Lindava

Lindava je protáhlá, téměř 4 km dlouhá ves, ležící v širokém údolí Svitávky pod Kunraticemi u Cvikova, asi 4 km východně od Sloupu a 3,5 km jihovýchodně od Cvikova, jehož je dnes součástí.

Historie

Návrší s kostelem sv. Petra a Pavla, v popředí je bývalá rychta.

O založení vsi nemáme žádné zprávy, ale pravděpodobně k němu došlo nejpozději na počátku 14. století. Poprvé se připomíná jako součást milštejnského panství Berků z Dubé v roce 1362, a její jméno "Lindawa - Lindenau" označovalo lučinu nebo háj s lipami.
Původní vesnice byla pravděpodobně za husitských válek v letech 1419-1436 z větší části zničena a teprve později znovu vystavěna. Kolem poloviny 15. století Lindavu získali Jan a Friedmann, synové loupeživého rytíře Mikeše Pancíře ze Smojna, kteří ji připojili ke sloupskému panství. Od nich Sloupsko nakrátko získal Vilém z Illburka, ale již 4. ledna 1471 se Lindava s celým panstvím opět dostala do držení Berků z Dubé a Lipé.

Lindava neležela na žádné z významných obchodních cest, čehož prý 28. dubna 1577 využil i císař Rudolf II., když tudy po vedlejších cestách unikal před morem z Prahy do Žitavy.
O správu obce se od počátku staral dědičný rychtář, doložený poprvé roku 1590, kdy jím byl Otto Simon. Rychta se nacházela v hospodářství č.p. 266 pod kostelem. Roku 1603 ji majitel panství Adam Berka z Dubé prodal Hansi Böhmovi, v jehož rodině se pak rychtářský úřad dědil až do roku 1799. V roce 1603 byl v Lindavě také přísežný soud, sestávající z rychtáře a dvanácti přísedících. Rozsudky soudu se po potvrzení vrchností vykonávaly na Šibeničním vrchu pod Ortelem.

Bývalá rychta uprostřed osady pod kostelem.

V majetku Berků z Dubé zůstalo sloupské panství až do smrti Adama Berky 13. července 1607, jehož vdova Anna se o dva roky později znovu provdala za Jana Abrahama ze Salhausenu. Roku 1617 panství převzal Janův bratr Volf, který byl ale 3. listopadu 1622 za svou účast ve stavovském povstání odsouzen ke ztrátě majetku, a v květnu 1623 koupil zkonfiskované sloupské panství Zdeněk Lev Libštejnský z Kolovrat. Za třicetileté války (1618-1648) krajem několikrát protahovala rakouská i cizí vojska, ale Lindava byla patrně ušetřena většího ničení, protože roku 1648 v ní byly pouze tři pusté usedlosti. To však již panství držel Zdeňkův syn Václav František, který je převzal po otcově smrti roku 1640. V roce 1654 koupila Sloupsko Václavova nevlastní matka, hraběnka Kateřina z Vrtby, podruhé provdaná za Jiřího Petra Kokořovce z Kokořova. V Lindavě bylo tehdy 76 usedlostí. Jejich obyvatelé se živili hlavně zemědělstvím, pěstováním dobytka, předením a obchodováním s obilím.
V roce 1679 panství převzal Ferdinand Hroznata z Kokořova, jehož nástup poznamenaly nepříznivé události. Hned následujícího roku postihla celé severní Čechy morová epidemie a vzápětí po ní vypuklo velké selské povstání. Na Sloupsku se ale příliš nerozšířilo, protože na rozvážnou paní Kateřinu a jejího syna nebylo mnoho stížností.
Za Ferdinanda Hroznaty byla roku 1702 v Lindavě dokončena stavba nového kostela, podléhajícího faře ve Cvikově. Zřízení samostatné fary se zdejší obyvatelé dočkali až o 20 let později.

V roce 1710 koupil sloupské panství od Kokořovců hrabě Václav Norbert Oktavián Kinský, který tehdy mimo jiné vlastnil i sousední českokamenické panství. Obec se v té době rychle rozrůstala a roku 1713 dosáhla již tisíce obyvatel. Žilo zde 49 sedláků, 68 zahradníků, ale také 30 řemeslníků. Toho roku okolí znovu postihl mor, jemuž v Lindavě podlehlo 6 lidí.

