Kurort Oybin

Pohled z hradní skály na Oybin s horou Hvozd v pozadí.

Lázeňské letovisko Oybin leží v nejjižnější části okresu Görlitz asi 7,5 km jihozápadně od Žitavy v údolní kotlině obklopené výraznými pískovcovými horami přímo na hranici s Českou republikou. Díky své poloze, kulturně-historickému významu hory Oybin a turistické infrastruktuře, která se zde rozvíjí již od 19. století, patří obec k nejznámějším rekreačním a výletním cílům v Horní Lužici.

Součástí obce jsou místní části Hain, Niederoybin a také Lückendorf, který k Oybinu administrativně patří od reformy územního členění obcí 1. března 1994. Osady leží převážně v úzkých údolích potoka Goldbach a jeho pramenných přítoků nebo na výše položených mýtinách podél historických cest, vedoucích přes horská sedla do Čech.

S nadmořskou výškou mezi 350 a více než 700 metry nad mořem vykazuje území obce značné výškové rozdíly. Krajinný rámec tvoří pískovcové hory Žitavských hor, jejichž vzhled je charakterizován hluboce zaříznutými údolími, strmými skalními stěnami, skalními věžemi a zalesněnými náhorními plošinami. Sopečné jevy, jako je čedičová žíla u Janských kamenů, dokumentují geologický vývoj oblasti během třetihor. Současný reliéf vznikl převážně procesy zvětrávání a eroze v pískovcích svrchní křídy, které tvoří nejzápadnější výběžky Labských pískovců (Elbsandsteingebirge).

Mimořádná rozmanitost krajiny vedla již brzy k turistickému zpřístupnění této oblasti. Četné vyhlídky, značené turistické stezky a historická schodiště spojují nejvýraznější skalní útvary. Zvlášť charakteristické jsou volně stojící pískovcové skály, jejichž tvary přitahují již od 18. století umělce, přírodovědce a cestovatele. Toto úzké propojení přírodní a kulturní krajiny patří dodnes k charakteristickým rysům Oybinu.

Pohled z obce na areál hradu a kláštera.

Zvláštní význam má zdaleka viditelná pískovcová hora Oybin, na níž se nacházejí pozůstatky středověkého hradu a klášterního komplexu celestýnů, jehož výstavba sahá až k císaři Karlu IV. Tyto zříceniny patří k nejvýznamnějším památkovým komplexům Saska a po staletí utvářejí krajinný ráz obce. Již umělci romantismu učinili z této hory oblíbený motiv. Caspar David Friedrich, Carl Gustav Carus a řada dalších malířů a kreslířů významně přispěli k tomu, že se Oybin proslavil daleko za hranicemi Horní Lužice.

Kromě historického jádra obce se v Oybinu nachází neobvykle velké množství tradičních podstávkových domů, bývalých tkalcovských domů i vilových staveb z období rozkvětu cestovního ruchu kolem roku 1900. Tyto stavby odrážejí hospodářský vývoj od horské vesnice s drobnými zemědělskými a řemeslnými podniky až po lázeňské a rekreační středisko. Pro typickou zástavbu jsou charakteristické pískovcové stěny, břidlicové střechy a dřevem obložené štíty, díky nimž se zachoval ucelený historický ráz obce.

Klimaticky patří Oybin k chladnému a vlhkému středohorskému podnebí Žitavských hor. Poměrně vysoké srážky, rozsáhlé smíšené lesy a dobrá kvalita ovzduší významně přispěly k rozvoji lázeňského místa. Již v 19. století byly zdůrazňovány příznivé klimatické podmínky pro letní hosty. Dnes má tato státem uznaná lázeňská obec význam zejména pro turistiku zaměřenou na pěší výlety, přírodu a zdraví.

Soubor hrázděných domů pod kostelem.

Hospodářský rozvoj obce byl po staletí úzce spojený s přírodními podmínkami. Zemědělství hrálo kvůli malé rozloze orné půdy jen podřadnou roli. Významnější byly lesnictví, těžba pískovce, domácí tkalcovství a později cestovní ruch. Zatímco domácí tkalcovství ke konci 19. století téměř úplně zmizelo, cestovní ruch se stal nejdůležitějším hospodářským odvětvím. Průmyslové podnikání hrálo podřadnou roli. V roce 1941 převzal Gustav Kiesewetter podnik Stärz & Co., který se specializoval na výrobu plastových a vstřikovaných dílů. Díky specializaci na přesné plastové díly se závod v Oybinu rychle stal významným dodavatelem dílů pro renomované výrobce modelových železnic v NDR. V rámci postupného vyvlastňování soukromých podniků v NDR byl podnik v roce 1956 nuceně znárodněn a od té doby oficiálně působil pod názvem VEB Modellbahn Oybin. Po několika restrukturalizacích byl začleněn do struktury podniku VEB PIKO Sonneberg, který byl známý výrobou modelových železnic. Během hospodářské transformace po roce 1989 ztratil závod svůj význam. Jeho budovy byly dlouho prázdné a později byly zbourány. Dnes hospodářský život obce utvářejí ubytovací zařízení, gastronomie, turistické služby a kulturní zařízení.

