Údolí Milířky

Uhlířská cesta ve střední části údolí Milířky.

Údolí potoka Milířky je hluboce zaříznuté mezi Rohálem a Čertovou plání s Kozím hřbetem, asi 2 km jižně od Dolního Podluží. Jeho název připomíná dávné uhlíře, kteří v milířích pálili dřevěné uhlí pro potřebu okolních šmelcoven (tavíren), úpraven rud a sklářských hutí. Přes střední část údolí prochází významná geologická linie, zvaná lužická porucha, která tvoří hranici mezi lužickým žulovým masivem na severu a pískovci České křídové pánve na jihu. Na tuto poruchu jsou také vázána stará důlní díla, k jejichž zpřístupnění byla v srpnu 1999 zřízena hornická naučná stezka. Její začátek i konec je asi 1 km od silnice na Uhlířské cestě, která prochází celým údolím z Dolního Podluží do sedla pod Ptačincem.

Úvodní tabule hornické naučné stezky v údolí Milířky.

O dolování v údolí Milířky se historické prameny zmiňují jen okrajově. První pokusy o těžbu rud je snad možno spatřovat již v listině z roku 1474, kterou bylo povoleno rýžování zlata na tolštejnském panství. Podle pověstí byla Milířka zlatonosná a dříve se proto označovala jako Zlatý potok (Goldflössel). Jednalo se však asi jen o nepříliš výnosné pokusy.
K založení štol došlo pravděpodobně až v 16. století za Šlejniců, kteří zde těžili rudy železa, olova a mědi. Z mlčení písemných pramenů o těžbě v těchto místech se usuzuje, že se zde snad dolovalo ještě dříve, než na Křížové hoře u Jiřetína. Velké množství křemenné drti na některých haldách nasvědčuje tomu, že zde byl získáván také křemen pro sklářské hutě, které v okolí pracovaly již od 2. poloviny 13. století. Dolování zde asi skončilo velmi dávno, neboť už v roce 1800 se odtud uvádí jen 200-300 let staré šachty a štoly. Dnes jsou v údolí známé čtyři štoly, z nichž jsou však dvě zasypané. Kromě štol ale najdeme na řadě míst zbytky zarostlých hald, kutacích jam i zářezů, prozrazujících zavalená ústí dalších dosud neznámých štol.

Knížecí studánka.

V dolní části údolí, asi 0,5 km východně od osady Lesné je na úpatí Kozího hřbetu portál štoly u Knížecí studánky, nově vyzděný v roce 2004. Její původní název se nedochoval, ale ve zprávě z konce 18. století se uvádí jako štola Antonín. Asi 200 m dlouhá chodba je ražena v silně zbřidličnatělé žule nejprve k jihu, ale po 120 m se ostře lomí na západ. Protože ve štole nejsou prakticky žádné dobývací prostory, předpokládá se, že sloužila k odvodnění výše položených dobývek na Kozím hřbetu. Ve štole je několik částečných závalů.
Při otevření štoly v dubnu 1994 byly asi 13 m od vchodu nalezeny kosterní pozůstatky člověka. Patrně šlo o Johanna Antona Breiteho z Lesného, který zde našel věčný klid někdy kolem roku 1890.
Kousek pod ústím štoly je upravená Knížecí studánka, obložená čedičovými sloupky.

Portál štoly u Knížecí studánky.

Vchod do štoly, zvané Milířka.

Nejvíce stop po hornické činnosti najdeme asi uprostřed údolí, v místech, kudy prochází linie lužické poruchy. Nad hlavním rozcestím jsou ve svahu Rohálu dodnes patrné staré haldy a jámy, mezi nimiž se ukrývá i zasypané ústí 15 m dlouhé průzkumné štoly. Kousek nad štolou jsou v řadě vedle sebe tři hlubší trychtýřovité jámy se zarostlými haldami. Níže na jižním úpatí svahu je u břehu potoka vchod do další štoly, nazývané dnes Milířka. Klikatě vedoucí chodba, ražená přibližně severovýchodním směrem po rozhraní žuly a zelené břidlice, je téměř do poloviny své délky zatopená vodou a končí asi po 190 metrech závalem. Protože v ní nejsou větší dobývací prostory, předpokládá se, že sloužila k odvodnění povrchových dobývek, ležících ve svahu nad ní. Štola je evidována jako zimoviště několika druhů netopýrů (netopýr velký, vodní, Brandtův, ušatý, dlouhouchý, vousatý a vrápenec malý) a její vchod je proto od roku 1993 uzavřen mříží.

Starý lesní mezník v údolí Milířky byl někdy kolem roku 2010 ukraden.

Asi 100 m od hlavního rozcestí stál nad cestou vysoký kamenný mezník s ozdobně vytesanými čísly čtyř lesních oddělení, jejichž hranice se zde stýkaly. Někdy kolem roku 2010 byl ale bohužel ukraden. Podobné mezníky se dochovaly například také pod Konopáčem.
Po dalších 100 m se údolí rozšiřuje a jeho dno i přilehlé svahy pokrývá množství starých jam, hald a odvalů. V tomto prostoru ležel důl Berghaus, který byl otevřen hlavní šachtou, jejíž zbytky jsou dosud patrné na jižní straně cesty. Pod šachtou byla vyražena štola, která vedla mělce pod povrchem a měla zřejmě několik prosvětlovacích otvorů, ústících na povrch. Její zasypaný vchod je dodnes patrný severně od cesty nedaleko mostu. Značná velikost haldy, proříznuté dnes korytem potoka naznačuje, že šlo patrně o největší důl na stříbro a barevné kovy v údolí Milířky. Velké množství křemene na některých haldách v okolí ale naznačuje, že zde byl získáván také křemen pro výrobu skla.

Propadlý vchod štoly Berghaus.

Na východním konci těžbou postiženého území je vpravo od Uhlířské cesty mělké boční údolí, zvané kdysi Bergwerkloch. Toto údolí je vlastně křemenným lomem, který v délce asi 240 metrů sleduje křemennou žílu, táhnoucí se jeho středem. Vytěžený křemen sloužil zřejmě jako surovina pro výrobu skla v malých sklářských hutích, které v okolí existovaly již ve 2. polovině 13. století.