Návštěva císaře Josefa II. v Juliovce

(Juliovka je osadou Krompachu, ležící asi 1,5 km severně od Mařenic)

Psalo se 19. září 1779. Ostrý vítr zametal zažloutlé listí přes svah Sovího vrchu do potoka, který se řinul z Hvozdu do údolí. Jen tu a tam se protrhly masy oblak a paprsky odpoledního slunce pozlatily skalní cimbuří a osvítily pestrou podzimní změť, která tam nahoře na písečném podkladě měla své ubohé bytí, šlahouny ostružin, mladé břízy a obsypané jeřáby. Ale dole, kde rybník, jehož voda hnala neúnavně kolo mlýna, čněly proti nebi štíhlé topoly, jako by chtěly dohonit stromy nahoře na Sovím vrchu, a dávaly krajině zvláštní půvab. Dva vysocí muži stanuli na křižovatce a přihlíželi s potěšením hře přírody. "Podívej se hrabě, jaká nádherná místa existují v naší zemi, byla by škoda, kdyby nám Prus tyto vzácné klenoty ukradl". "Nikdy se mu to přece nepodaří", odpověděl s přesvědčením jeho oslovený druh. "Věř mi, je to věčná škoda, přijít o naše milé Slezsko, a ubohé císařovně to málem zlomilo srdce, když ho musela předat svému úhlavnímu nepříteli". "Ano, to byly zlé časy, od těch nechť nás osud nadále ochrání." Postava mladšího se narovnala. Jeho ušlechtilý sluncem osvícený obličej najednou ztratil zasněný výraz.
"Mám hlad hrabě, udělejme obhlídku, zda je někde místo, kde bychom dostali něco k zakousnutí. Heda! štefane, otoč, a zaveď koně támhle naproti do hospody". Kočí povozu, který jel pomalu, zabočil ihned do dvora, vypřáhl tam koně a dal jim osminu ovsa. Potom se usadil k čelednímu stolu a popíjel pražské pivo. Oba páni ale zabočili do silnice na Krompach, až došli k hlavnímu vchodu do hostince. Hrabě už chtěl otevřít dveře svému pánovi. "Počkej okamžik. Co je to za znak?" Přitom tazatel ukázal na znak, který zdobil dřevěnou stěnu vedle vchodu. "Třikrát zalomená koruna, dva meče, tři půlměsíce a jeden kohout", plynulo pomalu z úst hraběte a zamyšleně krabatil čelo. "S dovolením, ale tento znak mi nepřipadá právě běžný ... ale přece, když o tom přemýšlím, je to domácí znak vévody Sachsen-Lauenburg."
"Sachsen-Lauenburg! aha, jdeme dovnitř". A brzy nato již seděli v nízké dřevěné světnici, jejíž obílená podlaha byla posypaná jemným bílým pískem a třpytila se. Rozhlíželi se po útulném prostoru. Příjemná čistota okolo se pánům líbila. Ne vždy na svých cestách nalezli nejlepší a přátelské hostince. A když jim k tomu ještě mladá hostinská udělala roztomilou a poníženou poklonu, tu uniklo velkoknížecímu pánu v pravém vídeňském dialektu: "Na, paničko, jedl bych hřebíky".
"Co můžu nabídnout mým ctěným hostům?" Při těchto slovech bleskla očima z jednoho muže na druhého, a její modrošedé oči zasvítily, když se podívala na mladšího, ale příjemnějšího hosta, ale kdo by se díval pozorněji, dobře by pozoroval, že v jejích rysech hrál šibalský triumf poznání. "Co ráčíte jíst hraběcí milosti?" obrátil se nyní mladší na svého průvodce, který vždy kladl tyto otázky, aby ochránil své inkognito před obecným lidem. "Ráčíte žertovat můj cí, cí, pane?".
