Hrádek nad Nisou

Hrádek nad Nisou je pohraniční město, ležící na mírném návrší v širokém údolí Lužické Nisy asi 18 km severozápadně od Liberce a 5 km jihovýchodně od Žitavy. Jeho součástí jsou dnes také osady Donín, Loučná, Oldřichov na Hranicích, Václavice, Uhelná, Dolní Suchá, Dolní Sedlo a Horní Sedlo, s nimiž měl Hrádek k 1. lednu 2016 dohromady 7626 obyvatel.

Historie

Horní náměstí.

Hrádek vznikl na staré obchodní stezce, vedoucí údolím Nisy do Lužice. Podle místní tradice tu v 10. století vybudovali lužičtí Srbové z kmene Milčanů opevněné hradiště Gród, jehož přesnou polohu dnes bohužel neznáme. Údajně mělo stát asi 1,6 km východně od města na návrší vlevo od silnice do Grabštejna, ale někdy bývá umisťováno i na okraj městského jádra do prostoru Azylu nebo Starého dvora. V pozdější době byl Gród zřejmě nahrazen lépe chráněným hrádkem Olšice. V roce 1254 ale Přemysl Otakar II. odňal zdejší kraj Berkům z Dubé a věnoval ho lénem pánům z Donína, kteří si na místě Olšice vystavěli hrad Grabštejn. Za jejich držení krajinu v okolí Hrádku osídlili němečtí sedláci a řemeslníci, kteří tu založili vsi Loučná, Donín, Oldřichov a Václavice. Samotný Hrádek je poprvé zmiňován jako Grad v roce 1287 a přibližně od roku 1786 se pro něj ustálil německý název Grottau, používaný až do konce 2. světové války. České jméno Hrádek se ve větší míře používá až od vzniku Československa v roce 1918.

Původní Hrádek měl jen nevelký počet domů okolo náměstí, kterým procházel hluboký úvoz staré žitavské cesty, zasypaný až v polovině 18. století. Roku 1352 je zde poprvé zmiňován farní kostel, u něhož existovala také škola, a v roce 1391 se tu uvádí i panský dům, postavený snad na místě pozdějšího Azylu.
V 1. polovině 15. století zdejším krajem několikrát táhli Husité a v roce 1424 bylo město vypáleno vojáky Hynka Bočka z Poděbrad. Zřejmě ale bylo brzy znovu vybudováno, protože už roku 1466 se tu pořádaly sbírky na stavbu nového kostela. Jako městečko se Hrádek poprvé připomíná roku 1453. Podle místní tradice se měl stát městem už v roce 1260, ale historicky to doloženo není. Traduje se, že vznik města vyvolal protesty sousední Žitavy, v jejímž mílovém okruhu leželo, a proto z něj byly trhy koncem 15. století přeneseny do nově založeného městečka Grafenthal pod Grabštejnem.
Roku 1562 koupil grabštejnské panství císařský rada Jiří Mehl ze Střelic, který se je snažil zvelebovat, ale zvýšené nároky na práci poddaných vedly k několika selským bouřím. Obyvatelé města se tehdy vedle zemědělství živili hlavně podomácku provozovaným plátenictvím a později i obchodem. V roce 1581 udělil císař Rudolf II. městu na žádost Jiřího Mehla privilegium dvou výročních trhů a právo pořádat páteční trhy.

Kámen uprostřed Dolního náměstí.

V roce 1625 měl Hrádek asi 300 obyvatel. Po bitvě na Bílé hoře ale začala v Čechách rekatolizace a mnoho protestantů muselo po skončení třicetileté války odejít za hranice. Jejich prvním útočištěm se často stávala Žitava, která byla od roku 1635 součástí Saska. Následkem dlouhé války a náboženské emigrace se počet obyvatel Hrádku snížil na 150. V roce 1654 bylo ve městě 34 stavení, z nichž 9 bylo opuštěných. O rok později zbavil Adam Matyáš z Trauttmannsdorffu zdejší obyvatele roboty a za roční poplatek 60 zlatých se z nich stali poddaní měšťané. Obyvatelům okolních vesnic se ale robotní povinnosti zvýšily, takže lidé se začali bouřit a roku 1680 vypuklo v severních Čechách selské povstání, do jehož čela se na Hrádecku postavil chotyňský rychtář Andreas Teubner. Celou rebelii ale nakonec potlačilo povolané vojsko generála Piccolominiho.
V roce 1689 bylo v blízkosti řeky Nisy založeno nové město, jehož centrem se stalo Dolní náměstí. Počet domů v Hrádku se díky tomu během 30 let téměř zdvojnásobil, ale životní podmínky obyvatel Dolního města nebyly dobré a většina z nich se musela přiživovat žebrotou.

