Lužické hory
Česky Deutsch English Francais

Historie Lužických hor

Sklářská minulost kraje Lužických hor

Napsal Jaroslav Rež ve spolupráci s Michalem Gelnarem
English versionDeutsch version

Obsah:


Úvod

Pohled od severu na sklářskou huť v Horní Chřibské. Nezvěstný kvaš z počátku 19. století.

      Lužické hory a přilehlé okolí mají několik charakteristik, které je proslavují. Jednou z nich je bezpochyby sklářství. Je to především sklářské řemeslo, které je pro tento region v současnosti typické a které jej proslavuje ve světě. A bylo to sklo, které oblast Lužických hor ve světě reprezentovalo i v minulosti. A bylo to také sklářství, které v těchto horách nalezlo svůj domov jako jedno z prvních řemesel. Jeho více jak 700 letá minulost v Lužických horách je zde proto nastíněna.
      Od začátku šedesátých let se sklářskou minulostí tohoto kraje intenzivněji zabýval nadšenec pro sklářskou historii ing. Václav Sacher, správce Sklářského muzea v Novém Boru. Později se k němu přidává Michal Gelnar, který v tomto oboru pokračuje dodnes. Především těmto dvěma osobnostem a jejich aktivitě dnes vděčíme za poznání, kterého se nám v oblasti dějin sklářského řemesla v Lužických horách dostalo.

      Nalezení stanoviště středověké hutě v terénu se opírá o studium regionální literatury (občas nepřesné) a dochovaných pramenů. Prameny ovšem často huť zmiňují jen nepřímo, například formou pomístního názvu, jako je "Auf der Glasse" či "Glaserberg" apod. Podobné indicie dávají tušit, že mohou mít v místě souvislost se sklářskou činností, nicméně přesné místo skelné hutě neudávají. Velká část průzkumu se proto odehrává přímo v terénu, hledáním pozůstatků po sklářské činnosti. I když na vyhledávání zaniklých sklářských výrobních stanovišť existuje jistá metodika, stále zde velkou roli hraje náhoda a štěstí badatele. Významnou měrou může také přispět pozornost a postřeh místních obyvatel nebo rekreantů. Nedaleko sklářské hutě býval většinou vodní zdroj, pramen či potok. Přímo na místě bývalé hutě nebo v jejím blízkém okolí lze dnes nalézt úlomky žáruvzdorných materiálů z pece či sklářských pánví, nádob, v nichž se sklo tavilo, obvykle s patrnými zbytky skla. Často se také objevují přímo kousky neprotavené skelné hmoty s úlomky nečistot, na nichž je dobře vidět, že prošly intenzivním žárem. Těchto drobných pozůstatků po sklářské činnosti si lze dnes všimnout např. v náplavech lesních potůčků nebo v lesích či na polích, obvykle tam, kde je povrch narušen (např. lesní těžba, oranice apod.). Dodnes je ještě řada hutí, která je na základě přímých či nepřímých zmínek pouze předpokládána a jejich přesná lokalizace v terénu a archeologické ověření dosud chybí. Celkový průzkum sklářské minulosti kraje tak zdaleka není u konce.

Středověké sklářství v Lužických horách

      Počátky sklářství v Lužických horách spadají podle současných výzkumů do poloviny třináctého století. Tehdy byl zdejší kraj mohutným neosídleným pralesem s bohatou zásobou dřevní hmoty. Dřevo bylo základní surovinou sklářů pro vytápění pecí a přípravu popele. Získaný popel, zejména z bukového dřeva, byl jednou ze surovin pro přípravu sklářského kmene, z něhož se tavila sklovina.
      Na mnoha místech v Lužických horách, především v blízkosti geologického zlomu zvaného lužická porucha, bylo možno narazit na křemenné žíly. Odtud skláři pravděpodobně těžili křemen, který byl výchozí surovinou pro utavení skla. Křemenné valounky jsou přítomné i v řečišti místních potůčků, odkud byly také vybírány. Nejstarší sklářská výrobní stanoviště byla proto zakládána právě v místech s dostatkem těchto surovin. Pro středověké sklářství byly neosídlené pohraniční hory Čech ideálním místem. Sklářská činnost byla také pro prozíravé majitele vítaným prostředkem pro ekonomické využití jinak pustých lesních majetků.
Pohled na středověkou sklářskou huť. Iluminace z Mandevillova cestopisu, Čechy před rokem 1420 (Londýn British Library).

      Podoba nejstarších středověkých skláren se značně lišila od pozdějších renesančních a barokních hutí, jak je známe i dnes. Jednalo se o dřevěné přístřešky, kryjící vlastní pece. Každé takové výrobní stanoviště, poté co se vytěžilo dřevo v nejbližším dosahu, bylo opuštěno a zbudováno o několik set metrů dále. Předpokládá se, že takto se na poměrně malém prostoru, případně v jednom údolí, postupně vystřídalo několik stanovišť. Hutě byly zakládány v mohutném hvozdu a prakticky odříznuty od osídleného okolí. Součástí hutě byly rovněž další nezbytné technické stavby: stoupa na drcení křemene, později pila a mlýn. Ukazuje se také, že sklářská aktivita v Lužických horách předběhla pozdější vesnickou kolonizaci, která skláře následovala od třináctého století. Mnohdy byly vsi založeny právě na místě původního sklářského stanoviště. Tento způsob založení předpokládáme u Horní i Dolní Světlé, TrávníkuDrnovce. Teprve později, od renesance postoupila technologie takovým způsobem, že bylo účelnější vybudovat kvalitnější a trvalejší zázemí - stabilní huť, jak ji známe v podstatě dodnes. Součástí takové hutě se stal hutní statek s nezbytným zázemím, zajišťující pro skláře výrobu a zpracování základních potravin.

Erb pánů Berků z Dubé (Státní oblastní archiv Děčín).

