Česká Kamenice

Česká Kamenice je starobylé město s bohatou historií, ležící v údolí říčky Kamenice asi 15 km východně od Děčína a 11 km západně od Nového Boru. Jeho okolí lemují malebné zalesněné kopce Lužických hor, Českého Švýcarska a Českého Středohoří. Součástí města jsou také osady Dolní Kamenice, Filipov, Horní Kamenice, Huníkov, Kamenická Nová Víska, Kerhartice, LískaPekelský Důl, s nimž mělo k 1. lednu 2021 celkem 5196 obyvatel.

Historie

Česká Kamenice vznikla v zalesněné krajině, kterou snad již v 11. století řídce navštěvovali Lužičtí Srbové. Někdy v 60. a 70. letech 13. století ji kolonizovali Markvarticové a v místě křížení staré zemské stezky z Litoměřic do Budyšína s cestou, vedoucí z Děčína do Žitavy byla u říčky Kamenice založena stejnojmenná lánová ves. Kromě Kamenice tehdy v okolí zřejmě vznikly také Kunratice, Líska, Kerhartice, Veselé a Janská. Střední část Kamenice byla později povýšena na město a z okrajových částí vznikly osady HorníDolní Kamenice. K povýšení na město mohlo dojít už před rokem 1283, kdy král Václav II. udělil Šarfenštejnské panství Janovi z Michalovic, nebo až na konci 13. století. Písemně je Kamenice jako „Kempnicz“ poprvé uvedena v rejstříku papežského desátku z roku 1352, kdy už byla delší dobu městem.
V roce 1378 se ujal správy Šarfenštejnského panství Jan III. z Michalovic, který městu udělil řadu privilegií. Od roku 1380 město získalo právo vést městskou knihu, která se jako jedna z nejstarších v Čechách dochovala dodnes. Kamenice se řídila litoměřickým městským právem a v jejím čele stál zpočátku dědičný rychtář, zvaný „fojt“, jehož postavení ale postupně upadalo a kolem roku 1490 městská rada dědičnou rychtu odkoupila a úřad fojta přeměnila na funkci rychtáře, podřízeného městské radě. Roku 1493 byla postavena nová radnice, která rychtu nahradila. Zřejmě již v roce 1380 tu existovala také škola, připomínaná ale až roku 1416. První doložená městská privilegia jsou z ledna 1383, kdy Jan III. potvrdil měšťanům České Kamenice, Chřibské a okolních vesnic starší právo dědit majetek zemřelých v širokém okruhu příbuzných. Listinou z roku 1394 získali obyvatelé 67 městských domů právo vařit a prodávat pivo, provozovat městské lázně a vybírat clo za dovážené zboží. Ve stejném roce bylo uděleno privilegium místnímu střeleckému bratrstvu a v 15. století přenechala vrchnost městu i hrdelní právo, které se až do 17. století vykonávalo na Šibeničním vrchu severně od města.

Jan III. z Michalovic se ale časem zadlužil a v roce 1406 musel většinu Šarfenštejnského panství prodat Hynkovi Berkovi z Dubé, sídlícímu na Hohnštejně, jehož synové si panství po roce 1419 rozdělili a Českou Kamenici s Chřibskou dostal nejmladší Jan Berka z Dubé. Ten se za husitských válek postavil na stranu císaře Zikmunda a město proto bylo v letech 1423-1426 několikrát obsazeno a snad i popleněno Husity. Po smrti Jana Berky z Dubé v roce 1428 koupil Kamenické panství Zikmund z Varternberka, který je připojil k Děčínu. Zikmund už v té době ale stál na straně Husitů a podnikal loupežné nájezdy do Lužice. Brzy byl ale zajat a uvězněn v Jindřichově Hradci, kde roku 1438 zemřel. Protože jeho synové Jan a Jindřich v nájezdech pokračovali, vytáhli Zhořelečtí v roce 1440 proti Vartenberkům a začátkem května vypálili Českou Kamenici a zničili hrad Fredevald. O 4 roky později zaútočila vojska lužického Šestiměstí na vartenberské hrady znovu a v květnu 1444 byla dobyta a vypálena i Česká Kamenice. Velké válečné výdaje nakonec v roce 1450 přiměly Jana z Vartenberka k uzavření míru s Šestiměstím.
Následující hospodářský rozkvět města byl spojen se zřizováním řemeslnických cechů. Nejstarší cech vytvořili roku 1457 krejčí, roku 1480 tu vznikl cech řezníků, o 3 roky později cech pekařů a z roku 1496 pochází cechovní privilegium kovářů. Také sladovníci vytvořili již někdy kolem roku 1500 samostatné společenství, písemně připomínané ale až roku 1516. Už po roce 1492 měšťané získali právo výhradního prodeje piva v okolních vesnicích.
Na začátku 16. století moc Vartenberků slábla a roku 1511 koupil celé děčínské panství Mikuláš Trčka z Lípy, ale už v roce 1515 je získali míšeňští Salhausenové, za jejichž držení se zde rozšířilo protestantské náboženství. V roce 1522 si Salhausenové děčínské panství rozdělili a Šarfenštejn s Benešovem, Kamenicí a Žandovem dostal Bedřich ze Salhausenu. Patrně v roce 1529 připadla kamenická část panství jako věno jeho dceři Anně ze Salhausenu, která se o rok dříve provdala za Prokopa Vartenberka, čímž došlo k trvalému oddělení Kamenického panství od Šarfenštejnu. Vartenberkové si pak ve městě postavili nový zámek, ze kterého spravovali Kamenické panství až do roku 1614.