Domy na východní straně Horního náměstí. Ulička vlevo vede ke kostelu sv. Bartoloměje.

Roku 1704 získal grabštejnské panství hrabě Jan Václav Gallas, který 18. ledna 1708 potvrdil privilegia hrádeckých cechů. K nejvýznamnějším z nich patřil cech tkalců lnu, založený roku 1687. Roku 1713 město postihl mor a jako díkůvzdání za jeho přežití postavili hrádečtí měšťané 26. července 1714 na Horním náměstí Morový sloup. O 9 let později tu Elias Kessler jako panský správce ve službách hraběnky Johanny Emerencie Gallasové založil jednu z nejstarších textilních manufaktur na výrobu sukna, bavlněných látek, punčoch a kanafasového zboží. Výroba se ale nevyplácela a proto byla poměrně brzy ukončena.
V následujících desetiletích trápily obyvatele prusko-rakouské války. V listopadu 1745 museli hrádečtí měšťané Prusům zaplatit tisíc zlatých výpalného, aby uchránili město před zničením, a za sedmileté války roku 1756 tu 4 měsíce tábořilo rakouské vojsko Gideona Laudona, které se k měšťanům nechovalo o nic lépe, než nepřítel. Mnoho lidí se tehdy s rodinami a dobytkem ukrývalo v lesích kolem Horního Sedla. Prusové v Hrádku pobývali také koncem léta 1778, kdy tu během 6 týdnů vyjedli všechny zásoby.
Na konci 18. století se v kraji místo tradičního lnářství rozšířilo zpracování bavlny. V roce 1797 tu začal Gottfried Scholze s výrobou bavlněných kartounů a už o 4 roky později se v Hrádku a okolí bavlna zpracovávala na 800 tkalcovských stavech. Roku 1834 měl Hrádek 235 domů a 1473 obyvatel. K významným budovám patřila škola, panský dům s hostincem na náměstí, bývalá textilní manufaktura, sloužící k ubytování úředníků, celní úřad, vrchnostenský Starý dvůr s ovčínem, bělidlo a obilní mlýn s pilou. Mlýn byl ale už v roce 1836 přestavěn na textilní výrobu a později v něm vznikla přádelna, niťárna a barevna F. A. Hiebsche.
K rozvoji průmyslu přispěla reforma státní správy v roce 1850, která zrušila vrchnostenská panství a zjednodušila stěhování lidí. Kvalitní dopravní spojení se světem zajistila v letech 1840-1846 stavba říšské silnice z Liberce do Žitavy a v prosinci 1859 byl zahájen železniční provoz na liberecko-žitavské dráze.

Fara s věží kostela sv. Bartoloměje a budovou školy v pozadí.

V červnu 1866 městem opět procházely tisíce pruských vojáků, ale válka tentokrát netrvala dlouho. Po jejím skončení začaly v Hrádku vznikat další továrny. Vedle přádelny F. A. Hiebsche tu roku 1867 vznikla tkalcovna vlněných a bavlněných látek Sigmunda Goldschmieda a o 3 roky později zahájila provoz strojírna Adolfa Müllera, vyrábějící zemědělské stroje. V roce 1879 k nim přibyla barevna a úpravna příze Hermanna Müllera a o pár let později mechanická tkalcovna firmy Brüninghaus Söhne. Základem gumárenské výroby se stala roku 1884 mechanická tkalcovna gumových stuh, prýmků a tkaniček firmy Wolf, Rübel a Co. a podnik Veritas Akciové společnosti berlínsko-frankfurtských továren na výrobu gumového zboží, v němž se od roku 1892 vyráběla těsnění, gumové pásy, hadice a pláště na jízdní kola. Největší továrna ale vznikla v sousední Loučné, kde už roku 1868 vybudoval Friedrich Leitenberger přádelnu s tkalcovnou, z níž později vyrostl rozlehlý textilní podnik Cosmanos, přeměněný za 2. světové války na zbrojovku a nakonec na strojírnu Praga.
S rozvojem průmyslu souvisela také těžba nekvalitního hnědého uhlí - lignitu. První důl Barborka byl v Loučné otevřen už koncem 18. století a v Hrádku se těžba rozšířila hlavně po roce 1850, kdy zde byly vybudovány doly Marie a Christian. Těžba ale nedosáhla zdaleka tak velkého rozsahu, jako v sousedním Sasku a Polsku.

Severozápadní roh Horního náměstí s bývalým zájezdním hostincem.