Vlak žitavské úzkokolejky na oybinském nádraží.

Od konce 19. století je Oybin napojen na železniční síť žitavskou úzkokolejkou, jejíž parní vlaky dnes patří k nejznámějším technickým kulturním památkám Saska. Dopravní spojení doplňují silnice do Žitavy, Jonsdorfu a do sousedních severních Čech. Díky své poloze na hranicích je Oybin zároveň důležitým výchozím bodem pro přeshraniční výlety do Lužických hor.

Počet obyvatel obce - stejně jako v dalších venkovských oblastech Horní Lužice - od 90. let 20. století klesá. Po výrazném úbytku obyvatel bezprostředně po sjednocení Německa se vývoj v posledních letech do značné míry stabilizoval. Oybin dnes patří k menším lázeňským obcím v Sasku a k 31.12.2025 měl 1271 obyvatel. Navzdory demografickým změnám má Oybin díky svým výjimečným kulturním, historickým a krajinným hodnotám nadregionální turistický význam, který daleko přesahuje počet jeho obyvatel.

Přírodní poloha, mimořádná hustota historických kulturních památek i dodnes zachované propojení krajiny, architektury a cestovního ruchu propůjčují Oybinu v rámci Horní Lužice výjimečné postavení. Obec představuje vynikající příklad vývoje středověkého hradního sídla ve významné lázeňské a rekreační středisko 19. a 20. století a dnes patří k nejdůležitějším kulturně-historickým turistickým cílům v trojmezí Německa, Polska a Česka.

Historie

Skalní suk se zříceninami hradu a kláštera.

Historie Oybinu je neoddělitelně spjata s mohutnou pískovcovou horou, která dominuje celé obci. Dlouho předtím, než se v údolí vyvinula souvislá osada, představovala hora přirozený ochranný a pozorovací bod na důležité spojnici mezi Horní Lužicí a Čechami. Její strategicky výhodná poloha na obchodních a vojenských cestách, vedoucích přes Žitavské hory, určovala vývoj obce po celá staletí. Ze středověkého hraničního hradu vznikl za vlády císaře Karla IV. jeden z nejvýznamnějších rezidenčních a klášterních komplexů Českého království, jehož význam sahal daleko za hranice regionu.

Archeologické nálezy dokládají ranou přítomnost člověka v oblasti Žitavských hor už v době kamenné. Členitá pískovcová krajina poskytovala úkryty a přírodní vyhlídky, aniž by však byla trvale osídlena. Teprve se středověkou kolonizací Horní Lužice vznikla v okolí horských údolí trvalá sídla.

Oblast zpočátku patřila k pohraničnímu území mezi slovanskými Milčany a českými panstvími. Během vrcholného středověku začalo intenzivní německé osídlování na východě. Kácení lesů a zakládání lesních lánových vsí vedlo k trvalému využití pohoří. Oybin se však zpočátku nevyvíjel jako vesnice, nýbrž jako hradní sídlo.

První písemná zmínka o hoře Oybin pochází ze 13. století, kdy zde již pravděpodobně existovalo opevněné místo na ochranu obchodních cest mezi Žitavou a Čechami. Jeho vojenský význam nespočíval ani tak v jeho velikosti, jako spíše v mimořádně výhodné topografické poloze. Strmě se tyčící pískovcová skála umožňovala kontrolu horského průsmyku a zároveň nabízela vynikající obranné možnosti. V průběhu 13. století byl hrad několikrát rozšířen. Sloužil různým českým panovníkům jako pohraniční pevnost proti Wettinským panstvím a Horní Lužici. Zároveň nabýval na významu jako správní centrum okolní lesní oblasti.

S nástupem císaře Karla IV. na trůn začala nejvýznamnější éra v historii Oybinu. Český král a pozdější římsko-německý císař si uvědomoval jak strategický, tak reprezentativní význam této hory. Mezi polovinou a 60. lety 14. století nechal hrad zásadně rozšířit a přebudovat na reprezentativní císařský palác. Karel IV. se na Oybinu opakovaně zdržoval. Dobové prameny uvádějí jeho pobyty během cest mezi Prahou, Budyšínem (Bautzen), Zhořelcem (Görlitz) a dalšími državami České koruny. Hora se tak čas od času stávala vedlejší rezidencí panovníka.

Zříceniny hradu a kláštera na Oybinu.