Protože zemědělství v podhorském kraji moc nevynášelo, živila se řada obyvatel prací v lese, zpracováním dřeva a postupně se rozšiřovalo podomácku provozované předení lnu, pletařství, tkalcovství a v menší míře také sklářství. V roce 1536 získalo město od krále Ferdinanda I. právo konat dva výroční trhy a třetí trh městu povolil císař Matyáš v roce 1616. Roku 1568 Vartenberkové udělili České Kamenici právo prodeje soli ve městě i v okolních obcích. V roce 1562 byla u kostela vystavěna nová škola a po roce 1576 už tu existovala i škola dívčí. Významnou společenskou roli mělo Střelecké bratrstvo, které vlastnilo střelnici s loukou, na níž se pořádaly střelecké slavnosti.
Při povodni 16. července 1577 řeka ve městě zcela zničila 4 domy, strhla Kunratickou bránu a silně poškodila dalších osm stavení. V říjnu 1584 město postihl také mor. Přesto se město stále rozrůstalo a na začátku třicetileté války mělo už 207 domů, v nichž žilo 1250 obyvatel.

V roce 1614 koupil majetek zadluženého Jana z Vartenberka Radslav Vchynský ze Vchynic a Tetova, po jehož smrti roku 1619 se panství ujal Vilém Kinský. Ten byl ale v roce 1634 spolu s Albrechtem z Valdštejna v Chebu zavražděn a o rok později převzal Kamenicko Jan Oktavián z chlumecké větve rodu Kinských, jejichž majetem panství zůstalo až do správní reformy v roce 1850.
Během třicetileté války městem procházela četná vojska, která vyžadovala ubytování, zásoby potravin a píce pro koně. Nezřídka přitom docházelo k drancování a plenění bez ohledu na to, zda šlo o vojska vlastní či nepřátelská. V letech 1631-1635 tu řádili Sasové a později sem přišli Švédové, kteří podle místní tradice v dubnu 1639 zničili i zbytky Kamenického hradu.
Po bitvě na Bílé hoře byla v Čechách zahájena rekatolizace, která zpočátku nebyla na Kamenicku moc úspěšná. Ještě v roce 1650 se z 2500 zdejších věřících hlásilo ke katolictví jen asi 60 lidí, ale o rok později už jich bylo 1321 a v roce 1672 se město stalo čistě katolickým. Přívrženci Lutherova učení museli z Čech odejít, většinou do Saska nebo Lužice. Navzdory utrpení obyvatel město přečkalo třicetiletou válku bez větších škod a z původních 207 domů bylo v roce 1654 jen 7 opuštěných. Ve městě v té době působila více než stovka řemeslníků a obchodníků.
Jan Oktavián Kinský začal snad už v roce 1639 ve městě vařit vrchnostenské pivo a nejpozději v letech 1652-1653 zakázal prodej městského piva v okolních vsích, čímž zavdal příčinu k dlouhodobým sporům měšťanů s vrchností. Se zvyšováním robotních povinností vypukla v březnu 1680 na panství rebelie a v prostoru pozdější Střelnice se během tří týdnů shromáždilo na 1700 ozbrojených poddaných, kteří se rozešli až po střetu sedláků s vojáky u Dolní Libchavy. V roce 1713 se ve městě rozšířil mor, který si vyžádal 68 obětí.
Koncem 17. století začali Kinští omezovat nevýnosnou zemědělskou výrobu a zaměřili se na rozvoj textilu a sklářství. Textilní výrobu organizovali faktoři, kteří od přadláků skupovali přízi, rozdělovali ji tkalcům a hotové výrobky od nich prodávali dále. Roku 1724 bylo v České Kamenici 275 řemeslníků a obchodníků a len se tehdy spřádal prakticky v každém domě.
V roce 1733 byla na uvolněné panské půdě vystavěna osada Filipov a nové domky se stavěly také na okrajích města. Na pozemcích zaniklého Horního dvora byl postaven nový panský pivovar, který v roce 1758 nebo 1759 vyhořel a jeho obnova trvala do roku 1761. V letech 1780-1783 nechali Kinští postavit nový pivovar. Už po roce 1752 vrchnost městu odebrala právo vařit pivo a spory mezi vrchností a městem byly ukončeny až v roce 1795, kdy bylo měšťanům uloženo postavit nový měšťanský pivovar za mariánskou kaplí.

Ve 2. polovině 18. století život obyvatel poznamenaly prusko-rakouské války. Za sedmileté války v roce 1756 město obsadili pruští vojáci, kteří tu rekvírovali potraviny a vyrabovali několik domů. Po prohrané bitvě u Kolína tudy ustupovali zpět a ve dnech 18. - 20. července 1757 byli v okolí LískyLipnického vrchu pod Studencem napadeni rakouskou armádou. Krvavé boje dodnes připomínají pomníčky u Studeného, Lísky a v sedle U Křížového buku. Také v roce 1778 přitáhl do města pruský sbor, který žádal velké množství zásob a vymáhal výpalné. Rakušané sem zase zavlekli epidemii černých neštovic, jíž podlehlo asi 600 lidí, převážně vojáků. Po neúrodných letech 1770-1772 lidi sužoval také hladomor a růst cen. Nespokojení poddaní se 29. července 1775 srotili před zámkem, ale po jednání s vrchností se zavázali k věrnosti.
V roce 1749 zdědil Kamenické panství František Oldřich Kinský, který k němu roku 1764 přikoupil Mistrovice s panským dvorem, na jehož rozparcelovaných pozemcích byla v letech 1764-1767 založena nová ves Oldřichov. Roku 1796 byl rozparcelován také panský dvůr v Kamenické Nové Vísce. Ve městě a jeho okolí se rozvíjelo hlavně bělení příze a nití, plátenictví a punčochářská výroba, která tu postupně převládla a v poslední čtvrtině 18. století se začala soustřeďovat do manufakturních dílen.
Velký požár 14. června 1787 zničil v dolní části města 38 domů a 2. května 1804 rozvodněná Kamenice zaplavila náměstí a přilehlé ulice v západní části města. Za napoleonských válek v srpnu 1813 přišli do České Kamenice francouzští vojáci, kteří požadovali zásoby potravin, krmiva a vyhrožovali zapálením města. V polovině září na Děčínsku tábořily ruské a pruské jednotky, které přicházely i do České Kamenice a v kraji zůstaly až do konce října.