V té době se město rychle rozrůstalo. Směrem k nádraží a podél žitavské silnice vznikly reprezentativní obytné čtvrti a nové domy se stavěly také při silnici do Liberce. Zatímco v roce 1880 měl Hrádek 3302 obyvatel, do konce 19. století se jejich počet zvýšil na 4145. Protože stará škola z roku 1783 už byla malá, nechalo město postavit novou výstavnou školní budovu, otevřenou 15. listopadu 1887. Kromě obecné školy v ní byla také chlapecká měšťanská škola a roku 1903 byla otevřena i dívčí měšťanka. V roce 1904 byl do města přiveden 7 km dlouhý vodovod ze svahů Velkého Vápenného.
Řeka Nisa byla zdrojem energie pro četné továrny, ale čas od času město ohrožovala povodněmi. Velkou povodeň způsobily vytrvalé deště počátkem srpna 1858 a ještě horší přišla na přelomu července a srpna 1897, kdy bylo v Hrádku zničeno 50 domů a mnoho dalších bylo poškozeno. Velké škody vznikly v továrnách u řeky a zatopené byly i lignitové doly v Loučné.
Po roce 1914 přerušila rozvoj města 1. světová válka a krátké období poválečné konjunktury ukončila na začátku 30. let hospodářská krize, kvůli níž musela většina továren zastavit výrobu. Nezaměstnaní pak vykonávali různé nouzové práce, k nimž patřila například regulace koryta Nisy, dokončená 9. září 1932. V srpnu téhož roku byla na západním okraji města zahájena také výstavba koupaliště, slavnostně otevřeného 11. června 1933. V té době měl Hrádek asi 4200 obyvatel.

Koncem 30. let se v pohraničí pod vlivem nacistické propagandy zhoršily česko-německé vztahy a v září 1938 došlo k řadě střetů s jednotkami Sudetoněmeckého Freikorpsu. Při jednom z nich byl v Hrádku 16. září večer smrtelně postřelen člen Stráže obrany státu Rudolf Zárybnický a o 6 dní později byla přepadena hrádecká celnice. Po podepsání mnichovské dohody musela být pohraniční území Čech odstoupena Německu. Hrádek byl obsazen 3. října a o 3 dny později město návštívil Adolf Hitler. V následujícím roce Německo rozpoutalo 2. světovou válku a továrny se musely přeorientovat na válečnou výrobu. Pracovalo v nich také mnoho válečných zajatců a nuceně nasazených dělníků, pro které tu bylo zřízeno několik táborů. Válečné operace se města přímo nedotkly, ale při náletu 8. května 1945 tu bylo zničeno nebo poškozeno asi 40 domů.

Památkově cenný dům č.p. 93 v Žitavské ulici.

Po válce byla většina německých obyvatel vysídlena a do města přicházeli noví lidé z vnitrozemí. Jejich počet ale nedosáhl předválečného stavu a v roce 1947 tu žilo jen 2642 obyvatel. Řada nevyužitých a opuštěných domů byla proto v pozdější době zbořena. Město si udrželo průmyslový charakter a vedle tradičního textilního průmyslu se v něm rozvíjela hlavně gumárenská výroba v podniku Vulkan a strojírenství, reprezentované největší továrnou Praga v Loučné. V letech 1949 a 1950 byly k Hrádku připojeny levobřežní osady Donín a Loučná, které už delší dobu tvořily s městem souvislý celek. V té době byla také definitivně vytyčena nová německo-polská hranice na řece Nise a kousek za městem vzniklo Trojmezí tří států. Hranice k sousedům ale zůstaly dlouho uzavřené a nejbližší silniční přechod byl až ve Varnsdorfu. Provoz přímých vlaků z Hrádku přes polské a německé území do Varnsdorfu byl sice obnoven 1. dubna 1951, ale železniční hraniční přechod v Žitavě byl otevřen až 6. dubna 1977.

