroslav Kalina.

Sklářské muzeum.

Rodný dům Josefa Jaroslava Kaliny v Kalinově ulici.

Budova městského úřadu.

Severozápadnímu rohu náměstí dominuje mohutná dvoupatrová budova městského úřadu s mansardovou střechou a honosným vstupním portálem. Postavená byla v roce 1751 jako panská sýpka a o 6 let později byla upravená na tkalcovnu se skladem plátna a příze. Roku 1778 dům koupil skalický obchodník Johann Anton Trauscek, po jehož smrti se opět vrátil do majetku hraběte Filipa Kinského a 27. září 1821 jej koupilo město, které v něm zřídilo úřadovnu. Roku 1850 se dům stal sídlem okresního soudu a berního úřadu, ve 2. polovině 19. století tu bylo zřízeno vězení a krátce nato také četnická stanice a městská strážnice. V období 1870 - 1878 tu působila i kreslířská škola, v letech 1875 - 1904 městská spořitelna a 14. března 1893 byla v budově zřízena expozice sklářského muzea.
V jihozápadním rohu náměstí stojí monumentální dvoupatrová budova pošty, postavená v letech 1903 - 1904. Secesní stavbu s výraznou červenou omítkou navrhl českolipský stavitel Emil F. Rühr a postavila ji firma Josefa Schneidera. Budovu původně zdobila honosná kopule, která ale stavbu příliš zatěžovala a koncem 30. let musela být proto odstraněna.
Na západní a severní straně náměstí je několik památkově chráněných měšťanských domů s mansardovými střechami a zdobenými vstupními portály, pocházejících převážně z 2. poloviny 18. století. Medailon na domě č.p. 101 připomíná, že v něm žil významný sklářský podnikatel a vynálezce Friedrich Egermann.

Reprezentativní budova pošty na náměstí.

Domky na západní straně náměstí.

Bývalý hotel U města Vídně, v jehož sálu se dochovaly nástropní malby od Josefa Navrátila.

Jižním směrem z náměstí vybíhá Masarykova třída, jejíž historická zástavba byla v 70. a 80. letech 20. století z větší části zbořena a nahrazena novými panelovými domy. Na levé straně ulice se dochovaly památkově chráněné domy č.p. 4, 5 a 6, z nichž prostřední zdobí kamenný portál s letopočtem 1804. O kus dál vpravo stojí patrový dům č.p. 46 s polomansardovou střechou. Původní dům z roku 1699 nechal mezi lety 1771 a 1797 přestavět sklářský obchodník Wenzel Hölzel a v roce 1888 byl rozšířen o zděné křídlo. Ve 2. polovině 20. století dům zchátral a v 90. letech byl rekonstruován.
Sousední dům č.p. 45 vznikl v letech 1836 - 1837 přestavbou staršího domu z roku 1723. Obchodník s vínem Josef Kalasantský Gerner v něm otevřel hotel „U města Vídně“, který August Hegenbarth po roce 1856 přestavěl pro potřeby sklářské výroby a obchodu. Ve velkém sále v 1. patře se ale dochoval původní strop, vyzdobený v letech 1853 - 1856 malbami významného českého malíře Josefa Navrátila, který v té době pracoval na zámku v Zákupech. V letech 1995-1996 byl Navrátilův sál restaurován a dnes se v něm pořádají různé kulturní a společenské akce.
Památkově cenné jsou také sousední domy č.p. 43, 42 a o něco dále stojící dům č.p. 35. Asi o 200 metrů dál je na levé straně ulice budova sokolovny s věží, postavená v letech 1880 - 1881 podle plánů drážďanského stavitele Bernarda Schreibera.

Sídlo významné sklářské a designérské společnosti Lasvit na Palackého náměstí.

Pozoruhodný architektonický celek tvoří klasicistní čtvrť v jihovýchodní části města, vystavěná podle plánů královského inženýra Emanuela Kleinwächtera z roku 1783. Stavěly se zde z větší části roubené patrové domy s podstávkou, podpírající roubené patro s mansardovou nebo polomansardovou střechou, jejichž vstup obvykle zdobil honosný kamenný portál. Nejvíce jich najdeme na Palackého náměstí a v přilehlých ulicích Palackého, Alšově a Tkalcovské. Podobné domy si bohatí skláři a obchodníci stavěli například také v Polevsku, Práchni nebo Kamenickém Šenově. Na severní straně Palackého náměstí bylo v letech 2017-2019 podle návrhu architektů Jiřího Opočenského a Štěpána Valoucha vybudováno sídlo významné sklářské a designérské společnosti Lasvit. Mezi dva pěkně zrekonstruované roubené domy z roku 1790 byly postaveny dvě moderní novostavby. Ve skleněném domě, obloženém poloprůhlednými deskami, připomínajícími staré břidlicové obklady štítů a střech, je sál s výstavkou skleněných objektů, které jsou ve dne prozářené světlem zvenčí, zatímco po setmění jsou podsvícené a září přes skleněnou stěnu domu ven. V zadní části pozemku stojí Černý dům, v němž je 13 m vysoký prostor s jeřábovou dráhou, určený ke zkouškám a prezentaci nově vytvářených skleněných objektů. V parčíku na Palackého náměstí roste asi 200 let starý a 24 m vysoký dub letní, prohlášený roku 2009 za památný strom.