      Prvním, kdo začal sklářství v prostoru Lužických hor podporovat a patrně je sem i přivedl, byl zřejmě mocný rod Ronovců, později jejich větev Berkové z Lipé (Dubé). Většina dosud nalezených či předpokládaných skláren se totiž nalézala v prostoru, který v příslušné době byl nebo se právě stal jejich majetkem. Původ samotných sklářů a huťmistů z nejstaršího období neznáme. Ví se pouze, že byli obdařeni řadou výsad (těžba dřeva, lov apod.), za což odváděli majitelům pozemků náležité naturálie v podobě svých výrobků.
Údolí Boberského potoka pod Bouřným, kde bylo nalezeno nejstarší středověké sklářské stanoviště v Lužických horách, z poloviny 13. století.       Zatím nejstarší nalezené stanoviště sklářské hutě v Lužických horách je v samotném srdci hvozdu, poblíž dnešní samoty Nová Huť, na jižním úpatí Bouřného (703 m n.m.) při Boberském potoce (někdy též Rousínovský). Huť nalezl Michal Gelnar v roce 1986. O rok později byla archeologicky zkoumána dr. Františkem Gabrielem z České Lípy a datována do doby kolem roku 1250. Huť pod Bouřným je tak v současnosti nejstarším zkoumaným sklářským výrobním stanovištěm v Čechách! Případná souvislost sklárny s domnělou, ve staré regionální literatuře uváděnou osadou Friedrichsdorf v tomtéž místě, je nepodloženou spekulací.
Archeologický výzkum lokality sklářské hutě z doby kolem roku 1300 jižně od osady Lesné pod Tolštejnem, pod vedením Dr. E. Černé.       Kolem roku 1300 byla datována další dvě stanoviště sklářských hutí, ležící jižně od osady Lesné v údolí Lesenského potoka pod Jedlovou. Zřejmě půjde o další výrobní centrum a jsou zde předpokládána stanoviště další, zatím nenalezená. Pravděpodobně o něco později byla v činnosti další dvě stanoviště pod Kozím hřbetem.
      Jiná dvě stanoviště byla nalezena v západní části sledovaného regionu a to na svahu Kamenného vrchu (509 m n.m.) nedaleko osady Vlčí Hora a na svahu Širokého vrchu (585 m n.m.) u Rybniště.
      Další výrobní oblast z počátku 14. století naznačuje několik objevených a předpokládaných hutí v okolí (i uvnitř) obcí Horní a Dolní Světlá (např. pod vrchem Kopřivnice 629 m n.m., na Brazilce a jinde). Sklářská činnost v tomto prostoru byla poměrně intenzívní a zřejmě také byla podnětem pro pozdější osídlení prostoru a založení obou vesnic.
      Pravděpodobně do poloviny 14. století je datována také huť na místě dnešní osady Rozhled pod Jedlovou, na severovýchodním svahu Jedlové naproti horské chatě Slovan.
      Koncem 14. století jsou zjištěny hutě na Cvikovsku: v osadě Drnovec, v Trávníku (osada nazývaná nejprve Glasert) či západně od přehrady Naděje na křižovatce dnešní žlutě značené cesty vedoucí od Naděje a lesní silničky k Milštejnu na tzv. Polesného louce.
      Z počátku 15. století jsou známa další stanoviště ze západní části Lužických hor a to ve vsi Doubice a při údolí Doubického potoka v okolí stejnojmenné obce. Později jsou předpokládána další v lesích jihovýchodně od Plešivce (596 m n.m.) nedaleko Rybniště. Tato stanoviště (Doubicí počínaje) byla údajně přímými předchůdci pozdější hutě v Horní Chřibské, pro což však nejsou nejmenší důkazy. Uváděné datum jejího založení v roce 1414 je rovněž poněkud zavádějící. Bylo až příliš doslovně odvozeno podle obecného prohlášení huťmistra ze sklárny v Horní Chřibské z roku 1514 o potvrzení svých práv, jež měli jeho předkové již před sto lety! To ovšem nic nemění na věci, že huť vzešlá z těchto středověkých skláren je dnes nejstarší hutí ve střední Evropě pracující s krátkými přestávkami až do roku 2007.
      Prosperující sklářství se v našem regionu rychle šířilo. Z první půle 15. století je známa huť ve Falknově, v dnešních Kytlicích pod Malým Bukem (712 m n.m.). A předpokládají se i další v okolí např. východně od Prysku či v trojúhelníku Nový Bor - Klíč - Polevsko, v místě zvaném Gross Seifert.

Flétnovitá číše tzv. českého typu z doby kolem roku 1400 (Muzeum hl. města Prahy).

      V 15. století byl zdejší kraj pustošen vedle husitských válek také trestnými výpravami Šestiměstí z Horní Lužice, spojenými s nechvalně proslulými aktivitami místních lapků, drancováním apod. To vše, spolu se zmatky v pozemkovém vlastnictví, se pravděpodobně odrazilo ve stavu zdejšího sklářství. Faktem je, že do této doby nemáme zatím datovaná žádná nová sklářská stanoviště.

Renesance

      Renesance znamená pro středoevropské sklářství především od poloviny 16. století pronikání vlivu benátského skla a jeho zušlechťovacích technik malbou. Současně s tím docházelo ke zdokonalení hutní technologie: čištění surovin, odbarvování skloviny k získání čirého skla a používání hutních výzdobných technik. V této době byly již sklárny jednotnou výrobní hutí s hutním statkem, zpravidla soustředěnou na jediné místo namísto středověkých stanovišť putujících neustále za dřevem.
Votivní obraz rodiny huťmistra Martina Friedricha z konce 16. století. Původně v kostele sv. Jiří v Chřibské.