V roce 1726 se ujal správy sloupského panství hrabě Josef Jan Maxmilián Kinský, který svými hospodářskými reformami významně pozvedl úroveň celého kraje. Zrušil nevýnosné panské dvory, na jejich pozemcích založil několik nových vsí a na celém panství podporoval rozvoj řemesel. Značná část obyvatel Lindavy se živila domáckým tkaním lněného plátna. Hrabě Kinský je skupoval a dále s ním obchodoval. Roku 1756 tu zřídil také bělidlo příze a o rok později bělidlo plátna. Roku 1787 bylo v obci již 26 bělidel, která dohromady zaměstnávala asi 200 lidí. Brzy se rozšířilo i zpracování bavlny. Zdejší plátno a bavlněné látky se vyvážely do Anglie, Španělska, Německa a Itálie.

Budova bývalé Velenické zrcadlárny v údolí Svitávky.

Hrabě Kinský ale nezůstal jen u textilní výroby a v roce 1750 se rozhodl vybudovat na panství továrny na výrobu zrcadel. Z Norimberka proto povolal odborníky, otce a syna Christiana a Antona Stöhra, kteří v Lindavě vystavěli dvě továrny na zrcadla. První z nich byla postavena v letech 1756-1760 na pozemcích statku č.p. 193 v dolní části vsi. Byla vybavena čtyřmi leštícími stoly a její součástí byl také foliový hamr, sádrový mlýn a dílny na výrobu rámů. Voda pro pohon továrny se ze Svitávky přiváděla tzv. "Brusným náhonem", který byl v některých úsecích zakrytý kamennou klenbou. Druhá továrna, označovaná jako Velenická, byla postavena v roce 1767 v údolí Svitávky mezi Svitavou a Velenicemi. Původně patřila do katastru Svitavy, ale po úpravě katastrální hranice v roce 1842 připadla k Lindavě. V této továrně bylo osm leštících stolů, poháněných důmyslně postaveným strojem na vodní pohon. Stavba jezu a zčásti ve skále vytesaného náhonu byla třikrát dražší, než celá tovární budova se stroji na broušení a leštění. Obě zrcadlárny tehdy zaměstnávaly 132 osob a mimoto ještě řadu řezbářů, pozlacovačů a umělců. Vyráběly se zde nejrůznější typy od velkých zrcadel v přepychových umělecky vyřezávaných rámech až po malá kapesní zrcátka. Továrny se těšily velkému věhlasu a jejich výrobky prý patřily krásou i čistotou k nejlepším v celé Rakousko-uherské monarchii. Více než polovina zrcadel se vyvážela téměř do všech zemí Evropy a některé zásilky směřovaly i do jižní a severní Ameriky.

Přestože Sloupsko prožívalo za Josefa Maxmiliána Kinského nebývalý hospodářský rozkvět, i tuto dobu poznamenaly války. Za sedmileté války 3. července 1757 zpustošilo asi 6000 protahujících Prusů pole mezi Lindavou a Ortelem. V obci tehdy panoval strach a sedláci s koňmi a dobytkem se ukryli v okolních lesích. Dne 15. července se u Lindavy střetly rakouské oddíly s Prusy, ustupujícími po prohrané bitvě u Kolína směrem na Rumburk. Obci se nevyhnula ani tzv. bramborová válka roku 1778. Ještě před jejím vypuknutím prý budoucí císař Josef II vystoupil na Brništský vrch, aby se orientoval v okolní krajině. Když pak 1. srpna do Lindavy vtrhli Prusové, zrekvírovali zde obilí a svými požadavky údajně způsobili obyvatelům mnoho starostí. Následujícího dne se u Brništského vrchu střetli s rakouskými vojáky. V září 1779 Josef II. znovu navštívil severní Čechy, aby se přesvědčil o okolnostech pruského vpádu a o způsobených škodách.
O půl roku později, v dubnu 1780, hrabě Josef Jan Maxmilián Kinský zemřel, a sloupské panství po něm převzal prasynovec Filip Josef Kinský. Lindava tehdy byla bohatou obcí s více než 200 domy, ve kterých žilo 1210 obyvatel.

