Lužické hory
Česky Deutsch English Francais

Města a obce

Svitava

Střed osady s kaplí.

Svitava je nevelká osada, ležící asi 3 km východně od Sloupu a bezprostředně navazující na jižní okraj Lindavy. Rozkládá se v údolí při ústí Záhořínského potoka do Svitávky. Kdy a jak osada vznikla, není známo. Podle pověsti si první dva obyvatelé postavili své usedlosti na protilehlých stráních Ovčího vrchuŠišáku, ale už dávno předtím tu prý stál ovčín, který až do 2. světové války připomínaly pomístní názvy Ovčí vrch (Schafberg), Ovčí zeď (Schafmauer) a Ovčí most (Schafbrücke).
Již ve druhé polovině 15. století se tu údajně vybíralo od projíždějících kupců mýto, ale jako osada je Svitava v písemných pramenech poprvé uvedena až v roce 1525. Její tehdejší jméno "Zwitte" se odvozovalo od českého slova "svída" nebo "světlo". Ves patřila ke sloupskému panství a měla vlastního rychtáře. Nejstarším doloženým rychtářem byl v roce 1586 Merten Möller, ale rychtářský krečam se v obci uvádí až v roce 1639. O 50 let později hospodařilo ve Svitavě 6 sedláků a 10 zahradníků, roku 1730 zde bylo již 26 domů a mlýn, postavený údajně na místě staršího hamru na zpracování železné rudy.
Kaple Nanebevstoupení Panny Marie uprostřed osady. V roce 1767 nechal hrabě Josef Jan Maxmilián Kinský postavit v údolí Svitávky východně od obce brusírnu zrcadel. Tato tzv. Velenická zrcadlárna vznikla na pozemcích, patřících původně k svitavskému statku č.p. 8, ale po změně katastrální hranice v roce 1842 byla přičleněna k Lindavě.

Po správní reformě v roce 1850 byla Svitava spolu se Záhořínem přičleněna ke Sloupu, ale již roku 1866 se opět osamostatnila. Tak jako ostatní obce v okolí i Svitavu postihly ve válečných dobách protahující vojenské jednotky, které rekvírovaly dobytek a potraviny. Sedmiletou válku (1757-1763) dlouho připomínalo staré pohřebiště v lese jižně od osady a několik dní zde Prusové tábořili i v roce 1866.
Obci se nevyhnuly ani jiné pohromy. V letech 1866 a 1872 tu řádila cholera a v roce 1880 neštovice. Dolní část osady byla také často zaplavována rozvodněnou Svitávkou. V září 1899 se v okolní krajině konaly vojenské manévry, kterých se zúčastnil také císař František Josef I. s arcivévodou Františkem Ferdinandem.

Bývalý Wernerův hostinec.

Svitava měla vlastní školu, která se kdysi nacházela v dnes již zbořeném domě č.p. 31 a roku 1785 se přestěhovala do nové budovy č.p. 36. Ta dětem sloužila až do 24. října 1898, kdy se začalo učit v nové škole č.p. 37, postavené poblíž silnice do Velenic. Škola fungovala až do konce 2. světové války.
V roce 1900 měla Svitava 39 domů, v nichž žilo 186 obyvatel. Hlavním zdrojem jejich obživy bylo zemědělství a lesnictví. V obci bylo 10 větších hospodářství, ostatní obyvatelé se věnovali domáckému tkaní a jiným řemeslům, nebo pracovali pro továrny na zrcadla a barevny v Lindavě, SloupuCvikově. Přímo ve Svitavě byla jen výrobna škrobu a obilní mlýn s pilou a pekařstvím.
Svitava byla s okolím dlouhou dobu spojena jen vozovými cestami. Okresní silnice, vedoucí ze Zákup přes Velenice a Svitavu do Lindavy, byla postavena v roce 1886 a teprve počátkem 20. let na ni navázala silnice do Svojkova. Ta měla původně z velenické silnice odbočovat až za obcí, ale její trasa byla nakonec upravena tak, aby procházela osadou a do staré silnice se napojovala v jejím centru.
V té době byla také zdejší pila rozšířena o druhé vodní kolo, které pohánělo dynamo, dodávající elektřinu i do několika sousedních domů. Později byla do obce zavedena elektřina z Lindavy.

