Česká Kamenice

Pohled na město ze Zámeckého vrchu.

Česká Kamenice je starobylé město s bohatou historií, ležící v údolí říčky Kamenice asi 15 km východně od Děčína a 11 km západně od Nového Boru. Jeho okolí lemují malebné zalesněné kopce Lužických hor, Českého Švýcarska a Českého Středohoří. Součástí města jsou také osady Dolní Kamenice, Filipov, Horní Kamenice, Huníkov, Kamenická Nová Víska, Kerhartice, Líska a Pekelský Důl, s nimž mělo k 1. lednu 2021 celkem 5196 obyvatel.

Historie

Pohled na střed města z věže kostela sv. Jakuba.

Česká Kamenice vznikla v zalesněné krajině, kterou snad již v 11. století řídce navštěvovali Lužičtí Srbové. Někdy v 60. a 70. letech 13. století ji kolonizovali Markvarticové a v místě křížení staré zemské stezky z Litoměřic do Budyšína s cestou, vedoucí z Děčína do Žitavy byla u říčky Kamenice založena stejnojmenná lánová ves. Kromě Kamenice tehdy v okolí zřejmě vznikly také Kunratice, Líska, Kerhartice, Veselé a Janská. Střední část Kamenice byla později povýšena na město a z okrajových částí vznikly osady Horní a Dolní Kamenice. K povýšení na město mohlo dojít už před rokem 1283, kdy král Václav II. udělil Šarfenštejnské panství Janovi z Michalovic, nebo až na konci 13. století. Písemně je Kamenice jako „Kempnicz“ poprvé uvedena v rejstříku papežského desátku z roku 1352, kdy už byla delší dobu městem.
V roce 1378 se ujal správy Šarfenštejnského panství Jan III. z Michalovic, který městu udělil řadu privilegií. Od roku 1380 město získalo právo vést městskou knihu, která se jako jedna z nejstarších v Čechách dochovala dodnes. Kamenice se řídila litoměřickým městským právem a v jejím čele stál zpočátku dědičný rychtář, zvaný „fojt“, jehož postavení ale postupně upadalo a kolem roku 1490 městská rada dědičnou rychtu odkoupila a úřad fojta přeměnila na funkci rychtáře, podřízeného městské radě. Roku 1493 byla postavena nová radnice, která rychtu nahradila. Zřejmě již v roce 1380 tu existovala také škola, připomínaná ale až roku 1416. První doložená městská privilegia jsou z ledna 1383, kdy Jan III. potvrdil měšťanům České Kamenice, Chřibské a okolních vesnic starší právo dědit majetek zemřelých v širokém okruhu příbuzných. Listinou z roku 1394 získali obyvatelé 67 městských domů právo vařit a prodávat pivo, provozovat městské lázně a vybírat clo za dovážené zboží. Ve stejném roce bylo uděleno privilegium místnímu střeleckému bratrstvu a v 15. století přenechala vrchnost městu i hrdelní právo, které se až do 17. století vykonávalo na Šibeničním vrchu severně od města.

Náměstí.

Jan III. z Michalovic se ale časem zadlužil a v roce 1406 musel většinu Šarfenštejnského panství prodat Hynkovi Berkovi z Dubé, sídlícímu na Hohnštejně, jehož synové si panství po roce 1419 rozdělili a Českou Kamenici s Chřibskou dostal nejmladší Jan Berka z Dubé. Ten se za husitských válek postavil na stranu císaře Zikmunda a město proto bylo v letech 1423-1426 několikrát obsazeno a snad i popleněno Husity. Po smrti Jana Berky z Dubé v roce 1428 koupil Kamenické panství Zikmund z Varternberka, který je připojil k Děčínu. Zikmund už v té době ale stál na straně Husitů a podnikal loupežné nájezdy do Lužice. Brzy byl ale zajat a uvězněn v Jindřichově Hradci, kde roku 1438 zemřel. Protože jeho synové Jan a Jindřich v nájezdech pokračovali, vytáhli Zhořelečtí v roce 1440 proti Vartenberkům a začátkem května vypálili Českou Kamenici a zničili hrad Fredevald. O 4 roky později zaútočila vojska lužického Šestiměstí na vartenberské hrady znovu a v květnu 1444 byla dobyta a vypálena i Česká Kamenice. Velké válečné výdaje nakonec v roce 1450 přiměly Jana z Vartenberka k uzavření míru s Šestiměstím.
Následující hospodářský rozkvět města byl spojen se zřizováním řemeslnických cechů. Nejstarší cech vytvořili roku 1457 krejčí, roku 1480 tu vznikl cech řezníků, o 3 roky později cech pekařů a z roku 1496 pochází cechovní privilegium kovářů. Také sladovníci vytvořili již někdy kolem roku 1500 samostatné společenství, písemně připomínané ale až roku 1516. Už po roce 1492 měšťané získali právo výhradního prodeje piva v okolních vesnicích.
Na začátku 16. století moc Vartenberků slábla a roku 1511 koupil celé děčínské panství Mikuláš Trčka z Lípy, ale už v roce 1515 je získali míšeňští Salhausenové, za jejichž držení se zde rozšířilo protestantské náboženství. V roce 1522 si Salhausenové děčínské panství rozdělili a Šarfenštejn s Benešovem, Kamenicí a Žandovem dostal Bedřich ze Salhausenu. Patrně v roce 1529 připadla kamenická část panství jako věno jeho dceři Anně ze Salhausenu, která se o rok dříve provdala za Prokopa Vartenberka, čímž došlo k trvalému oddělení Kamenického panství od Šarfenštejnu. Vartenberkové si pak ve městě postavili nový zámek, ze kterého spravovali Kamenické panství až do roku 1614.

Pohled na střed města z vrcholu Jehly.

Protože zemědělství v podhorském kraji moc nevynášelo, živila se řada obyvatel prací v lese, zpracováním dřeva a postupně se rozšiřovalo podomácku provozované předení lnu, pletařství, tkalcovství a v menší míře také sklářství. V roce 1536 získalo město od krále Ferdinanda I. právo konat dva výroční trhy a třetí trh městu povolil císař Matyáš v roce 1616. Roku 1568 Vartenberkové udělili České Kamenici právo prodeje soli ve městě i v okolních obcích. V roce 1562 byla u kostela vystavěna nová škola a po roce 1576 už tu existovala i škola dívčí. Významnou společenskou roli mělo Střelecké bratrstvo, které vlastnilo střelnici s loukou, na níž se pořádaly střelecké slavnosti.
Při povodni 16. července 1577 řeka ve městě zcela zničila 4 domy, strhla Kunratickou bránu a silně poškodila dalších osm stavení. V říjnu 1584 město postihl také mor. Přesto se město stále rozrůstalo a na začátku třicetileté války mělo už 207 domů, v nichž žilo 1250 obyvatel.

V roce 1614 koupil majetek zadluženého Jana z Vartenberka Radslav Vchynský ze Vchynic a Tetova, po jehož smrti roku 1619 se panství ujal Vilém Kinský. Ten byl ale v roce 1634 spolu s Albrechtem z Valdštejna v Chebu zavražděn a o rok později převzal Kamenicko Jan Oktavián z chlumecké větve rodu Kinských, jejichž majetem panství zůstalo až do správní reformy v roce 1850.
Během třicetileté války městem procházela četná vojska, která vyžadovala ubytování, zásoby potravin a píce pro koně. Nezřídka přitom docházelo k drancování a plenění bez ohledu na to, zda šlo o vojska vlastní či nepřátelská. V letech 1631-1635 tu řádili Sasové a později sem přišli Švédové, kteří podle místní tradice v dubnu 1639 zničili i zbytky Kamenického hradu.
Po bitvě na Bílé hoře byla v Čechách zahájena rekatolizace, která zpočátku nebyla na Kamenicku moc úspěšná. Ještě v roce 1650 se z 2500 zdejších věřících hlásilo ke katolictví jen asi 60 lidí, ale o rok později už jich bylo 1321 a v roce 1672 se město stalo čistě katolickým. Přívrženci Lutherova učení museli z Čech odejít, většinou do Saska nebo Lužice. Navzdory utrpení obyvatel město přečkalo třicetiletou válku bez větších škod a z původních 207 domů bylo v roce 1654 jen 7 opuštěných. Ve městě v té době působila více než stovka řemeslníků a obchodníků.