Zvláštní význam mělo založení kláštera řádu celestýnů. Řeholní společenství získalo rozsáhlé majetky i příjmy k zajištění svého živobytí a výstavba klášterního kostela a konventních budov proměnila horu v duchovní centrum Horní Lužice. Současně vznikly hospodářské budovy, sýpky, studny i reprezentativní obytné prostory pro císaře a jeho dvůr. Spojení hradu, císařského paláce a kláštera bylo ve střední Evropě výjimečné a dodnes propůjčuje tomuto komplexu zvláštní kulturně-historický význam.

Zásobování klášterního areálu vyžadovalo rozsáhlé hospodářské plochy v údolí. Již ve středověku zde proto vznikaly statky, zahrady, mlýny a hospodářské budovy, které tvořily základ pozdějšího osídlení údolí. Četní rolníci z okolí byli povinni odvádět daně a vykonávat robotu. Klášter se stal nejen náboženským, ale také významným hospodářským centrem. Obživu komunity zajišťovalo zemědělství, chov dobytka, rybolov, lesnictví a těžba kamene. Současně se rozšiřovaly cesty a vytvářely mýtiny, které později napomohly osídlení údolí.

Během husitských válek v 15. století zůstal hrad díky své téměř nedobytné poloze ušetřen větších škod. Politické a hospodářské změny však vedly k postupnému úpadku jeho významu. S nástupem reformace se katolický řád ocitl pod rostoucím tlakem a sekularizace klášterních majetků v 16. století nakonec ukončila klášterní život na hoře. V roce 1574 přešel hrad i se vším majetkem do rukou města Žitavy, které od té doby převzalo jeho správu. Tím skončilo po staletí trvající spojení mezi Oybinem a Českým královstvím.

Hlavní ulice v centru obce.

Vlastní rozvoj obce začal až po zániku kláštera. Zatímco na hoře začaly budovy chátrat, v údolí vznikala nová obydlí. Zejména po třicetileté válce město Žitava cíleně podporovalo usazování domkářů. Osady Niederoybin a Hölle se od konce 17. století vyvinuly v malá sídla lesních dělníků, lamačů kamene a domácích tkalců. Většina obyvatel disponovala pouze malými zemědělskými plochami a byla proto odkázána na vedlejší výdělečné činnosti, z nichž se brzy stalo nejdůležitějším hospodářským odvětvím domácí tkalcovství. Tuto epochu dodnes připomínají četné podstávkové domy. Také místní část obce Hain vznikla jako osada na vykácené půdě podél horské silnice do Čech. Její vyvýšená poloha nabízela příznivé podmínky pro lesní hospodářství a později pro cestovní ruch.

Během 18. století zůstal Oybin malou horskou vesnicí, jejíž obyvatelé se živili převážně tkaním lnu, těžbou dřeva, lesními pracemi a drobným zemědělstvím. Opakované neúrody a tuhé zimy vedly k hospodářským krizím. Do této doby spadá výstavba dnešního kostela, který vznikl nejprve jako skromná modlitebna a postupně byl rozšiřován v několika stavebních fázích. Díky svému bohatému baroknímu vybavení se stal jednou z nejvýznamnějších sakrálních staveb v Žitavských horách.

Zásadní změna nastala ke konci 18. století, když ruiny na hoře Oybin objevili cestovatelé romantismu. Umělci, básníci a přírodovědci viděli ve spojení středověké architektury a bizarní skalní krajiny ideální motiv. Zejména obrazy Caspara Davida Friedricha proslavily tuto horu daleko za hranicemi Saska. Ruiny ve svých dílech zachytili také Carl Gustav Carus, Ludwig Richter a četní další grafici a krajináři. Oybin se stal jedním z nejslavnějších romantických krajinných motivů Německa. Souběžně s tím vycházely první cestopisy a vlastivědné publikace, které položily základ pro pozdější cestovní ruch.

Jedna z rekreačních vil v obci.

Od 30. let 19. století přicházelo do Oybinu stále více letních hostů, kteří si zpočátku pronajímali jednoduché pokoje v soukromých domech. S rostoucí poptávkou tu vznikaly penziony, hostince a později i větší hotely. Rozhodujícím momentem bylo v roce 1890 otevření úzkokolejné železnice ze Žitavy do Oybinu, která výrazně usnadnila příjezd a vedla k prudkému nárůstu počtu návštěvníků. Na přelomu století se obec zásadně proměnila. Vzniklo mnoho nových vil, hotelů a lázeňských zařízení. Současně s tím ztratilo tradiční domácí tkalcovství svůj hospodářský význam.

Přírodní a horské spolky v této době zpřístupnily skalnaté oblasti turistickými stezkami, vyhlídkami, schodišti a horskými chatami. Mnohé z tehdejších stezek tvoří dodnes základ sítě turistických cest.

