Hainewalde

Hainewalde je protáhlá přípotoční ves, ležící v malebném údolí Mandavy mezi Grossschönau a Mittelherwigsdorfem, asi 5 km východně od Varnsdorfu a 7,5 km západně od Žitavy. Její součástí jsou také osady Breiteberghäuser na svahu Breitebergu a Charlottenruh východně od nádraží při silnici do Hörnitz. K 31. prosinci 2019 měla obec 1511 obyvatel.

Historie

Pohled na střední část Hainewalde s kostelem z úpatí Breitebergu.

Vesnice byla založena během feudální kolonizace východních částí Německa ve 13. století. Pojmenována byla zřejmě podle svého lokátora Heinricha a písemně je poprvé zmiňována jako „Heyninwalde“ roku 1326, kdy zde již byl kostel. Zpočátku to byla jen zemědělská ves, ale už někdy ve 14. století tu byl vystavěn gotický vodní hrádek, který měl být roku 1392 ve vlastnictví Mikuláše z Varnsdorfu. V roce 1387 se odtud uvádí také Konrád Kyaw z Hainiwaldu, který byl na počátku 15. století hejtmanem Hynka Hlaváče z Dubé. Po roce 1420 Husité často napadali vesnice v okolí Žitavy a při jednom svém návratu do Čech s bohatou kořistí byli 18. listopadu 1467 pod Breitebergem napadeni v lese ukrytými Žitavany a o život přitom přišlo 150 mužů.
V září 1546 získal Hainewalde jako léno Ulrich von Nostitz a po jeho smrti roku 1552 ves převzal syn Christoph, který tu roku 1564 vybudoval renesanční Starý zámek (Alte Schloss) a o 10 let později založil pivovar. V roce 1622 ves držel Hans Ulrich von Nostitz, který ale při hádce zranil Hanse Bernharda z Gersdorfu tak těžce, že zemřel, a za trest pak musel Hainewalde odstoupit jeho rodině. Roku 1625 už byl proto lenním pánem v Hainewalde Christoph z Gersdorfu.

Domky u Mandavy ve střední části vsi. V pozadí vyčnívá kostelní věž.

Obyvatelé obce se živili hlavně zemědělstvím. Po roce 1635 byla ale původně česká Horní Lužice připojena k Sasku a značné náboženské svobody sem během rekatolizace Čech v letech 1623-1652 přilákaly řadu českých exulantů, kteří přispěli k hospodářskému oživení celého kraje. V Hainewalde se tehdy rozšířilo tkaní jemných sítí z koňských žíní a výroba sít, jejichž tradice se tu udržela až do 19. století.
Prudká bouře 19. září 1660 ve vsi poškodila kostel, který byl v následujících letech opravován. Také 9. července 1680 do kostelní věže udeřil blesk a zničil její špici. V letech 1705 - 1711 nechal Otto Ludwig von Kanitz vystavět nový kostel a o 4 roky později si na hřbitově za ním postavil hrobku, která je dnes jednou z nejvýznamnějších barokních památek v Horní Lužici. V letech 1749 až 1755 nechal Samuel Friedrich von Kanitz postavit na svahu nad řekou Nový zámek (Neue Schloss) a starý zámek byl v roce 1780 z větší části zbořen. Zůstala z něj jen vstupní věž s bránou, v níž byl až do roku 1856 vrchnostenský soud s vězením.

Roku 1750 bylo v Hainewalde 24 selských statků, 17 zahradnických usedlostí a 163 domkářů. O 20 let později kraj postihla velká neúroda a roku 1772 zde kvůli hladu a nemocem zemřelo 143 lidí. V té době bylo v obci 147 stavů na tkaní síťoviny z koňských žíní. V roce 1791 měla obec 1243 obyvatel a o 4 roky později byla na rozparcelovaných pozemcích bývalého selského statku založena osada Charlottenruh. V letech 1832, 1849 a 1866 byla obec spolu se sousedním Großschönau postižena cholerou.
Roku 1843 v Hainewalde žilo už 2571 obyvatel. Nový zámek stále obývala rodina Kanitz-Kyawů, která ale musela roku 1927 svůj zadlužený majetek prodat obci Großschönau. Od března 1933 byl v zámku zřízen provizorní koncentrační tábor pro odpůrce nacistického režimu, který byl ale už 10. srpna rozpuštěn. Zámecký areál pak sloužil k různým účelům, ale po roce 1977 zůstal opuštěný a postupně chátral. Teprve po roce 2000 byla zahájena postupná rekonstrukce, probíhající do dnešních dnů.

Na začátek

Památky a zajímavosti

Kostel, postavený v letech 1705-1711.