Budovy bývalého měšťanského pivovaru v severní části města.

Jan Oktavián Kinský začal snad už v roce 1639 ve městě vařit vrchnostenské pivo a nejpozději v letech 1652-1653 zakázal prodej městského piva v okolních vsích, čímž zavdal příčinu k dlouhodobým sporům měšťanů s vrchností. Se zvyšováním robotních povinností vypukla v březnu 1680 na panství rebelie a v prostoru pozdější Střelnice se během tří týdnů shromáždilo na 1700 ozbrojených poddaných, kteří se rozešli až po střetu sedláků s vojáky u Dolní Libchavy. V roce 1713 se ve městě rozšířil mor, který si vyžádal 68 obětí.
Koncem 17. století začali Kinští omezovat nevýnosnou zemědělskou výrobu a zaměřili se na rozvoj textilu a sklářství. Textilní výrobu organizovali faktoři, kteří od přadláků skupovali přízi, rozdělovali ji tkalcům a hotové výrobky od nich prodávali dále. Roku 1724 bylo v České Kamenici 275 řemeslníků a obchodníků a len se tehdy spřádal prakticky v každém domě.
V roce 1733 byla na uvolněné panské půdě vystavěna osada Filipov a nové domky se stavěly také na okrajích města. Na pozemcích zaniklého Horního dvora byl postaven nový panský pivovar, který v roce 1758 nebo 1759 vyhořel a jeho obnova trvala do roku 1761. V letech 1780-1783 nechali Kinští postavit nový pivovar. Už po roce 1752 vrchnost městu odebrala právo vařit pivo a spory mezi vrchností a městem byly ukončeny až v roce 1795, kdy bylo měšťanům uloženo postavit nový měšťanský pivovar za mariánskou kaplí.

Vstupní brána zámku.

Ve 2. polovině 18. století život obyvatel poznamenaly prusko-rakouské války. Za sedmileté války v roce 1756 město obsadili pruští vojáci, kteří tu rekvírovali potraviny a vyrabovali několik domů. Po prohrané bitvě u Kolína tudy ustupovali zpět a ve dnech 18. - 20. července 1757 byli v okolí Lísky a Lipnického vrchu pod Studencem napadeni rakouskou armádou. Krvavé boje dodnes připomínají pomníčky u Studeného, Lísky a v sedle U Křížového buku. Také v roce 1778 přitáhl do města pruský sbor, který žádal velké množství zásob a vymáhal výpalné. Rakušané sem zase zavlekli epidemii černých neštovic, jíž podlehlo asi 600 lidí, převážně vojáků. Po neúrodných letech 1770-1772 lidi sužoval také hladomor a růst cen. Nespokojení poddaní se 29. července 1775 srotili před zámkem, ale po jednání s vrchností se zavázali k věrnosti.
V roce 1749 zdědil Kamenické panství František Oldřich Kinský, který k němu roku 1764 přikoupil Mistrovice s panským dvorem, na jehož rozparcelovaných pozemcích byla v letech 1764-1767 založena nová ves Oldřichov. Roku 1796 byl rozparcelován také panský dvůr v Kamenické Nové Vísce. Ve městě a jeho okolí se rozvíjelo hlavně bělení příze a nití, plátenictví a punčochářská výroba, která tu postupně převládla a v poslední čtvrtině 18. století se začala soustřeďovat do manufakturních dílen.
Velký požár 14. června 1787 zničil v dolní části města 38 domů a 2. května 1804 rozvodněná Kamenice zaplavila náměstí a přilehlé ulice v západní části města. Za napoleonských válek v srpnu 1813 přišli do České Kamenice francouzští vojáci, kteří požadovali zásoby potravin, krmiva a vyhrožovali zapálením města. V polovině září na Děčínsku tábořily ruské a pruské jednotky, které přicházely i do České Kamenice a v kraji zůstaly až do konce října.

V roce 1818 měla Česká Kamenice 314 domů s 2202 obyvateli a dalších 163 domů a 1020 obyvatel bylo v Horní a Dolní Kamenici. Spojení města se světem se výrazně zlepšilo v letech 1816-1820 s výstavbou císařské silnice přes Křížový Buk do Rumburka. Roku 1829 se stavěla také silnice do Nového Boru a v letech 1826-1833 byla vybudována silnice do Žandova. Silnička do Kunratic byla dokončena až roku 1843. Už v roce 1741 byla také zřízena poštovní linka z Lovosic přes Českou Kamenici do Rumburka a roku 1772 je ve městě doložena listovní sběrna, která se v prosinci 1832 stala samostatnou poštovní stanicí. Od roku 1850 jezdila přes Českou Kamenici také poštovní linka Děčín - Rumburk.

Nejstarší Preidlova přádelna v Mlýnské ulici.

První přádelnu vlny a pletárnu punčoch ve městě založil roku 1830 Karl Schiffner, další přádelny vystavěli Josef Langer, C. V. E. Schwab a lísecký rodák Franz Preidl. Vedle nich tu byly v roce 1843 ještě tři barvírny látek, soukenická valcha a 5 sklářských firem. Roku 1840 byla také zprovozněna papírna v Horní Kamenici.
Po revolučním roce 1848 bylo zrušeno poddanství a proběhla správní reforma, která zrušila vrchnostenskou správu panství a nahradila ji státními úřady a obecní samosprávou. Uvolnění poměrů usnadnilo pohyb lidí, nezbytný pro rozvoj průmyslového podnikání. Česká Kamenice v té době měla 321 domů s 2344 obyvateli.
Po roce 1855 tu vznikaly další textilky, z nichž nejvýznamnější byly přádelny Franze Preidela v Rabštejnském údolí, vybudované v letech 1860-1867. V lednu 1859 sem Florian Hübel přestěhoval z Filipova firmu na výrobu lněného plátna, přeměněnou později na tkalcovnu. Vedle textilních podniků tu vznikaly také továrny na výrobu textilních strojů, z nichž byly významné firmy Josefa Theodora Rochlitze a Adolfa Rengera. Ze sklářských firem se nejvíce rozvíjela rafinerie Franze Hegenbartha, roku 1871 tu vznikla rafinerie A. Heide a synové a firma Ferdinanda Hübsche, která vyráběla barvy na malování skla a porcelánu.
Rozvoji průmyslu výrazně pomohlo 16. ledna 1869 zprovoznění železnice z Děčína do Varnsdorfu, po níž se do města začalo dovážet uhlí. V únoru 1886 byl zahájen provoz také na odbočné dráze z České Kamenice do Kamenického Šenova, na kterou v roce 1903 navázala místní dráha přes Mistrovice do České Lípy.

Nádraží.

Ve městě vznikaly četné spolky, mezi nimiž měl velký význam spolek dobrovolných hasičů, založený roku 1856 na popud Roberta Rochlitze jako první dobrovolný hasičský spolek v Čechách. Střelecká společnost si roku 1869 s přispěním knížete Ferdinanda Kinského vystavěla novou Střelnici, která se stala jedním ze společenských center města, a také Německý tělocvičný spolek postavil roku 1895 novou tělocvičnu s velkým sálem a hostincem. Okrášlovací spolek, založený 24. dubna 1879, vysázel nad městským pivovarem Císařskou alej, v okolí Jehly vybudoval rozlehlý přírodní park a zasloužil se také o úpravy Kamenického hradu, v němž zřídil vyhlídkovou věž a restauraci. O zpřístupňování turisticky atraktivních míst v okolí se staral také Horský spolek pro České Švýcarsko, jehož českokamenická sekce byla založena roku 1890.

Školní budova v Palackého ulici se Zámeckým vrchem v pozadí.