Na počátku 20. století už Oybin patřil k nejznámějším klimatickým letoviskům v Sasku, a navštěvovali je hosté z celého Německa i ze sousedních zemí. Kromě letních dovolených nabývaly na významu také zimní sporty. Turistickou nabídku doplňovaly skokanský můstek, sáňkařské dráhy a lyžařské sjezdovky.

Parčík za návštěvnickým centrem pod kostelem.

Zásadní změny přinesly obě světové války. Za nacionálně-sociálního režimu byl cestovní ruch částečně využíván k propagandistickým účelům. Ke konci druhé světové války pobýval v Oybinu několik měsíců velký muftí z Jeruzaléma, Mohammed Amin al-Husseini. Tento historicky doložený pobyt je součástí místní historie, aniž by však trvale ovlivnil vývoj lázeňského místa.

Po roce 1945 se Oybin stal významným rekreačním centrem NDR. Odborové svazy, podniky a státní instituce zde provozovaly zotavovny a rekreační zařízení. Mnoho historických budov bylo využíváno nebo přestavěno pro turistické účely a současně vznikala nová kulturní a volnočasová zařízení.

S německým sjednocením se ekonomické základy obce opět zásadně změnily. Státní podniky byly zrušeny, četné zotavovny uzavřeny nebo privatizovány a cestovní ruch se musel přizpůsobit podmínkám tržní ekonomiky. Současně byla zahájena rozsáhlá rekonstrukce historického centra obce i hradního a klášterního areálu.

Dnes představuje cestovní ruch nejdůležitější hospodářské odvětví obce. Historické stavby, hustá síť turistických stezek, žitavská úzkokolejka i přeshraniční poloha v trojmezí činí z Oybinu jedno z nejvýznamnějších turistických středisek Horní Lužice. Péče o kulturní a historické dědictví a ochrana jedinečné skalnaté krajiny dnes určují další rozvoj tohoto lázeňského místa.

Na začátek

Památky a zajímavosti

Mimořádný kulturně-historický význam Oybinu spočívá v úzkém sepětí krajiny, architektury a historie. Zatímco četná místa v Žitavských horách se vyznačují podstávkovými domy nebo svou krajinnou polohou, Oybin navíc disponuje díky hradnímu a klášternímu komplexu na hoře jedním z nejvýznamnějších středověkých památkových celků v Sasku. K tomu přistupují četné jednotlivé památky, historické obytné domy, sakrální stavby i doklady o vývoji lázeňského místa v 19. a na počátku 20. století.

Pohled na zříceniny hradu a kláštera na hoře Oybin.

Hradní a klášterní komplex na pískovcové skále, vyčnívající nad obcí do výšky kolem 115 metrů, patří k nejznámějším středověkým zříceninám v Německu a je jednou z nejvýznamnějších stavebních památek Svobodného státu Sasko. Vznikl v průběhu 13. století jako pohraniční pevnost Českého království a za svůj dnešní význam vděčí především císaři Karlu IV., který nechal komplex ve 2. polovině 14. století přestavět na reprezentativní císařský palác. Zároveň na hoře založil klášter celestýnů a díky tomu zde vzniklo ve střední Evropě ojedinělé spojení panovnické rezidence, kláštera a opevněného komplexu.

Z původního areálu se dodnes zachovaly rozsáhlé zbytky zdí. Mimořádně působivé jsou ruiny klášterního kostela s vysokými gotickými okny, chórem a zbytky klenebních náběhů. Architektura dodnes vyvolává dojem o někdejší velikosti areálu. Zachovaly se také části císařských komnat, hospodářské budovy, hradby, brány, cisterny a různé obytné a hospodářské prostory bývalého kláštera. Četné archeologické výzkumy v posledních desetiletích podstatně rozšířily poznatky o stavební historii.

Po zrušení kláštera nastal staletí trvající úpadek. Zhroucené klenby, zvětrávání pískovce a využívání areálu jako zdroje stavebního kamene vedly ke ztrátě četných částí budov. Teprve v 19. století se začalo s cílenými zabezpečovacími pracemi. Dnes je celý areál památkově chráněný a průběžně se restauruje se zřetelem na zachování jeho historické stavební podstaty.

Již v období romantismu se z ruin stal jeden z nejznámějších malířských motivů v Německu. Umělci jako Caspar David Friedrich, Carl Gustav Carus, Ludwig Richter a řada dalších malířů proslavili horu Oybin daleko za hranicemi Saska a jejich díla rozhodujícím způsobem přispěla k turistickému rozvoji tohoto místa. Dnes se hradní a klášterní komplex využívá také jako místo pro konání koncertů, výstav a historických prohlídek. Muzeum zřízené na hoře přibližuje historii hradu, kláštera a středověkého panství v Žitavských horách.