V roce 1961 bylo k Hrádku připojeno Dolní a Horní Sedlo a o několik let později se jeho součástí stala i Chotyně, která se ale v lednu 1991 opět osamostatnila. Dolní Suchá, připojená k Hrádku spolu s Chotyní, zůstala součástí města. Roku 1972 byla ukončena těžba lignitu v posledním dole Kristýna, jehož jáma byla poté zatopena vodou a přeměněna na rekreační areál. Město se ale prakticky nerozvíjelo a domy i ulice kvůli zanedbané péči chátraly. Teprve po změně politických poměrů v roce 1989 se situace začala měnit k lepšímu. V květnu 1991 byl zřízen turistický hraniční přechod do Hartavy a v listopadu 1993 se otevřel i silniční přechod přes Polsko do Žitavy. Historické jádro Hrádku bylo od 1. září 2003 prohlášeno za městskou památkovou zónu a domy se začaly postupně obnovovat. V letech 2009 - 2011 bylo zrekonstruováno centrum města kolem Horního náměstí.
V roce 2010 zasáhla do života města další velká povodeň. Po silných deštích se 7. srpna vzedmula hladina Nisy a jen v Hrádku zaplavila 460 domů, z nichž několik muselo být zbořeno. Značné škody voda napáchala také v Doníně, Loučné a Oldřichově. Následky povodně se odstraňovaly přes 2 roky, ale opravy zničených ulic, mostů a domů přispěly k zlepšení vzhledu města, které dnes určitě stojí za to navštívit.

Na začátek

Památky a zajímavosti

Západní strana Horního náměstí s moderní fontánou.

Centrem města je Horní náměstí, na jehož východní straně stojí klasicistní radnice, postavená v roce 1797 podle plánů libereckého stavitele Johanna Josefa Kunze na místě staršího panského domu s hostincem. Dům měl původně mansardovou střechu a podloubí, zazděné roku 1840. V roce 1930 byl ještě odbourán levý roh budovy a místo něj byl postaven arkýř.
V letech 1929-1938 bylo v radnici umístěno muzeum, které uchovávalo cenné umělecké a historické sbírky. Vzácným exponátem byla kostra skrčence, nalezená 26. července 1929 v ulici 1. máje, jejíž stáří se odhadovalo na 2-4 tisíce let. Po 2. světové válce bylo ale muzeum zrušeno a jeho sbírky se přestěhovaly do budovy Azylu, kde byly později rozkradeny a zničeny.
V noci na 3. května 1982 radnice vyhořela, ale během tří let byla zrekonstruována a městskému úřadu slouží dodnes. V jejím vestibulu je umístěna pamětní deska ředitele zdejší české školy Josefa Suchého.

Radnice v horní části náměstí.

V domě č.p. 71 je informační centrum a muzeum.

O něco níže stojí pěkně zrekonstruovaný dům s hrázděným patrem z roku 1788, v němž je dnes informační centrum a nové městské muzeum, představující od března 2011 výsledky archeologického výzkumu městského centra. Jeho nejcennějším exponátem je kostra vampýra Tobiáše ze 14. století, nalezená 3. března 2010 v Kostelní ulici. Místo nálezu je dnes v dlažbě označené tabulkou.
Dominantou horní strany náměstí je dvoupatrová budova bývalé pošty z konce 19. století, vedle níž stojí dva klasicistní domy z roku 1785. Naproti radnici je bývalý zájezdní hostinec U Jelena č.p. 109, jehož dnešní podoba pochází z přelomu 18. a 19. století, a jižní stranu náměstí tvoří přibližně stejně starý dům č.p. 123 s mansardovou střechou a kulturní dům Beseda, v němž byl od roku 1790 hostinec U Zeleného věnce, nazývaný později U Zeleného stromu.

Výstavný dům na jihovýchodním rohu náměstí.

V ploše náměstí, rekonstruované v letech 2009-2011, je ve směru původní úvozové cesty vydlážděná časová osa s několika ukázkami historické dlažby od 17. století do současnosti. Uprostřed jsou sluneční hodiny, na nichž čas ukazuje člověk, stojící na vyznačeném místě. Tři šipky kolem ukazují směr k nejbližším městům. Nad hodinami je nejméně 400 let stará středověká studna, zakrytá skleněnou deskou, a o něco níže je nový vodotrysk s litinovou mříží. Příjemné prostředí dotváří okrasné stromy, mezi nimiž byl ponechán podstavec barokního sloupu sv. Anny Samotřetí, postaveného hrádeckými měšťany jako díkůvzdání za přežití moru a slavnostně posvěceného 26. července 1714. Pískovcový sokl s nápisy, připomínajícími zřízení sloupu a jeho rekonstrukce v letech 1802, 1837 a 1889, nesl hladký sloup s plastikou sv. Anny Samotřetí s Ježíškem v náruči a s Pannou Marií. Před koncem 2. světové války byl ale sloup rozebrán a jeho další osud je nejasný. V létě roku 2017 byla na dochovaném podstavci postavena replika původního sloupu, požehnaná 27. srpna litoměřickým biskupem Mons. Janem Baxantem. Socha sv. Anny Samotřetí od akademického sochaře Vojtěcha Míči byla na sloupu osazena 10. listopadu 2017.