Ještě v polovině 19. století byla v České Kamenici jen farní škola, ale po vyhlášení nového školského zákona z 21. dubna 1869 vznikla ve starých školních budovách u kostela chlapecká a dívčí obecná škola. Díky podpoře Franze Preidla byla v roce 1873 zřízena také odborná škola, vychovávající specialisty pro textilní továrny. V letech 1881-1883 byla v dnešní Komenského ulici postavena nová školní budova, v níž byla od září 1884 otevřena také chlapecká měšťanská škola a o 10 let později tu vznikla i měšťanská škola dívčí.
Ještě před koncem 19. století byla ve městě zřízena kanalizace a vodovod, po jejichž dokončení byly ulice postupně vydlážděny. Vodovod, postavený v letech 1892-1894, získával vodu z pramene u Střelnice a později byl rozšířen o další prameny při silnici do Lísky. V červenci 1895 bylo na jednom z rybníků nad měšťanským pivovarem upraveno městské koupaliště a od následujícího roku až do 1. světové války probíhala regulace říčky Kamenice. V letech 1900-1901 byla poblíž nádraží postavena městská elektrárna a roku 1905 bylo zprovozněno veřejné osvětlení, které nahradilo starší petrolejové lampy. Nová nemocnice byla uvedená do provozu 6. července 1908 a v letech 1909-1911 byla v dnešní Palackého ulici postavena druhá školní budova, do níž se přestěhovala chlapecká obecná a měšťanská škola, zatímco ve staré budově zůstaly dívčí školy. V roce 1919 vznikla v České Kamenici také česká škola.

Bývalá textilní továrna v Děčínské ulici.

Bývalá městská elektrárna.

V roce 1910 měla Česká Kamenice 528 domů a dosáhla nejvyššího počtu 4723 obyvatel. Společně s Dolní a Horní Kamenicí, Pekelským Dolem, Filipovem a Huníkovem měla 925 domů a 7773 obyvatel. Rozvoj města ale přerušila 1. světová válka, během níž některé podniky přešly na válečnou výrobu a jiné musely zastavit provoz. Kvůli nedostatku uhlí byla na podzim 1916 odstavena i městská elektrárna a v červenci 1917 se město napojilo na dálkovou síť Severočeských elektrických závodů. 25. července 1924 byl vedle vchodu do mariánské kaple odhalen pomník 157 padlým občanům České, Horní a Dolní Kamenice.
Poválečná konjunktura přinesla oživení průmyslové výroby, ale v roce 1929 vypukla světová hospodářská krize, která zvlášť těžce postihla textilní průmysl. Většina továren včetně největší firmy Franz Preidl musela zastavit provoz a v omezeném provozu fungovala prakticky jen papírna. Nezaměstnaní zpočátku vykonávali státem dotované nouzové práce, ale později byli odkázáni jen na chudinské dávky.
Po podepsání Mnichovské dohody 29. září 1938 bylo české pohraničí zabráno Německem. Česká Kamenice byla obsazena 3. října 1938 a 6. října město navštívil Adolf Hitler. Průmyslové podniky se zapojily do nacistického hospodářství a nezaměstnanost prakticky skončila. Počáteční euforie ale brzy opadla, protože nacistická správa výrazně omezila kulturní i politický život. Na podzim 1939 Německo rozpoutalo 2. světovou válku, ve které padlo 142 českokamenických mužů.
V rámci úsporných opatření byly 1. července 1943 Česká Kamenice s Horní a Dolní Kamenicí sloučeny do jedné obce. Nedostatek pracovních sil v průmyslu se řešil zaměstnáváním lidí ze spřátelených států a totálně nasazených dělníků z porobených národů. Od roku 1942 byli do práce nasazováni i váleční zajatci, ubytovaní v několika táborech v okolí města. Se zhoršováním situace v Německu se do přádelen firmy Preidl v Rabštejnském údolí přesouvala válečná výroba z brémské letecké firmy Weser, ohrožené nálety spojenců. Do města přišly stovky dělníků, pro které byl v Rabštejně zřízen barákový tábor. Na jaře 1944 byla velká část výroby přestěhována do podzemí a několik baráků v rabštejnském táboře bylo přeměněno na pobočku koncentračního tábora Flossenbürg.
Válečné operace se města prakticky nedotkly. Výjimkou byl jen nálet 4 sovětských letadel 8. května 1945, při němž bylo zasaženo několik domů. Následujícího dne dorazil do České Kamenice 1. obrněný sbor 2. polské armády brigádního generála Josefa Kimbara.

Pohled z věže kostela sv. Jakuba přes horní předměstí k Jehle.

Koncem války žilo v České Kamenici s Horní a Dolní Kamenicí více než 6800 většinou německých obyvatel, kteří byli po válce nuceně vysídleni. Do města přicházeli noví čeští a slovenští osídlenci, z nichž se tu ale jen část usadila natrvalo. 15. prosince 1946 bylo ve městě evidováno 4418 Čechů, 205 Němců a 74 cizinci. V červnu 1946 bylo rozhodnuto o zachování 18 firem a ostatní podniky byly určené k likvidaci. Zrušená byla i velká část obchodů, hostinců a dalších živností. Po komunistickém převratu v únoru 1948 byly zrušeny všechny soukromé podniky a živnosti. Roku 1949 tu vzniklo JZD Huníkov, které se později rozdělilo na 2 části, ale kvůli přetrvávajícím problémům v hospodaření je roku 1962 převzal nově ustavený Státní statek Česká Kamenice.
Neobydlené domy ve městě postupně chátraly a některé z nich byly později zbořeny. Byly mezi nimi i původní gotické lázně a některé další památkově cenné budovy.
K 1. červnu 1950 byly k České Kamenici připojeny Horní a Dolní Prysk s Vesničkou, které se ale o 10 let později opět oddělily. Od 1. července 1980 se součástí České Kamenice staly obce a osady Janská, Kerhartice, Kunratice, Lipnice, Líska, Studený, Markvartice, Srbská Kamenice, Veselé a Kamenická Nová Víska. Po změně politické situace roku 1989 se ale většina připojených obcí opět osamostatnila a osadami České Kamenice zůstaly jen Líska a Kamenická Nová Víska.
Na konci září 1979 byla zrušena osobní doprava na trati přes Kamenický Šenov do České Lípy. Nákladní vlaky do Kamenického Šenova jezdily až do počátku 90. let. Během privatizace průmyslu v 90. letech větší část továren ve městě zanikla a v roce 2002 ukončila provoz i papírna v Horní Kamenici.

Na začátek

Památky a zajímavosti

Jižní městská brána se spojovací chodbou mezi kostelem a zámkem. Vlevo je patrně nejstarší kamenný dům ve městě.

Historické jádro města vzniklo na poměrně malé ploše u řeky, kde se severojižní zemská stezka křížila s místní západovýchodní cestou, spojující město s Horní a Dolní Kamenicí. Protože se město po 2. světové válce prakticky nerozvíjelo, nebylo jeho jádro výrazněji postiženo demolicemi ani panelovou výstavbou a díky tomu si dodnes udrželo svůj starobylý charakter. Dne 10. září 1992 tu byla vyhlášena městská památková zóna, jejíž hlavní hodnotou jsou vedle zachovaného vnitřního města s úzkými uličkami a starými domy také výrazné dominanty dvou kostelů, zámek a řada dřevěných předměstských domů.
Město bylo kdysi obehnáno hradbami se čtyřmi bránami, z nichž se dodnes zachovala jen jižní Zámecká brána s kouskem hradební zdi mezi zámkem a kostelem sv. Jakuba. Severní (Kunratická) brána byla již v roce 1577 stržena povodní, Horní (Kamenickošenovská) brána byla při rozšiřování města v roce 1605 posunuta asi o 70 m dále k východu a roku 1819 byla kvůli úpravám silnice zbořena. Stejný osud postihl v roce 1828 také Dolní (Děčínskou) bránu, která stála v dnešní Dvořákově ulici.

Domy s radnicí na severní straně náměstí.