Uprostřed obce na návrší nad řekou stojí barokní kostel, který nahradil starší svatostánek, jehož přesnou polohu dnes neznáme. Nový kostel nechal postavit majitel panství Otto Ludwig von Kanitz podle plánů stavitele Jonase Kirchsteina z Budyšína, a jeho předobrazem byl údajně starší kostel v Bertsdorfu. Základní kámen byl položen 15. dubna 1705 a dokončená stavba byla vysvěcena 7. října 1711.
Kostel tvoří prostorná klenutá loď s vnitřními pilíři, mezi nimiž a vnějšími zdmi jsou vestavěné dvě empory. Ve výšce první z nich je bohatě zdobená panská lóže, která měla samostatný vchod i kamna k vytápění. Vnitřek kostela osvětluje 11 novogotických oken, obnovených v 90. letech 20. století. Okna na jižní straně jsou zasklena tzv. měsíčním sklem, složeným z malých kruhových terčíků.
Z vnitřního zařízení zaujme především oltář, v jehož středu stojí velký pozlacený kříž se Spasitelem, nad nímž je vyobrazen Bůh Otec s holubicí Ducha svatého a několik dalších pozlacených figur. Po stranách oltáře jsou sochy Mojžíše s deskami zákona a Jana Křtitele s křížem. Uzavřenou panskou lóži zdobí spojené erby rodiny Kanitz-Kyawů, nad okny jsou portréty Otto Ludwiga a jeho ženy Victorie Tugendreich, a nahoře leží sochy, představující Lásku k Bohu a Lásku k bližnímu. Na protější stěně je osmiboká kazatelna se soškami andělů. Varhany se zdobenou barokní skříní byly postaveny žitavskou varhanářskou firmou Schuster až v roce 1947.
Přes 50 m vysoká kostelní věž nese hodiny, obnovené roku 1983. Trojice bronzových zvonů byla za 1. světové války odevzdána na válečné účely, ale malý zvon unikl roztavení a dnes je v Mittelherwigsdorfu. Tři nové ocelové zvony sem byly zavěšeny roku 1920 a v 60. letech 20. století k nim bylo instalováno vyzváněcí zařízení.

Barokní hrobka rodiny Kanitz-Kyawů na starém hřbitově.

Kostel je obklopen starým hřbitovem, na němž je nejvýznamnější zdejší památka - barokní hrobka rodiny Kanitz-Kyawů. Krásná čtvercová stavba byla na východní straně kostela postavena roku 1715 na objednávku Otto Ludwiga von Kanitz (1661-1724) pro něj a jeho manželku Victorii Tugendreich von Kyaw (1657-1715). Všechny 4 stěny hrobky vypadají stejně. Nad pískovcovým portálem uprostřed je kulaté okno a mezi sloupy po stranách jsou dvě klenuté niky se sochami. Na sloupech spočívá široká zalomená římsa, tvořící nad oknem segmentový oblouk, na němž spočívají dvě ležící sochy. Za nimi je štít s postranními volutami, nesoucí kamennou desku s erbem. Vstupní dveře jsou jen na západní straně hrobky, do ostatních portálů byly v roce 1715 zasazeny desky s texty starších náhrobků.
Stěny zdobí celkem 16 soch, jejichž dvojice symbolizují přeměnu pozemských utrpení v nebeskou blaženost. Na západní stěně vpravo od vchodu stojí Smrt a naproti ní Věčné zdraví, nahoře pak Nemoc a Nesmrtelnost. Sochy na severní stěně představují Stihomam s Nebeskou rozkoší a Neklid s Nebeskou důstojností, na východě je dole Starost s Nebeským bezpečím a nad nimi Těžký úděl a Mír. Jižní stranu zdobí Smutek s Radostí a Bázeň s Věčností. Na samém vrcholu stavby stojí anděl posledního soudu Fama, troubící na pozoun.

Socha věčného zdraví na západní stěně hrobky.

Deska s náhrobním nápisem Christopha Ernsta von Gersdorf ve východním portálu hrobky.

Socha smrti na západní stěně hrobky.

Stavitele hrobky dnes bohužel neznáme. Sochy, vytesané z pískovce, vylámaného na Sonnebergu u Waltersdorfu, vytvořil sochař Franz Biener, který se podílel také na sochařské výzdobě rumburské lorety a chrámu sv. Vavřince v Jablonném v Podještědí.
Vnitřek hrobky je na rozdíl od bohaté vnější výzdoby velmi prostý. Naproti vchodu je jednoduchý oltář z načervenalého mramoru, u něhož klečí štukové figury Otto Ludwiga von Kanitz a jeho manželky Victorie Tugendreich. Obě sochy jsou mírně poškozené, což podle místní tradice způsobili Chorvaté za sedmileté války. V kryptě pod podlahou byli kromě majitelů panství uloženi i další lidé.
V letech 2000-2008 byla celá hrobka nákladně restaurována a během prací byly odkryty další podzemní prostory, v nichž byla i umělecky velmi cenná rakev Christopha Ernsta von Gersdorf (1633-1667), zdobená malovanými obrazy krajin, parků a symbolickými obrazy ze života.

