Pomníčky u cest

Nejvíce pomníčků stojí při cestách. Není divu - na cestách vždy číhalo nebezpečí, ať již v podobě zlých lidí či jiných nepředvídatelných událostí. I v Lužických horách připomíná nejeden pomníček tato neštěstí. K jednomu přepadení došlo u staré cesty mezi Pustým zámkem u České Kamenice a Lískou. V červenci roku 1833 se tudy ubíral pláteník Blumberg z německého Hirschfelde. Nedaleko malého sedla uprostřed lesa jej zákeřně přepadl a zavraždil známý český lupič Babinský. Ten po roce 1830 sestavil malou lupičskou bandu a přepadal s ní pocestné v širokém prostoru mezi Teplicemi, Českou Lípou a Mělníkem. Členkou bandy byla i jeho milenka Apolena Hoffmanová. Roku 1832 s ní byl Babinský zadržen v Kuřivodech. Rychtář při kontrole podezřelých zjistil falešné pasy, a Hoffmanové navíc ze zavazadla vypadly dvě nabité bambitky. Po krátké potyčce s biřici byli oba přemoženi a odvezeni do Prahy. Po čtyřech měsících vyšetřovací vazby se Babinskému podařilo uprchnout a na svobodě opět pokračovat v loupežnickém řemesle. Tehdy také došlo k přepadení u Horní Kamenice.1) Lidé tu později na okraji cesty postavili pomník. Po druhé světové válce byl rozvalen na kusy a text poškozen. Teprve v roce 1998 se ho ujalo město Česká Kamenice. Pomník byl vztyčen, ale část nápisu zůstala nečitelná.2) Díky záznamu kronikáře se však uchoval úplný text, který praví, že "Jako oběť ohavné loupežné vraždy, pokryt mnoha ranami, zde v noci ze 4. na 5. července 1833 vypustil svou duši Johann Gottfried Blumberg, obchodník z Hirschfelde v Království saském, stár 36 let a 5 měsíců." Na soklu pískovcového pomníčku je dále napsáno "Oplakáván svými bližními, želen (betrauert) lepšími lidmi, odpočívá zavražděný na hřbitově ve své vlasti." K místu této tragédie se lidé dříve nechovali tak macešsky jako dnes. Ještě začátkem dvacátého století bývalo zvykem, že kolemjdoucí uctili památku zabitého položením smrkové větvičky. Časem tak vznikla hromádka chvojí, kterou pak zapálili. Věřilo se, že se tím oroduje za spásu nebožtíka.3) Krásný to zvyk, pálit na místě vraždy oheň poté, co se naplní jedna míra lidských proseb navršená v hromádce jehličí...
Ale zdaleka ne všechny pomníčky při cestách musí souviset s lidským neštěstím, jak o tom svědčí následující událost. Bylo to v létě roku 1795, když se Jakob Palme, bohatý obchodník s přízí, vracel domů z obchodní cesty z Lipska. Do Rumburka přijel poštovním dostavníkem druhého dne kolem druhé hodiny a ještě týž den pokračoval pěšky přes Lužické hory do Svoru. Odpoledne se udělalo veliké dusno, a tak znavený Palme usedl před Svorem do stínu vysokého smrku, aby si odpočinul. Záhy však usnul. Na nebi se mezitím vytvořily bouřkové mraky; ze sna ho probudilo burácení hromu. Chvatně tedy vstal a dal se na další cestu. Neušel ani dvě stě kroků, když z oblohy sjel blesk přímo do smrku, pod kterým předtím odpočíval. Z vděčnosti, že jen o vlas unikl smrti, zakoupil dřevo tohoto stromu a nechal z něj zhotovit kříž. Stával sotva deset kroků od silnice a lidé k němu vyšlapali pěšinku. Časem vrchnost nechala pro kříž postavit dvoustupňovou plošinku složenou z kamenů posbíraných v okolí.4) Místu se začalo říkat Hölzernes Kreuz (Dřevěný kříž) a bylo též zakresleno do map. Po nějaký čas byl kříž udržován, ale polovinu dvacátého století již nepřežil.