Za Napoleonských válek byla Lindava roku 1813 obsazena rakouskými husary. Ti se 26. srpna střetli na polích směrem ke Cvikovu s polskými hulány knížete Poniatowského. Obci se nevyhnuly ani nemoci. Roku 1832 si epidemie cholery v Lindavě vyžádala přes 100 obětí, v roce 1850 zde na choleru zemřelo asi 40 lidí.

Již v 18. století, nebo ještě dříve se východně od Lindavy údajně těžila železná ruda. Zpracovávala se v hamru, stávajícím nedaleko odbočky silnice do Brniště. Těžba ale moc nevynášela a štoly proto byly brzo opuštěny. Zaniklým dolům severovýchodně od obce se dlouho potom říkalo "Kuxloch" a ještě koncem 19. století prý byla patrná stará štola na Věnečku. Na místě starého hamru byl později postaven obilní mlýn, který vyhořel roku 1889.

Obecní domy se školou.

V 1. polovině 19. století v obci vznikaly další textilní továrny, barvírny, tkalcovny a kartounky, v nichž se potiskovalo bavlněné plátno. Textilní výroba se ale mimoto ve velké míře provozovala i podomácku. Kolem roku 1827 bylo v Lindavě dvanáct bělidel na přízi, nitě a kartoun, dvě barevny na modro, několik bareven manšestru a kartounová valcha. K významnějším textilním továrnám patřila privilegovaná Schlegelova kartounka a roku 1804 zřízená tiskárna kartounů Ignaze Langera s barevnou na modro a olejovým lisem. Její majitel ale později pochybenými spekulacemi značně zchudl a v roce 1877 musel výrobu zastavit. Budovu tiskárny pak koupila obec a přestavěla ji na školu.
Nejvýznamnějším podnikem v Lindavě byla Grohmannova barevna, postavená v letech 1847-1848 na pozemcích bývalého vrchnostenského bělidla plátna u silnice do Cvikova. Jejím zakladatelem byl Karl Grohmann z Krásné Lípy, který roku 1832 vstoupil do barevny Ignaze Martina v Martinově údolí a po smrti majitele ji převzal do nájmu. Nová továrna v Lindavě začala pracovat 3. května 1849. Bavlněná příze se v ní barvila tureckou červení a po rozšíření v roce 1866 i dalšími barvami. V roce 1872 zaměstnávala asi 90 lidí. O dva roky později továrnu převzal syn Johann Grohmann, který přestavěl barevnu tureckou červení na parní provoz a v roce 1894 k továrně přistavěl ještě druhou pestrou barevnu. Zakoupil také staré budovy v Martinově Údolí a roku 1879 v nich zřídil bělidlo bavlněné příze s parním provozem.

Ve 2. polovině 19. století se rozšířila také výroba zrcadel. V roce 1854 byla v údolí Svitávky směrem k Velenicím postavena nová brusírna, zvaná Rabštejn, do níž byla voda přivedena tunelem, proraženým mohutným skalním masivem. V roce 1875 byla přestavěna sousední Velenická zrcadlárna a o rok později vznikla v horní části Lindavy čtvrtá brusírna, poháněná vodou, přiváděnou tunelem od Kunratic. Všechny zrcadlárny tehdy patřily hraběti Kinskému ze Sloupu, který je 1. října 1898 pronajal "Prvnímu sloupskému sdružení pro výrobu rámů", vytvořenému zaměstnanci brusíren pod vedením Wilhelma Pohla a Adalberta Klimenta. Hrabě Kinský si ale ponechal dohled nad činností tohoto sdružení.

V roce 1869 dosáhla Lindava nejvyššího počtu 2428 obyvatel, ale do konce století se jejich počet výrazně snížil. V roce 1900 měla Lindava 317 domů, v nichž žilo 1524 obyvatel. Většinou se zabývali zemědělstvím a pěstováním dobytka, ale bylo tu také hodně továrních dělníků, domácích tkalců, řemeslníků a drobných obchodníků. V říjnu 1905 se Lindava dočkala železničního spojení, když byla 7. října dokončena stavba místní dráhy z Jablonného do Cvikova. Nádraží leželo na severním konci obce u Grohmannovy továrny.

