Lužické hory
Česky Deutsch English Francais

Města a obce

Arnultovice

Hlavní ulice s restaurací U dvou lip. Arnultovice leží v údolí Sporky jihovýchodně od Polevska a severozápadně od Nového Boru, s nímž dnes už zcela splynuly. Osada vznikla jako zemědělská lánová ves na sloupském panství někdy po roce 1471, ale první zmínku o ní nacházíme v účetních knihách České Lípy až roku 1577. V roce 1654 v ní žilo 14 sedláků, 14 chalupníků a 34 domkařů, kteří se kromě zemědělství živili různými řemesly a živnostmi. Řada z nich se věnovala domáckému tkalcovství a někteří vyráběli dřevěné nádobí a hračky, které prodávali na trzích. Už tehdy tu byli také 3 skláři a obchodník se sklem.
Největší statek sedláka Raškovského v dolní části Arnultovic zůstal po třicetileté válce opuštěný a vrchnost z něj postupně vybudovala panský dvůr, zvaný Hayder Hof. Jeho provoz se ale nevyplácel, a majitel panství Ferdinand Hroznata z Kokořova jej proto v 90. letech 17. století zrušil a jeho pozemky rozdělil na parcely, které prodal bezzemkům. Do roku 1705 na nich bylo postaveno 21 domků, tvořících novou osadu Heyde (Bor), která zpočátku podléhala arnultovickému rychtáři, ale již roku 1715 v ní hrabě Kinský ustanovil vlastního rychtáře. Arnultovice měly v té době už 117 domů a stále více obyvatel se živilo domáckým malováním, řezáním a broušením skla.
Centrum obce tvořilo asi 90 selských usedlostí a domků, postavených na bývalé obecní pastvině jihovýchodně od Borské skalky, zatímco horní část vsi vznikla výše v údolí u Polevska, kde sloupská vrchnost založila kolem roku 1720 hřebčín. Jeho název „Füllegarten“ se pak nějaký čas používal i pro skupinu 31 domů, kterým se později začalo říkat Horní Arnultovice. Třetí část obce, nazývaná Hradčany, vznikla po roce 1868 na území bývalého vojenského cvičiště pod Borským vrchem.

První zmínky o vyučování dětí v Arnultovicích pochází už ze třicetileté války a v roce 1729 měla obec vlastní školu, pro kterou nechala roku 1712 odlít v Ústí nad Labem zvonek. Od roku 1813 se děti učily v nové přízemní budově na hlavní ulici, k níž byla po roce 1860 v domě č.p. 117 otevřena druhá třída. Později byla stará dřevěná škola zbořena a na jejím místě byla postavena nová dvoupatrová budova s věžičkou, do níž byl přenesen původní školní zvonek z roku 1712. Nová škola byla slavnostně otevřena 17. září 1874 a svému účelu slouží po několika úpravách dodnes.
Do kostela chodili arnultovičtí původně do Sloupu, ale v roce 1780 byly Horní Arnultovice přičleněny k faře v Polevsku a dolní část obce se roku 1786 stala součástí nově zřízené farnosti v Novém Boru. Náboženské poměry v obci významně ovlivnilo rozšíření starokatolické církve po vyhlášení papežské neomylnosti v roce 1870. O 2 roky později vznikla ve Varnsdorfu starokatolická obec, jejímž farářem se stal bukovanský rodák Anton Nittel, a roku 1887 byla starokatolická obec založena i v Arnultovicích. Místem bohoslužeb se tu stal nově otevřený kostel na hřbitově a o 10 let později byla poblíž postavena fara.

Dům č.p. 117 v hlavní ulici uprostřed osady. Po reformě státní správy v roce 1850 se Arnultovice staly samostatnou obcí, která se dále rozrůstala. V roce 1869 už měla 220 domů a během následujících 10 let jejich počet vzrostl na 281 a počet obyvatel dosáhl 2483. Stejným tempem se zvětšoval i sousední Bor, takže kolem roku 1880 obě obce stavebně zcela splynuly. Administrativnímu spojení se ale arnultovičtí bránili až do roku 1942. Podobně jako v Boru i v Arnultovicích vznikala řada sklářských firem, z nichž mnohé se ale později přestěhovaly do Boru. K těm, které v obci zůstaly, patřil například obchod se sklem Vincence Oppitze, velkoobchod Josefa Beilera nebo rafinerie Franze Xavera Henkeho a Franze J. Schinkela.
V letech 1888 - 1893 bylo v obci zřízeno veřejné plynové osvětlení, které sloužilo až do roku 1914, kdy bylo nahrazeno elektrickým, a 28. října 1902 tu byl otevřen také vodovod. Napájený byl ze čtyř pramenů na území Polevska a Arnultovic a další prameny k němu byly připojeny při rozšíření v roce 1908. V roce 1910 měly Arnultovice 413 domů a 3758 obyvatel, z nichž se asi 800 živilo zušlechťováním skla v rafinerských firmách nebo v domácích dílnách. Asi 20 zdejších firem se věnovalo obchodu se sklem a v Horních Arnultovicích byly také parní pily spojené s výrobou pozlacených lišt a rámů. Kromě toho byl v obci ještě obilní mlýn a knihtiskárna Gustava a Adolfa Alberta. V září 1911 Arnultovice získaly statut tržního městyse.