Není divu, do kraje přišli noví lidé, kterým kříže nic neříkaly. V atmosféře "budování pohraničí", kdy státní ideologie lidem předstírala vidinu ideální bezproblémové společnosti, byl kříž spíše symbolem tmářství a zpátečnictví. Kříže a pomníčky při cestách chátraly nebo byly úmyslně poškozovány. Například jiný kříž, stojící při krajnici téže silnice jeden kilometr na jih od Dřevěného kříže, měl kamenný sokl, který nebylo možné tak snadno zničit. Z ozdobného pískovcového soklu byl tedy alespoň ulomen železný kříž.5)
Postupem doby již téměř nebylo co ničit6) a pověstné kolo dějin se také o kousíček posunulo. V roce 1982 se na stejné silnici objevil křížek zcela nový. Byl úplně jiný než ty staré. Někdo ho připevnil k stoletému buku na památku tragické autonehody, která se přihodila pouhý kilometr severně od Dřevěného kříže.7) Dodnes ho můžete v zatáčce silnice spatřit. Pod jeho vodorovným ramenem lze na destičce přečíst jméno oběti: Antonín Kurinec (* 7.11.1935 † 19.3.1982).
Lidí, kteří umírají na silnicích při automobilových neštěstích, stále přibývá, a kdo pozorně sleduje trasy silnic, zjistí, že přibývá i křížků na jejich okrajích. Tento "moderní" fenomén8) je celosvětový a souvisí s rostoucím provozem na silnicích. Všimli si ho i někteří evropští etnografové, kteří tento jev začali studovat.9) Zjistili, že vzpomínku na zabitého uctívají lidé nejrůznějšími způsoby. Někde se objevují pouze květiny či věnce, u kterých hoří světélko. Stává se také, že čerstvé květiny přinášejí lidé - někdy zcela cizí - po celý rok. S odstupem času se pak na některých těchto místech stavějí kříže nebo i pomníčky. Lidé o ně pečují zvláště na Dušičky, podobně jako o hroby svých blízkých. Někde se k místům neštěstí chodí také v den narozenin, svátku či úmrtí tragicky zemřelého.10)
I v této "moderní" tradici najdeme pomníček, který byl postaven z vděčnosti. Jde o pomníček nedaleko Štúrova připomínající autohavárii, ze které ve zdraví vyvázl jeden místní statkář. Pomníček zasvětil svatému Kryštofovi. Tento světec byl velmi oblíben ve středověku, kdy byl vzýván na pomoc proti povodním, moru, bouřím a také se na něj obraceli cestovatelé. V sedmnáctém století jeho kult upadl, ale s růstem automobilismu doznal ve dvacátém století nečekaného oživení, a to i přesto, že reforma římského kalendáře z roku 1969 jeho kult omezila.11) Plaketu s vyobrazením sv. Kryštofa, jak přenáší malého Ježíše, je občas možné vidět za volantem řidičů.
Co dodat na závěr? Snad jen to, že nejrůznější pamětní kameny, pomníčky a kříže při cestách, stavěné v minulosti na místě tragických nehod a neštěstí, vznikají z podobných příčin dodnes. Také k odvrácení neštěstí se pocestní i nadále obracejí ke svým patronům. Nic na tom nezměnila ani vlna ateismu, ani reforma církevního kalendáře, která kulty některých světců omezila pro jejich legendární charakter.
Může to být i tím, že tyto příběhy píše sám život. A pomníčky pak vyjadřují štěstí či neštěstí, protože obojí k životu nerozlučně patří a může nás na cestách potkat.