      V renesanci v Lužických horách přibyla k přeživší sklárně v Chřibské, tehdy už pod správou skelmistrovského rodu Friedrichů nová významná huť ve Falknově, dnešních Kytlicích. Ta byla založena v roce 1530 Pavlem Schürerem. Schürerové byli široce rozvětvený sklářský rod, který byl později v roce 1592 za sklářské mistrovství povýšen císařem Rudolfem II. do šlechtického stavu s přídomkem z Waldheimu. K nám přišli z Krušnohoří ze saského Ansprungu, které byli nuceni opustit kvůli rozmáhající se těžbě rud. Ta zde zatlačila původní sklářství do pozadí. Podobné nebezpečí záhy ohrozilo i sklářství v Lužických horách, založením horního města Jiřetína k těžbě rud r. 1554. Naštěstí pro zdejší sklo se zde těžba nesetkala s takovým úspěchem. Pavel Schürer ve Falknově patrně navázal na tradici předchozí sklářské činnosti z 15. století. Další Schürer, Pavlův bratr Jiří, v té době vedl huť nacházející se jihozápadně od Krompachu, zmíněnou již k roku 1549 (založení dosud nezjištěno). Přesná poloha obou významných Schürerovských hutí je nám bohužel dosud neznámá. Vedle těchto tří hutí existovaly možná i další sklárny, které však dosud nebyly zcela jednoznačně prokázány.
Džbánek z modrého skla malovaného emaily z roku 1595 s motivem bajky, pravděpodobně z schürerovské hutě.       Pro renesanční sklářství ve střední Evropě je rovněž typické pronikání prvních technik zušlechtění skla. Šlo o malbu na skle především vypalovanými emailovými barvami. Centrem emailového skla v Čechách se stávají od sedmdesátých let 16. století právě severní Čechy zásluhou hutí v Chřibské a ve Falknově. Schürerovská huť ve Falknově je uvažována jako centrum tohoto dění. Schürerové spolu s dalšími rody posléze šířili tyto techniky i dále za hranice regionu, do Saska.
       Ranou pro naše rozvíjející sklářství byla neblaze proslulá třicetiletá válka. Sklářská výroba jakožto luxus stagnovala, někteří skláři emigrovali pro víru, jiní přešli na nová povolání. Po válce zůstala v Lužických horách v provozu pouze sklárna v Chřibské a ve Falknově, ostatní zanikly. Přesto se právě následující období, čas baroka, zapsalo jako jedno z největších pro úspěch severočeského skla.

Severočeské sklo doby barokní

      Baroko přineslo sklářské produkci v Lužických horách období největšího rozmachu a prosperity. Těžištěm této produkce je ovšem oproti předešlým obdobím zejména zušlechťování skla broušením, rytím a přetrvávající malbou. Severočeští zušlechťovatelé se v době baroka stávají pro své kvality nejvyhledávanějšími v celých Čechách. Nesmazatelný podíl na rozvoji barokního sklářství má rovněž obchod se sklem. Jeho výchozí centrum se nacházelo právě v oblastech Kamenického Šenova(Nového) Boru. Díky organizovanosti a podnikavosti místních obchodníků záhy dosáhl až na vzdálené trhy v zámoří či Orientu.

Pohár z čirého skla se zatavenou rubínovou a zlatou spirálou, s rytinou galantní scény. Severní Čechy, po roce 1700 (Sklářské muzeum v Novém Boru).

      V baroku se do popředí dostává zájem o čiré sklo zdobené rytím, nazývaným také řezbou, odvozenou z řezby drahokamů z doby Rudolfa II. Rytci skla zušlechťovali sklo pomocí smirku nanášeného na různě veliké měděné kotoučky ryteckých strojů, poháněných šlapáním nohou. Technika rytí skla se již během třicetileté války zvolna ujímá a je jednou z příčin postupného oddělení zušlechťovatelů skla od hutní prvovýroby přechodem na domácí řemeslnou práci. Ve druhé polovině 17. století jsou za podpory vrchnosti zakládána první cechovní sdružení zušlechťovatelů skla: v Chřibské v roce 1661, v Polevsku roku 1683 a v Kamenickém Šenově v roce 1694. V té době se šíří také nový druh čiré kvalitní skloviny zvané český křišťál, která je velmi vhodná právě pro dekoraci rytím. Není bez zajímavosti, že jako jedné z prvních se jej podařilo utavit také sklárně v Juliovce (Juliusthal) na křižovatce cest mezi Mařenicemi a Krompachem. Rytí skla dosahuje již kolem roku 1700 velmi vysoké úrovně. Sklo bylo zdobeno portréty, loveckými výjevy a ornamentikou po vzoru francouzkých dekoratérů. Prováděno bylo na rozmanité tvary číší, často upravené brusem, z nichž vyniká charakteristický tvar tzv. českého poháru. České ryté sklo zušlechtěné na novoborsku zaplavilo světové trhy již v první polovině 18. století díky zdejším obchodníkům se sklem.

      Z barokních skláren známe následující. V roce 1680 byla založena (možná existovala i dříve) Janem Kašparem Kittelem huť zvaná Rollhütte jižně od Jedlové. V místě při železniční trati je dodnes dochovaný hutní rybník, v současnosti vypuštěný. Tato sklárna v čele se svým majitelem se významně zapsala do rozvoje obchodu a kvality produkce severočeského skla. Další sklárna té doby byla již zmíněná sklářská huť v Juliovce, založená v roce 1687 Juliem Franzem vévodou Sasko-Lauenburkým ze zákupského panství. Vévoda vlastnil i malou "kratochvílnou" huť přímo v Zákupech pod zámkem. V Juliovce byl jako v jedné z prvních hutí utaven český křišťál, ale zřejmě i rubínové sklo barvené zlatem. Huť zanikla počátkem 18. století. Barokní sklárny existovaly také v Okrouhlé, Mistrovicích a opět na arnultovickém polesí "Gross Seifert" východně od Polevska. Nic bližšího o těchto třech hutích zatím nevíme.
Současný pohled na místo, kde v letech 1750-1873 stála sklárna zvaná "Nová Huť".

      Intenzívní činnost skláren se během 18. století podepsala na kvalitě zdejších lesů. To se spolu s novými podnikatelskými záměry majitelů panství také výrazně projevilo na ceně dřeva, které bylo možno prodat výhodněji. Produkce místních hutí už zdaleka nestačila pokrýt požadavky obchodníků. Surovina byla proto odebírána pro zušlechťovatele například z harrachovské sklárny Nový Svět či z jižních a východních Čech. Tyto potíže a zejména nedostatek dřeva vedly během 18. století ke zrušení většiny sklářských hutí v Lužických horách. Většina sklářů přechází na zušlechťovací řemesla nebo na obchod se sklem. Téměř zázrakem byla uchráněna pouze huť v Horní Chřibské, především díky možnosti dopravovat dříví i ze vzdálenějších lesů po vodě Chřibské Kamenice. V roce 1750 je Janem Kryštofem Müllerem založena huť uprostřed lesů na místě, ležícím severně od Svoru, zvaném dnes jako Nová Huť (popř. též Antonínova louka). Ta díky své poloze a také schopnému vedení podnikavých Kittelů přetrvala až do roku 1873. Pouze tyto dvě sklárny, pracující střídavě pod vedením Kittelů a dalších majitelů, byly až do sedmdesátých let 19. století jediné, které v Lužických horách zůstaly v činnosti.