Jeden z památkově chráněných domů na Palackého náměstí.

Památkově chráněný dům č.p. 186 na Palackého náměstí.

Ve východní části města stojí výstavná budova základní školy U Lesa, postavená pro tehdejší českou menšinu v letech 1925-1928. Při oslavách 100. výročí Rumburské vzpoury 20. května 2018 byla před školou odhalena busta T. G. Masaryka, zhotovená podle předlohy akademického sochaře Josefa Fojtíka. V přilehlém parčíku u křižovatky Husovy a České ulice byla na podnět zdejší Husitské církve postavena a 19. června 2015 odhalena pískovcová socha Mistra Jana Husa od výtvarníka Michala Drobka.

Základní škola U Lesa.

Pískovcová socha Mistra Jana Husa.

V okolí Sporky jihozápadně od náměstí Míru vznikl v letech 1905 - 1912 městský park, který dnes představuje cennou sbírku zajímavých stromů. Najdeme tu například liliovník tulipánokvětý, kaštanovník jedlý, javor horský nebo jinan dvoulaločný, památným stromem je asi 28 m vysoká lípa srdčitá, jejíž stáří se odhaduje na 250 let. V roce 2010 byl za památný strom prohlášen také 26 metrů vysoký platan javorolistý, rostoucí v areálu léčebny dlouhodobě nemocných za nádražím, jehož stáří se odhaduje asi na sto let. V zahradě za domem č.p. 103 v severovýchodním rohu náměstí Míru bylo ve 30. a 40. letech 20. století upravené alpinum s cennou skupinou památných stromů a keřů, chráněnou od roku 1994. Tvoří ji modřín opadavý, dub letní, cypříšek nutkajský, tis červený a 18 m vysoká magnolie přišpičatělá.

Schody, vedoucí k bývalému starému hřbitovu.

Asi 200 m severovýchodně od náměstí byl roku 1786 zřízen hřbitov, který byl později rozšířen, ale 31. srpna 1909 byl uzavřen a ponechán jako parčík se zajímavými náhrobky sklářských rodin z 18. a 19. století. V 70. a 80. letech 20. století byl bohužel zlikvidován, takže dnes už z něj zůstalo jen pár náhrobků.
Nový lesní hřbitov byl zřízen na východním okraji města u silnice do Radvance. Podle návrhu zahradního architekta Hanse Pietznera z Vratislavi jej vytvořila zahradnická firma Franze Stelziga z Jablonného v Podještědí. Za vstupní bránou byl postaven domek pro správce a márnice, sloužící dnes jako smuteční síň, a 29. srpna 1909 byl hřbitov slavnostně otevřen. Původní borový les se postupně změnil na lesopark, ve kterém na jaře rozkvétá množství rododendronů, azalek a dalších okrasných keřů. Na terase na začátku hřbitova stojí asi 5 m vysoký sloupový památník padlým z 1. světové války, slavnostně odhalený 22. října 1922 a restaurovaný v roce 2013.

Památník padlým z 1. světové války na Lesním hřbitově.

Památník u hrobů účastníků rumburské vzpoury. Replika původního pomníku Karla Dvořáka byla zhotovená v roce 2015.

Na východním konci hřbitova jsou upravené hroby sedmi vojáků, zastřelených za účast v rumburské vzpouře 29. května 1918. O 5 let později, 27. května 1923, u nich byl slavnostně odhalen 3,5 metru vysoký pomník od sochaře Karla Dvořáka, který byl ale v roce 1940 zničen a 13. června 1948 jej nahradil prostý žulový blok s pamětní deskou. V srpnu roku 2015 byla na jeho místě odhalena replika původního pomníku. Také na místě popravy kousek za hřbitovem byl 29. května 1938 odhalen menší kamenný pomník, zničený za nacistické okupace a po válce nahrazený novým pomníkem.
Vedle hrobů rumburských hrdinů je žulový památník druhého odboje z roku 1975 a další pomník u hřbitovní branky připomíná oběti z řad válečných zajatců a totálně nasazených za 2. světové války. Vedle něj byl 12. srpna 2006 postaven symbolický hrob několika německých občanů, zastřelených na zdejším náměstí 2. června 1945.