V roce 1818 měla Česká Kamenice 314 domů s 2202 obyvateli a dalších 163 domů a 1020 obyvatel bylo v HorníDolní Kamenici. Spojení města se světem se výrazně zlepšilo v letech 1816-1820 s výstavbou císařské silnice přes Křížový Buk do Rumburka. Roku 1829 se stavěla také silnice do Nového Boru a v letech 1826-1833 byla vybudována silnice do Žandova. Silnička do Kunratic byla dokončena až roku 1843. Už v roce 1741 byla také zřízena poštovní linka z Lovosic přes Českou Kamenici do Rumburka a roku 1772 je ve městě doložena listovní sběrna, která se v prosinci 1832 stala samostatnou poštovní stanicí. Od roku 1850 jezdila přes Českou Kamenici také poštovní linka Děčín - Rumburk.

První přádelnu vlny a pletárnu punčoch ve městě založil roku 1830 Karl Schiffner, další přádelny vystavěli Josef Langer, C. V. E. Schwab a lísecký rodák Franz Preidl. Vedle nich tu byly v roce 1843 ještě tři barvírny látek, soukenická valcha a 5 sklářských firem. Roku 1840 byla také zprovozněna papírna v Horní Kamenici.
Po revolučním roce 1848 bylo zrušeno poddanství a proběhla správní reforma, která zrušila vrchnostenskou správu panství a nahradila ji státními úřady a obecní samosprávou. Uvolnění poměrů usnadnilo pohyb lidí, nezbytný pro rozvoj průmyslového podnikání. Česká Kamenice v té době měla 321 domů s 2344 obyvateli.
Po roce 1855 tu vznikaly další textilky, z nichž nejvýznamnější byly přádelny Franze Preidela v Rabštejnském údolí, vybudované v letech 1860-1867. V lednu 1859 sem Florian Hübel přestěhoval z Filipova firmu na výrobu lněného plátna, přeměněnou později na tkalcovnu. Vedle textilních podniků tu vznikaly také továrny na výrobu textilních strojů, z nichž byly významné firmy Josefa Theodora Rochlitze a Adolfa Rengera. Ze sklářských firem se nejvíce rozvíjela rafinerie Franze Hegenbartha, roku 1871 tu vznikla rafinerie A. Heide a synové a firma Ferdinanda Hübsche, která vyráběla barvy na malování skla a porcelánu.
Rozvoji průmyslu výrazně pomohlo 16. ledna 1869 zprovoznění železnice z Děčína do Varnsdorfu, po níž se do města začalo dovážet uhlí. V únoru 1886 byl zahájen provoz také na odbočné dráze z České Kamenice do Kamenického Šenova, na kterou v roce 1903 navázala místní dráha přes Mistrovice do České Lípy.

Ve městě vznikaly četné spolky, mezi nimiž měl velký význam spolek dobrovolných hasičů, založený roku 1856 na popud Roberta Rochlitze jako první dobrovolný hasičský spolek v Čechách. Střelecká společnost si roku 1869 s přispěním knížete Ferdinanda Kinského vystavěla novou Střelnici, která se stala jedním ze společenských center města, a také Německý tělocvičný spolek postavil roku 1895 novou tělocvičnu s velkým sálem a hostincem. Okrášlovací spolek, založený 24. dubna 1879, vysázel nad městským pivovarem Císařskou alej, v okolí Jehly vybudoval rozlehlý přírodní park a zasloužil se také o úpravy Kamenického hradu, v němž zřídil vyhlídkovou věž a restauraci. O zpřístupňování turisticky atraktivních míst v okolí se staral také Horský spolek pro České Švýcarsko, jehož českokamenická sekce byla založena roku 1890.

Ještě v polovině 19. století byla v České Kamenici jen farní škola, ale po vyhlášení nového školského zákona z 21. dubna 1869 vznikla ve starých školních budovách u kostela chlapecká a dívčí obecná škola. Díky podpoře Franze Preidla byla v roce 1873 zřízena také odborná škola, vychovávající specialisty pro textilní továrny. V letech 1881-1883 byla v dnešní Komenského ulici postavena nová školní budova, v níž byla od září 1884 otevřena také chlapecká měšťanská škola a o 10 let později tu vznikla i měšťanská škola dívčí.
Ještě před koncem 19. století byla ve městě zřízena kanalizace a vodovod, po jejichž dokončení byly ulice postupně vydlážděny. Vodovod, postavený v letech 1892-1894, získával vodu z pramene u Střelnice a později byl rozšířen o další prameny při silnici do Lísky. V červenci 1895 bylo na jednom z rybníků nad měšťanským pivovarem upraveno městské koupaliště a od následujícího roku až do 1. světové války probíhala regulace říčky Kamenice. V letech 1900-1901 byla poblíž nádraží postavena městská elektrárna a roku 1905 bylo zprovozněno veřejné osvětlení, které nahradilo starší petrolejové lampy. Nová nemocnice byla uvedená do provozu 6. července 1908 a v letech 1909-1911 byla v dnešní Palackého ulici postavena druhá školní budova, do níž se přestěhovala chlapecká obecná a měšťanská škola, zatímco ve staré budově zůstaly dívčí školy. V roce 1919 vznikla v České Kamenici také česká škola.