Roku 1920 měla obec 1238 téměř výhradně německých obyvatel. Přesto zde byla v roce 1929 otevřena česká menšinová škola, do níž chodilo 7 dětí, jejichž rodičům byla nabídnuta určitá hospodářská zvýhodnění.
Z průmyslových podniků měly stále velký význam brusírny zrcadel. Postupně jim však vyrostla konkurence doma i v zahraničí, takže odbyt nákladných výrobků klesal. Družstvo brusičů provozovalo zrcadlárny v Lindavě a Sloupu až do roku 1912, kdy byly nakrátko pronajaty firmě John Breuer, ale již v říjnu 1913 je hrabě August Kinský prodal sklářskému obchodníkovi Mayovi z Práchně. Nejstarší brusírnu v dolní části Lindavy získala v roce 1918 firma Eckert a Heidrich, která v ní až do roku 1945 vyráběla různé cementové zboží, umělý kámen a kostní moučku. Továrny na zrcadla v údolí Svitávky mezi Svitavou a Velenicemi pracovaly až do hospodářské krize ve 30. letech, zatímco v poslední továrně na horním konci vsi vyráběla sloupská firma John po zrušení výroby zrcadel ještě nějaký čas dřevitou vlnu, ale nakonec zůstala továrna prázdná.

Budova bývalého rekreačního domova pro děti.

Na místě vyhořelého mlýna poblíž odbočky do Brniště vznikla ještě před koncem 19. století přádelna bavlny Simon & Elstner, kterou později koupil Karl Wähner a vyráběl v ní papír a lepenku. Hlubutschekova rodina zde pak zřídila mechanickou tkalcovnu a od ní továrnu získala firma Fiedler & Co. Tato firma provozovala také vlastní elektrárnu. Obec s ní proto na podzim 1920 uzavřela smlouvu o dodávkách elektřiny do vesnice a založila Světelné družstvo, které elektrárnu v roce 1924 převzalo jako obecní zařízení.
V roce 1895 postavil Ernst Humborg v dolní části Lindavy barevnu příze tureckou červení s parním provozem. Jeho vnuk Oskar ji v roce 1933 prodal firmě Rautenstrauch z Jablonného. V bývalé Schlegelově továrně na potiskování plátna a bavlněného zboží, zrušené roku 1908, zřídil v roce 1920 Erwin Paur z Arnultovic výrobnu likérů a rumu, a o 6 let později přešly některé budovy na Gustava Pulleze, který v nich vyráběl nábytek. Hlavní budovy č.p. 208 a 210 v roce 1926 odkoupila obec Střekov a s podporou světoznámé ústecké firmy Georga Schichta je přestavěla na rekreační domov pro děti.
Hospodářská krize ve 30. letech těžce postihla všechny zdejší továrny a v červenci 1931 zastavila výrobu i nejvýznamnější z nich, Grohmannova barevna.

Těsně před válkou v roce 1939 měla Lindava více než 300 domů, v nichž žilo 1149 obyvatel. V létě toho roku byl v obci vybudován tábor říšské pracovní služby (RAD), jehož obyvatelé měli pracovat na regulaci Svitávky, která se každoročně vylévala z koryta a občas napáchala větší škody. K zahájení prací už ale nedošlo, protože nedlouho po vypuknutí 2. světové války bylo zdejší oddělení RAD převeleno k aktivní vojenské službě. Komplex budov dětského domova obce Střekov sloužil za války jako ubytovna ženské pracovní služby, opuštěné tovární budovy se využívaly k ubytování uprchlíků, přesídlenců a válečných zajatců. Na podzim roku 1944 byla bývalá Velenická zrcadlárna spolu s přilehlými podzemními prostorami v údolí Svitávky narychlo upravena pro výrobu rychlopalných leteckých děl brémského koncernu Weser.

Sklářská huť firmy Ajeto v dolní části osady.

