Údolí Bílého potoka - Česká brána

Česká brána v údolí Bílého potoka.

Údolí Bílého potoka (Weissbachtal) leží na česko-německé hranici asi 3 km jihozápadně od Hrádku nad Nisou a jižně od Hartau. Lesnaté údolí začíná pod sedlem severně od Loupežnického vrchu, odkud se táhne asi 5 km severním směrem k Alt-Hartau. Západní stranu údolí tvoří strmé svahy Strassbergu a Mühlsteinbergu s četnými pískovcovými skalami a s velkým množstvím balvanů a kamenů, zatímco východní svahy na české straně jsou mírnější a podstatně méně členité.
Některé skály v údolí se příležitostně využívají k lezení. Na německé straně asi 600 m severovýchodně od vrcholového sedla stojí u odbočky cesty Kreuzbuchenweg k Lückendorfské hájovně menší skála Tempel (Chrám), nazývaná někdy též Grüner Hund (Zelený pes), a o 400 m níže je 20 m vysoký Grenzkogel (Hraniční věž). Nedaleko od něj stojí na dně údolí mohutná dvojice k sobě skloněných skal, nazývaná Česká brána (Böhmisches Tor). Mezi oběma skalami prochází dnes již nepoužívaná vozová cesta a státní hranice, kterou vyznačují novodobé hraniční znaky i starobylé kříže s písmenem Z (=Zittau) a letopočtem 1831. Na východní straně údolí jsou ve svahu mezi Podkovou a Popovou skálou čtyři menší skalní věže, kterým horolezci říkají Strážce hranic, Vyhlídková věž, Krajková věž a Borovák.
V nejužší části údolí, prorážející zpevněnými pískovci v blízkosti lužické poruchy, jsou pod vrcholem Strassbergu další skály, z nichž je nejznámější turisticky zpřístupněná vyhlídka Fuchskanzel (Liščí kazatelna) a lezecky atraktivní útvary Mehlsack (Pytel mouky), Uhusteine (Výří skály) nebo Dianawand (Dianina stěna). Ve skalách nad údolím se také vyskytují vzácní ptáci jako například sokol stěhovavý, výr velký, kulíšek nejmenší, sýc rousný nebo čáp černý, k jejichž ochraně byla dříve na německé straně zřízena přírodní rezervace.
Asi 800 m pod Českou bránou vybíhá z údolí Bílého potoka lesní cesta bočním údolím Kieferngrund (Borový důl) ke Karlsfriedu. V suti nad její odbočkou kdysi pramenil Bílý potok (Weissbach), který asi po 3,5 km ústil u Alt-Hartau do Lužické Nisy. V letech 1874-1876 byl ale v dolní části údolí vybudován žitavský vodovod, kterému dodnes slouží 16 studní a pěkně upravená kamenná vodárna. Od té doby je horní část potoka obvykle suchá a teprve pod přepadem vodárny se v korytě objevuje voda, která se později opět ztrácí v zamokřeném území starých uhelných štol mezi Loučnou a Hartau.

Skalky u cesty na české straně hranice.

Vodárna žitavského vodovodu v dolní části údolí.

Ve starších zprávách a průvodcích se uvádí, že údolím Bílého potoka ve středověku procházela stará zemská stezka z Čech přes Jablonné v Podještědí do Žitavy, jejíž trasa měla být až někdy v polovině 14. století na příkaz Jana Lucemburského přeložena přes Petrovice a Lückendorf. Histroricky je ale trasa Žitavské cesty (v německu zvané Gabler Strasse) doložena jen přes Lückendorf.