Evangelicko-luteránský kostel.

Na jižním úpatí hory při strmém schodišti ke hradu stojí evangelicko-luteránský kostel, který patří k nejpozoruhodnějším vesnickým kostelům v Horní Lužici. Jeho původ sahá do počátku 18. století. Až do roku 1691 chodili zdejší lidé na mše do žitavského kostela sv. Jana a později do kostela v blízkém Lückendorfu. V červnu 1709 získali od žitavské městské rady povolení ke stavbě vlastního kostela a podle plánů stavitele Johanna Georga Scholze tehdy vznikla jednoduchá hrázděná modlitebna, která byla již o několik desetiletí později výrazně rozšířena. V letech 1732-1734 byla přistavěna hranolová věž a uvnitř byla vestavěna kruchta a druhá empora, čímž kostel získal svou dnešní podobu. Architektura stavby musela být přizpůsobena mimořádným terénním podmínkám. Severní část kostela byla vytesána přímo do rostlé skály, čímž vznikla mírně skloněná podlaha, která se dochovala dodnes.

Interiér oybinského kostela.

Vnější vzhled působí poměrně stroze. Jednoduchá kostelní loď se třemi vysokými okny je krytá střechou z pálených tašek, nad níž je nízká věž s dřevěnou zvonicí, osmibokou lucernou a korouhví s hvězdou a půlměsícem, připomínající vítězství křesťanů v tureckých válkách v letech 1683-1699. Skutečný uměleckohistorický význam však spočívá v interiéru.

Oltář s kazatelnou.

Ukázka grisaillové malby na parapetní desce v kostele.

Po stranách kostelní lodi jsou dvoupodlažní galerie, jejichž parapety zdobí obrazy s verši Otčenáše a Kristova kázání na hoře, malované grisaillovou technikou šedých odstínů. Také kazetový strop kostela je zdoben malovanými biblickými výjevy. Obrazy vytvořil mezi 20. a 30. léty 18. století Johann Christian Schmied a patří k nejvýznamnějším ukázkám lidové barokní malby v Horní Lužici.

Zvláštní pozornost si zaslouží rokokový oltář z roku 1773 s dvěma korintskými sloupy a baldachýnem, zdobený zlaceným Božím okem s paprsky, figurami andílků a vyřezávaným reliéfem Poslední večeře Páně. Oltář pochází z dílny řezbáře Antona Maxe ze Sloupu a jeho spojení s kazatelnou je jedním z nejkvalitnějších příkladů pozdně barokního řezbářství v Žitavských horách.

Vedle oltáře stojí pískovcová křtitelnice z počátku 18. století s vyřezávanými hlavami andělů a dřevěným poklopem, zdobeným holubicí na zeměkouli jako symbolem Ducha svatého. Po levé straně oltáře je pamětní deska občanům, padlým za 1. světové války, a nad vchodem jsou varhany, postavené v roce 1987 žitavskou firmou Schuster. K vybavení kostela patří také několik historických obřadních souprav ke svatému přijímání ze stříbra a cínu a četné liturgické předměty z období baroka a rokoka.

Nejstarší oybinský dům se slunečními hodinami.

Kromě církevních a šlechtických staveb se v Oybinu nachází mimořádně velké množství historických obytných domů. Nejstarší dochovanou budovou v obci je údajně „Kleine Burg“ se slunečními hodinami, jehož zdi prý pamatují časy celestýnů. Starodávná stavba se zdobným pískovcovým portálem z roku 1720, přeneseným sem ze staré oybinské krčmy, stojí přímo v hlavní ulici pod hradem.

Pěkně zrekonstruovaný podstávkový dům v místní části Hölle (Peklo).

Zvlášť charakteristické jsou podstávkové domy, jejichž stavební styl je typický pro Horní Lužici a přilehlé oblasti severních Čech. Nejstarší z nich pocházejí částečně ze 17. století. Jejich konstrukce kombinuje roubení, hrázděné zdivo a masivní pískovcové zdi do osobitého stavebního stylu, který je přizpůsoben zvláštním klimatickým podmínkám horského prostředí. Charakteristické jsou dřevěné podstávky, které nesou horní patro a zároveň izolovaly obytný prostor od vibrací tkalcovských stavů. Tento stavební styl se vyvinul v úzké souvislosti s domácí tkalcovskou výrobou, která po staletí představovala nejdůležitější zdroj obživy místních obyvatel. Mnoho domů má břidlicové střechy, štíty obložené dřevem a bohatě zdobené pískovcové portály z 18. století. Navzdory pozdějším přestavbám zůstal historický ráz obce do značné míry zachován. Četné budovy byly v uplynulých desetiletích zrekonstruovány v souladu s památkovou péčí.