Po válce musela většina původních německých obyvatel obec opustit a do jejich domů se začali stěhovat noví osídlenci z vnitrozemí Čech. V roce 1947 měla obec již jen 602 obyvatel, takže řada domů zůstala opuštěných, postupně zchátrala a více než stovka jich byla později zbořena. Mezi nimi byla i většina velkých hostinců a továren, s výjimkou domova dětí, střihárny sametu v dolní části vsi a zrcadláren v údolí Svitávky. Některé opuštěné domy se zachovaly jen díky tomu, že byly v 60. a 70. letech upraveny na letní byty.
V roce 1950 byl v obci založen státní statek, ostatní živnosti byly z větší části zrušeny. Koncem května 1973 byl kvůli stavbě nové silnice u Svoru zrušen také osobní provoz na zdejší železniční trati.
Se zhoršujícími se podmínkami v obci obyvatelé postupně odcházeli do okolních měst. Již roku 1960 byla proto s Lindavou sloučena sousední Svitava a od 1. ledna 1981 byly obě osady připojeny ke Cvikovu, jehož součástí jsou dosud.

Teprve po roce 1989 se snad začalo blýskat na lepší časy. Dne 28.10.1994 byla v opuštěné budově bývalé střihárny sametu bratří Richterů, stojící u silnice do Sloupu otevřena nová sklářská huť pro výrobu uměleckého skla společnosti Ajeto. Založili ji absolventi sklářské průmyslové školy v Novém Boru Libor Fafala a Petr Novotný, výtvarný profil této prestižní sklářské hutě udává její umělecký ředitel, významný architekt a designér Bořek Šípek. Díky výtvarnému zpracování svých výrobků je sklárna Ajeto dobře známá i v zahraničí.

Na začátek

Památky a zajímavosti

Barokní kostel sv. Petra a Pavla.

Na mírném návrší v severozápadní části osady stojí barokní kostel sv. Petra a Pavla, postavený v letech 1699-1702 vedle staršího dřevěného kostelíka, pocházejícího snad již z doby kolem roku 1500. Nový kostel byl vysvěcen 29. června 1702 děkanem Gottfriedem Grigerem z Frýdlantu a patřil jako filiální ke Cvikovu až do roku 1722, kdy byla v Lindavě zřízena samostatná farnost. Nový kostel byl původně bez věže a jako zvonice proto sloužila stará dřevěná věž, ponechaná z původního kostela. V září 1714 byla na novém kostele postavena malá věžička pro zvony, která existovala více než 100 let. Stará dřevěná věž, využívaná také jako pohřební kaple, byla snesena teprve roku 1859, kdy byla ke kostelu přistavěna nová 30 metrů vysoká kamenná věž.
Kostel tvoří jednolodní obdélná stavba s trojboce ukončeným presbytářem a hranolovou věží na severní straně, k níž byla roku 1851 na západní straně přistavěna obdélná předsíňka. Roku 1901 byl interiér kostela restaurován a klenby lodi i presbytáře byly vyzdobeny pseudobarokními štukovými dekoracemi.

Interiér kostela sv. Petra a Pavla.

Kostel měl 4 oltáře a byl bohatě vyzdoben umělecky cennými sochami a obrazy. Pseudobarokní hlavní oltář z roku 1898 zdobí po stranách sochy sv. Jana a sv. Jakuba, nad oltářním obrazem sv. Petra a Pavla je znázorněna Nebeská královna se zeměkoulí, obklopená anděly. Na stěnách vedle oltáře jsou dvě velké sochy světců, na levé straně presbytáře je kazatelna a naproti ní bývala socha Sedmibolestné Matky Boží se skupinou andělů a symbolickou holubicí, létající kolem Oka Božího. Malovaná okna v presbytáři znázorňují sv. Vavřince, sv. Františku Římskou a sv. Jana Nepomuckého.
V rozšířené kostelní lodi stojí po stranách presbytáře dva oltáře sv. Josefa a Panny Marie, na levé straně kostelní lodi se dříve nacházel oltář Srdce Páně. Naproti němu je ve výklenku bývalého vchodu vestavěná zpovědnice a nad ní byl umístěn reliéf sv. Jana Nepomuckého. Barokní kamenná křtitelnice stojící vedle oltáře sv. Josefa je z 1. poloviny 18. století. Na bočních stěnách lodi se nacházejí polopostavy apoštolů z 18. století, znázorňující vlevo sv. Matyáše, sv. Šimona a sv. Matouše, vpravo pak sv. Filipa, sv. Ondřeje a sv. Tadeáše. Dále je zde socha sv. Antonína a naproti ní velký misijní kříž se sochami Matky Boží a sv. Jana.