Ve městě je řada pozoruhodných domů, z nichž některé pochází už ze 16. století, ale v průběhu 19. století byly většinou přestavěné. Na severní straně náměstí stojí dvoupatrová radnice s nízkým trojúhelníkovým štítem, kterou v letech 1581-1582 vystavěl žitavský zednický mistr Nicolaus Jäneck s přispěním stavitele Petera Patzenhauera místo renesančního měšťanského domu z konce 15. století. V 18. století byla budova zvýšena o jedno patro a při pozdně klasicistní přestavbě v letech 1846-1847 bylo její průčelí ozdobeno rustikou a latinským nápisem "Palladium civitatis" (záštita města) na vstupním portálu. Nad ním je vartenberský znak s letopočtem 1591 a částečně dochovaným nápisem, připomínajícím Jindřicha z Vartenberka. Od roku 1850 v budově sídlily různé úřady, ale po roce 1949 zůstala prázdná a v letech 1958-1967 v ní bylo muzeum. Později nevyužívaný dům zchátral natolik, že měl být zbořen, ale v letech 1992-1993 byl kompletně zrekonstruován a dnes opět slouží Městskému úřadu.
Na nároží vlevo od radnice stojí barokní měšťanský dům s mansardovou střechou, postavený po roce 1750, v jehož štítu je reliéfní znamení sedícího psa, a na protějším rohu je dům s dvojitým štítem, který vznikl po roce 1843 přestavbou dvou starších domů z přelomu 18. a 19. století. V 80. letech 20. století byla ale velká část domu zbořena a nově postavena jako replika. Nad okny nejblíže k nároží je stylizované znamení se symbolem kotvy, iniciálami GH a letopočtem 1800.
Východní stranu náměstí zaujímá reprezentativní hotel Slavie, postavený na místě starého hostinského dvora, doloženého roku 1620, který byl po požáru 21. prosince 1895 nahrazen dnešní budovou, otevřenou 28. ledna 1897. Stejný požár zničil také sousední dům č.p. 209 z 2. poloviny 16. století, v němž býval hostinec „U Modrých lvů“ (Zum blauen Löwen). Mezi jeho okny se dochovalo staré domovní znamení s letopočtem 1579 a textem žalmu 37,29: "Spravedliví obdrží zemi a budou v ní bydlet navždy."

Rekonstruovaný dvojdům na severní straně náměstí.

Hotel Slavie na východní straně náměstí.

Západní strana náměstí s výstavnou budovou městské spořitelny.

Západní části náměstí dominuje honosná novorenesanční budova bývalé městské spořitelny, vzniklá přestavbou staršího měšťanského domu z roku 1644 v letech 1895-1897. Hlavní průčelí s balkonem v prvním patře vrcholí bohatě členěným dvoupatrovým štítem s hodinami a městským znakem, po jehož stranách jsou alegorické sochy průmyslu a řemesla. Vrchol zdobí socha rytíře Ronalda s korouhví a letopočtem 1896. Bohatě zdobené jsou také interiéry a v prvním patře je velká dřevem obložená místnost s kazetovým stropem a původními svítidly z první poloviny 20. století. Kromě spořitelny sídlily v budově až do roku 1945 také úřady radnice. Uprostřed řady domů vedle spořitelny je dvoupatrový dům č.p. 270 z přelomu 18. a 19. století s empírovou fasádou, na jehož vstupním portálu je stylizované znamení měsíce s tváří, připomínající českokamenický rod Lunů. Za bývalou spořitelnou roste přes 30 m vysoký památný jasan ztepilý s obvodem kmene 468 cm, jehož stáří se odhaduje na 110 let.
Na jižní straně náměstí stojí výrazný rohový měšťanský dům z doby po roce 1750 s bohatě zdobeným štítem, v němž je dnes informační centrum. Vlevo od něj je památkově chráněný klasicistní dům s mansardovou střechou, přestavěný v roce 1825, a zajímavý je také starobylý patrový měšťanský dům č.p. 73 na rohu ulice, vedoucí k zámku, jehož jádro pochází z 15.-16. století. Dům má zachované podloubí se třemi mohutnými pilíři a stupňovitý atikový štít.

Památný jasan za spořitelnou.

Informační centrum na jižní straně náměstí.

Kašna se sochou Panny Marie.

Uprostřed náměstí stojí devítiboká barokní pískovcová kašna, postavená roku 1575 Matějem Zimmermannem ze Žitavy. V jejím středu je polygonální pilíř se sochou Neposkvrněné Panny Marie z roku 1680 od žitavského mistra Ulricha. Nedaleko kašny byl ještě v 1. polovině 20. století do dlažby vsazen křemencový kámen ve tvaru podkovy, který kdysi spolu s dalšími takovými kameny ohraničoval prostor, kam směl být při trzích stavěn dobytek na prodej. Při rekonstrukci v letech 1997-1998 byl kámen nalezen a vsazen do dlažby na západním okraji vnitřní plochy náměstí.

Novorenesanční dům v Janáčkově ulici.

Secesní dům z roku 1909 na náměstí 28. října.

Cenné městské domy najdeme také v přilehlých ulicích. V Janáčkově ulici východně od náměstí je novorenesanční dům č.p. 204 z roku 1896 s bohatě zdobeným průčelím, vrcholícím stupňovitým štítem a s arkýřem na zadní stěně, na severní straně náměstí 28. října stojí zajímavý secesní dům č.p. 177 z roku 1909. Na domě č.p. 61 v Mlýnské ulici, kde Franz Preidl zřídil roku 1843 svou první přádelnu bavlněné příze, je v nice umístěná soška sv. Jana Nepomuckého.
V Lipové ulici pod Zámeckou branou je patrně nejstarší kamenný městský dům č.p. 107 z 15. století, a ve vile č.p. 103 asi 70 m nad kostelem je Muzeum psacích strojů. Na protější straně ulice býval historicky cenný patrový roubený dům z 50. let 17. století, který po 2. světové válce zchátral a byl určen k demolici. V létě roku 2000 jej spolek Kampanila rozebral a chtěl jej znovu postavit v Chřibské, kde se pro něj ale nepodařilo najít vhodné místo, takže ke znovuzrození domu už nedošlo.

Památkově chráněný podstávkový dům s hrázděným patrem v Žižkově ulici.

Několik typických roubených a hrázděných domů s podstávkou z přelomu 18. a 19. století se dodnes dochovalo v okrajových částech města. Patří k nim například omítkou překrytý poloroubený dům č.p. 308 s hrázděným patrem a mansardovou střechou v Nerudově ulici, dům č.p. 229 s roubenou světnicí, podstávkou a hrázděným patrem v Žižkově ulici, nebo patrový roubený dům s podstávkou, kamenným portálem a mansardovou střechou v Dívčí ulici č.p. 385.
Na štítové stěně domu č.p. 241 u Mariánské kaple byl před 2. světovou válkou mechanický orloj s vyřezávanými figurami světců a řemeslníků, který tu zřídil hodinář a optik Adolf Eiselt. Po válce už se o něj nikdo nestaral a postupně zanikl, ale město uvažuje o jeho obnově.

Pohled na kostel sv. Jakuba z jihovýchodní strany.

Na jižní straně městského jádra stojí farní kostel sv. Jakuba Většího, jehož základy pocházejí už ze 14. století. Roku 1444 byl původní kostel vypálen Lužičany, brzy poté byl ale obnoven a roku 1562 znovu přestavěn. Nejvýraznější přestavbu v pozdně gotickém stylu provedl v letech 1604-1605 kamenický stavitel Petr Patzenhauer. Z té doby pochází současná trojlodní stavba se síťovou klenbou sbíhající na osmiboké pilíře, ukončená pětibokým presbytářem. Kolem roku 1607 byly do východní části lodi vestavěné kamenné boční tribuny se slepými arkádami a hlavičkami andělíčků, zdobené erby s biblickými citáty a pamětními nápisy. Na západní straně lodi je dvoupatrová kruchta, podepřená čtyřmi sloupy. Na zábradlí jejího dolního patra je devět plastických znaků předků Jana z Vartenberka, které vytvořil míšeňský kameník Valtin Wollde. Jde o erbovní štíty rytířských rodů Michaloviců, Vartenberků, Schönfeldů, Salhausenů a s Vartenberky spřízněných Corethů, Kolowratů, Schlicků a pánů z Weitmühle. Na horním barokně upraveném patře kůru jsou varhany, postavené v roce 1754 žitavským varhanářem Johannem Gottliebem Tamitiem, na které o sto let později hrál i mladý Antonín Dvořák, když zde pobýval, aby se zdokonalil v němčině.