Dveřní portál jednoho z domů na hlavní ulici.

S rozvojem cestovního ruchu v obci vznikaly od druhé poloviny 19. století četné hotely, penziony a vily, které odrážejí přechod od tkalcovské vesnice k lázeňskému letovisku. Zejména architektura z gründerského období dodnes utváří vzhled mnoha ulic. Charakteristické jsou prostorné verandy, dřevěné balkony, dekorativní střešní konstrukce i bohatě zdobené fasády. Ne všechna historická lázeňská zařízení se ale dochovala. Několik budov bylo po roce 1945 přestavěno nebo později zbouráno. Jiné se podařilo zrestaurovat a nadále využívat pro turistické účely. Společně dokumentují vývoj Oybinu v jedno z nejvýznamnějších rekreačních středisek Saska.

Oybinské nádraží na žitavské úzkokolejce.

Součástí historické infrastruktury je žitavská úzkokolejná železnice, jejíž trať spojuje lázeňské místo s Žitavou již od roku 1890. Tato železnice dnes patří k nejvýznamnějším dochovaným úzkokolejným železnicím v Německu. Historické parní lokomotivy, nádražní budovy a technická zařízení jsou chráněny jako památky a tvoří podstatnou součást kulturního dědictví regionu.

Zajímavou památkou je mlýn Teufelsmühle (Čertův mlýn) u stejnojmenné zastávky úzkokolejky a při údolní cestě „Talweg“ stojí dům č.11 s nenápadnou pamětní deskou, připomínající známého vlastivědného badatele Alfreda Moschkaua (1848-1912), který zde bydlel.

Dům v dolní části Oybinu, ve kterém bydlel Alfred Moschkau.

Pamětní deska Alfreda Moschkaua.

Historický význam mají také různé opěrné zdi, mosty, schodiště a turistické stezky, které vznikly převážně v době rozvoje cestovního ruchu v 19. století. Přírodní a horské spolky zřídily četné vyhlídky, jejichž přístupové cesty se do dnešní doby z velké části zachovaly.

Socha chlapce na sovětském pohřebišti.

Na jižním úpatí hory Oybin, nedaleko západního vstupu k hradu a přibližně 150 metrů západně od kostela, se nachází sovětský památník. Areál je místem posledního odpočinku více než 35 sovětských válečných zajatců a civilistů, kteří v této oblasti zemřeli během druhé světové války. Jeho ústředním prvkem je socha chlapce držícího v ruce holubici, která má působit jako symbol míru pro budoucí generace. Celá úprava volného prostranství před působivou skalní kulisou hory Oybin je chráněna jako kulturní památka Svobodného státu Sasko.

Kromě stavebních památek se v Oybinu nachází také řada chráněných přírodních památek. Charakteristické pískovcové útvary vznikly v důsledku miliony let trvajících procesů zvětrávání křídových pískovců. Skalní věže, rokle a skalní uličky utvářejí krajinný ráz a zároveň tvoří cenná stanoviště pro specializované druhy živočichů a rostlin. K nejznámějším skalním útvarům patří Scharfenstein, Große Felsengasse a četné skalní věže na Töpferu a v okolních lesích. Čedičová žíla Janských kamenů dokládá třetihorní vulkanickou činnost v Žitavských horách a představuje významnou geologickou přírodní památku.

Pohled údolím mezi svahy Ameisenbergu a Töpferu směrem k Žitavě.

Okolní krajina je dnes součástí přírodního parku Žitavské hory. Cílem ochranných opatření v něm je zachování charakteristické skalnaté krajiny, přírodních bukových a smíšených lesů i krajiny, která se vyvinula v průběhu kulturního a historického vývoje.

Zachování historického vzhledu patří k nejdůležitějším úkolům obce. Od 90. let 20. století bylo rozsáhle zrestaurováno mnoho budov. Současně probíhají průběžné konzervační práce v hradním a klášterním areálu, jehož pískovcové zdivo je vlivem povětrnostních podmínek vystaveno neustálému ohrožení. Cílem památkové péče je zachovat historickou autenticitu staveb a zároveň umožnit jejich využití pro cestovní ruch, kulturu a výzkum. Díky tomu zůstává Oybin nejen významným turistickým cílem, ale také vynikajícím příkladem propojení kulturní krajiny, středověké architektury a památkově šetrného rozvoje v Horní Lužici.

Na začátek

Rodáci a osobnosti

Historie Oybinu byla utvářená jak významnými panovníky, tak duchovními, umělci, vědci a vlastivědnými badateli. Zatímco některé osobnosti přímo utvářely podobu obce, jiné podstatně přispěly k tomu, že se její jméno proslavilo daleko za hranicemi Horní Lužice. Následující výběr zahrnuje osobnosti, jejichž působení má pro historický vývoj, vědecký výzkum či kulturní vnímání Oybinu zvláštní význam.