Dřevěná empora v kostele sv. Petra a Pavla.

Dvoupatrovou dřevěnou emporu v zadní části kostela zdobí plastika Nejsvětější Trojice, přenesená sem kdysi z domu č.p. 187 v dolní části vsi. Varhany byly na horní empoře již v roce 1736, v pozdějších dobách byly ale dvakrát vyměněny. Současné varhany byly postaveny roku 1934 krnovskou firmou Rieger za peníze, věnované Emilií Niesigovou a rodinou významného ústeckého průmyslníka Johanna Georga Schichta. Poprvé zazněly o velikonočním pondělí 1. dubna 1934. Na stěnách pod emporou byly dříve umístěny obrazy Křížové cesty a v předsíni kostela byl pamětní obraz obětem první světové války.
Ve věži byly původně čtyři zvony, z nichž se však dodnes zachoval pouze velký zvon z roku 1419. Je nejstarším zvonem v litoměřické diecézi a možná i v celých Čechách. Váží 600 kg, je vysoký 91 cm a má průměr 1 m. Zbývající tři zvony byly za 1. světové války odevzdány na válečné účely a místo nich byl v roce 1918 zakoupen malý zvonek, který do té doby visel ve věžičce Velenické zrcadlárny. Věžní hodiny, zhotovené zámečnickým mistrem Josefem Proftem z Kvítkova kostelu věnoval roku 1860 lindavský starosta a továrník Karl Grohmann.

Chátrající budova bývalé fary.

Hřbitov u kostela je doložen již před rokem 1714. Roku 1772 byl rozšířen a v roce 1854 byla na jeho jižní straně postavena nová brána. V její blízkosti se také nachází malá kamenná "kaple mrtvých", postavená v roce 1859 Josefem Hausmannem na místě bývalé dřevěné zvonice. Byly pod ní pohřbeny kosterní pozůstatky, uchovávané předtím v kostnici pod starou zvonicí. Roku 1876 byl hřbitov znovu rozšířen a ohrazen novou cihlovou zdí. Na severozápadě k němu přiléhá nový hřbitov z roku 1929, na němž je upraven kněžský hrob se jmény všech lindavských farářů.
Na východní straně kostela je hrobka Grohmannovy rodiny, kterou zdobí mramorová socha Krista s křížem a pozoruhodná pískovcová plastika Anděla míru, obě vytesané drážďanským sochařem Franzem Schwarzem. Ve 20. letech byla vedle nich postavena ještě mramorová socha ženy sypající květiny od teplického sochaře Josefa Seicheho. V sousedství stojí velký dřevěný misijní kříž na kamenném podstavci z roku 1904.

U kostela stála fara s hospodářským dvorem, postavená na náklady vrchnosti v roce 1722, kdy byla v Lindavě zřízena samostatná farnost. Mohutná patrová budova se stájemi a stodolou byla později několikrát přestavována. Na východní straně je k ní přistavěna veranda, jejíž přízemí bylo upraveno jako skleník. Dodnes se z farního dvora dochovala pouze chátrající hlavní budova. Pozoruhodný renesanční křídlový oltář, vytvořený pravděpodobně na počátku 16. století neznámým řezbářem z okruhu mistrů z Pirny, byl v 50. letech 20. století z fary převezen do Vlastivědného muzea v České Lípě, kde je nyní vystaven v historické expozici.
V bývalém farním dvoře je barokní socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1740. Její pískovcový podstavec zdobí reliéfy ze života světce. Socha původně stála u hřbitovní brány před farou, odkud byla roku 1930 přenesena na dnešní místo.