Kostel sv. Jakuba s mohutnou věží a spojovací chodbou do zámku.

V křížově sklenuté vstupní prostoře se dochoval původní gotický vstupní portál, který byl při rozšiřování kostela v roce 1605 částečně zazděný. Na jihozápadním nároží kostela stojí 46 m vysoká čtyřhranná věž s ochozem, postavená místním stavitelem Veitem Seiffertem v letech 1552-1555. Původně měla být jako hláska součástí městského opevnění a při přestavbě roku 1605 byla připojena ke kostelu. V roce 1792 byl kostel propojen se sousedním zámkem vyvýšenou krytou chodbou, ve které je od roku 2002 instalována expozice věnovaná historii města.

Interiér kostela sv. Jakuba.

Vnitřní zařízení kostela pochází převážně z 18. století. Klasicistní sloupový hlavní oltář z konce 18. století nese obraz Stětí sv. Jakuba z roku 1797 od šluknovského malíře Dominika Kindermanna a ze stejné doby pochází i kazatelna a dva klasicistní boční oltáře Nejsvětějšího Srdce Páně a Panny Marie, zhotovené truhlářem Richterem a sochařsky vyzdobené Antonínem Maxem. Na konzolách je umístěna rokoková socha Panny Marie pod křížem, Pieta a sochy sv. Tomáše, sv. Antonína, sv. Ondřeje, sv. Jana Nepomuckého, sv. Vavřince a sv. Floriána. Dále je zde obraz Panny Marie z roku 1762, obraz sv. Jana Křtitele z 2. poloviny 18. století a zajímavá je také vyřezávaná barokní křtitelnice ze 2. čtvrtiny 18. století.
Na klenbě presbytáře jsou pozoruhodné nástěnné malby od malíře Abrahama Kitzingera z doby před rokem 1610, znázorňující biblický výjev Proměnění Krista na hoře Tábor s holubicí, Mojžíšem, Eliášem a apoštoly sv. Jakubem, Janem a Petrem. Pěkná jsou také malovaná okna, znázorňující Srdce Ježíšovo a Srdce Mariino, která kostelu věnoval sklář Valentin Schürer z Falknova.
Do vnitřních stěn kostela jsou vsazené četné náhrobky, pocházející většinou z 16. a 17. století. Mezi nimi zvlášť vyniká mohutný mramorový epitaf Kryštofa z Vartenberka († 1537) od drážďanského sochaře Waltera. Reliéf představující klečícího rytíře s rodovým erbem a nápisovou deskou je jedním z nejkrásnějších renesančních náhrobků 16. století. Pod kazatelnou je renesanční náhrobek hejtmana Kamenického panství Zikmunda ze Schönfeldu, který zemřel v roce 1558, a náhrobek Jana ze Schönfeldu, zesnulého roku 1582. Poblíž severozápadního vchodu má náhrobní desku i stavitel kostela a purkmistr Petr Patzenhauer, který zemřel 23. července 1611. V nepřístupné kryptě kostela je uloženo 8 cínových nebo měděných rakví s ostatky pánů z Vartenberka.
V letech 1992-2001 byl kostel rozsáhle renovován a roku 1993 byly do jeho věže osazeny nové hodiny. Z ochozu věže je pěkný výhled na město a jeho nejbližší okolí.
Od města stoupá ke kostelu pískovcové schodiště, nad nimiž kdysi stály sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Antonína, přenesené v 80. letech 19. století k nově upravenému Bratrskému oltáři pod Jehlou. Jejich torza jsou dnes umístěna v ambitu Mariánské kaple.

Budova děkanství za kostelem. Vlevo od ní je stará škola.

Chráněný tis za kostelem sv. Jakuba.

Kolem kostela se původně rozkládal hřbitov, z něhož se dnes dochovaly už jen tři náhrobní desky z počátku 17. století, vsazené do východní zdi kostela. V roce 1643 byl na severním okraji města založen nový hřbitov, u něhož byla později postavena Mariánská kaple. Po stržení zdi starého hřbitova roku 1833 vzniklo za kostelem dnešní Jakubské náměstí, na němž je památkově chráněná patrová budova farní školy č.p. 111, postavená podle nápisu na kamenné desce nad okny roku 1562. Původně renesanční dům byl později několikrát přestavěn a k výuce sloužil až do roku 1883. Vedle školy byla roku 1570 postavena zdejším stavitelem Stephanem Patzenhauerem budova fary, ve které je dnes děkanství. V sousední zahradě roste asi 7 m vysoký chráněný tis červený, jehož stáří se odhaduje na 200 let. Strom měl být kolem roku 1900 pokácen, ale díky zásahu českolipského Exkursions Clubu zůstal zachován dodnes.

Pohled na zámek z věže kostela sv. Jakuba.

Naproti kostelu stojí čtyřkřídlý renesanční zámek s nádvořím, postavený na místě starého panského dvora v 1. polovině 16. století Vartenberky. Po třicetileté válce byl opraven a od té doby se využíval ke správě panství. Po roce 1945 bylo v zámku ředitelství Lesního závodu Česká Kamenice, v letech 1977-1993 jej využíval Státní statek a dnes je ve vlastnictví soukromých majitelů. Nejstarší částí zámku je velká dvoupatrová budova na západní straně, která byla později několikrát upravována. Počátkem 17. století k ní Vilém Kinský přistavěl samostatné jižní křídlo, členěné v přízemí i v patře čtyřmi renesančními pilířovými arkádami, které bylo v letech 1847-1849 klasicistně přestavěno zednickým mistrem Ignazem Dittrichem. Severní stranu nádvoří uzavírají dvě menší patrové budovy, z nichž jednu zdobí kamenný vstupní portál s letopočtem 1796. Nad vstupní bránou na východní straně zámku je zasazen kámen s nápisem a erby Viléma Kinského a jeho manželky Alžběty Trčkové z roku 1631.

Pivovar Kotouč.

Za zámkem byl v letech 1718-1723 postaven rozlehlý hospodářský dvůr, po jehož zrušení zde nechal hrabě Kinský postavit pivovar s palírnou. Ten ale v roce 1758 nebo 1759 vyhořel a jeho obnova trvala do roku 1761. V letech 1780-1783 tu byl podle plánů děčínského architekta Jana Václava Kosche vystavěn nový pivovar se sklepy a sladovnou, který byl v pozdějších letech dále rozšiřován. Jeho součástí se stal i barokní obytný dům pro zaměstnance, postavený roku 1712 západně od zámku, jehož průčelí nese znak Kinských. Výroba piva zde skončila roku 1951 a budovy pak zvolna chátraly až do roku 2013, kdy je nový majitel Jan Kotouč začal renovovat a 10. prosince 2015 zde opět začal vařit pivo. Pivovar je technickou památkou a zajímavým příkladem industriální architektury. V jeho areálu je také hospůdka s pivovarskou prodejnou, pizzerie, palírna a moštárna.

Salhausenský zámeček.