Replika původního morového sloupu na Horním náměstí.

Průčelí kostela sv. Bartoloměje s dvojicí soch na vstupní bráně.

Pohled na kostel sv. Bartoloměje od severovýchodu.

Mezi domy na východní straně náměstí vede ulička ke kostelu sv. Bartoloměje, postavenému po roce 1466 na místě staršího kostela, zničeného Husity v roce 1424. Nový kostel byl roku 1586 renesančně přestavěn a v roce 1665 k němu byla přistavěna věž s cibulovou bání. Roku 1724 byla dostavěna příčná loď s presbytářem a o 10 let později sakristie s oratoří na jižní straně. Svou dnešní pozdně barokní podobu získal hrádecký svatostánek v roce 1763 po celkové přestavbě podle návrhu libereckého stavitele Johanna Josefa Kunze.
Kostel je bohatě vyzdoben. Na věži v průčelí je pískovcový znak Trauttmannsdorffů s letopočtem 1651 a nika s dřevěnou sochou sv. Bartoloměje z roku 1656. Klenby v hlavní lodi zdobí 4 fresky s výjevy ze života sv. Bartoloměje a další dvě malby v příčné lodi znázorňují narození sv. Jana Křtitele a útěk do Egypta. V roce 1766 je namaloval pražský malíř Johann Wenzel Spitzer.
Hlavní oltář vyřezal v 70. letech 18. století Jan Hájek z Mnichova Hradiště a oltářní obraz umučení sv. Bartoloměje namaloval někdy v letech 1755-1768 Ignác Raab. Další oltáře jsou v příčné lodi. V její levé čási stojí oltář s obrazem Panny Marie a sochami sv. Michaela a sv. Josefa, v pravé části je oltář Srdce Páně s obrazem sv. Anny od Franze Knirsche a sochami sv. Zachariáše a sv. Alžběty. Vedle něj je ještě menší oltář s obrazem sv. Jana Nepomuckého od Johana Wenzela Spitzera.

Interiér kostela sv. Bartoloměje.

Vlevo od hlavního oltáře je barokní kazatelna s vyobrazením evangelistů, Mojžíše, Aarona a Boha Otce; vyřezávaná křtitelnice s andílky a sv. Janem Křtitelem je z roku 1760. Zajímavé jsou také rokokové zpovědnice, stojící v obou ramenech příčné lodi. Z dalších uměleckých děl stojí za pozornost například 8 oválných obrazů církevních otců od J. W. Spitzera z doby kolem roku 1760, obraz Sejmutí Krista z kříže od Wenzela Schwarze z roku 1863 nebo u oltáře stojící sochy žehnajícího Krista a Panny Marie od Franze Schwarze. Na zábradlí chóru jsou sochy sv. Petra, sv. Pavla, sv. Anny, sv. Ludmily, sv. Norberta a sv. Vojtěcha.
Barokní varhany z let 1714-1715 byly do Hrádku přeneseny ze zrušeného benediktinského kostela sv. Mikuláše na Starém Městě pražském v roce 1788.
Místo zvonů, zkonfiskovaných za 1. a 2. světové války, sem byl po válce přenesen z kostela v Horním Vítkově starobylý zvon, pocházející z roku 1575, a dva nové zvony sv. Bartoloměje a Panny Marie byly vysvěceny litoměřickým biskupem Josefem Kouklem 26. srpna 2000. Ve věži se dochoval také hodinový stroj, sestavený roku 1780 žitavským hodinářem Johannem Gottfriedem Prassem, ale dnešní hodiny už jsou poháněné elektřinou.

Parkově upravený starý hřbitov s kapličkami Křížové cesty.

Kostel obklopuje starý hřbitov, obehnaný roku 1751 kamennou zdí, kterou vystavěl chrastavský zednický mistr Johann Christoph Sitte. V roce 1869 byl hřbitov zrušen a roku 1930 parkově upraven. Vstupní bránu na západní straně zdobí rokokové sochy sv. Josefa a sv. Jiří z roku 1759, blíže ke kostelu stojí barokní sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Jana Křtitele z roku 1708, pocházející údajně z dílny hrádeckého kamenického mistra Zimmerna. Podél hřbitovní zdi stojí 14 výklenkových kapliček křížové cesty z let 1767-1768, v jejichž nikách bývaly na plechu malované obrazy od Philippa Leubnera. Do zdi je také vsazeno 12 starobylých náhrobků z doby od 17. století do 1. čtvrtiny 19. století. Přímo za kostelem je pískovcový náhrobek obchodníka Christopha Kreschela a jeho ženy Anny Elisabethy a vedle vchodu k faře stojí mramorový náhrobek 15-letého Kajetána Schuberta z roku 1822 od drážďanského sochaře Franze Pettricha. Na druhé straně vchodu jsou náhrobky Friedricha von Nostitz z roku 1669, jeho ženy Justiny a dvou předčasně zesnulých dcer Marie Anny a Anny Elisabety. Sousední náhrobek patří Anně Pfaltzové, majitelce bývalého hrádeckého hostince "Zum Weinkeller" (U Vinného sklepa) a náhrobek Anny Dorothey Pietscheové poblíž vstupní brány je z roku 1786. Tři náhrobky z 2. poloviny 18. století jsou také na kostelní zdi.

