Chotyně
Chotyně je ves, ležící v údolí Lužické Nisy při ústí Václavického potoka, asi 2,5 km jihovýchodně od Hrádku nad Nisou. Její součástí je také osada Grabštejn, vystavěná pod stejnojmenným zámkem, s níž měla Chotyně v dubnu 2017 celkem 990 obyvatel.
Historie
Vesnice vznikla pravděpodobně při kolonizaci pohraničí ve 13. století. Písemně se poprvé uvádí roku 1409 jako Koetyn, ale teprve roku 1713 se objevuje název Ketten, který se používal až do roku 1945. Česky byla obec roku 1919 pojmenována Chotyň a od roku 1923 se používá nynější název Chotyně. Původ jména je nejasný. Jeho kořeny se dříve hledaly v pradávném keltském osídlení, ale pravděpodobnější je jejich lužickosrbský původ. Podle místní pověsti jméno Ketten (= řetězy) připomínalo, že první osadníci sem byli na příkaz vrchnosti přivlečeni v řetězech.
Obec patřila ke grabštejnskému panství a její obyvatelé se živili hlavně zemědělstvím. Kdysi se v okolí dobývala i železná ruda, zpracovávaná v hamru u Dolní Suché, ale její těžba zřejmě nebyla moc výnosná. Roku 1562 panství koupil Jiří Mehl ze Střelic, který zahájil velkorysou přestavbu Grabštejna, ale také nechal budovat nové statky, rybníky a investoval do těžby rud. Poddaným kvůli tomu ovšem zvýšil robotní povinnosti, což vedlo ke značné nespokojenosti a v letech 1569 a 1576 i k selským povstáním.
Koncem třicetileté války obsadili Grabštejn Švédové, kteří v okolních vesnicích vymáhali jídlo a píci pro koně. V té době také zřejmě zaniklo městečko Grafenthal v podhradí. Po válce zůstal kraj zpustošený a lidem se nevedlo o moc lépe, protože i nový majitel Adam Matyáš z Trautmannsdorfu obnovoval panství za cenu zvyšování roboty, což vyvolalo další rebelie. Největší povstání vypuklo roku 1680, kdy se do jeho čela postavila i řada rychtářů, včetně chotyňského rychtáře Andrease Teubnera a jeho předchůdce Zachariase Kirsche. Nakonec muselo být do severních Čech povoláno vojsko generála Piccolominiho, které povstání tvrdě potlačilo, a vůdci byli potrestáni dlouhým vězením.
V 18. století obyvatele trápily prusko-rakouské války. Už v letech 1744-1745 vpadlo do Čech vojsko pruského krále Friedricha II. a o rok později kraj zaplavily maďarské a chorvatské pluky i s obávanými pandury barona Trencka. Také za sedmileté války roku 1757 procházely grabštejnským panstvím desetitisíce vojáků, které museli vesničané ubytovat a nakrmit. Ani za napoleonských válek v létě roku 1813 nebyl kraj ušetřen vpádu cizích vojsk, táhnoucích přes Hrádek a Chotyni do Podještědí, a v září tudy projížděly tisíce ruských kozáků.
V roce 1834 měla Chotyně 108 domů, v nichž žilo 684 obyvatel. Protože ve vsi nebyl kostel, museli lidé chodit až do Jítravy, a teprve později byla obec přičleněna k farnosti v Hrádku. Při správní reformě v roce 1850 byla Chotyně sloučena s Dolní Suchou, která se ale roku 1875 opět osamostatnila.
Obce v údolí Nisy často trápily povodně, které způsobovaly velké škody na domech i v ulicích. V letech 1829, 1858 nebo 1888 jim padl za oběť i dřevěný most přes řeku. Roku 1889 byl proto nahrazen novým železným mostem, který vydržel i jednu z největších povodní v roce 1897, při níž bylo ve vsi zničeno 8 domů a dalších 35 bylo zatopeno. Obci se nevyhnuly ani požáry a při jednom z nich roku 1886 tu shořelo 11 domů. O 4 roky později proto v Chotyni vznikl spolek dobrovolných hasičů.
Pohromou pro obyvatele byla také prusko-rakouská válka v roce 1866. V červnu se na Grabštejně ubytovalo pruské velení se štábem kavalérie, který vyžadoval zásobování tisíců vojáků a koní potravinami i krmivem. Prusové pak vesničany potrápili ještě na podzim, když se po vítězné bitvě u Hradce Králové vraceli zpátky domů.