V západní části města u silnice do Janské stojí pozdně gotický patrový salhausenský zámeček č.p. 35 s čtyřhrannou nárožní věží a stupňovitými štíty. Postaven byl patrně v roce 1521 Hanušem ze Salhausenu a kolem roku 1541 do něj byl přemístěn Městský špitál Nejsvětější Trojice. V letech 1871-1907 zámeček sloužil jako nemocnice a od roku 1908 v něm archivář a starosta Gustav Nowak zřídil městské muzeum. Po 2. světové válce bylo muzeum znovu zpřístupněno v květnu 1948, ale v roce 1958 bylo přestěhováno do dnešní radnice a roku 1967 bylo zrušeno. V sousedství zámečku stojí bývalý chudobinec č.p. 350, postavený roku 1871 na podnět děkana Augustina Zippeho a na náklady textilního průmyslníka Franze Preidla. Chudobinec začal fungovat 17. září 1872 a dnes je sídlem katolické farní charity. Patrový novogotický dům se stupňovitými bočními štíty, postavený podle plánů Ignáce Ullmanna, si dodnes uchoval svůj původní vzhled. V jeho průčelí je zvýrazněný vstupní portál s dvouramenným kamenným schodištěm a v patře nad ním je velké lomené okno kaple s nápisem “Dům sv. Rodiny" na parapetu. Ve vestibulu je mramorová pamětní deska s českokamenickým znakem a poděkováním donátorovi Franzi Preidlovi.

V bývalém chudobinci je dnes sídlo Charity.

Pohled na areál Mariánské kaple z bývalého hřbitova.

V severní části města stojí barokní poutní kaple Narození Panny Marie, která je díky své nádherné sochařské a malířské výzdobě jednou z nejkrásnějších památek v širokém okolí. Podnět k její stavbě dal děkan Heinrich Ignaz Teigel, za jehož působení se tu rozšířil kult Panny Marie Kamenické. Její socha byla podle lidové tradice zhotovena roku 1680 pro mariánský oltář v kostele sv. Jakuba, ale po roce 1706 už byla umístěna v dřevěné kapli na městském hřbitově. Když se děkan Teigel v roce 1714 nakazil morem, chodil se k Panně Marii modlit, a protože se uzdravil, nechal jako poděkování pro sochu postavit nový rokokový oltář. Zvěst o zázračné sošce se brzy rozšířila a do města přicházeli poutníci z širokého okolí. Děkan Teigel proto postupně shromáždil peníze na větší svatostánek, ale jeho stavby se už nedočkal, protože v roce 1735 zemřel.
Novou kapli vybudoval Jakub Schwarz podle plánů významného litoměřického stavitele Octavia Broggia. Základní kámen byl položen v roce 1736 a 5. září 1739 byla kaple vysvěcena. Později byl Janem Jiřím Kačinkou kolem kaple vystavěn čtyřkřídlý ambit, dokončený podle letopočtu na vstupní věži roku 1749. Zařizování nárožních kaplí se ale protáhlo, takže celý ambit byl vysvěcen až v roce 1763.

Mariánská kaple.

Křížová chodba v ambitu kaple.

Ústřední kruhová kaple s mohutnou kupolí vrcholí lucernou s cibulovou stříškou a po obvodu je obklopená nižším ochozem. Na jihovýchodní a severozápadní straně má výrazné vstupní rizality, mezi nimiž jsou pravidelně rozmístěné konkávně prohnuté opěrné pilíře, zakončené korintskými hlavicemi. Stavbu zdobí 24 pískovcových soch, pocházejících patrně z dílny markvartického sochaře Johanna Wenzela Fügera, který byl žákem významného pražského barokního sochaře Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa. Na vstupních rizalitech jsou sochy Panny Marie a sv. Josefa s Ježíškem obklopené dvojicemi andělů, na profilované korunní římse stojí sochy sv. Petra a Pavla, sv. Anny, sv. Jana Křtitele a dalších čtyř světců, na nižším ochozu jsou pak sochy evangelistů Jana, Lukáše, Marka a Matouše a čtyř církevních svatých otců Augustina, Ambrože, Jeronýma a Řehoře Velikého.

Kapli obklopuje čtyřkřídlý ambit s menšími nárožními kaplemi a dvoupatrovou vstupní věží se zvonicí, krytou cibulovou bání s lucernou. V přízemí věže je profilovaný vstupní portál se stylizovaným srdcem a letopočty výstavby a nad obloukem římsy je nika se soškou Panny Marie Kamenické s Ježíškem. Křídla ambitu jsou dovnitř otevřená arkádami a k centrální kapli se z nich sbíhají čtyři krátké arkádové chodby.

Výzdoba kupole Mariánské kaple.

V letech 1883-1885 byla Mariánská kaple na náklady textilního průmyslníka a starosty Franze Preidla rozsáhle renovována a slavnostně byla znovuvysvěcena 29. června 1885. Zásluhy Franze Preidla dodnes připomíná nápis na desce po levé straně vstupního prostoru kaple. Při renovaci byl interiér opatřen bohatou malířskou a štukovou výzdobou, klenba kupole byla vyzdobena nádhernými freskami ze života Panny Marie a z Apokalypsy od Ferdinanda Brunettiho a do oken byly zasazeny vitráže zobrazující Pannu Marii s Ježíškem, Nanebevstoupení Ježíše Krista a Klanění tří králů.

Pohled do interiéru kaple se zadní stranou hlavního oltáře.

Uprostřed kaple stojí čtyřstranný rokokový hlavní oltář z roku 1746 od pražského sochaře Johanna Josefa Kleina se zlacenou dřevěnou sochou Panny Marie Kamenické, kterou údajně v roce 1680 vyřezal žitavský sochař a řezbář Christian Ulrich. Na levé straně oltáře je menší poutní soška Panny Marie z roku 1835, nalezená v roce 2008 v jedné z chalup ve Studeném, a zadní stranu oltáře zdobí obraz Panny Marie Kamenické v hedvábných šatech.
V levé postranní kapli je oltář Preidlova patrona svatého Františka Xaverského a v pravé kapli stojí oltář sv. Aloise od J. Lampela z Prahy, vyzdobený roku 1750 českokamenickým malířem F. Knechtelem. Pozoruhodná je také barokní kazatelna z 2. čtvrtiny 18. století od sloupského sochaře Josefa Maxe. Na kůru jsou bohužel nefunkční varhany od rakouské firmy Matthäuse Maurachera z roku 1917.

Hlavní oltář se soškou Panny Marie Kamenické.

Oltář sv. Jana Nepomuckého v jedné z rohových kaplí ambitu.

Vstupní věž poutního areálu Mariánské kaple.

Ve východní kapli ambitu je barokní oltář se soškou sv. Antonína Paduánského z konce 17. století, severní kapli zdobí oltář z 1. třetiny 18. století s rokokovým obrazem sv. Jana Nepomuckého z roku 1826 od děčínského malíře Franze Hochelbera a se sochami sv. Rocha a Šebestiána, v západní kapli stojí rokokový oltář Svaté rodiny a v jižní kapli oltář Panny Marie. V křížové chodbě je několik epitafů a pamětních desek ze zrušeného hřbitova, dále zde najdeme rokokovou sochu sv. Tadeáše, obklopenou děkovnými tabulkami, skupinu Ukřižování s Pannou Marií a sv. Janem, morový vozík z 1. poloviny 18. století a torza soch Anděla smrti, sv. Jana Nepomuckého a sv. Antonína Paduánského, přenesené sem od Bratrského oltáře pod Jehlou.

Přístup k areálu poutní kaple vroubila od roku 1813 lipová alej, která byla v dubnu 2021 nahrazena novými stromky. Cesta začíná několika schody s pískovcovým zábradlím, na němž dříve stály kamenné sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Víta, odvezené ve 2. polovině 20. století neznámo kam. V parčíku po levé straně vstupní věže je památník 157 obětem 1. světové války, odhalený 25. července 1924, na němž dnes chybí desky se jmény padlých. Místo nich je tu jen malá žulová deska s obecným věnováním obětem válek.

Pomník padlým z 1. světové války.

Park na místě bývalého hřbitova.

Pohřební kaple rodiny Preidlů.