Mezi historickými osobnostmi zaujímá výjimečné postavení císař Karel IV. Žádný jiný panovník neovlivnil vývoj Oybinu trvaleji než tento český král a pozdější římsko-německý císař z rodu Lucemburků. Karel IV. si již brzy uvědomil strategický a reprezentační význam hory Oybin. Od poloviny 14. století nechal stávající hrad přestavět na císařskou rezidenci a současně založil klášter celestýnů. Vzniklo tak jedinečné spojení hradu, panství a duchovního centra.

Během své vlády se Karel IV. na Oybinu několikrát zdržoval. Hrad patřil k oblíbeným místům pobytu panovníka během jeho cest po Horní Lužici. Četné stavební zásahy vycházejí přímo z jeho iniciativy, mezi nimi i rozšíření císařských komnat, hradních opevnění a klášterního kostela. Založením kláštera podporoval Karel IV. nejen náboženský život, ale i hospodářský rozvoj okolí. Zajištění obživy mnichů vyžadovalo hospodářské dvory, lesní hospodářství, zahrady a mlýny, čímž se zároveň připravovalo pozdější osídlení údolí. Činnost Karla IV. dodnes utváří historický ráz Oybinu. Zříceniny hradního a klášterního komplexu jsou považovány za jedno z nejvýznamnějších architektonických svědectví jeho vlády mimo Prahu.

Zvláštní zmínku si zaslouží mniši z řádu celestýnů, kteří se sice neprojevovali jako výjimečné osobnosti, ale téměř dvě století určovali duchovní život v Oybinu. Řád se věnoval přísně regulovanému klášternímu životu podle ideálů benediktinské tradice. Zároveň klášter plnil důležité správní a hospodářské úkoly. Mniši se věnovali zemědělství, lesnictví a chovu dobytka, spravovali rozsáhlé majetky a působili jako duchovní v okolí. S reformací v 16. století klášterní život skončil, ale řád zanechal trvalý vliv na kulturní krajinu a hospodářský rozvoj regionu.

Mezi nejvýznamnější vlastivědné badatele Horní Lužice patří Alfred Moschkau (1848–1912). Tento publicista, regionální historik a památkář věnoval velkou část svého vědeckého života výzkumu Oybinu a Žitavských hor. Vydal četné práce o historii Horní Lužice, vědě o hradech i o lidové kultuře, a jeho publikace významně přispěly k probuzení zájmu o historii Oybinu a k jeho vědeckému podložení. Zvláštní význam mělo založení Oybinského muzea v roce 1879 v areálu hradu. Patří k nejstarším regionálně-historickým muzeím v Sasku a stalo se výchozím bodem pro systematický výzkum hradní zříceniny. Kromě toho se Moschkau zasazoval o rozvoj cestovního ruchu. Patřil k spoluzakladatelům zdejšího Horského spolku a zasadil se o turistické zpřístupnění Žitavských hor. Jeho četné publikace ovlivňují regionální výzkum dodnes. Hrob Alfreda Moschkaua najdeme na hradním hřbitově.

Malíř Johann Christian Schmied vytvořil v letech 1723 až 1737 rozsáhlé malby v kostele. Jeho díla patří k nejvýznamnějším příkladům barokního lidového umění v Horní Lužici. Kazetový strop, parapety empor a ornamentální výzdoba spojují náboženské obrazy s regionálními výtvarnými prvky a dodávají kostelu jeho mimořádný umělecký dojem.

Sochař Antonín Max (1734–1808) ze Sloupu vytvořil v roce 1773 rokokový oltář kostela. Jeho dílo patří k nejkvalitnějším dřevorezbám pozdního baroka v Žitavských horách. Zvláště pozoruhodné je harmonické propojení kazatelny a oltáře, které dodnes utváří charakter kostelního prostoru.

Skladatel, sbormistr a regionální básník Hans Kühn (1908–2009) žil mnoho desetiletí v Oybinu a proslavil se především písní o úzkokolejce „Unse Bimmelboahn“. Píseň vznikla v roce 1952 a rychle se stala hudebním symbolem žitavské úzkokolejky. Dodnes je nedílnou součástí četných akcí v Žitavských horách. Kühn se navíc intenzivně angažoval v kulturním životě regionu. Jeho skladby a sborová díla se často inspirují lidovou hudbou Horní Lužice a regionálními tradicemi.

Heinz Eggert (* 1946) působil několik let jako evangelický farář v Oybinu, než se po politické proměně vydal na významnou politickou dráhu. V roce 1990 byl zvolen hejtmanem okresu Žitava a v letech 1991 až 1995 zastával funkci saského státního ministra vnitra. I po skončení své politické činnosti zůstal Eggert s Horní Lužicí úzce spjat.