Starobylé náhrobky na hřbitovní zdi.

Budova fary s mansardovou střechou.

Na jihovýchodě přiléhá ke starému hřbitovu patrová empírová fara s mansardovou střechou a vikýři, postavená roku 1804 stavebním mistrem Josefem Andersem a tesařským mistrem Breuerem z Chrastavy. Původně k ní patřily ještě další hospodářské budovy, které ale zničil požár v noci na 2. března 1831.
Po zrušení starého hřbitova u kostela byl poblíž nádraží zřízen větší hřbitov, rozšířený roku 1878. Ani ten ale brzy nestačil, a proto byl roku 1898 na východní straně města směrem ke Grabštejnu založen nový hřbitov s novorenesanční vstupní bránou, k níž byla později přistavěna smuteční síň. Uprostřed hřbitova stojí velký kříž se sochou Ježíše Krista z roku 1897.

Evangelický chrám Pokoje.

Severovýchodně od Horního náměstí je evangelický chrám Pokoje, postavený v novogotickém stylu s prvky saské renesance podle návrhu berlínského architekta Johannese Vollmera. Jeho základní kámen byl položen 17. června 1900 a slavnostní vysvěcení se konalo 1. prosince 1901. Jednolodní stavba s pravoúhlým presbytářem a asymetricky umístěnou věží má sloupový vstupní portál a vitrážová okna, znázorňující 4 evangelisty a Martina Luthera. Oltářní mensu zdobí reliéf od sochaře Františka Bílka. Za kostelem byla v meziválečné době postavena klasicistní evangelická fara s mansardovou střechou.
V jejím sousedství je výstavná budova školy, postavená místním stavitelem C. A. Wilhelmsem. Její základní kámen byl položen 18. srpna 1886 a 20. října následujícího roku byla budova dokončena. V parčíku před školou byl 25. září 1932 odhalen velký žulový pomník se jmény 253 obyvatel Hrádku a okolních vsí, padlých v 1. světové válce. Po 2. světové válce z pomníku zmizel vrcholový železný kříž a syenitové desky se jmény obětí a v roce 1995 na něm byla osazena deska s prostým věnováním obětem válek.

Honosná školní budova z roku 1887.

Pomník padlým z 1. světové války.

Na severním okraji města stojí škola T. G. Masaryka, jejíž základní kámen byl položen 15. června 1924 a jako česká škola byla slavnostně otevřena 30. srpna 1925. V květnu 1938 na ní byla umístěna pamětní deska legionáře Josefa Novotného, zastřeleného u Marianovky na Sibiři 25. května 1918. Za 2. světové války byla deska ukryta a 4. května 1947 znovu slavnostně odhalena. Po nástupu komunistů ale musela být opět sejmuta a ztratila se neznámo kde. Teprve kolem roku 1999 byla nalezena na zahradě jednoho domu v Doníně a po opravě se 28. října 2005 znovu vrátila na budovu školy. Asi 500 m severně odtud stojí ve Větrné ulici pomník Rudolfa Zárybnického, smrtelně postřeleného 16. září 1938. Nevelký kamenný sloupek s pamětní deskou byl slavnostně odhalen 17. září 2018.

Schubertova vila ve Václavské ulici.

K zajímavým památkově chráněným stavbám ve městě patří také patrový obytný dům č.p. 93 s pískovcovým vstupním portálem v Žitavské ulici a novoklasicistní vila továrníka Hermanna Schuberta ve Václavské ulici, postavená roku 1924 podle návrhu architektonické kanceláře Lossow & Kühne. Původní dřevěnou zástavbu připomíná patrový hrázděný dům č.p. 215 s roubenou světnicí a podstávkou, postavený nedaleko nároží Žitavské a Nádražní ulice roku 1812. Zchátralý dům koupilo město a v letech 2014-2017 jej nechalo zrekonstruovat. Vedle domu stojí asi 4 m vysoká barokní Grösselova kaplička, v jejímž výklenku byl velký dřevěný kříž s malovanou siluetou Krista. V listopadu 1697 ji nechal postavit obchodník Christoph Kreschel (Grössel) se svou ženou Elisabeth na zahradě nedalekého domu č.p. 693, odkud byla na jaře roku 2017 přestěhována na nynější místo a 28. října slavnostně požehnána.