Památník na místě popravy za Lesním hřbitovem.

Pomník válečných zajatců a totálně nasazených za 2. světové války.

Symbolický hrob německých obyvatel, zastřelených 2. června 1945.

Ve městě se také dochovalo několik kapliček. Jednoduchá kaple s novodobou sošku sv. Floriána v nice stojí na Tyršově náměstí, mezi domky na Hřebence je zchátralá kaplička sv. Aloise z roku 1876 a malá výklenková kaplička z 18. století je také na jižním okraji Nové Skalice.
V květnu 2014 byla ve městě zřízena asi 5 km dlouhá naučná stezka „Po stopách sklářského řemesla“, spojující nejzajímavější místa Nového Boru a Arnultovic, spjatá se zdejším sklářstvím.

Na začátek

Rodáci a osobnosti

V Novém Boru se narodil český obrozenecký básník, sběratel lidové slovesnosti a překladatel francouzské, anglické a polské literatury Josef Jaroslav Kalina (1816 - 1847), na jehož rodném domě v Kalinově ulici je dnes pamětní deska. Z učitelské rodiny pocházel nadaný hudebník Ludvík Slánský (1838 - 1905), který se stal profesorem na pražské konzervatoři a od roku 1870 byl dirigentem pražské německé opery.
Z mnoha sklářských osobností, působících v Novém Boru je bezesporu nejznámější šluknovský rodák a sklářský obchodník Friedrich Egermann (1777 - 1864), který se proslavil jako významný technolog a vynálezce mnoha způsobů zpracování skla, z nichž asi nejznámější je červená lazura, kterou objevil roku 1832. Z Nového Boru pocházel také vynikající sklářský návrhář a malíř Alexander Pfohl (1894 - 1953).

Na začátek

Zajímavosti v okolí

V údolí Sporky jihozápadně od města leží Skalice, nad níž se vypíná Skalický a Chotovický vrch. Na jižním konci na ni navazuje Svobodná Ves, jejíž domky vystupují po svahu táhlého hřebene Vlčího vrchu a České skály až ke Slunečné. V okolí hlavní silnice z Nového Boru do České Lípy leží Chotovice a novoborské osady Janov, Bukovany, Chomouty a Pihel, v jejichž blízkosti je Červený a Pivovarský rybník nebo Pihelský vrch s nepatrnými zbytky hrádku. Jihovýchodně od města leží oblíbené letovisko Sloup se Skalním hradem a koupalištěm u Radvaneckého rybníka. Několik vycházkových okruhů odtud vede do romantických Sloupských skal se Samuelovou jeskyní, Cikánským dolem, Lesním divadlem, rozhlednou Na Stráži, Psím kostelem a dalšími zajímavými místy. Pod zalesněnými vrcholy Slavíčku a Tisového vrchu je romantický Modlivý důl a Svojkov se skalním hrádkem, severněji pod Šišákem je Záhořínská kaple. Východně od Nového Boru je Radvanec s Maxovem, odkud vedou cesty k Havraním skalám a zalesněným Údolím samoty pod Strážným, Hroudou a Chudým vrchem ke Cvikovu. Na severní straně s Novým Borem souvisí Arnultovice, nad nimiž vyčnívá Borský vrch a Borská skalka. V lesích severovýchodně odtud je Pramenný vrch a nad Svorem se vypíná výrazná hora Klíč s nádherným kruhovým výhledem do širokého okolí. V závěru údolí Sporky nad Arnultovicemi je malebně položené Polevsko s lyžařským areálem na Polevském vrchu, z něhož vede silnice přes sedlo u Jedličné do Kytlic. Západně od Nového Boru leží Okrouhlá, kolem níž vede hlavní silnice přes Prácheň do Kamenického Šenova. U Práchně je proslulá Panská skála, nenápadná Vyhlídka s malým lyžařským svahem a směrem k Polevsku odtud vybíhá zalesněný hřbet Kluček s Obrázkem.

Nový Bor na mapy.cz: https://mapy.cz/s/3qdmQ

Na začátek

Další informace

• Historické obrázky Nového Boru
• Možnosti ubytování v Novém Boru

• Oficiální stránky Nového Boru