Ačkoli Caspar David Friedrich (1774–1840) v Oybinu nežil, patří v širším smyslu k nejvýznamnějším osobnostem místní historie. Během jeho cest do Horní Lužice vzniklo několik kreseb a obrazů zříceniny hradu Oybin. Jeho romantické krajinomalby proslavily tuto horu v celém německy mluvícím prostoru a založily pověst Oybinu jako jednoho z nejvýznamnějších krajinných motivů romantismu. Jeho díla ovlivnila řadu následujících umělců a významně přispěla k oživení cestovního ruchu v 19. století.

Mezi významné umělce německého romantismu patřil také lékař, přírodovědec a malíř Carl Gustav Carus (1789–1869), který několikrát pobýval v Žitavských horách a vytvořil četné kresby a obrazy hradu Oybin. Jeho přírodovědný pohled se spojoval s romantickým pojetím krajiny a podstatně přispěl k uměleckému vnímání regionu. Také Ludwig Richter (1803–1884) opakovaně navštěvoval Zitavské hory. Jeho kresby a dřevoryty zprostředkovávaly široké veřejnosti idealizovaný obraz krajiny Horní Lužice. Jeho vyobrazení Oybinu se objevila v četných ilustrovaných cestopisných spisech 19. století a přispěla k popularitě tohoto lázeňského místa.

Výjimečnou a historicky zatíženou kapitolou místních dějin je pobyt jeruzalémského velkého muftího Mohammeda Amina al-Husseiniho (1897–1974) v posledních měsících druhé světové války. Jako blízký politický spojenec nacistického Německa pobýval v Oybinu mezi rokem 1944 a počátkem roku 1945. Jeho pobyt se odehrával pod ochranou nacistického režimu a souvisí s jeho politickou spoluprací s nacistickým vedením i s jeho účastí na propagandě a náboru muslimských oddílů do Waffen-SS. Z hlediska utváření identity nemá tato událost pro historii Oybinu žádný význam, patří však k místní historii.

Rozvoj Oybinu ve významné rekreační středisko by byl stěží představitelný bez nasazení četných vlastivědných badatelů, učitelů, památkářů a členů horských spolků. Již v 19. století vznikaly spolky, které budovaly turistické stezky, zpřístupňovaly vyhlídky, zajišťovaly historické stavby a prováděly přírodovědný výzkum. Vydávaly turistické průvodce, mapy a vlastivědné publikace, organizovaly přednášky a podporovaly ochranu jedinečné skalní krajiny. Jejich dobrovolná činnost tvoří dodnes podstatný základ pro zachování kulturně-historického dědictví Oybinu a celých Žitavských hor.

Na začátek

Zajímavosti v okolí

Krajinné okolí Oybinu patří k nejrozmanitějším středohorským krajinám Německa. Charakteristické je těsné sousedství pískovcových skal, zalesněných hřebenů, vulkanických čedičových kopců, hluboce zaříznutých údolí a historických průsmyků vedoucích do Čech. Tato geologická a kulturně-historická rozmanitost činí z tohoto lázeňského místa centrální výchozí bod pro pěší výlety v Žitavských a bezprostředně navazujících Lužických horách na české straně.

Oybin je obklopený horami okolo Oybinské kotliny a bizarními pískovcovými útvary. Na hraniční hoře Hvozd a na Töpferu je možnost občerstvení v historických horských chatách. Krásné skalní útvary najdete na hoře Töpfer, na Ameisenbergu a na Pferdebergu. Za zmínku stojí také Scharfenstein, Janské kameny, Große Felsengasse, lomy Mühlsteinbrüche v Jonsdorfu a skalní útvary Kelchsteine a Rosensteine. V Jonsdorfu se nachází krásné lesní koupaliště, zimní stadion, dům exotiky, lesní divadlo a zajištěná lezecká cesta na Nonnenfelsen. Další možnosti koupání nabízí zážitkový areál v Olbersdorfu a Olbersdorfské jezero (bývalý povrchový důl na hnědé uhlí). V Lückendorfu se doporučuje návštěva horského kostela. Návštěvu historického města Žitavy je nejlepší spojit s jízdou úzkokolejkou, která byla otevřena 24. listopadu 1890. Zpočátku jezdila jako soukromá společnost (ZOJE) s rozchodem kolejí 750 mm do Žitavských hor. Po zestátnění, krizích po druhé světové válce a pokusech o odvrácení uzavření v NDR ji dnes provozuje Saská a Hornolužická železniční společnost (SOEG) jako turistickou atrakci.

Oybin na mapy.com: https://mapy.com/s/monugorubu

Na začátek

Další informace

• Historické obrázky Oybinu

• Oficiální stránky Oybinu