V roce 1910 měla Česká Kamenice 528 domů a dosáhla nejvyššího počtu 4723 obyvatel. Společně s DolníHorní Kamenicí, Pekelským Dolem, FilipovemHuníkovem měla 925 domů a 7773 obyvatel. Rozvoj města ale přerušila 1. světová válka, během níž některé podniky přešly na válečnou výrobu a jiné musely zastavit provoz. Kvůli nedostatku uhlí byla na podzim 1916 odstavena i městská elektrárna a v červenci 1917 se město napojilo na dálkovou síť Severočeských elektrických závodů. 25. července 1924 byl vedle vchodu do mariánské kaple odhalen pomník 157 padlým občanům České, HorníDolní Kamenice.
Poválečná konjunktura přinesla oživení průmyslové výroby, ale v roce 1929 vypukla světová hospodářská krize, která zvlášť těžce postihla textilní průmysl. Většina továren včetně největší firmy Franz Preidl musela zastavit provoz a v omezeném provozu fungovala prakticky jen papírna. Nezaměstnaní zpočátku vykonávali státem dotované nouzové práce, ale později byli odkázáni jen na chudinské dávky.
Po podepsání Mnichovské dohody 29. září 1938 bylo české pohraničí zabráno Německem. Česká Kamenice byla obsazena 3. října 1938 a 6. října město navštívil Adolf Hitler. Průmyslové podniky se zapojily do nacistického hospodářství a nezaměstnanost prakticky skončila. Počáteční euforie ale brzy opadla, protože nacistická správa výrazně omezila kulturní i politický život. Na podzim 1939 Německo rozpoutalo 2. světovou válku, ve které padlo 142 českokamenických mužů.
V rámci úsporných opatření byly 1. července 1943 Česká Kamenice s HorníDolní Kamenicí sloučeny do jedné obce. Nedostatek pracovních sil v průmyslu se řešil zaměstnáváním lidí ze spřátelených států a totálně nasazených dělníků z porobených národů. Od roku 1942 byli do práce nasazováni i váleční zajatci, ubytovaní v několika táborech v okolí města. Se zhoršováním situace v Německu se do přádelen firmy Preidl v Rabštejnském údolí přesouvala válečná výroba z brémské letecké firmy Weser, ohrožené nálety spojenců. Do města přišly stovky dělníků, pro které byl v Rabštejně zřízen barákový tábor. Na jaře 1944 byla velká část výroby přestěhována do podzemí a několik baráků v rabštejnském táboře bylo přeměněno na pobočku koncentračního tábora Flossenbürg.
Válečné operace se města prakticky nedotkly. Výjimkou byl jen nálet 4 sovětských letadel 8. května 1945, při němž bylo zasaženo několik domů. Následujícího dne dorazil do České Kamenice 1. obrněný sbor 2. polské armády brigádního generála Josefa Kimbara.

Koncem války žilo v České Kamenici s HorníDolní Kamenicí více než 6800 většinou německých obyvatel, kteří byli po válce nuceně vysídleni. Do města přicházeli noví čeští a slovenští osídlenci, z nichž se tu ale jen část usadila natrvalo. 15. prosince 1946 bylo ve městě evidováno 4418 Čechů, 205 Němců a 74 cizinci. V červnu 1946 bylo rozhodnuto o zachování 18 firem a ostatní podniky byly určené k likvidaci. Zrušená byla i velká část obchodů, hostinců a dalších živností. Po komunistickém převratu v únoru 1948 byly zrušeny všechny soukromé podniky a živnosti. Roku 1949 tu vzniklo JZD Huníkov, které se později rozdělilo na 2 části, ale kvůli přetrvávajícím problémům v hospodaření je roku 1962 převzal nově ustavený Státní statek Česká Kamenice.
Neobydlené domy ve městě postupně chátraly a některé z nich byly později zbořeny. Byly mezi nimi i původní gotické lázně a některé další památkově cenné budovy.
K 1. červnu 1950 byly k České Kamenici připojeny HorníDolní PryskVesničkou, které se ale o 10 let později opět oddělily. Od 1. července 1980 se součástí České Kamenice staly obce a osady Janská, Kerhartice, Kunratice, Lipnice, Líska, Studený, Markvartice, Srbská Kamenice, Veselé a Kamenická Nová Víska. Po změně politické situace roku 1989 se ale většina připojených obcí opět osamostatnila a osadami České Kamenice zůstaly jen LískaKamenická Nová Víska.
Na konci září 1979 byla zrušena osobní doprava na trati přes Kamenický Šenov do České Lípy. Nákladní vlaky do Kamenického Šenova jezdily až do počátku 90. let. Během privatizace průmyslu v 90. letech větší část továren ve městě zanikla a v roce 2002 ukončila provoz i papírna v Horní Kamenici.

Památky a zajímavosti

Jižní městská brána se spojovací chodbou mezi kostelem a zámkem.
Jižní městská brána se spojovací chodbou mezi kostelem a zámkem.