Kresba znázorňující obchod se sklem. Konfirmační listina Josefa II. pro město Bor z roku 1782 (Státní okresní archiv Česká Lípa).

      Obchod se sklem byl samozřejmě součástí sklářské výroby od jeho počátků. S krosnou, nůší a později s trakařem, se vydávali obchodníci nabízet skleněné zboží zájemcům do přilehlého okolí, Saska a Lužice. Zdá se, že během 16. a 17. století navázali sklářští obchodníci na tehdy již zavedené obchodní kontakty šluknovských výrobců lnu. Obchodníci se sklem tak podstatně rozšířili své dosavadní pole působnosti. Významnou roli sehrál v počátcích také úspěšný huťmistr Jan Kašpar Kittel, ze zmíněné sklárny Rollhütte pod Jedlovou. Je známo, že sám dojednal s potulnými brusiči nůžek, aby spolu se svou profesí nabízeli v zahraničí také sklo a dal tak popud k prvním obchodním dálkovým výpravám. Mezi první průkopníky dálkových výprav se sklem patřil Kristián František Rautenstrauch z Chomoutů u Bukovan (nedaleko Nového Boru). Jako první dosáhl v roce 1710 Petrohradu a otevřel východní odbytiště. Další následovali. Slavný Jiří František Kreibich z Kamenického Šenova (proslavil se především svým cestopisem) absolvoval mezi roky 1685 až 1721 více jak třicet úspěšných a průkopnických cest. Posléze vyjížděly další povozy obchodníků z Polevska, které se v 18. století stalo centrem tohoto podnikání. Později i ze Skalice, OkrouhléMistrovic. Obchodníci nakupovali surové sklo od hutí a nechávali zušlechtit podle přání zákazníka u zdejších specializovaných řemeslníků a dekoratérů. V první polovině 18. století jsou jimi zakládána v té době unikátní obchodní sdružení nazývaná kompanie, dnes bychom řekli obchodní společnosti. Několik obchodníků se zavázalo společnou smlouvou, kontraktem a společně financovali a zajišťovali nákup suroviny, její rafinaci a posléze dopravu a prodej na některém z evropských trhů. Společné podnikání zaručovalo větší bezpečnost i lepší konkurenceschopnost. Každá kompanie mívala vedle domovského tzv. obchodního domu, kde se na skladě shromažďovalo potřebné zboží, také své pobočky - obchodní domy zvané faktorie - ve většině významných evropských městech a přístavech. Později vznikly také četné pobočky i v zámoří. Z řady úspěšných společností jmenujme alespoň některé. Kompanie založená Kristianem Rautenstrauchem v Boru, úspěšná firma G.A. Jancke & spol. původem ze Skalice, později činná v Boru s vynikající osobností Jana Krištofa Janckeho. Z dalších jmenujme například J.A. Zieggenheim & Comp. a J. Hanel & Comp. z Boru, Preisler & Comp. z Polevska, firma Kašpara Zahna ve Skalici a řada dalších. Od poloviny 18. století se centrem sklářského obchodu stává čerstvě povýšené městečko Haida (Nový Bor). Přestěhovala se sem většina kompanií, ale také zušlechťovatelé, pro které podnikání ve městě s jistými privilegii bylo výhodnější. Dlužno přiznat i zásluhu místní prozíravé vrchnosti hrabat Kinských, kteří poddaným pracujícím se sklem v zájmu prosperity upustili od roboty a obdařili je i dalšími úlevami. Sklářské kompanie mnohdy přetrvaly až do poloviny 19. století. Jejich na svou dobu vysoká organizovanost a přizpůsobivost je jedinečný fenomén borsko-šenovské oblasti, který neměl jinde ve světě obdoby.

      Rozmanitost zdejšího sklářství v 18. století dokládají i další odvětví tohoto řemesla, která zde vznikala. Sám hrabě Kinský zřídil ve vlastní režii manufakturu na výrobu zrcadel. Nejprve v Lindavě, pak v roce 1760 ve Velenicích a později také ve Sloupu pod hradem v místech dnešního rekreačního areálu. Jeho zrcadlárna dosáhla rovněž světového věhlasu a byla schopným konkurentem slavných benátských zrcadel.
      Dalším specializovaným řemeslem byla výroba lustrů. Ve sklářské huti v Juliovce byly krátce po roce 1687 vyrobeny vůbec první tři lustry na sever od Alp. Jedním z prvních lustrařů zde byl také pasíř Josef Palme z Práchně, zmiňovaný v roce 1724. Další výrobci lustrů v oblasti jeho příkladu následovali, zvláště členové rodiny Palmeů. O kvalitách těchto výrobků svědčí četné zakázky pro šlechtická sídla v českých zemích a v zahraničí. Potřebné skleněné armatury a v kleštích mačkané ověsy zhotovovaly okolní sklářské hutě.

Kalamář z mléčného skla s emailovou malbou, vyroben v některé sklárně v Lužických horách. Dvě prysky malované emailovými barvami z 18. století.

      Ve druhé polovině 18. století se v souvislosti s expanzí anglického olovnatého křišťálu a měnícím se dobovým vkusem dostává ryté sklo do postupného útlumu. Kvalita dekorů klesá a obživu zušlechťovatelů zachraňuje jen narůstající obliba laciného skla pro nejširší venkovské trhy, zdobeného jednoduchou emailovou malbou zlidovělých motivů. Po letech fenomenálního úspěchu barokního skla přichází na přelomu 18. a 19. století období krize. Jednou z jejích příčin jsou také napoleonské války a blokáda námořních cest z Evropy do zámoří. Ta znemožňovala pokračování vývozu do tamních odbytišť. Uvolněné trhy zatím obsadily konkurenční výrobky z Anglie, Francie a německých zemí. Řada zušlechťovatelů přechází na jiná povolání nebo odchází do ciziny, tak jako již v dřívějších a následných dobách. Určitou spásou zůstává vývoz mléčného skla do Orientu, zdobeného malbou zlatem.