V 19. století se začaly v Chotyni stavět továrny. Už roku 1842 byla nedaleko mostu postavena lisovna oleje, přestavěná o 4 roky později na obilní mlýn, a tzv. Nový mlýn z roku 1881 byl o 8 let později přeměněn na trhárnu vlny. Pro rozvoj průmyslu byla důležitá železnice z Liberce do Žitavy, vystavěná v letech 1856-1859. Nádraží ale bylo jen v Hrádku a osobní zastávka v Chotyni byla otevřena až 1. června 1889. V letech 1869-1870 byla postavena okresní silnice z Hrádku nad Nisou přes Donín, Chotyni a Dolní Suchou do Jítravy, o 6 let později na ni navázala odbočka do Grabštejna a v letech 1894-1896 byla uvedena do provozu silnice do Bílého Kostela.
Nejvýznamnějším chotyňským podnikem se stala Limburgerova přádelna, založená roku 1884 a o 12 let později značně rozšířená. V dobách největší prosperity zaměstnávala až 600 lidí, ale za hospodářské krize musela výrobu omezit a 14. ledna 1930 byla zcela uzavřena. Roku 1887 tu Anton Kunnert postavil závod na výrobu lyží, saní a ohýbaného nábytku a v továrně firmy Sander a Winter se vyráběly dřevoobráběcí stroje.
S rostoucím počtem obyvatel přestala stačit původní dřevěná škola z roku 1787 a v letech 1880-1881 tu byla postavena nová školní budova, na níž byla umístěna deska, připomínající 100. výročí zrušení nevolnictví. Rostoucí oblibu turistiky využil Anton Habenicht, který roku 1890 postavil u železitého pramene při silnici do Jítravy výletní hostinec s lázněmi, doporučovanými k léčení dny, revmatických potíží, chudokrevnosti, nervových chorob a kožních vyrážek. Po 1. světové válce ale popularita lázní poklesla a po roce 1945 už nebyly obnoveny.
V roce 1900 měla Chotyně 169 domů, v nichž žilo 1339 obyvatel. O 10 let později byla do obce přivedena elektřina z Andělské Hory a v roce 1911 tu Carl Gruschwitz postavil továrnu na textilní stroje. Další rozvoj ale ukončila 1. světová válka, která lidem přinesla bídu a hlad. Po skončení války vznikla Československá republika a v říjnu 1919 byla v domě č.p. 143 otevřena česká menšinová škola, jejímž prvním učitelem se stal Josef Jireš. Po povodni v červnu 1926 byla zahájena regulace koryta Nisy, na kterou navázaly úpravy Václavického potoka. Téhož roku zřídil Alfred Czerzowsky v Novém mlýně brusírnu skla a o 2 roky později byl v obci zaveden vodovod.
Na přelomu 20. a 30. let vypukla hospodářská krize, kvůli níž musely továrny omezit výrobu, a řada z nich byla později uzavřena. Nezaměstnaní se pak v rámci nouzových prací podíleli na budování regulace Nisy a v letech 1932-1933 byl postaven nový most přes Nisu. Zrušenou Limburgerovu přádelnu koupila roku 1936 firma Körber, která v ní zahájila výrobu čokolády, a Gruschwitzovu továrnu na textilní stroje převzal Adolf Hergeth a rozšířil ji o výrobu strojů na zpracování masa.
To už se ale schylovalo k nové válce. Po podepsání Mnichovské dohody obsadila české pohraničí začátkem října 1938 německá armáda a o rok později Německo rozpoutalo 2. světovou válku. Zdejší továrny se musely přeorientovat na válečnou výrobu, a protože velká část mužů odešla na frontu, bylo v nich nuceně nasazeno mnoho dělníků z okupovaných zemí.