Historické jádro města vzniklo na poměrně malé ploše u řeky, kde se severojižní zemská stezka křížila s místní západovýchodní cestou, která město spojovala s HorníDolní Kamenicí.
Město bylo kdysi obehnáno hradbami se čtyřmi bránami, z nichž se dodnes zachovala jen jižní Zámecká brána. Severní (Kunratická) brána byla stržena povodní již v roce 1577, Horní (Kamenickošenovská) brána byla při rozšiřování města v roce 1605 posunuta asi o 70 m dále k východu, ale v 1. polovině 19. století byla spolu s Dolní (Děčínskou) bránou zbořena při stavbě státní silnice.

Na jižní straně městského jádra stojí kostel sv. Jakuba Většího, jehož základy pocházejí již ze 14. století. Roku 1444 byl původní kostel vypálen Lužičany, brzy poté byl ale obnoven a roku 1562 znovu přestavěn. Nejvelkorysejší přestavbu v pozdně gotickém stylu provedl v letech 1603-1605 kamenický stavitel Petr Patzenhauer. Z té doby pochází současná trojlodní stavba se síťovou klenbou sbíhající na osmiboké pilíře, ukončená pětibokým presbytářem. Ve východní části lodi byly před rokem 1910 vestavěny kamenné boční tribuny se slepými arkádami a andílčími hlavičkami, na jejichž zábradlí vytvořil míšeňský kameník Valtin Wollde erbovní štíty rytířských rodů Michaloviců, Vartenberků, Schönfeldů, Salhausenů a s Vartenberky spřízněných Corethů, Kolowratů, Schlicků a pánů z Weitmühle. Pozoruhodná je také dvoupatrová kruchta, jejíž dolní část je renesanční s reliéfním dekorem a barokně upravená horní část je podklenutá hřebínkovou klenbou. V křížově sklenuté vstupní prostoře je původní gotický portál s nárožním sloupkem. Barokní přístavky sakristií po stranách kostela pochází z 18. století.
Na jihozápadním nároží kostela je 46 m vysoká čtyřhranná věž s ochozem, postavená stavitelem Seiffertem v letech 1552-1555. Původně byla jako hláska součástí městského opevnění a teprve při přestavbě roku 1605 byla jako zvonice připojena ke kostelu. V roce 1792 byl kostel propojen vyvýšenou krytou chodbou se sousedním zámkem.

Vnitřní zařízení pochází převážně z 18. století. Klasicistní sloupový hlavní oltář z konce 18. století zdobí sochy sv. Petra a Pavla a obraz Stětí sv. Jakuba z roku 1797 od šluknovského malíře Dominika Kindermanna. Ze stejné doby pochází i kazatelna a dva klasicistní boční oltáře Srdce Páně a Panny Marie. Na konzolách je umístěna Pieta, rokoková Panna Marie pod křížem a sochy sv. Tomáše, sv. Antonína, sv. Ondřeje, sv. Jana Nepomuckého, sv. Vavřince a sv. Floriána. Dále je zde obraz Panny Marie z roku 1762 ve vyřezávaném rokokovém rámu, obraz sv. Jana Křtitele z 2. poloviny 18. století v klasicistním rámu a na postranním oltáři obraz smrti sv. Josefa od malíře J. Schmidta z Kremsu (zvaného Kremserschmidt). Zajímavá je také vyřezávaná barokní křtitelnice z 2. čtvrtiny 18. století.
V presbytáři jsou pozoruhodné nástěnné malby z roku 1605, znázorňující výjevy z Bible (Proměnění Krista na hoře Tábor, holubice, Mojžíš a Eliáš, apoštolové sv. Jakub, Jan a Petr), které údajně pochází od děčínského malíře Hanse Teufela. Pěkná jsou také malovaná okna, znázorňující Srdce Ježíšovo a Srdce Mariino, která kostelu věnoval sklář Valentin Schürer z Falknova.
Ve vnitřních stěnách kostela jsou zazděné náhrobky Vartenberků, pocházející většinou z 16. a 17. století. Mezi nimi zvlášť vyniká mohutný mramorový epitaf Kryštofa z Vartenberka († 1537) od drážďanského sochaře Waltera. Reliéf představuje klečícího rytíře s erbem a je jedním z nejkrásnějších renesančních náhrobků 16. století. Náhrobní desku z roku 1611 má v kostele i jeho stavitel Petr Patzenhauer. V nepřístupné kryptě kostela je uloženo 8 rakví s ostatky pánů z Vartenberka.

Kostel kdysi obklopoval hřbitov, z něhož zůstalo na zdech kostela několik náhrobních desek. V roce 1643 byl hřbitov přemístěn na severní okraj města a po stržení jeho zdi v roce 1833 vzniklo dnešní Jakubské náměstí.
Za kostelem je patrová budova bývalé farní školy, postavená roku 1562, jak uvádí původní latinský nápis na kamenné desce mezi okny. V zahradě vedle sousední budovy děkanství roste 11 m vysoký chráněný tis červený, jehož stáří se odhaduje asi na 400 let. Tento tis měl být kolem roku 1900 pokácen, ale díky zásahu českolipského Excursions Clubu zůstal zachován dodnes.