Bývalý špitál u starého hřbitova.

Na severní straně starého hřbitova je malý přízemní špitál, který nechala v roce 1703 postavit Victoria Tugendreich na základě slibu, učiněného během předešlého nešťastného manželství. Z darů a závěti zakladatelky i jejího manžela Otto Ludwiga von Kanitz byl zřízen Špitální fond, z něhož se hradila péče a ubytování pro devět chudých ze tří vesnic panství - Hainewalde, Spitzkunnersdorfu a Oderwitz. Od roku 1924 domek slouží správě hřbitova. Za silnicí severně od starého hřbitova je nový hřbitov, vysvěcený 2. října 1881, u jehož vnější zdi stojí od roku 1921 památník obětem 1. světové války.
Na jihovýchodní straně starého hřbitova stojí patrová budova bývalé církevní školy, postavená roku 1703 na náklady Otto Ludwiga von Kanitz. Rozšířena byla v letech 1830 a 1876, a po přemístění školy do nové budovy ji využívalo zdejší církevní společenství. Dnes je to soukromý dům.
Asi 180 m jihozápadně od kostela stojí velká patrová budova fary, kterou nechal roku 1796 postavit Ernst August Rudolph von Kyaw. V minulosti byla obklopena ještě stájí a stodolou, využívanými k hospodaření až do konce 19. století.

Budova staré církevní školy.

Pomník padlým z 1. světové války u zdi nového hřbitova.

Vstupní brána bývalého Starého zámku.

Nejstarší památkou Hainewalde je pozůstatek starého vodního zámku (Wasserschloss), stojící v dolní části obce asi 500 m severovýchodně od kostela. Už někdy ve 14. století tu byl vystavěn gotický vodní hrádek, přestavěný roku 1564 Christophem von Nostitz na renesanční Starý zámek (Alte Schloss). Čtyřkřídlá stavba s vnitřním nádvořím byla tehdy ze všech stran obklopená vodním příkopem. Po výstavbě Nového zámku ale pozvolna chátrala a roku 1780 byla z větší části zbořena. Dochovala se jen dvoupatrová budova vstupní brány s krásným renesančním portálem, zdobeným erbem Nosticů, a přilehlá část vodního příkopu s kamenným mostem. Do roku 1857 byl v budově soud a vězení, od roku 1998 je v soukromém majetku a po rekonstrukci patří k nejkrásnějším renesančním památkám v Horní Lužici.

Nový zámek se zahradními terasami na svahu.

Sousední Nový zámek (Neues Schloss) nechal v letech 1749-1755 postavit královský pruský komorník Samuel Friedrich von Kanitz, ale zcela dokončen byl zřejmě až za Ernsta Augusta Rudolpha von Kyaw po roce 1778. V roce 1781 byl jako jeden z prvních objektů v Horní Lužici vybaven bleskosvodem. V letech 1882-1883 byl zámek rozsáhle renovován podle plánů žitavského architekta Hugo Müllera a vnější průčelí přitom bylo zbaveno původních barokních prvků a vyzdobeno sgrafity.
Majestátní stavba s mohutnou věží se vypíná do výšky nad strmým svahem s pěti terasami, na nichž, stejně jako v přilehlém parku, byly dříve různé fontány, oranžérie a zahradní pavilony, zbořené po roce 1927. Středem teras stoupá dlouhé schodiště, končící u hlavní zámecké budovy, jejíž vstupní portál s toskánskými sloupy zdobí dvojitý erb rodu Kanitz-Kyawů s letopočtem 1753. Na severní straně zámku byl rozlehlý panský statek.
Rodina Kanitz-Kyawů na zámku žila až do roku 1927, kdy jej Moritz Joachim Ernst von Kyaw musel kvůli zadlužení prodat obci Großschönau. V několika budovách pak byly upraveny nájemní byty a nepotřebné hospodářské stavby včetně pivovaru byly zbořeny. O pět let později zámek obsadily jednotky SA z Drážďan, které zde 26. března 1933 zřídily zajišťovací tábor pro odpůrce nacistického režimu, zrušený 10. srpna téhož roku. Za 2. světové války tu byl výcvikový tábor a po roce 1945 se zámek zčásti využíval jako ubytovna a sklad. Od 70. let zůstal prázdný, postupně chátral, a v roce 1995 musela být snesena špička hlavní věže. Roku 2000 byl založen Spolek pro zachování Kanitz-Kyawského zámku Hainewalde, který se snaží spolu s obcemi Hainewalde a Großschönau zámek postupně opravit, zpřístupnit a přeměnit v kulturní centrum. Už dnes se tu příležitostně pořádají koncerty a další kulturní i společenské akce.

