Markvartice

Markvartice leží v údolí Panenského potoka východně od Jablonného v Podještědí, s nímž dnes zcela splývají a od 2. světové války jsou i administrativně jeho součástí. Ke vsi patřila také osada Lada, ležící při silnici z Jablonného do Heřmanic. K 1. lednu 2001 v Markvarticích žilo 1117 obyvatel.
Vesnice vznikla pravděpodobně kolem poloviny 13. století a spolu s Českou Vsí a dvorem Krotenful tvořila zemědělské zázemí Jablonného, doloženého poprvé v roce 1249. Samotná osada, pojmenovaná podle zakladatelů z rodu Markvarticů, se ale poprvé písemně připomíná jako Marquarticze až v roce 1391, kdy si ji Berkové z Dubé rozdělili na dvě části. Větší část získal Jindřich starší a menší část připadla Jindřichovi mladšímu, který ji roku 1418 prodal majiteli lemberského panství Benešovi z Vartenberka. Markvartice pak zůstaly rozdělené až do zrušení vrchnostenské správy po roce 1848 s výjimkou několika let v 16. století, kdy jablonské i lemberské panství vlastnil Jindřich Berka z Dubé, majitel zámku Nový Falkenburk.

Obyvatelé Markvartic se živili hlavně zemědělstvím a povoznictvím, zatímco tradiční řemesla tu vrchnost koncem 16. století zakázala, aby nekonkurovala městským cechům v Jablonném. Od 17. století se ale ve vsi rozšířila podomácku provozovaná výroba příze, plátna a později i bavlněných tkanin.
Za třicetileté války obyvatelé trpěli hlavně při průchodech vojsk, roku 1631 kraj poplenili Sasové a v letech 1642-1646 tudy táhli Švédové. Po válce se vrchnost snažila zničená panství rychle obnovit a její nároky na příjmy od poddaných výrazně vzrostly. Pověstný byl zejména útlak Kryštofa Rudolfa z Bredova na lemberském panství. Když se k tomu roku 1680 přidala ještě morová epidemie, vypuklo selské povstání, k jehož potlačení vrchnost povolala vojsko. Za sedmileté války v červenci 1757 bylo Jablonné obsazené pruským vojskem generála Puttkammera a teprve po dvoudenním obléhání a těžkých bojích bylo 16. července rakouskou armádou dobyto. Markvartice tehdy byly útočištěm rakouských vojáků, které museli vesničané ubytovat a zásobovat potravinami, pící pro koně i dalšími nezbytnými potřebami. Dlouhotrvající války poddané značně vyčerpaly a pozdější léta neúrody s hladomorem vedly roku 1775 k dalšímu povstání, které zachvátilo téměř celé severovýchodní Čechy. Rebelové byli ale nakonec rozehnáni vojskem a jejich vůdcové uvězněni. Také za napoleonských válek roku 1813 museli obyvatelé živit vojáky, ale způsobené škody se jim podařilo poměrně brzy nahradit.

Roubený dům se štítem zdobeným břidlicovým obložením.
Roubený dům se štítem zdobeným břidlicovým obložením.

Domácká textilní výroba se tu udržela až do poloviny 19. století, kdy ji postupně nahradila tovární výroba. Již v roce 1815 byla v Markvarticích založena přádelna bavlny, k jejímuž pohonu Josef Kittel jako jeden z prvních v Čechách využil od roku 1823 parní stroj. Na spřádacích strojích tehdy pracovalo kolem 80 lidí a dalším lidem továrna zadávala domácí práce. Ve vsi byla také barvírna.
Od správní reformy roku 1850 se Markvartice staly samostatnou obcí, v jejímž čele byl starosta s voleným zastupitelstvem. Protože zemědělství v podhorských podmínkám nebylo moc výnosné, převládal tu hlavně chov dobytka. Ve vsi byl mlýn, mlékárna a řada obyvatel se věnovala domácímu přadláctví, barvířství nebo obchodování s plátnem. V Kittelově továrně byla později zřízena mechanická tkalcovna, kterou od roku 1889 provozoval Emil Meller z Liberce. Koncem 19. století tu přibylo i řemeslníků. Ve vsi byl kovář, kolář, košíkář, nožíř a truhlář, později i hokynář, řezník, hostinský, zedník, lakýrník a obuvník.
Ve 20. letech 20. století byla obec elektrifikována a v roce 1930 došlo k regulaci Panenského potoka. Markvartice v té době měly 158 domů a 757 obyvatel, dalších 29 domů se 113 obyvateli bylo v osadě Lada. Ve 30. letech textilní podnikání zvlášť těžce postihla hospodářská krize a ke zlepšení došlo teprve před začátkem 2. světové války, kdy zdejší tkalcovna a barvírna látek zaměstnávala kolem 100 lidí.
Obec postupně stavebně splynula s Jablonným, ale samostatnost si udržela až do roku 1942, kdy byla k městu připojena v rámci omezování státní správy z ekonomických důvodů. Ještě v roce 1940 měly Markvartice 856 obyvatel, ale po poválečném odsunu lidí výrazně ubylo a roku 1950 tu žilo jen 532 obyvatel. Teprve s novou výstavbou bytů pro Jablonné po roce 1970 počet obyvatel překročil tisícovku.