Naproti kostelu stojí jednoduchý čtyřkřídlý zámek, který na místě starého panského dvora postavil v letech 1541 - 1543 Jindřich z Vartenberka. Jeho nejstarší částí je velká dvoupatrová budova na západní straně, která byla později několikrát upravována. Počátkem 17. století k ní Vilém Kinský přistavěl samostatné jižní křídlo, členěné v přízemí i v patře čtyřmi renesančními pilířovými arkádami. V letech 1847-49 bylo jižní křídlo klasicistně přestavěno zednickým mistrem I. Dittrichem. Severní stranu nádvoří uzavírají dvě menší patrové budovy, z nichž jednu zdobí kamenný vstupní portál s letopočtem 1796. Nad hlavní zámeckou branou na východní straně je zasazen kámen s nápisem a erby Viléma Kinského a jeho manželky Alžběty Trčkové z roku 1631.
Za zámkem byl v letech 1718-23 pod vedením Petra Pavla Columbaniho postaven velký hospodářský dvůr, k němuž později nechal hrabě Kinský přistavět pivovar. Jižně od zámeckého areálu je malý zbytek kdysi rozsáhlých zámeckých zahrad.

V severní části města stojí barokní poutní kaple Narození Panny Marie, která je díky své nádherné sochařské a malířské výzdobě jednou z nejkrásnějších památek v širokém okolí. Kapli postavil v letech 1736-39 Jakub Schwarz z Ústí nad Labem a obklopuje ji čtyřkřídlý ambit s nárožními kapličkami, vstupní věží a čtveřicí chodeb, sbíhajících se k ústřední kapli. Vstupní věž se zvonicí a cibulovou bání je datovaná roku 1749, ale stavbu celého ambitu dokončil kamenický zednický mistr Jan Jiří Kačinka až v roce 1763.
Kruhová centrální kaple je vyvrcholena mohutnou kupolí s opěrnými pilíři, ozdobenými kamennými sochami světců, z nichž většina údajně pochází od markvartického sochaře Jana Václava Fügera, který byl žákem významného barokního sochaře Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa.
V letech 1883-1885 byla kaple na náklady textilního průmyslníka Franze Preidla rozsáhle renovována a vnitřní klenba kupole byla vyzdobena nádhernými freskami ze života Panny Marie a z Apokalypsy od Ferdinanda Brunettiho.
Uprostřed kaple stojí rokokový hlavní oltář z roku 1746 od Josefa Kleina se zlacenou dřevěnou sochou Panny Marie, kterou údajně v roce 1680 vyřezal žitavský sochař a řezbář Kryštof Ullrich. Socha sem byla přenesena 1. září 1739 a byla jí přisuzována zázračná moc, kvůli které sem každoročně putovaly tisíce poutníků. Pozoruhodná jsou také malovaná okna a barokní kazatelna z 2. čtvrtiny 18. století od sloupského sochaře Josefa Maxe.

V rohových kaplích ambitu je raně barokní oltář sv. Antonína Paduánského z konce 17. století, rokokový oltář Svaté rodiny a další oltář z 1. třetiny 18. století s rokokovým obrazem sv. Jana Nepomuckého a sochami sv. Rocha a Šebestiána. V ambitu jsou také dřevěné rokokové sochy světců, z nichž nejznámější je socha sv. Tadeáše, a skupina Ukřižování s Pannou Marií a sv. Janem.
Příchod ke kapli vroubí alej, založená roku 1813 a v malém parčíku před vchodem je bývalý památník obětem 1. světové války, postavený roku 1924.

Z jihozápadní strany ke kapli přiléhá park, zřízený na místě druhého českokamenického hřbitova, který v roce 1643 nahradil původní hřbitov u kostela sv. Jakuba. Roku 1922 byl i tento hřbitov zrušen a přemístěn na severozápadní okraj města k silnici do Filipova. Na okraji parku dodnes stojí hrobní kaple rodiny Preidlů a v zadní části je torzo památníku padlých vojáků z 2. světové války.

Za Mariánskou kaplí stojí bývalý chudobinec, k jehož stavbě dal ve své závěti podnět majitel kamenického panství hrabě Filip Josef Kinský. Jeho bratr František stavbu svěřil Janu Jiřímu Kačinkovi, který ji provedl v roce 1749. Patrová barokní budova s mansardovou střechou zvenku připomíná malebný zámeček a je na ní patrný vliv litoměřického architekta Octavia Broggia. Vnitřek byl 2 m vysokými dřevěnými přepážkami rozdělen na 24 komůrek, mezi nimiž byla široká chodba s kachlovými kamny.
Za epidemie černých neštovic v roce 1778 chudobinec sloužil nějaký čas jako špitál. Za druhé světové války byl přeměněn na výrobnu a byli zde ubytováni váleční zajatci. Na malém prostranství vedle chudobince dříve stál památník obětem epidemie černých neštovic v roce 1778, sestavený z několika čedičových sloupů, pocházejících z Panské skály. Dnes z něj zůstaly jen nepatrné zbytky.

Nedaleko odtud stojí u silnice do Kunratic evangelický kostel Ježíše Krista, postavený v roce 1929 podle návrhu architekta F. Grusse z Kraslic. Obdélná stavba s hranolovou věží v průčelí byla původně zdobena malovanými okny od kamenického malíře skla Franze Tschörnera. Uvnitř byla také pozoruhodná křtitelnice z křišťálového skla. Po roce 1945 kostel sloužil evangelické církvi a později byl upraven jako obřadní síň.

V západní části města u silnice do Janské stojí nevelký salhausenský zámeček, postavený patrně v roce 1521 Hanušem ze Salhausenu jako městský špitál. Pozdně gotická stavba s čtyřhrannou nárožní věží má rysy tzv. saské renesance s gotickými zubatými štíty. V letech 1871-1907 zámeček sloužil jako nemocnice a od roku 1911 v něm bylo městské muzeum se sbírkou listin, předmětů lidového umění, zařízenou světnicí punčocháře a další místností, věnovanou kamenickým rodákům. V roce 1957 bylo muzeum zrušeno.
Vedle zámečku stojí bývalý špitál, postavený v novogotickém slohu v letech 1872 až 1880 zámožnou rodinou Preidlů. Uvnitř byla zvlášť pěkná kaple s bohatě malovanými okny.