Na západní straně přiléhá k Mariánské kapli park Franze Preidla, obehnaný kamennou zdí. Od roku 1643 zde byl městský hřbitov, který nahradil původní hřbitov u kostela sv. Jakuba. Kolem roku 1850 byl rozšířen, ale roku 1922 byl zrušen a nový hřbitov byl zřízen na severozápadním okraji města u silnice do Filipova. Ze hřbitova u Mariánské kaple dnes zůstala jen pohřební kaple rodiny Preidlů, vysvěcená 17. srpna 1868. Šestiboká zděná stavba na jižním okraji parku je završená tamburem s kupolí a štíhlou kamennou lucernou s jehlanovou stříškou. Její stěny jsou nahoře lemované zdobenou římsou a na nárožích odděleny polygonálními pilíři. Vstupní portál zdobí půlkruhová archivolta s geometrickým vzorem a reliéfem Kristovy tváře, v přilehlých stěnách jsou niky se sochami sv. Petra a Ježíše Krista, znázorněného jako zahradníka s rýčem. Vnitřní vybavení kaple bylo bohužel během 2. poloviny 20. století zničeno.
Uprostřed parku byl 24. října 1948 odhalen honosný pomník Rudoarmějců, postavený podle návrhu městského architekta Františka Budky. Později byl ale zrušen a jeho hlavní pískovcový kámen dnes stojí na severní straně parku. V letech 2019-2021 byl park výrazně upraven a osázen novými stromy a keři. U západní zdi je pískovcová nádrž na vodu a na severní zdi poblíž Mariánské kaple byla v červnu 2021 na popud Shromáždění německých spolků v České republice umístěna deska, připomínající, že jde o místo posledního odpočinku dřívějších obyvatel města.

Bývalý vrchnostenský špitál.

Severovýchodně od Mariánské kaple stojí bývalý vrchnostenský špitál č.p. 243, k jehož stavbě dal ve své závěti z roku 1741 podnět hrabě Filip Josef Kinský. Jeho syn František Oldřich stavbu svěřil Jakubu Schwarzovi, jemuž pomáhal Jan Jiří Kačinka. Stavět se začalo po roce 1749, o 2 roky později byla dokončena hrubá stavba a 25. března 1753 začal dům sloužit špitálníkům. Patrová barokní budova s mansardovou střechou a vikýři ve tvaru volských ok má nad kamenným vstupním portálem plastický erb Kinských s listovou hraběcí korunou. Vnitřek byl rozdělen dřevěnými přepážkami na 24 komůrek, mezi nimiž byla široká chodba s kachlovými kamny. Velké sály v přízemí i patře mají původní trámový strop. Za 2. světové války byl špitál přeměněn na výrobnu a byli zde ubytováni váleční zajatci. V 50. letech byl upraven na Dům kultury a po roce 1983 na restauraci Starý klub. Na prostranství vedle špitálu byl z několika čedičových sloupů sestavený památník obětem epidemie černých neštovic z roku 1778, z něhož dnes ale zůstaly jenom nepatrné zbytky.

Evangelický kostel.

Asi 200 m západně odtud stojí bývalý evangelický kostel Ježíše Krista, postavený podle plánů architekta Hermanna Gerharda z Görlitz, upravených Ernstem Wutschkem z Podmokel. Základní kámen byl položen 28. října 1929 a již 10. srpna 1930 byl kostel slavnostně vysvěcen. Jednolodní obdélná stavba s pravoúhlým presbytářem a hranolovou věží se zvoncovou střechou byla původně vyzdobena vitrážovými okny s náboženskými motivy od kamenického malíře skla Franze Tschörnera. Uvnitř byla také pozoruhodná křtitelnice z křišťálového skla. Po roce 1945 kostel sloužil evangelické církvi a postupně chátral až do roku 1968, kdy jej město začalo rekonstruovat a v roce 1980 v něm otevřelo smuteční obřadní síň.

Budova bývalé tělocvičny.

Stará škola.

U řeky na severní straně městského jádra stojí honosná budova bývalé tělocvičny, postavená v letech 1895-1896 a dnes využívaná jako gymnázium a kulturní dům. Vedle ní je starší školní budova z let 1881-1883 a nová škola byla podle plánů místního stavitele Josefa Weinolta postavena v letech 1909-1911 v Palackého ulici. Obě školy vznikly díky nadaci manželů Theresie a Franze Schneiderových a svému účelu slouží dodnes. V ulici 5. května byla v letech 1903-1908 pod vedením Josefa Weinolta postavena také nemocnice, jejíž budova byla v letech 1937-1938 rozšířena a roku 1995 byla přeměněna na léčebnu pro dlouhodobě nemocné pacienty.
Na kraji města pod Jehlou byla v letech 1868-1869 s finanční pomocí Ferdinanda Kinského postavena klasicistní budova Střelnice se společenským sálem, která nahradila starší stavbu z roku 1731. V roce 1930 byla na východní straně rozšířena o velkou hotelovou přístavbu. Hotel tu byl ještě po 2. světové válce, ale později byl přeměněn na zotavovnu a nakonec na domov pro seniory, který je tu dodnes. Na louce za budovou se dochoval základový sloup pro střelecký terč, na jehož boku jsou letopočty 1720-1884. Vedle Střelnice byl roku 1932 v malém parčíku s vodárnou zřízen pomník členům Střeleckého spolku, padlým v 1. světové válce, z něhož dnes ale zůstalo jen torzo.

V budově bývalého ředitelství Preidlových přádelen je dnes Dům dětí a mládeže.

Na přelomu 19. a 20. století ve městě vzniklo několik honosných vil místních továrníků a obchodníků. Největší vilu č.p. 491 si nechal postavit v letech 1895-1896 majitel rabštejnských přádelen Franz Karsch ve svahu nad Komenského ulicí. Dvoupatrová stavba s věží a velkou zimní zahradou, přistavěnou roku 1908, byla ve 30. letech 20. století moderně přestavěna a přitom přišla o svou historizující výzdobu. Dnes v ní sídlí dětský domov. Pozoruhodnou historizující výzdobu nechal roku 1894 zhotovit továrník Emanuel Karsch také na budově ředitelství přádelen v ulici Dukelských hrdinů č.p. 328, kde je dnes Centrum dětí a mládeže. V bohatě zdobeném průčelí je klenutý balkon, podepřený sloupky s alegorickými sochami průmyslu a obchodu, a k západní stěně domu je přistavěná osmiboká prosklená zimní zahrada. Na protější straně ulice asi o 100 m dál stojí výrazná secesní vila č.p. 530, kterou si nechal v letech 1904-1905 postavit majitel dolnokamenické přádelny Franz Knappe.
V Máchově ulici na svahu pod Jehlou stojí trojice secesních vil, navržená českokamenickým stavitelem Josefem Weinoltem. Sám Weinolt si v letech 1897-1899 postavil na severní straně ulice výstavnou patrovou vilu č.p. 513 s mansardovou střechou a dvoupatrovou nárožní věží. O kousek výš je vila č.p. 301, postavená v letech 1907-1908 jako nájemní dům obchodníka Franze Matzkeho, a na protější straně ulice stojí vila rodiny Heide č.p. 311 z roku 1908. V ulici Na Vyhlídce vedle bývalé Střelnice je ve velké zahradě ukrytá funkcionalistická vila Franze Nožičky z roku 1932 od významných architektů Ernsta Mühlsteina a Victora Führta.

Weinoltova vila v Máchově ulici.

Vila rodiny Heide v Máchově ulici.

V západní části města u silnice do Filipova stojí vila č.p. 320, postavená pro majitele rafinerie skla Josefa Dörre v roce 1904, a v Děčínské ulici najdeme výstavnou vilu č.p. 354, kterou si v sousedství své přádelny nechal postavit Franz Pilz. Jihovýchodně od městského centra u křižovatky hlavní silnice s Palackého ulicí stojí moderní neoklasicistní vila č.p. 141, postavená v letech 1922-1923 pro textilního továrníka Rudolfa Hübela, v níž je dnes mateřská školka. Stavba je zdobená četnými architektonickými detaily ve stylu art deco a hodnotná je také štuková výzdoba stropů, dřevěné obložení vnitřních stěn, schodiště a vestavěný nábytek.

Kaplička Nejsvětější Trojice u silnice do Huníkova.