Sklo v 19. století

      Změna v odbytové krizi nastává ve dvacátých letech devatenáctého století, kdy dochází díky konci napoleonských válek v roce 1815, k uvolnění trhu a nové konjunktuře. Pro sklářské řemeslo v severních Čechách to znamená oživení a pozvednutí jeho úrovně. Ryté sklo si získává nové zákazníky například mezi lázeňskými hosty, kterým se prodává jako upomínkové předměty. Hlavním přínosem je však objevení nových technik v oblasti barevné dekorace skla a barevných sklovin. Právě tyto nové postupy přinesly velké úspěchy českému sklu v první polovině 19. století. Oblast Lužických hor měla na tomto vývoji významný podíl. Těžiště bylo opět na poli zušlechťovacích technik.
Friedrich Egermann, přípravná kresba J. Z. Quasta z roku 1858.

      Klíčovou osobností první poloviny 19. století byl pro naši oblast Friedrich Egermann (1777-1864). Vyučil se malířem skla. Pronikl do malírny míšeňské porcelánky, odkud si odnesl tajné výrobní technologie. Díky těmto poznatkům se brzy prosadil jako zručný malíř. Zakrátko již vedl vlastní dílnu v Polevsku a od roku 1823 rozsáhlou rafinační manufakturu na borském náměstí v domech číslo 100 a 101. Sám pak prováděl množství experimentů a pokusů s různými způsoby zdobení skla. Během svého dlouhého života zúročil tento vynikající sklářský technolog své zkušenosti a invenci v řadě vynálezů. Jeho prvním přínosem v oblasti malovaného skla bylo tzv. achátové sklo. To pomohlo především místním malířům ke zlepšení i zkvalitnění jejich produkce. Sám šel příkladem ve své dílně. Mezi nejlepší malíře na borsku patřili jeho syn Antonín Ambroz, W. Görner, A. Bendel, R. Schlegel či Ignác Fritsche. S Egermannovou dílnou spolupracovala i taková osobnost jako byl slavný Carl von Scheidt.
Váza ze světlého modrého opakního matovaného skla, malovaná biskvitovým emailem. Dílna F. Egermanna v Polevsku před rokem 1820.       Jiný okruh malířů se specializoval na dekoraci hyalitu, tj. černého nebo červeného neprůhledně zbarveného skla, zlatem. Hyalit byl dodáván především Buquoyskými hutěmi z jižních Čech a nato harrachovskou sklárnou Nový Svět. Mezi dekoracemi převažovaly čínské motivy zvané šinoazerie. Střediskem této malby byla ves Okrouhlá. Další malíři působili ve FalknověSkalici. Ve stejném duchu byl zdoben i Egermannův další vynález z dvacátých let, sklo zvané lithyalin - mramorové různobarevné sklo. V roce 1824 zavádí Egermann nový typ emailové barvy zvané "perleťový" a "biskvitový" email. Tato technika byla s úspěchem používána k ohraničení maleb a medailónků drobnými plastickými puntíky. Později se technika stane základem pro dodnes hojně používanou malbu nazývanou vysoký smalt. Obě techniky přenechává Egermann smlouvou Kinského továrně na email ve Sloupu k ozdobné dekoraci rámů zrcadel. Svou zručností přispívali zdejší malíři k úspěchu malovaného, hlavně barevného skla v době biedermeieru a druhého rokoka.
Číška s červenou lazurou s rytým dekorem, dílna F. Egermanna po roce 1830.       Dalším Egermannovým přínosem je žlutá lazura, průhledné zbarvení povrchu skla ionty stříbra. Lazuru zavádí do výroby v roce 1818 a sám navrhuje její efektní zdobení prorýváním zbarvené vrstvy. Ovšem nejvýznamnější vynález přináší Egermann po letech výzkumu až v roce 1832. Je jím červená lazura, tentokrát docílená ionty mědi. I tato lazura je opět zdobena rytím. Ve své době se stala velmi populární a získala řadu odběratelů. Prováděna je dodnes. Egermann sám získal za své objevy několik ocenění, jeho vzorkovna, v budově dnešní novoborské radnice, byla nejnavštěvovanějším ateliérem v kraji. Nicméně jeho objevy a vynálezy se rychle rozšířily i do zahraničí a technologie červené lazury mu byla dokonce ukradena. Přesto však jeho objevy pozvedly zdejší obec zušlechťovatelů a přinesly českému sklu ztracenou prosperitu.

Dvoudílný flakón lithyalinový, broušený a zlacený. Dílna F. Egermanna kolem roku 1830.

      Egermannovo lazurované sklo přispělo i k pozvednutí a novému rozkvětu rytiny v borské oblasti. Nejslavnějším z rytců první poloviny 19. století byl F.A. Pelikán, jehož práce byly kvalitou srovnatelné se slavným harrachovským Dominikem Biemannem. Mezi další vynikající rytce, kteří se prosadili i v zahraničí, patří August Böhm, a Franz Eisert, oba z Mistrovic. Z Kamenického Šenova je známá rodina Helzelů, Güntherů, ale také Karel Pfohl, mistr rytiny na barevném vrstveném skle. Vynikající úroveň rytého skla na kamenickošenovsku pokračuje i v druhé polovině 19. století. V té době se místní mistři zapojují do rafinérie založené zde vídeňským podnikatelem Ludwigem Lobmeyrem. Rytci pracující pro tento ateliér patřili ke špičce ve svém oboru a pomáhali udržet prosperitu upadajícího zušlechťování skla. Patřili mezi ně např. šenovští Karl a Oto Pietschové, rodina Knöchelů a jiní.

      V druhé polovině století ale obchodníci a rafinéři nepochopili nově nastupující trend opět antikizujícího čirého broušeného a rytého skla a dále pokračovali ve výrobě barevných sklovin zdobených malbou ve stylu romantismu. České sklo se opět dostalo do potíží a stagnuje. Tento útlum ho neopouští po zbytek století. V podhůří Lužických hor pokračuje nadále dekorace skla v tradičních technikách a zdejší oblast tím ve sklářském světě ztrácí své rozhodující postavení. Situace přetrvává i v období secese na přelomu 19. a 20. století. Jednou z výjimek je Lobmeyrovský ateliér, který své prestižní postavení neztrácí ani ve dvacátém století. V té době se také část produkce orientuje na zakázkové práce pro Orient.