Ve městě se také dochovala řada pozoruhodných domů, z nichž některé pochází již ze 16. století, ale v průběhu 19. století byly z velké části upravené. Tyto domy byly většinou zděné, ale některé z nich měly dřevěné štíty. Středověkou zástavbu doplňují velké, převážně barokní faktorské a řemeslnické domy s mansardovou střechou, které byly zčásti roubené a ve zděné části zdobené pískovcovým ostěním dveří i oken. V ulicích jsou také pozdější klasicistní kamenné stavby.
Na severní straně náměstí stojí radnice s latinským nápisem "Palladium Civitatis" (záštita obce). Původně renesanční stavba z roku 1493 získala při přestavbě roku 1591 dva pěkné barokní štíty, které však byly zrušeny při klasicistních úpravách v letech 1846-47. Nad vchodem byly dříve sluneční hodiny.
Na  východní straně náměstí stojí hotel Slavie, v jehož interiéru byly tři pozoruhodné kresby na skle od Karla Hodra. Na sousedním domě je zašlá kamenná deska s erbem, letopočtem 1579 a dnes již zcela nečitelným textem žalmu 37,29: "Spravedliví ujmou zemi dědičně a na věky v ní přebývati budou".
Západní straně náměstí dominuje honosná secesní budova spořitelny se sochou rytíře nad štítem. Její stavba byla dokončena v roce 1896 a protože v ní dříve kromě spořitelny sídlilo ještě okresní zastupitelstvo, úřad starosty a městská knihovna, říkalo se jí Městský dům.
K zajímavým domům na náměstí patří také starobylý gotický měšťanský dům s podloubím a stupňovitým štítem na rohu ulice, vedoucí k zámku, empírový dům na jižní straně a zcela přestavěný gotický dvojdům na rohu ulice k Mariánské kapli.
Uprostřed náměstí stojí barokní osmiboká kašna z roku 1575 s polygonálním pilířem se sochou Panny Marie z roku 1680 od Mistra Oldřicha ze Žitavy. Nedaleko od kašny byl ještě v 1. polovině 20. století do dlažby vsazen křemencový kámen s podkovou, který kdysi spolu s dalšími takovými kameny ohraničoval prostor, kam směl být při trzích stavěn dobytek na prodej.

V okrajových částech města se dochovalo několik typických lidových roubených a hrázděných domů s podstávkou, za povšimnutí stojí také několik secesních vil továrníků v severovýchodní části města nebo u silnice k Huníkovu.

Severně od náměstí stojí za korytem říčky honosná budova tělocvičny z roku 1895, která dnes slouží jako gymnázium a kulturní dům. V zahradě před ní stával od roku 1893 kamenný památník Roberta Rochlitze, zakladatele prvního hasičského spolku v tehdejším Rakousku.

Na předměstí směrem k Huníkovu je u silnice kaplička sv. Barbory z roku 1694, u které kdysi stál 4 m vysoký sloup sv. Barbory z roku 1621. Kapličku dříve zdobil reliéf Korunování Panny Marie a soška sv. Barbory ve výklenku věžičky. V roce 1998 byla kaplička opravena a 19. září téhož roku znovu vysvěcena.

Na severní straně města byla v roce 1868 postavena Střelnice, která dnes slouží jako domov důchodců. Po severovýchodním okraji města k ní vede ulička vroubená alejí s několika chráněnými stromy, další lipová alej, dříve zvaná Císařská, sem vede od koupaliště.
Nad Střelnicí je plochý Šibeniční vrch, na jehož temeni údajně bylo až do roku 1765 městské popraviště a v okolních lesích byl v minulosti upraven přírodní park s četnými výletními místy, z nichž nejznámější je vyhlídka na Jehle.

K místním zajímavostem patří i 4,5 km dlouhá muzejní železnice do Kamenického Šenova, kterou vybudovala Společnost České severní dráhy (BNB) v roce 1886. Koncem září 1979 na ní byla zastavena osobní doprava a v říjnu 1992 byla kvůli špatnému stavu trať zrušena úplně. Roku 1995 trať opravil Klub přátel lokálky, který zde v letech 1996 - 2007 zajišťoval sezónní provoz historických vlaků. Od roku 2009 je vlastníkem tratě KŽC s.r.o.

Rodáci a osobnosti

V České Kamenici se narodil vynikající matematik a tvůrce astronomických hodin Johann Klein (1681-1762), ředitel katedry matematiky v pražském Klementinu; dále Johann Baptista Pohl (1782-1834), doktor medicíny a univerzitní profesor botaniky v Praze, proslavený přírodovědnými výzkumy v brazilských pralesích a u nás známý také jako průvodce německého básníka J. W. Goetha po Čechách. K významným rodákům patří také malíři Emanuel a Josef Hegenbarthové. Emanuel Hegenbarth (1868-1923) byl od roku 1903 profesorem na drážďanské umělecké akademii a proslavil se hlavně malbami zvířat a vesnických motivů z okolí, Josef Hegenbarth (1884-1961) byl jedním z nejvýznamnějších německých ilustrátorů 20. století a po roce 1945 byl ředitelem galerie v drážďanském Zwingru. Oblíbeným námětem jeho maleb byly výjevy z cirkusového prostředí, později ale dával přednost biblickým námětům a vytvořil křížovou cestu pro berlínskou katedrálu sv. Hedviky.

