Juliovka

Domky u silnice do Krompachu.

Juliovka je malá rekreační osada, ležící asi 1,5 km severně od Mařenic při silnici do Dolní Světlé u odbočky do Krompachu. V prostoru osady se stýkají hranice katastrů všech tří vesnic, ale ke Krompachu, jehož je Juliovka součástí, patří jen domy na levém břehu Svitávky. Stavení na pravém břehu potoka už náleží k Mařenicím.
Zřejmě již v roce 1391 stál na Svitávce pod Krompachem panský mlýn, který je poprvé písemně doložen až v urbáři zákupského panství z roku 1560. Při prodeji panství v roce 1612 už ale zmiňován není, patrně proto, že tehdy patřil k hutnímu statku sklárny v Krompachu. Mlýn, nazývaný později podle sousedního rybníka Teichmühle (= Rybniční mlýn), stál pod skalní stěnou na západním úpatí Sovího vrchu.
V roce 1687 nechal tehdejší majitel zákupského panství vévoda Julius Franz Sasko-Lauenburský nedaleko mlýna vybudovat sklářskou huť, u níž vznikla malá osada, pojmenovaná po něm Juliovka. Je pravděpodobné, že mlýn byl i v tomto případě využit pro potřeby hutě a mohla v něm být i stoupa na drcení křemene, zmiňovaná roku 1688. Zajímavé je, že z hutě v Juliovce pochází první skleněné lustry, vyrobené na sever od Itálie, a že tu byl jako v jedné z prvních hutí utaven český křišťál. Zřejmě se tu pokoušeli utavit i rubínové sklo barvené zlatem, ale není bohužel doloženo, zda se to podařilo přímo v Juliovce, nebo v menší vévodově sklářské huti v Zákupech. Po Juliově smrti v roce 1689 tu ale sklářská výroba upadala a huť zřejmě nejpozději začátkem 18. století zanikla.

Jako osada je Juliovka poprvé zmiňována roku 1706, kdy Wentzel Kreibich postavil na Krompašském potoce nový mlýn č.p. 6. V roce 1852 se Juliovka stala součástí Krompachu a o 30 let později měla 26 domů a 125 obyvatel. Do roku 1920 se ale počet obyvatel snížil na 79.
Starší mlýn Teichmühle byl jako družstevní mlýn v provozu ještě na počátku 20. století, ale 8. května 1906 zcela vyhořel. Zničenou budovu pak koupil Alfred Winkler z Mařenic, který ji přestavěl na přádelnu a mezi silnicí a skálou vybudoval mechanickou tkalcovnu. Kousek pod továrnou stála ještě stará úschovna kočárů a saní bývalého zákupského panství, která byla využita pro umístění parních strojů, protože vodní síla už pro pohon všech zařízení nestačila. V roce 1928 tu byly kromě 7 tkalcovských stavů ještě stroje na výrobu nití a punčoch. Za 2. světové války se v továrně vyráběly součástky pro armádu a odbojová skupina Waltera Hoffmanna z Kunratic v ní proto v roce 1944 způsobila požár. Z továrny pak zůstala jen ruina, která tu stála ještě v 50. letech a později byla stržena.
Ve mlýně č.p. 6 provozoval Karl Suske po 1. světové válce niťárnu, rozšířenou v roce 1920 o mechanickou tkalcovnu. O 10 let později už ale vodní kolo nefungovalo a tkalcovna zřejmě zanikla. Po válce byla nevyužitá budova snesena a dnes na jejím místě stojí nový dům.

Nejvýraznější budovou v osadě je bývalý Knoblochův hostinec.

Akvadukt, který v minulosti přiváděl vodu do Knoblochova hostince.

Dominantou osady je bývalý Knoblochův hostinec č.p. 15 stojící na křižovatce, jehož dvoukřídlá patrová část má na průčelí letopočet 1906. Dříve stál na jeho místě starý roubený hostinec U císaře Josefa II., pojmenovaný na paměť císařovy návštěvy 19. září 1779, o níž se vyprávěla známá lidová pověst. Po 1. světové válce tu byl hostinec s tanečním sálem, koloniálem a kinem, jehož majitel Ignaz Knobloch k němu v roce 1923 postavil vodní náhon s akvaduktem. Ten přiváděl vodu na Francisovu turbínu, zajišťující elektřinu pro osvětlení domu. Zařízení zřejmě sloužilo až do roku 1945 a část náhonu s chátrajícím železobetonovým akvaduktem na zděných pilířích je dodnes dobře patrná. Také dům, na jehož průčelí je malá plastika od Josefa Fojtíka ze 70. let 20. století, dnes pomalu chátrá.

Budova bývalé české školy.

Asi o 100 m dál směrem ke Krompachu stojí pěkně udržovaný dům č.p. 26, v němž byla za první republiky otevřena česká obecná škola, která sloužila dětem z Mařenic, Krompachu a Světlé až do obsazení pohraničí v říjnu 1938. Po 2. světové válce byli němečtí obyvatelé vsi nuceně vysídleni a místo nich sem přicházeli noví čeští osídlenci. V srpnu 1949 bylo v prostoru bývalé sklárny pod Sovím vrchem otevřeno koupaliště, jehož stavbu zajistilo pražské Družstvo rodinné rekreace. Později ale koupaliště zpustlo a zůstala z něho jen neupravená vodní nádrž. Zaniklou sklářskou huť tu dodnes připomíná letopočet 1687 nad vstupem do místnosti vytesané ve skále.
Po připojení Dolní a Horní Světlé ke Krompachu roku 1960 se krompašský obecní úřad přestěhoval do bývalého Knoblochova hostince. K 31. prosinci 1972 měla Juliovka už jen 10 obyvatel a roku 1981 byla spolu s Krompachem, Horní a Dolní Světlou přičleněna k Mařenicím. Po změně politických poměrů se ale v roce 1990 Krompach s Valy a Juliovkou opět osamostatnil.

V domě č.p. 266 býval před válkou hostinec U Švýcarska.

Dřevěný rozcestník na křižovatce je dílem akademického sochaře Josefa Fojtíka.

V osadě se dochovalo několik pěkných roubených domů s podstávkou. Přímo naproti vyústění krompašské silnice stojí dům č.p. 266, patřící již k Mařenicím, v němž býval před válkou hostinec U Švýcarska s řeznictvím. Naproti němu stojí dřevěný rozcestník s vyřezávanými plastikami od akademického sochaře Josefa Fojtíka. U domku č.p. 11 po levé straně silnice do Krompachu je ve skále vytesaný výklenek s lidovým reliéfem Madony z 18. nebo 19. století a na skalní stěně za mařenickým domem č.p. 67 je dnes už značně zašlý reliéf Kalvárie.

Skalní výklenek s lidovým reliéfem Madony.

Reliéf Kalvárie za domem č.p. 67.

Vyhledávání

Juliovka

Další informace