Talíř s rytým dekorem Alegorie vzduchu, zhotovený v Kamenickém Šenově v roce 1856 pro firmu J. a L. Lobmeyr.

      Devatenácté století je důležitým mezníkem také pro sklářské školství. Vzdělání, kterého bylo možno v kraji dosáhnout, se věnovali od roku 1763 piaristé sídlící v Boru na náměstí (dnes upravená budova základní školy). Syny zdejších obchodníků vyučovali kreslení, obchodní nauce, účetnictví, latině a románským jazykům. V druhé třetině 19. století byly otevřeny nedělní školy kreslení ve Falknově a v Kamenickém Šenově.

Současný pohled na původní budovu sklářské školy v Kamenickém Šenově.

Kvalitní přípravu pro náročné řemeslo zušlechťování skla získali místní podnikatelé v Kamenickém Šenově až otevřením školy pro odborné kreslení a modelování v roce 1856. Byly tak položeny základy nejstarší sklářské školy v Evropě, ve které se vyučuje dodnes (Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská). V roce 1870 je zřízena obdobná škola v Boru, dnes Střední průmyslová škola sklářská s tříletou Vyšší odbornou školou. Obě školy se úspěšně účastnily řady světových výstav a byly zvláště v secesi a v meziválečném období významnými šiřitelkami výtvarného názoru na sklo v regionu, díky čilým kontaktům s uměleckoprůmyslovými školami ve Vídni a v Praze.

Sklářské muzeum v Novém Boru.

      V roce 1893 je založeno v tehdejším Boru sklářské muzeum. Skromný počin některých sklářů a rafinérů brzy podpořily tehdejší instituce a další sklářští podnikatelé a obchodníci. Podařilo se tak za čas nashromáždit bohatou sbírku prací, většinou darovanou místními řemeslníky, dokumentující produkci zdejšího průmyslu a kvalitu odborných škol. Samo muzeum se také zapojilo do sklářského dění vypisováním každoroční prestižní soutěže o nejlepší sklářský výrobek. Dnes může Sklářské muzeum v Novém Boru svým návštěvníkům nabídnout bohatou sbírku skla nejen z borského regionu. Zájemcům předvádí ukázky skla zušlechtěné zdejšími tradičními technikami jako je hutní, broušené a ryté sklo a sklo zdobené leptáním, pískováním a různými malířskými technikami. Muzeum sídlí dnes v historické budově na náměstí. V letech 1998-1999 proběhla náročná rekonstrukce a muzeum získalo pro svou expozici nové kvalitnější prostory.
Sklářské muzeum v Kamenickém Šenově.       Zajímavou minulost má za sebou i dnešní Sklářské muzeum v Kamenickém Šenově. Jeho počátky lze hledat už ve sbírce skla shromážděné Janem Dvořáčkem, prvním ředitelem zdejší sklářské školy, pro účely výuky. Městské muzeum vzniklo až po první světové válce a proslulo především svou vlastivědnou činností. Dnes se toto muzeum, sídlící v domě na křižovatce nedaleko kostela, může pochlubit především kvalitní sbírkou rytého skla, dokumentující jeho vývoj v oblasti. Nechybí ani produkce firmy Lobmeyr včetně prací dle návrhů arch. Adolfa Loose či sochaře Jaroslava Horejce. Od poloviny devadesátých let se zde také pořádá mezinárodní sympozium rytého skla.

Průmyslová expanze přelomu 19. a 20. století

      Sedmdesátá léta 19. století nastartovala vznik řady nových sklářských hutí v Lužických horách. Stalo se tak především díky vybudované železnici, která kraji přinesla nejen ekonomický rozkvět, ale také nové palivo - uhlí. Vytápělo se buď přímo uhlím nebo později generátorovým plynem, získávaným zplynováním uhlí. Nové sklárny zakládali schopní podnikatelé pro pokrytí potřeb vlastních rafinérií a okolních zušlechťovatelů. Ve čtyřicátých letech se také první sklárny napojují na dálkový generátorový plyn. Slibný vývoj přeruší až krize třicátých let. V té době také velká část těchto provozů zaniká. Po druhé světové válce mnohé z nich už nebyly obnoveny.

      Z 18 hutí založených v období sedmdesátých let 19. století až do třicátých let století dvacátého jsou to následující. V roce 1872 byla postavena sklářská huť ve Svoru (Röhrsdorf) nazývaná Tereza. Od třicátých let zde byla zavedena výroba polooptického skla a ta zde vydržela v obměnách dodnes.
Sklárna Rudolf ve Falknově-Kytlicích ve dvacátých letech 20. století.