Hrabě odpověděl: "Ale já bych se spokojil s vařenými vejci". Hrozivý pohled ho varoval. Chytré ženě ale tento pohled neušel a potvrdil jí její tušení. "Dobře, vařená vejce, ale udělej je rychle, musíme brzy dál", rozhodl nyní pán z Falkensteina, jak znělo jeho inkognito. S planoucími tvářemi připravovala hostinská skromné jídlo pro velkého císaře, který seděl venku a věřil, že odtud odejde nepoznán. Ach, to nebylo vůbec jisté. Nenechala si to vzít, vyndala sama kalíšky na vejce ze skříně a stříbrný příbor, pravou vídeňskou práci, která byla jen zřídka používána pro vzácné hosty. Bleskově je ještě jednou vyčistila a naplnila ji tichá velká radost, že její dům potkalo tak velké štěstí. Potom přinesla jídlo do světnice a ráda přijala pozvání přisednout si k vzácným hostům. "Řekněte paní hostinská, poslouchají sedláci?", zeptal se pán z Falkensteina tak zcela mimochodem a podíval se zpříma svýma modrýma očima na hostinskou, takže ona, ztratila poslední zbytek strachu a otevřeně přiznala, že ještě tomu není ani pět let, co ubozí nevolníci, kteří povstali proti robotě, byli odvlečeni do Boleslavi a tam byli drženi čtyři týdny bez vody a chleba. Kdo mukl, dostal rány holí a někteří z nich se vrátili domů značně zbědovaní. Není žádné požehnání pro neposlušnost, ale když člověk nemůže déle snášet své jho, pak není žádný div - žena náhle ustala ve svém vyprávění. Hluboké vrásky se prohloubily na čele jejího urozeného posluchače. Ticho zavládlo místnosti, když konečně zazněl povzdech sklíčenosti. Jeho původcem byl pán z Falkensteina. "Ano, sedláci, vyprávěj přece, kdo je zavlekl do Boleslavi?". "Poslali proti nim husary a štvali je, dokud se nepodrobili. No a teď? Teď musejí sedláci zase robotovat, více než před tím a jho nebere konce", řekla smutně hostinská. Hosté seděli zamyšleně. Cesta se zdála být zapomenutá, než hrabě upomenul svého pána, že je čas vyrazit. Pán z Falkensteina se podíval udiveně na jeho zlaté hodinky. Potom požádal o účet. Vážnost, s kterou hostinská mluvila krátce před tím, přenechala teď místo čtveráckému výrazu: "Tři tolary pane, jestli mohu prosit", přešlo přes její rty. "Jak? Tři tolary, hrabě slyšel jsem dobře?" vykřikl udiveně císař, obrátil se k hostinské a se smíchem pokračoval: "Řekni, dobrá ženo, copak jsou zde v kraji vejce tak vzácná?" "To určitě ne, Veličenstvo, ale vzácní jsou zde císaři".
Velký císař vypadal tenkrát skutečně vyjeveně. Potom se ale rozezněl nízkou místností jasný smích. Císař poklepal poctivou ženu na rameno, která udělala roztomilou úklonu a jejíž obličej se pokryl nachem až po kořínky vlasů, vlna štěstí, která prozrazovala, co se děje v jejím srdci. "Kdybychom měli v celé říši takové správné lidi, potom by se nám dobře jednalo". S těmito slovy vytáhl z kapsy zlatý dukát a podal jí ho. "Vezměte a vzpomínejte na svého císaře." "Ó, Veličenstvo, děkuji vám z celého srdce. Díky!" zajíkala se hostinská. S tím se císař rozloučil s hostinskou, která stále ještě tiskla v dlani dukát a tři tolary a doprovázela pány ke kočáru. Ještě dlouho povozu mávala. Na starém šenku a později na novém hostinci se od toho dne skvělo na černé tabuli zlatými písmeny: "U císaře Josefa II."

Text pověsti je převzatý z publikace Krompach, přehled dějin obce od M. Hlinomaze, M. Panáka a J. Rosola.