Zrekonstruovaný hrázděný dům č.p. 215 v Žitavské ulici.

Grösselova kaple na rohu Žitavské a Nádražní ulice.

Z bývalého Azylu se dnes dochoval jen rekonstruovaný dům č.p. 67.

Asi 150 m jihovýchodně od kostela byl v ulici Generála Svobody barokní zámeček, označovaný jako Azyl, vystavěný na místě staršího panského domu Donínů z poloviny 14. století. Tvořily jej dvě rozlehlé patrové budovy s mansardovou střechou, doplněné na jižní straně dvěma menšími hospodářskými stavbami. Dvůr mezi nimi uzavírala zeď s bránou. Postaven byl na počátku 18. století a v roce 1723 v něm hraběnka Johanna Emerencie Gallasová nechala zřídit textilní manufakturu na výrobu sukna, bavlněných látek, punčoch a kanafasového zboží. Výroba se tu ale dlouho neudržela. V letech 1767-1818 byl v jedné z budov zřízen mandl na lněné plátno a část prostor sloužila od roku 1812 výrobě keramických džbánků na stáčenou libverdskou kyselku. V polovině 19. století už ale byly v obou budovách byty panských úředníků, kteří v nich žili až do roku 1896, kdy tu Ženský podpůrný spolek zřídil útulek pro děti továrních dělníků, zvaný Azyl. V letech 1919-1925 byla v části budovy zřízena česká menšinová škola. Dětský azyl byl zrušen až po obsazení pohraničí Německem v roce 1938.
Po 2. světové válce budovy sloužily k nejrůznějším účelům a nakonec zůstaly prázdné. Už v 80. letech 20. století byly zbořeny hospodářské stavby na jižní straně dvora a také obě hlavní budovy rychle chátraly. Teprve v roce 2001 byly zahájeny zajišťovací práce a severní dům č.p. 67, jehož východní průčelí zdobí pískovcový erb rodu Gallasů, byl zrekonstruován a přeměněn na byty. Druhá budova ale chátrala dál a po zřícení střechy v dubnu 2006 muselo být její staticky narušené patro strženo a zbytek domu byl ponechán osudu.

Městský park s obnovenou meteorologickou budkou.

Jižně od Azylu je městský park, upravený na místě bývalé Střelecké louky v letech 1919 - 1921. Již v roce 1908 byla horní část louky přeměněna na parčík, v němž byl vysazen císařský jubilejní dub s pískovcovým kamenem, připomínajícím 60. výročí panování císaře Františka Josefa I. Po roce 1918 musela být původní pamětní deska odstraněna a kámen pak připomínal zakladatele německého tělocvičného hnutí Friedricha Ludwiga Jahna. V červenci 1946 na něm byla umístěna deska, věnovaná řídícímu učiteli Josefu Jirešovi, umučenému roku 1942 v Osvětimi, ale v roce 1948 musela být i ta odstraněna a výklenek zůstal prázdný. Teprve roku 2009 v něm byl opět umístěn portrét císaře Františka Josefa I. od Miloslava Heřmánka, doplněný informační tabulkou. V červenci 1935 byl poblíž usazen další kámen, označovaný jako Hradní studánka, z něhož prýštila voda navrtaného pramene. Při výkopech ve 2. polovině 20. století byl ale přítok vody narušen a kámen je od té doby suchý. Na severozápadním okraji parku postavili členové Horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory v roce 1927 meteorologickou budku, která byla po válce zdevastována a její torzo bylo obnoveno a vybaveno novými přístroji až v  listopadu 2005, kdy byl celý park po rozsáhlé obnově opět slavnostně otevřen.

Pamětní kámen Františka Josefa I. v městském parku.

Socha sv. Josefa v Žitavské ulici.

Ve městě se dochovalo také několik drobných památek. Na konci Žitavské ulice naproti Lidovému domu je vysoký pískovcový sloup se sochou sv. Josefa, postavený roku 1761 zdejším farářem Josefem Tobiasem Schöpferem. Podle pověsti je v jeho okolí zakopaná truhla se zlatem, ukořistěným za napoleonských válek v roce 1813. Na levé straně Oldřichovské ulice za železničním mostem stojí bohatě zdobený podstavec s barokní sochou sv. Vavřince, věnovanou roku 1781 tkalcovským mistrem a městským radním Johannem Christophem Lorenzem. Na východním okraji Hrádku u silnice do Liberce stojí Zámecký kříž s malovanou siluetou Krista, a podobný kříž, zřízený roku 1800 Antonem Stumpem, je také u domu č.p. 231 ve Václavské ulici.