      V roce 1873 ve Falknově - Kytlicích vybudoval novou huť obchodník se sklem Vincenc Hrdlička. Sklárna nesla jméno podle zakladatelovy manželky "Augusta". Stála na severním svahu kopce Malý Buk (712 m n.m.), zřejmě na místě středověké hutě z 15. století. Augusta skončila provoz v roce 1911 a po jejím provozu zůstala dnes už jen odpadní halda. Světovou krizi nepřežila ani další falknovská huť Marie, založená v roce 1893. Ve stejném roce vzniká v nedaleké osadě Hillův Mlýn, dnes Mlýny, huť Tereza, kterou však záhy čeká podobný osud. Sklárna zanikla v roce 1928. Čtvrtou huť Rudolf v údolí Kamenice zakládá Rudolf Wenzel v roce 1900 tamtéž. V době krize byla sice huť v činnosti, jako družstevní huť sklářů, ale zaniká po druhé světové válce.
      První sklárnou v (Novém) Boru, otevřenou v roce 1874, byla dnes již zaniklá huť Helena, nazývaná později Michlova. Pro Odbornou sklářskou školu postavilo město Bor školní huť, provozovanou od roku 1910. Později byla huť pronajímána a následně sloužila různým účelům. Od roku 1960 byla využívána Výzkumným ústavem užitkového skla. Její poslání, sloužit škole, bylo obnoveno až v roce 1993. Před válkou v roce 1913 vzniká další borská sklárna zvaná Flora. Ve třicátých letech jí získala firma W. Hantich (odtud současný slangový název). Sklárna pracuje dodnes pod firmou Egermann.
Osazenstvo sklárny Bratří Jílků v Kamenickém Šenově, kolem 1. světové války.       První huť v Kamenickém Šenově založila roku 1886 pro svého syna Adolfa Anna Rücklová. Dnes zde vyrábí a.s. Severosklo Nový Bor svářečská skla. Další z Rückelů, Antonín, postavil v roce 1893 huť ve Skalici u České Lípy. Pec zde byla v roce 1920 přestavěna na denní vanu a po válce zavedena výroba optického skla. V současnosti sklárna patří opět potomkům Rückelů. Druhou huť v Kamenickém Šenově otevírají Antonín Jílek a František Vetter v roce 1905. V roce 1914 Vettera nahradil Jílkův bratr a sklárna nese název "Sklárna bratři Jílkové". Proslavila se především výrobou optického dekoru. Po válce byla huť znárodněna a v roce 1993 v rámci privatizace nazpět odkoupena potomky původních majitelů. Třetí sklářská huť v Kamenickém Šenově byla založena až ve dvacátých letech v roce 1925. Od oku 1972 už není v činnosti. V roce 1908 je postavena také huť v Práchni u Kamenického Šenova. Sklárna pokračovala i po válce. Stala se součástí tehdejšího n.p. Borské sklo Nový Bor, později firmy Crystalex. V současnosti jsou pece ve výhasu.
      V roce 1900 vznikla také huť Anna v Polevsku. Upadá však v krizových letech a po druhé válce je budova stržena. Druhou sklárnou v Polevsku byla huť Klára, zřízená Karlem Mühlbauerem v roce 1907. Ve druhé polovině dvacátého století sloužila Státnímu výzkumnému ústavu sklářskému v Hradci Králové a v devadesátých letech byla privatizována. V současné době je však mimo provoz.
Sklárna v Rybništi na pohlednici z doby před 1. světovou válkou.       Další hutě, založené také v druhé polovině 19. století v době zakladatelské horečky budování sklářských hutí, byly uvedeny do provozu v dnešním Rybništi u nádraží (založena 1873 - zanikla před druhou světovou válkou), v Novém Oldřichově (1885 - 1966, v osmdesátých letech budova stržena) a v Dolním Prysku - huť Anna. Ta byla uvedena do provozu roku 1907 akciovou společností. Dnešní majitel a.s. Preciosa zde vyrábí barevné skloviny pro jablonecký bižuterní průmysl.

      Ve třicátých letech nastává světová hospodářská krize, která nemilosrdně zavírá několik hutních provozů a řadu rafinačních firem. Taktéž válečná léta okupace se negativně podepsala na činnosti sklářství v severních Čechách. Další ranou je pak odsun sudetských Němců. Ten znamená téměř vylidnění sklářských vesnic, tradičních center zušlechťovatelů. Plynulá kontinuita výroby i řemeslná tradice byla tímto zásadně narušena.

Současnost

Pohled na areál sklářského kombinátu Crystalex v Novém Boru.

      Po druhé světové válce bylo nutno mezi novými přistěhovalci rychle vyhledat schopné řemeslníky a přizvat skláře z vnitrozemí na osazení provozů. V některých hutích již nebyl po válce provoz obnoven. Nově vznikla v roce 1949 pouze malá huť n.p. Umělecké sklo v Novém Boru v dnešní Alšově ulici. Provoz ukončila již v roce 1953. Poválečné a znárodněné sklářství v Lužických horách ale nezaniklo. Na zachování tradice se podílely sklářské školy, které hledaly ve spolupráci s předními výtvarníky, převážně absolventy uměleckoprůmyslové školy v Praze, jeho nový výraz.
Soubor nápojového skla z automatické linky ze současné produkce Crystalexu v Novém Boru.

Po potížích v padesátých letech vznikají národní podniky Borské sklo Nový Bor a Lustry Kamenický Šenov. V roce 1967 byl zahájen provoz ve sklářském kombinátu v Novém Boru, soustřeďujícím jak hutní výrobu, tak i zušlechťování v nových velkokapacitních provozech. O pět let později v Kamenickém Šenově zahájil výrobu podobný kombinát na výrobu svítidel. Ve výrobě užitkového skla brzy nastal rozvoj strojní výroby. V té době se rozjíždí první automatické linky a ruční výroba v hutích tak ztrácí své výsadní postavení. Nová technologie přináší nový design v nápojovém skle, vznikají úspěšné soubory vyráběné dodnes. Prosazují se také výtvarníci tvorbou ateliérového skla. Stále se vyrábí sklo zdobené tradičními technikami. Prestiž sklářskému městu Nový Bor a jeho sklářskému průmyslu pak zajišťují mezinárodní sklářská sympozia - IGS Nový Bor, velkoryse organizovaná v novoborském Crystalexu.
Sklářské studio AJETO v Lindavě.       Po roce 1989 nastává rozmach v soukromém podnikání a změny ve struktuře podniků. V okolí Nového Boru se opět objevují domácí dílny malířů, rytců a brusičů, jako v dobách minulých. Novinkou jsou malé ateliérové sklářské pícky na tavení skla. Módní se stává výroba replik a imitací skla historického. Svou nezastupitelnou roli zaujímají obě sklářské školy, doplněné novoborským a kamenickošenovským učilištěm. Vzniká také několik galerií. Vysokou řemeslnou úroveň udržují sklářská studia, zejména světoznámá sklárna AJETO v Lindavě. Sklářství v Lužických horách žije dál. Bylo a je stále dílem zručných a schopných lidí, žijících v tomto malebném koutě severních Čech. Jejich práce tak byla a vždy je výsledkem tvůrčího mistrovství, kumštu, obchodnické prozíravosti a odvahy, a věřme, že bude i nadále.