Památkově chráněný dům čp. 8 poblíž kostela.

V osadě se dodnes dochovala řada původních vesnických lidových domů lužického typu s typickou podstávkou a roubeným patrem. Některé z nich mají i kamenné vstupní portály a břidlicí obložené štíty. U silnice pod kostelem stojí bývalá rychta č.p. 266 s roubeným patrem a dlouhou podélnou pavlačí. V jejím sousedství byl 24. července 1924 slavnostně odhalen pomník obětem 1. světové války, zničený po skončení války v roce 1945. Naproti němu u potoka dosud stojí velký neopracovaný balvan se stopami po osazení pamětní desky, postavený 29. července 1928 místním tělocvičným spolkem v upomínku 150. výročí narození zakladatele německého tělocvičného hnutí Friedricha Ludwiga Jahna.

Patrový dům čp. 5 s podstávkou.

Z dalších lidových staveb si zaslouží pozornost například pod kostelem stojící dům č.p. 5 s podstávkou, roubeným patrem a kamenným vstupním portálem, nedaleko od něj je další patrový dům č.p. 8 se zdobeným vstupním portálem, v přední části roubený, vzadu zděný s dřevěnou pavlačí nad zděnou částí přízemí. Zajímavé jsou také domy č.p. 183, č.p. 224 a řada dalších. Na stěně domu č.p. 198 v dolní části vsi je velký dřevěný kříž, pěkný je také nově opravený dům č.p. 128 s dřevěnou pavlačí ve štítové zdi.
Ze zděných domů je pozoruhodný zejména statek č.p. 115 u staré cesty na východním okraji osady, nebo později upravovaná velká patrová budova bývalého dětského rekreačního domova č.p. 210 s mansardovou střechou, klenutými prostorami v přízemí a kamenným vstupním portálem s klasicistním ornamentem a letopočtem 1804. Zajímavá je i velká patrová budova Lorenzova mlýna u staré cesty v horní části osady, k níž byla voda přiváděna náhonem, zčásti vytesaným ve skále. V zahradě mlýna stojí kříž, postavený roku 1825 mlynářem Antonem Huderem.

Pěkně opravený statek čp. 115.

Bývalý Lorenzův mlýn.

K pozoruhodným stavbám patří také bývalé zrcadlárny v údolí Svitávky mezi Svitavou a Velenicemi. Voda pro jejich pohon byla přiváděna ve skále vytesanými tunely a v jejich okolí jsou dodnes rozsáhlé podzemní prostory, vytvořené těžbou písku, používaného k broušení zrcadel.

V Lindavě bylo dříve okolo 30 cestních křížů, z nichž mnohé byly ale po 2. světové válce zničeny. Asi nejnápadnější je velký kamenný Grohmannův kříž, postavený 8. září roku 1862 továrníkem Karlem Grohmannem v polích u bývalé silničky do Cvikova. Je od něj pěkný výhled do okolní krajiny. Zajímavý kříž je také u bývalého statku č.p. 19 v horní části vsi. Jeho kamenný podstavec zdobí reliéf klečícího Ježíše s andělem na nebesích a postranní reliéfy sepnutých snopů; nápis na čelní straně říká, že kříž nechala v roce 1833 postavit vdova Theresia Schlegelová a její děti.
U staré vesnické cesty poblíž silnice do Brniště stojí Ritschelův kříž z roku 1928, postavený Josefem Ritschelem na místě staršího dřevěného kříže, a Riegertův kříž, postavený roku 1825 Wenzelem Wendlerem a v roce 1997 pěkně obnovený místními chalupáři. Asi 300 m severozápadně od hřbitova stával u bývalé farské cesty Böhmův kříž z roku 1894, z něhož se dodnes dochoval jen vysoký kamenný podstavec s malou nikou. V jeho okolí byly ještě ve 20. letech 20. století dva staré pískovcové švédské kříže, pocházející prý ze třicetileté války.

Riegertův kříž u staré vesnické cesty.

Kříž u statku čp. 19 v horní části vsi.