Po skončení války začal v pohraničí odsun původních německých obyvatel. V areálu zdejší čokoládovny, kde se shromažďovala nalezená munice a zbraně, došlo 9. července 1945 k výbuchu, při němž zahynulo 8 Čechů a 7 Němců. Tato tragédie vyvolala silné protiněmecké nálady a 15. července museli téměř všichni němečtí obyvatelé Chotyni opustit a jen s nejnutnějšími věcmi odejít za hranice. V obci zůstalo jen asi 150 obyvatel, ale postupně sem přicházeli noví osídlenci z vnitrozemí. Brzy tu byly obnoveny 3 hostince, různé drobné živnosti a do provozu se uváděly i průmyslové závody. Vedle čokoládovny to byla Hergethova továrna na výrobu textilních a potravinářských strojů, továrna na ohýbaný nábytek, strojírna bývalé firmy Sander a Winter a brusírna skla rodiny Czerzowských v Novém mlýně. Po komunistickém převratu v únoru 1948 byly ale všechny továrny znárodněny a soukromí zemědělci museli v následujícím roce vstoupit do nově založeného Jednotného zemědělského družstva.
V červenci 1950 byla k Chotyni připojena osada Grabštejn a o 10 let později i Dolní Suchá. Zároveň s tím byla sloučena zdejší zemědělská družstva, jejichž hospodaření bylo ztrátové a v 60. letech je proto převzal státní statek. V 80. letech byla Chotyně připojena k Hrádku nad Nisou, ale 1. ledna 1991 se opět osamostatnila, zatímco Dolní Suchá zůstala součástí Hrádku. Obec měla tehdy 800 obyvatel, z nichž v Chotyni žilo 669 a v Grabštejně 131.
Po změně politických poměrů v roce 1989 některé chotyňské podniky zanikly, ale v řadě z nich později vznikly nové firmy. V roce 2005 byl také zbořen nevyužitý a zchátralý Starý mlýn.
V 90. letech začala postupná obnova zničeného zámku Grabštejna, jehož horní část byla od roku 1993 zpřístupňována veřejnosti, zatímco v dolním zámku od roku 1953 sídlí výcvikové středisko služebních psů a psovodů. V údolí pod zámkem vzniklo také golfové hřiště.
V srpnu 2010 zasáhla údolí Nisy ničivá povodeň, která v Chotyni způsobila obrovské škody, ale její následky byly v dalších letech odstraněny.
Památky a zajímavosti
Rodáci a osobnosti
Nejznámější osobností Chotyně je dlouholetý sólista opery Národního divadla v Praze Luděk Vele (*1951), který se narodil v Turnově, ale od dětství žije tady. Po roce 1989 se spolu s dalšími nadšenci zasloužil o záchranu a obnovu zničeného zámku Grabštejna.
V letech 1919-1936 působil v Chotyni český učitel a zastánce české menšiny Josef Jireš, který byl roku 1942 umučen v koncentračním táboře v Osvětimi.
Zajímavosti v okolí
Chotyně leží v údolí Nisy mezi Bílým Kostelem a Hrádkem nad Nisou, který dnes splývá s levobřežními osadami Donín a Loučná. U česko-německo-polského Trojmezí za Hrádkem je rekreační jezero Kristýna a severně od města leží hranicí rozdělená vesnice Oldřichov na Hranicích - Kopaczów. V údolí Václavického potoka severně od Chotyně je osada Grabštejn se stejnojmenným zámkem a o něco dále leží vesnice Václavice a Uhelná.
Jihozápadní stranu údolí Nisy tvoří hřeben Lužických hor, na jehož svazích jsou osady Dolní Suchá, Dolní Sedlo a výše ležící Horní Sedlo. Dominantou celého hřebene je Popova skála s krásným kruhovým výhledem, od níž vybíhá k severu Sedlecký Špičák a k jihozápadu nižší Podkova se Skalním divadlem. Na západnní straně je hraniční údolí Bílého potoka, jehož protější svahy tvoří Strassberg se skalními útvary Fuchskanzel a Uhusteine, nižší Mühlsteinberg a na hřbítku mezi oběma vrchy jsou zbytky hradu Karlsfriedu. Jihovýchodně od Popovy skály je Krásný důl, stoupající od Dolního Sedla až k rozcestí u Tobiášovy borovice pod Loupežnickým vrchem.
Západně od Horního Sedla jsou Hřebeny s lezecky atraktivními Horními Skalami a skupinou Vraních skal, zatímco k jihovýchodu se odtud táhne hřbet Ostrého s Kozími hřbety přes Vysokou k Jítravskému sedlu, za nímž se zvedá mohutnější Ještědský hřbet. V lesích na jižní straně hřebene leží rekreační osada Polesí a Jítrava, u níž jsou zajímavé Bílé kameny.