Dodatek

      Závěrem bych rád doplnil, že zájemci o podrobnější informace mohou čerpat z literatury uvedené mezi prameny. Zejména oba články M. Gelnara, mapující činnost zdejších hutí uvedené v českolipském vlastivědném sborníku Bezděz (č.4 r.1996; č.6 r.1997 a č.8 r.1999), z nichž výrazně čerpá i tato práce. Dobrou pomůckou jistě bude i mapa Lužických hor z roku 1996 (1:75 000) s vyznačenu polohou všech známých i předpokládaných skláren a středověkých hutních stanovišť v horách. Doplním rovněž, že situace po druhé světové válce je v tomto textu vědomě zestručněna a uvedena pouze v hlavních rysech.
V terénu dosud patrné pozůstatky sklářské pece z 19.století na Nové Huti (zarostlý val v pozadí).

      Závěrem bychom Vás chtěli požádat o spolupráci. Sháníme jakékoli materiály vztahující se k historii zdejšího sklářství (staré fotografie či obrazy hutí, rafinačních provozů, domácích dílen, sklářů; drobné technické památky, nejrůznější dokumenty, vzorníky, zajímavosti či jakékoli informace apod.). Historická tradice v našem kraji byla poválečnou výměnou obyvatelstva přerušena a mnoho památek zmizelo, přesto je možné, že někde, např. na půdách apod., se leccos dochovalo, jde jen o to tyto materiály "znovuobjevit". Víte-li tedy o něčem takovém, prosíme ozvěte se nám. Dále je také možné, že při svých vycházkách do okolí sami narazíte v terénu na nějaké stopy po sklářské činnosti. Také zde budeme velmi rádi, když nám o tom dáte vědět, o což Vás tímto rovněž prosíme (viz kontakt). Vaše postřehy a informace velmi rádi uvítáme. Díky této kvalitnější komunikaci se tak můžete i Vy spolupodílet na odkrývání dalších tajemství našich hor. Samozřejmě prosíme a přivítáme i jakákoli další sdělení Vašich připomínek, dotazů či námětů k této práci, která mohou přispět k jejím dalšímu upřesnění.

listopad 1999, Nový Bor Jaroslav Rež
ve spolupráci s Michalem Gelnarem
 
Skláři při práci. Skláři při práci.
Skláři při práci.

Literatura

1996: Turistická mapa Lužické hory 1: 75000; Geodézie ČS a.s., 1. vydání.
Bárta, J., 1931: Životopis Jiřího Františka Kreybicha, Sklářské rozhledy, roč.VIII, č.3-5.
Bárta, J., 1931: Sklářské obchodní "kompanie", Sklářské rozhledy, roč.VIII, č.7-10.
Bárta, J., 1935: Staré skelmistrovské rody, Sklářské rozhledy, roč.XII, s.71-72, 90-92.
Bárta, J., 1940: Staré skelmistrovské rody, Sklářské rozhledy, roř.XVII, č.9-10.
Braunová, H. - Rydlová, E., 1998: Sklářské muzeum v Kamenickém Šenově, Umění a řemesla, roč.39, č.3, s.14-17.
Brožová, J., 1972: Bedřich Egermann 1777-1864 a severočeské sklo jeho doby; Sklářské muzeum v Novém Boru.
Brožová, J., 1974: Lithyaliny a Friedrich Egermann, Ars vitraria,č.5.; Muzeum skla a bižuterie Jablonec n. Nisou.
Černá, E., 1987: Příspěvek k podobě zaniklých středověkých skláren v Čechách; Archeologia historica 12/87, Brno, s.405-411.
Drahotová, O., 1985: Evropské sklo; Artia, Praha.
Gelnar, M., 1996a: Staré sklárny Krásnolipska, Antique č.4, roč.III, s.47-49.
Gelnar, M., 1996b: Sklářské hutě v Lužických horách a v jejich podhůří, Bezděz, 4, s.37- 74.
Gelnar, M., 1997: Sklářské hutě středověku na Českolipsku a Děčínsku, část 1., Bezděz, 6, s.41-60.
Gelnar, M., 1999: Sklářské hutě středověku na Českolipsku a Děčínsku, část 2., Bezděz, 8, v tisku.
Jindra, V., 1991 a následující: Dějiny Nového Boru a jeho obcí. Novoborský měsíčník, příloha, Nový Bor 1991.
Jindra , V. - Ranšová, E., 1993: Sklářské muzeum v Novém Boru, katalog, Praha.
Klos, R. - Němeček, F., 1977: Skalní hrady v Českém Švýcarsku; Severočeské nakl.
Klos, R., 1997: Přehled dějin města Krásná Lípa s okolím do třicetileté války. Krásná Lípa.
Langhamer, A., 1991: Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská v Kamenickém Šenově, katalog.
Langhamer, A. - Vondruška, V., 1990: České sklo, Tradice a současnost; Crystalex, Nový Bor.
Lukáš, V., 1974: Die nordböhmische Glashütte mit ältester Tradition I., II.; Glasrevue, č.9, 1974, s.18-21, č.11,1974, s.17-21.
NN, 1997: Lustry a lampy ze severních Čech, Antique, roč.IV, č.11, s. 26-27.
Sacher, V., 1964: 550 let sklárny ve Chřibské; Liberec, Nový Bor
Sacher, V., 1965: Sklářské muzeum v Novém Boru; Muzeum skla a bižuterie v Jablonci n. Nisou.
Sovadina, M., 1997: Ronovci a Žitava ve 13. a v první polovině 14. století, Bezděz, 6, s.7-18.


Obrazová dokumentace použita se souhlasem majitelů:
Crystalex a.s. Nový Bor - propagační oddělení
Sklářské muzeum v Novém Boru
Státní oblastní archiv v Litoměřicích, pobočka Děčín
Státní okresní archiv Česká Lípa

Ostatní obrazové materiály jsou z archivu M. Gelnara a J. Reže.

O autorech

 
Jaroslav Rež Nový Bor, student Západočeské univerzity v Plzni.
e-mail: j.rez@post.cz
Michal Gelnar Nový Bor, externí pedagog Střední průmyslové školy sklářské a Vyšší odborné školy v Novém Boru.

 
Copyright (c) Jaroslav Rež, Michal Gelnar 1999
Autorská práva vyhrazena.

 


Stránky Lužických hor jsou umístěny na adrese: http://www.luzicke-hory.cz
Copyright (c) Jiří Kühn, 1997-2017.