Za zmínku stojí ještě vily č.p. 488 a 489 z roku 1894, stojící za železničním přejezdem u silnice do Huníkova. Asi 100 m jižně od nich je vlevo od silnice malá kaplička Nejsvětější Trojice, kterou nechal v roce 1694 postavit Christian Luna. Podle lidové tradice tu již v 15. století stála kaple, na jejímž místě měl být v roce 1621 nebo 1676 vztyčen sloup se sochou sv. Barbory. Nynější barokní kaple s reliéfem Korunování Panny Marie ve výklenku je krytá stříškou, na níž jsou dvě pískovcové šišky a čtyřboká pískovcová věžička se soškou sv. Barbory a vrcholovým křížem. V letech 1996-1997 byla kaplička opravena a 19. září 1998 znovu vysvěcena. Asi o 1 km dál stojí novější zděná kaplička, pocházející patrně z konce 18. století a přestavěná v 19. století. Vzadu je k ní přistavěná o něco užší patrová zvonice.

Kulová kašna na rozhraní tří chráněných krajinných oblastí.

Zajímavý památník najdeme západně od náměstí na křižovatce Smetanovy a Dvořákovy ulice, kde se stýkají hranice tří chráněných krajinných oblastí Labské pískovce, České středohoří a Lužické hory. Stojí zde kulová fontána od Petra Menše, složená z charakteristických hornin jednotlivých krajinných oblastí (pískovce, čediče a žuly), odhalená 10. srpna 2001.

Na severní straně města byl roku 1895 jeden ze tří rybníků bývalého městského pivovaru upraven jako koupaliště. V roce 1916 byla nádrž vybetonována a na počátku 20. let 21. století prošla celkovou rekonstrukcí. V okolních lesích je rozlehlý přírodní park s četnými výletními místy, z nichž nejznámější je miniaturní vesnička Mlýnky, skalní vyhlídky Jehla a Ponorka nebo Bratrský oltář.
K místním zajímavostem patří také 4,5 km dlouhá muzejní železnice do Kamenického Šenova, kterou vybudovala Společnost České severní dráhy v roce 1886. Koncem září 1979 na ní byla zastavena osobní doprava a v říjnu 1992 byla kvůli špatnému stavu trať zrušena úplně. Roku 1995 trať opravil Klub přátel lokálky, který zde v letech 1996-2007 zajišťoval sezónní provoz historických vlaků. Od roku 2009 je vlastníkem tratě a provozovatelem turistických vlaků KŽC s.r.o. V roce 2000 se na trati natáčely některé bojové scény z filmu Tmavomodrý svět.

Na začátek

Rodáci a osobnosti

V České Kamenici se narodil vynikající matematik a tvůrce astronomických hodin Johann Klein (1681-1762), ředitel katedry matematiky v pražském Klementinu; dále Johann Baptista Pohl (1782-1834), doktor medicíny a univerzitní profesor botaniky v Praze, proslavený přírodovědnými výzkumy v brazilských pralesích a u nás známý také jako průvodce německého básníka J. W. Goetha po Čechách. K významným rodákům patří také malíři Emanuel a Josef Hegenbarthové. Emanuel Hegenbarth (1868-1923) byl od roku 1903 profesorem na drážďanské umělecké akademii a proslavil se hlavně malbami zvířat a vesnických motivů z okolí, Josef Hegenbarth (1884-1961) byl jedním z nejvýznamnějších německých ilustrátorů 20. století a po roce 1945 byl ředitelem galerie v drážďanském Zwingru. Oblíbeným námětem jeho maleb byly výjevy z cirkusového prostředí, později ale dával přednost biblickým námětům a vytvořil křížovou cestu pro berlínskou katedrálu sv. Hedviky.
Z České Kamenice pocházel také významný učenec, teolog a pedagog Jakub Frint (1766-1834), který se roku 1827 stal biskupem v rakouském St. Pölten, teolog a profesor pražské filosofické a teologické fakulty Johann Tille (1703-1760), který byl také rektorem univerzit ve Znojmě, Olomouci a Praze, nebo básník, spisovatel a sběratel pověstí Raimund Maria Klaus (1812-1838).
O rozvoj města se významně zasloužil textilní průmyslník a mecenáš Franz Preidl (1810-1889), narozený v Lísce, který byl v roce 1887 povýšen do šlechtického stavu s predikátem "Edler von Hassenbrunn". Okolí města zachytil na svých kresbách akademický malíř a ilustrátor Karel Liebscher (1851-1906). Známým sochařem byl Johann Josef Klein (1693-1757), který se stal roku 1734 pražským dvorním sochařem a narodil se zde také sochař a řezbář Franz Thomas (1710-1773).
O chudinskou péči a rozvoj školství v České Kamenici se významně zasloužil pozdější rektor Generálního semináře v Praze, ředitel Teologické fakulty ve Vídni a dvorní rada Augustin Zippe (1747-1816), pocházející ze Cvikova.
V mládí v České Kamenici pobývali také dva hudební skladatelé. V dětských letech 1720-1728 zde žil pozdější významný německý raně klasický hudební skladatel a reformátor opery Christoph Willibald Gluck (1714-1787), jehož otec Alexandr byl lesníkem na zdejším panství. Od podzimu 1856 do léta 1857 navštěvoval zdejší měšťanskou školu jeden z našich nejvýznamnějších skladatelů Antonín Dvořák (1841-1904), aby se zdokonalil v němčině. Bydlel u Josefa Ohma v dnes již neexistujícím horním mlýně v Horní Kamenici a u ředitele kůru a varhaníka Franze Hantschkeho se také zdokonaloval v hudební teorii a hře na varhany.
Z nejistých dokladů se soudí, že o Vánocích roku 1835 navštívil Českou Kamenici Karel Hynek Mácha.

Na začátek

Zajímavosti v okolí

V okolí města je řada zajímavých míst. Přímo nad jeho severním okrajem vyčnívá strmé vyhlídkové skalisko Jehly, pod nímž je v lesích ukrytý Bratrský oltář a skalní vyhlídky Ponorka a Žába. Jihovýchodně od města se zvedá Zámecký vrch se zříceninou Kamenického hradu a dřevěnou vyhlídkovou věží. V údolí za ním leží Kamenický Šenov, na jehož okraji je přírodní památka Panská skála, známá u nás i ve světě jako čedičové varhany. Bohatou průmyslovou tradici Kamenického Šenova připomíná sklářské muzeum a zajímavé je také hasičské muzeum v nedalekém Novém Oldřichově.
Východně od České Kamenice je protáhlé horské údolí se starými sklářskými obcemi Kytlice a Mlýny. Kousek nad městem se údolí zužuje do skalnaté soutěsky mezi Břidličným vrchem a Pustým zámkem, jehož skalní ostroh se zříceninou hradu Fredevaldu je přírodní rezervací. Nedaleko odtud vyčnívá vyhlídkový Střední vrch, pod nímž v údolí leží malebná obec Prysk.
U silnice do Chřibské je rekreační osada Líska, obklopená několika kopci, z nichž nejznámější je mohutný Studenec s rozhlednou a chráněný Zlatý vrch s unikátní ukázkou sloupcového rozpadu čediče. Poblíž sedla U Křížového buku je přírodní památka Líska  s neobvykle rozsáhlým porostem měsíčnice vytrvalé. Severně od České Kamenice leží osady Kunratice, Lipnice a Studený. Z blízkého Větrného vrchu je pěkný výhled na Českosaské Švýcarsko.
Západně od města protéká říčka Kamenice přes Janskou do Srbské Kamenice, nad níž se vypíná mohutný Růžovský vrch. V nedaleké Staré Olešce je oblíbený rekreační Olešský rybník. Severně od Srbské Kamenice se rozprostírá lesnatá krajina Českého Švýcarska s turisticky atraktivními skalními městy u Jetřichovic, romantickými soutěskami říčky Kamenice a s unikátní Pravčickou bránou nad Hřenskem.

Česká Kamenice na mapy.cz: https://mapy.cz/s/3qdji

Na začátek

Další informace

• Historické obrázky České Kamenice
• Možnosti ubytování v České Kamenici

• Oficiální stránky České Kamenice