Loučná

Hlavní ulice v Loučné, v pozadí je hostinec Koruna.

Osada Loučná leží na levém břehu Nisy mezi Donínem a německou Hartavou asi 1 km jihozápadně od Hrádku nad Nisou, jehož je dnes součástí. V roce 2017 v ní trvale žilo 1076 obyvatel. Ves byla zřejmě tak jako sousední Donín založena saskými přistěhovalci během kolonizace ve 13. století. Písemně se ale poprvé připomíná jako Gersdorf až v listině z 6. února 1454. Její název byl pravděpodobně odvozen od lokátora jménem Gerhard a později se ustálil v německé podobě Görsdorf. Po 2. světové válce se ještě nějaký čas používala počeštěná podoba názvu Gerštorf, nahrazená kolem roku 1947 nově vytvořeným jménem Loučná.

Před třicetiletou válkou měla Loučná spolu s Donínem 49 usedlostí, jejichž obyvatelé se živili hlavně zemědělstvím. Za války kraj zpustošila saská a švédská vojska, před nimiž lidé utíkali s rodinami i dobytkem do lesů. Když válka skončila, snažila se vrchnost zničené panství rychle obnovit, často za cenu zvyšování robotních povinností pro poddané. To ale vyvolalo selské bouře, z nichž největší byly roku 1680. V roce 1786 už v Loučné stálo 48 domů a obec pozvolna splynula s Donínem a Hrádkem. K jejich administrativnímu sloučení ale došlo až v lednu 1950.

Areál bývalé Leitenbergerovy textilky na pravém břehu Nisy.

O správu obce se až do poloviny 19. století staral rychtář, jemuž patřila dnes již zbořená krčma č.p. 41. Při správní reformě v roce 1850 se Loučná nakrátko spojila s Donínem, ale o 17 let později se obě obce opět osamostatnily. Roku 1869 v Loučné žilo 633 obyvatel a zdejší radní uvažovali o výstavbě nové školy společně s Donínem. Když jim ale velkopodnikatel Franz Richter von Leitenberger nabídl na stavbu 500 zlatých, rozhodli se postavit vlastní školu, jejíž základní kámen byl položen v září 1876, a o 2 roky později byla otevřena. Zpočátku měla jen dvě třídy, ale s rostoucím počtem dětí se musely přidávat další a na přelomu století už ani 5 tříd nestačilo a část školy se musela přestěhovat do domu č.p. 321. V té době měla Loučná 222 domů a počet obyvatel stoupl na 2300. Zemědělstvím už se ale živilo jenom 11 rodin a většina ostatních pracovala v továrnách nebo lignitových dolech.
Průzkum ložisek nekvalitního hnědého uhlí - lignitu - inicioval koncem 18. století hrabě Clamm-Gallas a brzy poté byl v Loučné otevřen první důl Barborka. K němu vzápětí přibyl důl František a později se otevíraly další doly. Ve 20. století už se ale těžba nevyplácela a doly se postupně zavíraly. Nejdéle využívaný hrádecký důl Christian, v němž se po roce 1952 lignit těžil i povrchově, ukončil provoz až v roce 1972 a u jeho vodou zatopené jámy je dnes rekreační areál Kristýna.
Největší továrnou v Loučné byla přádelna s tkalcovnou firmy Leitenberger, postavená v roce 1868 na pravém břehu Nisy. Výrobu zahájila v následujícím roce, a protože podnik prosperoval, mohla být už v roce 1878 rozšířena. Další textilní továrnou byla například barvírna látek Georga Elstera, založená roku 1880 nedaleko hraničního přechodu do Hartavy. Kromě textilních podniků byla v Loučné také cihelna, Kleinova slévárna a chemická továrna firmy Grünberger a Seidel.

Jedna z pěkně opravených budov bývalé Leitenbergerovy textilky.

Budova bývalého ředitelství Leitenbergerovy továrny.

Výstavná budova školy z roku 1904.

Na přelomu července a srpna 1897 postihla obce v údolí Nisy velká povodeň, která způsobila značné škody na domech a zejména v továrnách u řeky. Zatopeny byly také lignitové doly a následky povodně se odstraňovaly několik let. V srpnu 1902 získala obec od hraběte Franze Clam-Gallase pozemek na stavbu nové školy, slavnostně otevřené v září 1904. Výstavná dvoupatrová budova s velkými okny se stala nejkrásnější stavbou v obci a učilo se v ní i po 2. světové válce. Dnes slouží mateřské a zvláštní škole. Vedle ní roste 25 m vysoký památný dub letní, jehož stáří se odhaduje asi na 100-150 let.
V roce 1905 získala Leitenbergerovu továrnu textilní akciová společnost Cosmanos, která o 2 roky později celý podnik zrekonstruovala a rozšířila. Pracovalo v něm tehdy přes 1500 zaměstnanců. S 1. světovou válkou ale došlo k omezení výroby a za hospodářské krize v roce 1932 byla továrna zcela uzavřena. Za 2. světové války její areál využila německá firma Spreewerk-Spandau pro zbrojní výrobu, na níž se podílelo mnoho válečných zajatců a nuceně nasazených dělníků, ubytovaných v pracovním táboře, vybudovaném v prostoru bývalých lignitových dolů u státní hranice.
Po válce byla v továrně obnovena strojírenská výroba a později se tu začaly pod značkou Praga vyrábět náhradní díly k automobilům, ozubená kola a převodovky. Výroba se udržela i po roce 1989 a na počátku 90. let 20. století byly některé budovy opraveny, takže se továrna opět stala jednou z nejhezčích industriálních staveb v okolí. Po roce 2002 ale firma zanikla a v listopadu 2006 ji koupila akciová společnost ZPA Pečky. V pozdějších letech byla řada nevyužitých objektů zbořena, ale budovy původní Leitenbergerovy továrny tu stojí dodnes. Dochovala se i značně zchátralá ředitelská vila z roku 1879. Zajímavým příkladem industriální architektury jsou také cihlové budovy bývalé barvírny Georga Elstera, stojící nedaleko hraničního přechodu do Hartavy.

Cihlové budovy bývalé barvírny Georga Elstera u silnice do Hartau.

Okolí Loučné zkrášlují aleje starých dubů.

V místě, lidově nazývaném Bažiny, je pod silnicí Klingerův pramen, který býval kdysi pěkně upravený. Ještě ve 2. polovině 20. století měl pověst pramene s kvalitní pitnou vodou, ale dnes už je jeho voda znečištěná.

V Loučné žil od svých 10 let liberecký rodák, významný ornitolog, chovatel a odborník na evropské i exotické ptactvo Walther Wiener (1928-2020).

Vyhledávání

Loučná

Další informace