Ještě v roce 1945 měla Svitava 35 domů, v nichž žilo 150 obyvatel. Bylo zde 13 zemědělských hospodářství, pila, kovárna, 2 stolaři, tkadlec lnu, obuvník, obchod s peřím, 2 obchody s potravinami, pekárna a hostinec s řeznictvím. Po poválečném odsunu Němců ale počet obyvatel značně poklesl a v roce 1960 byla proto Svitava spolu se Záhořínem připojena k Lindavě. Od 1. ledna 1981 se všechny tři osady staly součástí Cvikova, k němuž patří dodnes. Nyní je ve Svitavě už jen 19 domů, v nichž žije asi 30 stálých obyvatel.

Patrový roubený dům u silnice do Velenic.

Svitava náležela ke sloupské farnosti, ale již v roce 1725 byla na křižovatce v dolní části osady postavena nevelká kaple Nanebevstoupení Panny Marie, v níž se každoročně o druhé červencové neděli konala velká slavnost Zvěstování Panny Marie. V roce 1923 byla kaple už dosti zchátralá a protože bránila výstavbě silnice, rozhodli se ji obyvatelé zbořit a o něco výše v osadě postavili kapli novou. Ta byla vysvěcena 21. října 1923 a 6. června 1925 v ní celebroval slavnostní mši i litoměřický biskup Josef Gross.
Na křižovatce v dolní části osady stojí bývalý hostinec Franze Wernera č.p. 30, postavený na místě rychtářského krečamu, zmiňovaného již v roce 1639. Patrová a v přední části roubená budova s  podstávkou byla do dnešní podoby přestavěna v roce 1890. Kromě ní se v osadě dochovalo ještě několik pěkných roubených domů.
Při příležitosti 100. výročí úmrtí básníka Friedricha Schillera byly 9. května 1905 před školou zasazeny dva jírovce a o tři roky později, 1. listopadu 1908, byly v upomínku na 60-leté výročí vlády císaře Františka Josefa I. zasazeny u cesty ke hřbitovu dva Císařské duby, které jsou dnes chráněné.
Jeden z chráněných Císařských dubů u cesty ke hřbitovu. Hřbitov, zřízený u silnice do Velenic v roce 1876, sloužil také obyvatelům Záhořína. Je obehnán nízkou kamennou zdí a v jeho východním rohu stojí velký kříž, věnovaný Josefem Hubertem z domu č.p. 8. Z druhého kříže, postaveného uprostřed hřbitova obchodníkem Ignazem Schlegelem z č.p. 5, se dochoval kamenný sokl s nápisy, připomínajícími vysvěcení hřbitova 31. května 1876.
Za statkem č.p. 23 stojí pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého, kterou dala postavit Mildeova rodina z č.p. 24 na památku nešťastně zahynulého syna. Kolem sochy, renovované v letech 1906 a 1931, kdysi vedla kostelní cesta do Sloupu.
Ve skalnatých svazích údolí a v zářezu silnice do Velenic jsou vytesány četné sklepy a ve Velenickém údolí asi 1 km východně od Svitavy se nacházejí rozlehlé podzemní prostory, vytvořené těžbou písku pro brusírny zrcadel.

Ve Svitavě se narodil slavný hudebník a dirigent pražského stavovského divadla Johann Josef Strohbach (1731-1794), Mozartův přítel a člen početného muzikantského rodu Strohbachů v kraji. Jeho rodný dům č.p. 31 byl zbořen již před 1. světovou válkou.

Další informace

 


Stránky Lužických hor jsou umístěny na adrese: http://www.luzicke-hory.cz
Copyright (c) Jiří Kühn, 1997-2017.