Lužické hory
Česky Deutsch English Francais

Města a obce

Grabštejn

Grabštejn je nevelká osada, ležící v údolí Václavického potoka pod stejnojmenným zámkem, asi 2,5 km východně od Hrádku nad Nisou a 1,5 km severně od Chotyně, jejíž je dnes místní částí. Původní jméno osady Grafenthal (= Hraběcí údolí) bylo odvozeno od její polohy v podhradí Grabštejna. V roce 2001 tu žilo 127 obyvatel.

První písemná zmínka o hradu Grabštejnu pochází už z roku 1286, ale obec v podhradí se poprvé uvádí až roku 1514 jako městečko Greffentol s vlastním trhem. Předpokládá se, že trhy tu od konce 15. století pořádali hrádečtí měšťané, kteří tak obcházeli mílové právo Žitavy, v jehož dosahu Hrádek ležel. Když město v roce 1581 získalo vlastní trhové právo, došlo zřejmě k úpadku Grafenthalu. Naposledy je zmiňován roku 1606 a zanikl nejspíš za třicetileté války, když byl Grabštejn v letech 1645-1648 obsazen švédskými vojsky.
Koncem 17. století vznikla na místě původního městečka nová osada Grafenstein, uváděná poprvé v roce 1720. V polovině 18. století měla jen 5 domů. Naproti zámku stál panský statek se sýpkou a u rybníka v podzámčí byl pivovar s hostincem. Již v roce 1739 tu byla také škola.

V 18. století obyvatele trápily prusko-rakouské války. Už v letech 1744-1745 vpadlo do Čech vojsko pruského krále Friedricha II. a o rok později zaplavily kraj maďarské a chorvatské pluky s obávanými pandury barona Trencka. Také za sedmileté války v červenci 1757 přes Grabštejn táhly desetitisíce Prusů, jejichž velitelé se ubytovali na zámku a vojáci zaplnili vesnici v podzámčí, kde požadovali ubytování a jídlo. Barokní sýpka jim tehdy posloužila jako lazaret pro raněné vojáky.
Roku 1843 měla osada 30 domů se 177 obyvateli a po reformě státní správy roku 1850 se stala místní částí Oldřichova, od něhož se oddělila až po roce 1878. Taká během další války v létě 1866 se na zámku ubytoval pruský princ Friedrich Karl s doprovodem a generální štáb kavalerie. Vojáci obsadili panský velkostatek a na okolních polích postavili tábor. Obec se musela opět postarat o dostatek potravin a krmení pro koně.

Roku 1890 ve vsi žilo 235 obyvatel, kteří se živili hlavně zemědělstvím nebo prací na Clam-gallasovském velkostatku, a někteří si později našli práci v továrnách v ChotyniHrádku nad Nisou. Také do kostela chodili zdejší lidé do Hrádku. Protože škola ve vsi už byla malá, nechal hrabě Franz Clam-Gallas v letech 1899-1900 postavit novou školní budovu. Učilo se v ní ale jen do roku 1928, kdy byla pro malý počet žáků uzavřena, a zdejší děti pak musely chodit do Chotyně.
Ještě v roce 1939 měla obec 224 obyvatel, ale po poválečném odsunu Němců a následném dosídlení jejich počet v květnu 1947 klesl na 164 a v následujících letech se dále snižoval. V roce 1950 byl Grabštejn připojen k Chotyni a o 30 let později se obě vesnice staly součástí Hrádku nad Nisou, od něhož se ale v roce 1991 opět oddělily.

Dominantou celé vsi je od počátku hrad Grabštejn, přestavěný v 16. století na renesanční zámek. V roce 1953 se do něj přestěhovalo výcvikové středisko služebních psů a psovodů z Terezína, které ale později využívalo jen dolní část zámku a nevyužitý horní zámek pak rychle chátral. Teprve po roce 1989 byla zahájena jeho obnova a o 4 roky později byl otevřen pro veřejnost. U odbočky ze silnice k zámku stojí výklenková kaplička 14 svatých pomocníků z konce 18. století, která byla na jaře 2008 zrestaurována, a v jejím výklenku byl umístěn nový obraz čtrnácti svatých pomocníků od Jiřího Müllera z Donína.

Naproti zámku je rozlehlý panský statek, který byl několikrát upravován a rozšiřován. Přestavbu z poloviny 17. století připomínal na jižní bráně erb Adama Matyáše z Trauttmannsdorffu s letopočtem 1651 a další velká přestavba proběhla koncem 18. století podle plánů libereckého stavitele Johanna Josefa Kunze. Ve 2. polovině 20. století dvůr využíval státní statek, ale neudržované budovy postupně zchátraly a vstupní brána byla nakonec zbořena. Ani pozdější majitelé se ke dvoru nechovali lépe, takže dnes už je značně zdevastovaný. Západně od dvora byla roku 1738 postavena třípatrová barokní sýpka, která se dodnes dochovala v téměř nezměněné podobě. Památkově chráněná budova s pískovcovými portály a gallasovským erbem na štítě patří k nejkrásnějším památkám zemědělské architektury, ale dnes je prázdná a ponechaná napospas osudu.
V blízkosti sýpky je bývalá škola s mansardovou střechou, jejíž stavba začala 5. dubna 1899 a dokončena byla 28. srpna 1900. Po jejím uzavření v roce 1928 byla upravena na byty, později v ní byl obchod a nakonec zůstala prázdná.

V údolí pod zámkem je rybník, u něhož stál původně dřevěný panský pivovar, nahrazený v roce 1729 zděnou stavbou. Pivo se v něm vařilo až do hospodářské krize ve 30. letech 20. století, pak budova postupně chátrala a v 70. letech 20. století byla zbořena. V přilehlé stráni se dodnes zachovaly nepřístupné pivovarské sklepy. Roku 1732 byl v sousedství pivovaru otevřen hostinec, který se později rozšiřoval a spolu se zámkem se stal velmi oblíbeným cílem výletníků. Po 2. světové válce sloužil vojákům zdejší posádky, ale koncem 20. století byl uzavřen a jeho patrová budova s pískovcovým vstupním portálem je dnes opuštěná. V říjnu 1902 byl poblíž pivovaru nalezen hliněný hrnec se zlatými a stříbrnými mincemi z 15. až 17. století, zakopaný zřejmě těsně po skončení třicetileté války. O jeho dalším osudu dnes ale nic nevíme.

Z Grabštejna pochází doktor teologie Franz Johann Bernert (1811-1890), který byl duchovním v Míšni, ve Zwickau a později v katolickém Dvorním kostele v Drážďanech, kde se stal také duchovním rádcem a zpovědníkem saského krále Alberta. Od roku 1876 zastával funkce saského apoštolského vikáře a hornolužického apoštolského prefekta a 19. března 1876 získal v Litoměřicích biskupské svěcení. Zároveň byl jmenován titulárním biskupem z Azotu. V roce 1884 obdržel také čestný doktorát teologické fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Díky jeho podpoře se bratři Schwarzové z Dolního Sedla stali známými drážďanskými umělci.

.

Další informace

 


Stránky Lužických hor jsou umístěny na adrese: http://www.luzicke-hory.cz
Copyright (c) Jiří Kühn, 1997-2019.