Před koncem 1. světové války došlo 21. května 1918 v Rumburku k vojenské vzpouře, jejíž účastníci se vydali na pochod do České Lípy a pozdě odpoledne procházeli přes Arnultovice. Pod Borskou skalkou se střetli s vojáky borské posádky hejtmana Flibora, kteří se ale po krátkém boji stáhli k Chotovickému vrchu, kde večer došlo ke konečnému střetnutí.
Po válce sice došlo ke krátkému oživení sklářské výroby, ale slibný rozvoj ve 30. letech ukončila hospodářská krize. Po roce 1933 zvítězil v sousedním Německu nacismus, jehož rozpínavost vedla v říjnu 1938 k obsazení českého pohraničí a o rok později ke 2. světové válce. V roce 1942 byly Arnultovice rozhodnutím tehdejší nacistické správy připojeny k Novému Boru a na podzim téhož roku byl v ulici U Vodárny vybudován pracovní tábor pro válečné zajatce, kteří měli nahradit chybějící dělníky ve výrobě. Tábor měl 18 dřevěných baráků pro více než 400 zajatců, z nichž velká část pracovala v borské továrně bratří Rachmannů.
Po skončení války byla většina původních německých obyvatel obce odsunuta do Německa a místo nich sem přicházeli čeští osídlenci z vnitrozemí. V roce 1950 měly Arnultovice 2470 obyvatel a po roce 1990 jejich počet přesáhl 3000. Dnes jsou Arnultovice přirozenou součástí Nového Boru a jen málokdo ví, že jejich katastr zasahuje až k borskému náměstí.

Kostel sv. Ducha. Arnultovice nikdy neměly vlastní katolický kostel. Roku 1886 byl na kraji obce na západním úpatí Borského vrchu otevřen hřbitov a o rok později byl dokončen novoklasicistní kostel Svatého Ducha, který zpočátku využívaly společně církve starokatolická a evangelická, a po dokončení evangelického kostela v Boru roku 1902 sloužil už jen církvi starokatolické. Po 2. světové válce v něm byla řemeslnická dílna se skladištěm a teprve v roce 2006 jej získala Československá církev husitská, která kostel opravila a navrátila mu jeho původní účel. Při rekonstrukci byly v interiéru vytvořeny dřevěné ochozy, osazeny kazetové stropy a okna byla zrestaurovaná do původního stavu. Kostel byl slavnostně vysvěcen 8. května 2008 a dnes slouží Československé církvi husitské i Českobratrské církvi evangelické. Vedle kostela stojí novogotická hrobka rodiny významného malíře skla a majitele továrny na výrobu rámů Franze Ladische, opravená v roce 2013.
V parčíku před kostelem je památník obětem 1. světové války, postavený podle návrhu Rudolfa Görtlera zdejším umělcem a kamenickým mistrem Václavem Dostálem. Tvoří jej obelisk s křížem a klečícím vojákem, po jehož stranách jsou umístěné desky se jmény 108 padlých občanů Arnultovic. Pomník byl slavnostně odhalen 24. srpna 1924 a v roce 2013 byl rekonstruován.

Hrobka rodiny Franze Ladische na okraji hřbitova. Památník padlým v 1. světové válce.

V hlavní ulici uprostřed obce stojí pozdně barokní kaple sv. Kříže, označovaná někdy též jako kaple sv. Rozálie. Čtvercová stavba byla postavena roku 1736 na náklady sedláka a kameníka Wenzela Paula Wernera. V nice na jejím štítě bývala soška Panny Marie a uvnitř jsou v postranních výklencích barokní sošky sv. Jana Nepomuckého a sv. Antonína Paduánského. Další cihlová kaple s věžičkou byla postavena roku 1909 ve Vodní ulici v Horních Arnultovicích. Asi 300 m jižně od ní stojí v hlavní ulici barokní socha Panny Marie s Ježíškem z roku 1743.

Kaple sv. Kříže v centru osady. Socha Panny Marie v Horních Arnultovicích. Kaplička v Horních Arnultovicích.

Většina původních roubených staveb v obci byla v průběhu 20. století přestavěna, takže dnes už jich mnoho nezůstalo. Památkově chráněný je roubený dům s břidlicí obloženým patrem a mansardovou střechou v ulici Odboje č.p. 85 a patrová usedlost č.p. 24 na hranici s Polevskem. Z novějších budov je zajímavá budova divadla u autobusového nádraží, kterou podle projektu architekta Richarda Broscheho z České Lípy postavila mimoňská firma Josefa Schneidera. Slavnostně byla otevřena 2. října 1926 a v pozdějších dobách prošla dvěma rekonstrukcemi.

Patrový roubený dům č.p. 85 v centru osady. Průčelí divadla u autobusového nádraží.

Další informace

 


Stránky Lužických hor jsou umístěny na adrese: http://www.luzicke-hory.cz
Copyright (c) Jiří Kühn, 1997-2017.