Budova obecního úřadu.

Asi 450 m jižně od kostela stojí u břehu Mandavy patrová budova obecního úřadu, postavená a slavnostně otevřená v roce 1926. Plastika nad jejím vchodem představuje symboly obživy místních obyvatel: obilné klasy, síto a tkalcovské člunky. Zajímavá je i tělocvična, postavená kousek nad hostincem zdejším Tělocvičným spolkem v letech 1924-1927.
V obci se také dochovala řada typických roubených domů s podstávkou a hrázděným patrem, z nichž některé mají štíty obložené břidlicí. Pěkný je například patrový dům č. 1, stojící naproti mostu u obecního úřadu nebo bývalý hostinec Felsenkeller (= Skalní sklep) v údolí pod kostelem.

Podstávkový dům č. 1 s hrázděným patrem.

Bývalý hostinec Felsenkeller pod kostelem.

V horní části obce je krásný kamenný most Himmelsbrücke (= Nebeský most) přes řeku Mandavu, nazývaný dříve lidově také Ochsenbrücke (= Volský most). Vybudován byl v roce 1832 na místě staršího dřevěného mostu z roku 1752. Jediný kamenný oblouk mostu původně tvořil s odrazem ve vodě kruh, který byl oblíbeným námětem malířů. V letech 1993 a 1994 byl poškozený most rekonstruován a dnes tak opět vyniká jeho krása.

Kamenný most Himmelsbrücke v horní části obce.

Na začátek

Rodáci a osobnosti

V Hainewalde se narodili významní teologové Gottlob Friedrich Seligmann (1654-1707) a Karl August Wünsche (1838-1912).

Na začátek

Zajímavosti v okolí

Hainewalde leží v údolí Mandavy, které pod obcí vytváří malebný lesnatý úsek Roschertal, směřující k Mittelherwigsdorfu. Severozápadně od obce je rozlehlý lesní komplex Hofebusch, na jehož jihovýchodním okraji je bývalá poustevna Krähenhütte. Z lesů vyčnívají vrcholky Lindebergu a Forstenbergu, mezi nimiž je ukrytý pomníček Rudolfstein, a na úpatí Forstenbergu je zajímavá Karáskova jeskyně (Karasek-Höhle). Severně odtud leží ves Spitzkunnersdorf, zatímco na západě hned za státní hranicí vyčnívá výrazný Špičák, pod nímž se doširoka rozprostírá město Varnsdorf.
Také na jihovýchodní straně Hainewalde vystupuje z luk a polí několik menších kopců. Nejvýraznější je Breiteberg s rozhlednou, horskou chatou a Trpasličí jeskyní, kousek za ním je nižší Seidelsberg, a severněji leží výšiny Lausehübel, Scheibenberg a Spitzberg. V sousedním údolí je protáhlá ves Bertsdorf - Hörnitz, nad jejíž severní částí je vrch Koitsche s oblíbenou restaurací, a dále k východu leží Olbersdorf s rozlehlým rekreačním areálem u jezera Olbersdorfer See, vzniklého zatopením starého uhelného dolu. Jihozápadně od Olbersdorfu je letovisko Jonsdorf, v jehož okolí jsou turisticky atraktivní skály Nonnenfelsen a Jonsdorfské skalní město s naučnou stezkou Mühlsteinbrüche.
Na jihozápadní straně Hainewalde souvisí s městečkem Grossschönau, které je známé svou textilní historií a velkým množstvím pěkně udržovaných hrázděných domů. Přímo nad městem je vrch Hutberg s výletním hostincem a velmi oblíbený je také nedaleký rekreační areál s kouplištěm Waldstrandbad. Jižně od Grossschönau je protáhlá osada Waltersdorf s cenným souborem lidových hrázděných a roubených domů, stoupající po strmém svahu hor až do hraničního sedla Wache, nad nímž se vypíná nejvyšší hora Luž.

Hainewalde na mapy.cz: https://mapy.cz/s/3qdkh

Na začátek

Další informace

• Historické obrázky Hainewalde

• Oficiální stránky Hainewalde