Na začátek

Rodáci a osobnosti

Nejvýznamnějším zdejším rodákem byl filosof a theolog Anton Günther (1783-1863), jehož životním cílem bylo založení nové filozofie, která by sloužila k ochraně křesťanské víry a  odolávala moderní kritice. Jeho díla vzbudila velkou pozornost ve filozofických kruzích, ale nenašla pochopení u církve. Jejímu rozsudku se roku 1857 s těžkým srdcem poddal.
Lindava je také rodištěm několika hudebníků z rodiny Strohbachů, z nichž nejznámější Johann Josef Strohbach se ale narodil v sousední Svitavě. Z Lindavy pocházel basista Nikolaus Strohbach, varhaník Wenzel Strohbach (+1766), basista a fagotista Anton Strohbach (1708-1757) a trombonista Christian Strohbach. Jeho bratr Georg Johann Strohbach (+1753) působil v Praze jako vynikající basový zpěvák a saský kurfiřt ho chtěl dokonce získat pro drážďanský orchestr. K významným hudebníkům patřil také Josef Sommer (kolem 1785-1873), který byl zároveň skladatelem, v 19. století byli v Lindavě známí kapelníci Gustav Ackermann a Josef Bredschneider.
Z Lindavy pocházel také sochař Adolf Henke (*1864), který žil v Praze a specializoval se na reliéfní portréty, zdobící řadu světových muzeí. Sochař a řezbář Franz Puhl (1826-1904), se usadil ve Sloupu, kde tvořil sochy pro četné kostely v severních Čechách. Světský kněz Josef Nittel (1823-1893) se významně zasloužil o přírodovědecké prozkoumání zdejšího kraje, Pachomius Kreybich (1747-1805) jako kronikář Augustiniánského řádu u sv. Tomáše v Praze sepsal cennou latinskou kroniku tohoto řádu.
O rozkvět Lindavy se významně zasloužil továrník Karl Grohmann (+1874), narozený v Krásné Lípě, který byl v letech 1850-1858 starostou Lindavy. Dalším významným starostou byl v letech 1880-1904 Wilhelm Niesig (1848-1904).

Zimní pohled na kostel sv. Petra a Pavla.

Na začátek

Zajímavosti v okolí

Krajině v okolí Lindavy dominuje na západní straně výrazná hora Ortel, po jejímž úpatí vede silnice do nedalekého letoviska Sloup, známého především díky skalní poustevně a koupališti u Radvaneckého rybníka. V okolí Sloupu je ale také řada zajímavých skal, roklí a jeskyní, ukrytých v lesích pod Šišákem, Slavíčkem a Tisovým vrchem. Nejznámější z nich je Modlivý důl u Svojkova, vyhlídka Na Stráži a Samuelova jeskyně. Na jihu s Lindavou těsně sousedí Svitava, k níž patří také osada Záhořín, ukrytá v lesích na úpatí Tisového vrchu při silnici do Svojkova. Východně od Svitavy je Velenické údolí s rozsáhlými umělými jeskyněmi, vytvořenými těžbou písku pro zdejší brusírny zrcadel. Na jižní straně údolí je v okolí vrchu Spáleniska mezi Svitavou a Velenicemi zalesněná náhorní plošina, na kejíchž okrajových výběžcích se dochovaly nepatrné zbytky hrádku Vejrova a Velenického hrádku. Z lesů a polí východně od Lindavy vyčnívá Brnišťský vrch s nevelkým návrším Věnečku, na severovýchodě poblíž Kunratic u Cvikova vystupuje nad údolí Svitávky Kovářský vrch, na jehož úpatí je Skála smrti s vytesaným výjevem z místní pověsti. Severozápadně od Lindavy leží městečko Cvikov, jehož okolí dominuje Zelený vrch se Schillerovou vyhlídkou. Na jeho západní straně je nižší Křížový vrch a od blízké osady Drnovec vybíhá k jihu nevelký hřbítek Dutého kamene s pozoruhodnými skalami.

Lindava na mapy.cz: https://mapy.cz/s/3qdms

Na začátek

Další informace

• historické pohlednice Lindavy
• Vybrané drobné památky na území obce
• Možnosti ubytování ve Cvikově