Kříž ve Václavské ulici.

Rybářský kámen.

Celní sloup na hraničním přechodu do Polska.

V zahradě u klubovny rybářů v Tovární ulici je umístěn Rybářský kámen z roku 1565, který stál až do září 1977 na státní hranici s Německem, kde kdysi vymezoval rybářský revír na Bílém potoce. Stejný kámen dnes stojí také na návsi v sousední Hartavě. Povodeň z roku 2010 připomíná velký kámen za silničním mostem do Donína. Na hraničním přechodu do Polska po pravé straně silnice stojí jednoduchý kamenný sloup z 19. století, připomínající rakousko-německou dohodu o clech.
Silnice, vedoucí ze severozápadního okraje města k hraničnímu přechodu do Polska a Žitavy, je lemovaná asi 1,7 km dlouhou alejí červených dubů, zachycenou už na mapách z 60. let 18. století. Její pokračování do Žitavy pochází asi z počátku 20. století. Další dubové stromořadí je u bývalé továrny Praga v Loučné.

Silnice do Žitavy je vroubená dlouhou alejí červených dubů.

Na začátek

Rodáci a osobnosti

V Hrádku se narodil dnes již téměř zapomenutý tenorista Josef Alois Mittig (1754-1803) a historik filosofie a náboženství Eduard Winter (1896-1982). Významnými umělci byli bratři Schwarzové z Dolního Sedla a uznávanou osobností byl také západočeský rodák a ředitel zdejší české Masarykovy školy Josef Suchý (1892-1964).

Na začátek

Zajímavosti v okolí

Hrádek nad Nisou tvoří prakticky souvislé osídlení s osadami Donín a Loučná na levém břehu Nisy. Západně od něj leží rekreační jezero Kristýna, v jehož blízkosti se na řece Nise nachází česko-německo-polské Trojmezí. Na německé straně hranice jsou osady Hartau a Eichgraben, patřící k Žitavě, zatímco v polském výběžku leží vsi Porajów a Sieniawka. Severně od Hrádku je státní hranici rozdělená vesnice Oldřichov na Hranicích - Kopaczów. V údolí Nisy jihovýchodně od Hrádku leží Chotyně, nad níž je na svahu Dolní Suchá a dále proti proudu Bílý Kostel nad Nisou. Nad Chotyní je osada Grabštejn se stejnojmenným zámkem a dále k severu leží hrádecké osady Václavice a Uhelná.
Na svazích hřbetu Lužických hor jihozápadně od města jsou osady Dolní a Horní Sedlo, jimiž prochází silnice do Rynoltic. Dominantou hřebene nad oběma osadami je vyhlídková Popova skála a sousední Sedlecký Špičák se starými pískovcovými lomy. Pod nimi je hraniční údolí Bílého potoka, jehož německou stranu tvoří vrchy Mühlsteinberg a Strassberg se skalními útvary Fuchskanzel, Uhusteine a se zříceninou hradu Karlsfriedu. Ten kdysi chránil starou obchodní cestu, vedoucí údolím mezi Strassbergem a Heidebergem ze Žitavy přes Lückendorf do Jablonného v Podještědí. Na jihovýchodní straně Popovy skály je Krásný důl, stoupající od konce Dolního Sedla mezi lesnatým hřbetem Popovy skály s Podkovou a jižně ležícími Hřebeny s Rollebergem a Černým vrchem až k Tobiášově borovici u staré Hraniční cesty pod Loupežnickým vrchem. Na svazích Hřebenů jsou horolezecky hojně navštěvované Horní a Vraní skály. Jihovýchodním směrem se od Horního Sedla táhne až k Jítravskému sedlu hřbet Ostrého s Vysokou, z jehož temene vyčnívají skalnaté Kozí hřbety. Na jeho jižním úpatí poblíž Jítravy jsou zajímavé Bílé kameny.

Hrádek nad Nisou na mapy.cz: https://mapy.cz/s/3pZXW

Na začátek

Další informace

• Historické obrázky Hrádku nad Nisou
• Požehnání repliky morového sloupu v Hrádku nad Nisou
• Možnosti ubytování v Hrádku nad Nisou

• Oficiální stránky Hrádku nad Nisou