Nejvýznamnější památkou v Markvarticích je Palmeho dvůr, stojící v horní části vsi nad Markvartickým rybníkem při silnici z Jablonného do Lvové. Jako selská usedlost je poprvé zmiňován roku 1654, kdy patřil Martinu Neumannovi, ale v roce 1697 jej získal Christoph Lorentz, jehož rod pak dvůr držel více než 150 let. Kryštofův vnuk Johann Georg Lorentz se jako forman a obchodník v listopadu 1777 vyplatil z poddanství a stal se svobodným držitelem statku, který přestavěl na zámeček, připomínající šlechtické sídlo. Jeho stejnojmenný syn v roce 1802 přestavbu dokončil a zřídil tu velkou okrasnou zahradu s terasami a kruhovým bazénem. Autorem přestavby statku byl patrně liberecký stavitel Johann Joseph Kunze nebo jeho syn Karl Kunze. Roku 1853 dvůr koupil varnsdorfský textilní obchodník a majitel továrny Josef Palme, jehož rodině pak patřil až do roku 1945. V letech 1920 až 1938 si statek pronajalo Katolické hnutí žen, které v něm zřídilo dívčí internát. Po 2. světové válce byl dvůr zestátněn a jako hospodářství státního statku postupně zchátral. Po roce 1989 ale přešel do soukromého vlastnictví a do roku 2003 byl spolu s přilehlou zahradou zrenovován.
Pozdně barokní patrový zámeček s mansardovou střechou má půdorys ve tvaru písmene L a v průčelí má dvoupatrový rizalit s honosným klasicistním štítem. Vstupní portál s mohutným klenákem zdobí reliéf soudku, kotvy a balíku, připomínající živnost původního stavitele. V sousedství hlavní budovy stálo ještě hospodářské stavení z doby kolem roku 1800, zbořené po 2. světové válce. Upravená zahrada francouzského typu je obehnaná kamennou zdí se třemi branami. O dvoukřídlé kované bráně se ve starých vlastivědách uvádí, že ji v letech 1606 až 1655 zhotovil grabštejnský kovář Hans Schlemm pro žitavský kostel sv. Jana, po jehož požáru 23. června 1757 ji odkoupil Georg Lorentz.

Za silnicí naproti Palmeho dvoru stojí již značně poškozená barokní sloupová Boží muka, zřízená roku 1698 Christofem Lorenzem. Plastika původně stála na severozápadním nároží dvora, odkud byla při výstavbě silnice v roce 1842 přenesena na dnešní místo. Na dvoustupňovém podstavci spočívá hranolový sokl s téměř nečitelným nápisem, zdobený na stěnách reliéfy sv. Vavřince, Archanděla Michaela, sv. Josefa s Ježíškem a sv. Šebestiána. Na soklu stojí torzo sloupu s částí korintské hlavice, na níž byla pískovcová kaplice s vrcholovým kovovým křížem a čtyřmi reliéfy, znázorňujícími Pietu, sv. Antonína Paduánského, sv. Jana Křtitele a Madonu s Ježíškem. Kvůli havarijnímu stavu byla kaplice v roce 2004 sejmuta, ale restaurování se památka dodnes nedočkala.

Památkově chráněný roubený dům nedaleko Markvartického rybníka.
Památkově chráněný roubený dům nedaleko Markvartického rybníka.

V Mlýnské ulici pod chrámem sv. Vavřince a sv. Zdislavy stojí památkově chráněný bývalý vodní mlýn č.p. 110, pocházející z poslední třetiny 18. století a upravovaný v 19. století. Roubená budova s mansardovou střechou má štíty obložené břidlicí a na vstupním portálu letopočet 1826. Za domem je zděná stodola s polovalbovou střechou. Památkově cenný je také roubený mlýn č.p. 44 pod hrází Markvartického rybníka, pocházející pravděpodobně z počátku 18. století, jak dosvědčují letopočty 1704 na vstupu do sklepa a 1712 ve světnici. Součástí usedlosti byly ještě další hospodářské stavby, které ale později zanikly.
Asi 80 m pod Markvartickým rybníkem stojí na levém břehu potoka patrový roubený dům č.p. 38 s podstávkou a břidlicí obloženými štíty, datovaný na kamenném vstupním portálu do roku 1835, a o 200 m dál je v Potoční ulici typický patrový roubený dům č.p. 104 s podstávkou, datovaný na klenáku vstupního portálu do roku 1823. V jeho sousedství stojí barokní socha zbičovaného Krista, kterou nechal podle nápisu na podstavci postavit v roce 1730 Georg Richter. Později byla opatřena plechovou stříškou s hvězdičkami.

V horní části vsi u křižovatky silnic z Jablonného do Lvové a Petrovic stojí barokní pískovcový sloup, na jehož vrcholu je kaplice s dvouramenným železným křížem a na plechu malovanými obrazy sv. Zdislavy, sv. Vavřince, sv. Petra a sv. Dominika. Sloup nechal údajně zřídit už kolem roku 1680 dominikánský převor Petr Rentz jako památku na překonání moru. Podle místní tradice u sloupu při dobývání Jablonného v roce 1757 padl hejtman von Qualen a mnoho rakouských vojáků, kteří tu měli být také pohřbeni, což připomínal nápis z roku 1909. V roce 2008 sloup zrenovoval Jan Fedorčák z České Lípy a do kaplice byly vsazeny nové obrazy svatých od Roberta Urbánka z Jablonného v Podještědí. V zahradě blízkého domu č.p. 143 stojí barokní socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1733.
Na výšině asi 800 m jižně od Markvartického rybníka roste u okraje lesa 28 m vysoký památný Markvartický dub letní s obvodem kmene 540 cm, jehož stáří se odhaduje na 200 let.

Od roku 1900 žil v Markvarticích výtvarník a restaurátor Jan Dukát (1849-1926), který pracoval na renovaci mnoha kaplí, kostelů a dalších památek na Českolipsku. Podílel se také na výzdobě zámku Nový Falkenburk.

Další informace