Z České Kamenice pocházel také významný učenec a farář Jakub Frint (1766-1834), který se roku 1827 stal biskupem v St. Pölten, nebo básník, spisovatel a sběratel pověstí Raimund Klaus (1812-1838).
O rozvoj města se významně zasloužil textilní průmyslník a mecenáš Franz Preidl (1810-1889), který byl v roce 1882 povýšen do šlechtického stavu jako "Edler von Hassenbrunn". Okolí města zachytil na svých kresbách akademický malíř a ilustrátor Karel Liebscher (1851-1906).
O chudinskou péči v České Kamenici se významně zasloužil pozdější rektor Generálního semináře v Praze, ředitel Teologické fakulty ve Vídni a dvorní rada Augustin Zippe (1747-1816).

V mládí v České Kamenici pobývali také dva hudební skladatelé. V letech 1720-1728 zde žil pozdější významný německý raně klasický skladatel a reformátor opery Christoph Willibald Gluck (1714-1787), jehož otec Alexandr byl lesníkem na zdejším panství. Od podzimu 1856 do léta 1857 navštěvoval zdejší měšťanskou školu jeden z našich nejvýznamnějších skladatelů Antonín Dvořák (1841-1904), aby se zdokonalil v němčině. Bydlel u Josefa Ohma v dnes již neexistujícím horním mlýně v Horní Kamenici a u ředitele kůru a varhaníka Františka Hantschkeho se také zdokonaloval v hudební teorii a hře na varhany.

Zajímavosti v okolí

V okolí města je řada zajímavých míst. Přímo nad jeho severním okrajem vyčnívá strmé vyhlídkové skalisko Jehly, pod nímž je v lesích ukrytý Bratrský oltář a skalní vyhlídky Ponorka a Žába. Jihovýchodně od města se zvedá Zámecký vrch se zříceninou Kamenického hradu a dřevěnou vyhlídkovou věží. V údolí za ním leží Kamenický Šenov, na jehož okraji je přírodní památka Panská skála, známá u nás i ve světě jako čedičové varhany. Bohatou průmyslovou tradici Kamenického Šenova připomíná sklářské muzeum a zajímavé je také hasičské muzeum v nedalekém Novém Oldřichově.
Východně od České Kamenice je protáhlé horské údolí se starými sklářskými obcemi KytliceMlýny. Kousek nad městem se údolí zužuje do skalnaté soutěsky mezi Břidličným vrchemPustým zámkem, jehož skalní ostroh se zříceninou hradu Fredevaldu je přírodní rezervací. Nedaleko odtud vyčnívá vyhlídkový Střední vrch, pod nímž v údolí leží malebná obec Prysk.
U silnice do Chřibské je rekreační osada Líska, obklopená několika kopci, z nichž nejznámější je mohutný Studenec s rozhlednou a chráněný Zlatý vrch s unikátní ukázkou sloupcového rozpadu čediče. Poblíž sedla U Křížového buku je přírodní památka Líska  s neobvykle rozsáhlým porostem měsíčnice vytrvalé. Severně od České Kamenice leží osady Kunratice, LipniceStudený. Z blízkého Větrného vrchu je pěkný výhled na Českosaské Švýcarsko.
Západně od města protéká říčka Kamenice přes Janskou do Srbské Kamenice, nad níž se vypíná mohutný Růžovský vrch. V nedaleké Staré Olešce je oblíbený rekreační Olešský rybník. Severně od Srbské Kamenice se rozprostírá lesnatá krajina Českého Švýcarska s turisticky atraktivními skalními městy u Jetřichovic, romantickými soutěskami říčky Kamenice a s unikátní Pravčickou bránou nad Hřenskem.

Přehledná mapka okolí České Kamenice.

Další informace

Janská Stražiště Stražiště Svinské doly Borovina Borovina Všemily Borek Borek Vlčí rokle Rusalčina jeskyně Rusalčina jeskyně Pavlínino údolí Větrný vrch Větrný vrch Rolleberg Rolleberg Lipnická kaple Lipnice Studený Bukovina Bukovina Chřibský vrch Chřibský vrch Široký kopec Široký kopec Křížový buk Luční vodopád Mlýny Vrch 504 m u Lísky Zlatý vrch Pomník pod Zlatým vrchem Javorek Javorek Černý vrch Černý vrch Líska Pramen pod Studencem Studenec Studenec Líska Lipnický vrch Lipnický vrch Kunratice Kunratický vrch Kunratický vrch Ponorka Ponorka Bratrský oltář Noldenteich Jehla Pekelský Důl Pekelský důl Filipov Maiberg Rabštejn Rabštejn Kamenická Nová Víska Česká Kamenice Dolní Kamenice Sedlo Sedlo Hana Hana Huníkov Huníkovský rybník Kamenický hrad Zámecký vrch Ptačí vrch Horní Kamenice Fredevald Pustý zámek Herdstein Střední vrch Střední vrch Francouzské doliny Horní Prysk Riedelova jeskyně Dolní Prysk Břidličný vrch Břidličný vrch Vesnička Stráž Lipka Lipka Šenovský vrch Šenovský vrch studánka Žába Kamenický Šenov Vyhlídka Panská skála Prácheň Panská skála Česká skála Česká skála Kameník Kameník Krásná hora Krásná hora Nový Oldřichov Mistrovice Rozsocha Rozsocha Smrčník Smrčník Scheibe Bažantnice Bažantnice Kerhartice Hůrka Hůrka Veselka Veselka Veselíčko V porostlém V porostlém Strážný vrch Strážný vrch Veselé Markvartice