Poznámky a literatura:

1. Po tomto zločinu odešel Babinský do Polska. Byl zatčen na podzim roku 1835 a vyšetřování jeho zločinů trvalo celých pět let, která delikvent strávil ve vyšetřovací vazbě. Přelíčení s Václavem Babinským a jeho milenkou Apolenou Hoffmanovou začalo u Pražského kriminálního soudu roku 1840. Babinskému bylo prokázáno 6 zločinů, za které byl odsouzen na 20 let těžkého žaláře. Část trestu si odpykal na Špilberku a po zrušení tohoto vězení byl přemístěn do Kartouz (dnešních Valdic), kde zveleboval vězeňskou zahradu. Ve vězení si ho velmi oblíbily jeptišky, a tak po svém propuštění roku 1861 nastoupil do kláštera Milosrdných sester v Řepích jako zahradník. Zahradničil tam do své smrti v roce 1879. Podzim života strávil Babinský klidně. Pravidelně docházel do blízkých pražských hospod a vyprávěl tam historky ze svého loupežnického mládí. Můžeme předpokládat, že většina z nich byla smyšlena, a ty se potom staly pramenem legend o spravedlivém loupežníkovi bez bázně a hany (N. Vandome: Encyklopedie zločinu, str. 24-27. Praha, Mladá fronta 1994).
2. Renovaci dokončil v r. 2003 Jan Pokorný. Osadil na pomníku desku s českým překladem a doplnil nečitelnou část nápisu na soklu.
3. F. Meixner: Ortskunde von Preschkau, str. 87. Preschkau 1914. Je podivné, že se v místní literatuře neuvádí Babinský jako Blumbergův vrah. O jeho působení ve zdejším kraji se zmiňuje pouze Paudler, který uvádí, že se Babinský snad zdržoval několik dní na Kamenické Stráni u podivného ženského individua Thekly Kesslerové (A. Paudler: Der neue Kammweg, str. 229. Č. Lípa 1904).
4. Das hölzerne Kreuz von Röhrsdorf. Beiträge zur Heimatskunde. Warnsdorf 1933, str. 55. Pamětníci z Rousínova měli místo v živé paměti ještě po roce 1970.
5. Křížek se jmenuje Walters Kreuz a státní silnici u něj podtéká potůček, který nevysychá ani v parném létě. Několikrát se ztrácí a znovu objevuje. Lidé mu proto říkali Verlorener Born (Ztracený pramen). Podle nápisu na soklu byl kříž postaven roku 1876 Josefem Walterem, týmž nadlesním, který v roce 1846 nechal postavit sochu sv. Jana Nepomuckého na rozcestí "U Jana" (viz 8. kapitola).
6. Křížky a pomníčky mizely samozřejmě i v minulosti a jen některé vydržely po staletí. Na uvedené státní silnici byl podle starých map ještě obrázek Navštívení Panny Marie (Maria Heimsuchung) jeden kilometr jižně od Nové Huti (kóta 577 m).
7. Jako pravděpodobně první "silniční" pomník na tomto úseku byl postaven pomníček na paměť těžké autohavárie. Došlo k ní o Velikonocích v roce 1936. Nedaleko vrcholu Šébru bylo tehdy při návratu z utkání v kopané usmrceno několik mladoboleslavských fotbalistů (varnsdorfské noviny Hlas severu ze 16.12.1975). Pomníček byl zničen nejspíše za války, jeho přesné umístění se nepodařilo vypátrat. I když rozšíření silnice mezi Šébrem a osadou Lesné (poprvé v r. 1981) přispělo ke zvýšení bezpečnosti provozu, dochází v okolí tohoto horského sedla k dopravním nehodám velice často.
   Zatím poslední "automobilový" pomníček, který jsem zde objevil, se nachází na konci obce Lesného, nedaleko hájenky. Pod sloupem ležel, jakoby symbolicky, zbytek plechu kapoty po havárii. Na betonovém sloupu je asi ve dvoumetrové výšce připevněn dřevěný křížek s černou lucernou a kyticí umělých květin.
8. Ve dvacátém století vznikají pomníčky i z jiných netradičních příčin. U Srbské Kamenice stojí dva pomníky na místě leteckého neštěstí z r. 1972. Když se v r. 1975 při létání rogalem utopil v rakouském jezeře u Altaussee šestnáctiletý Harald Kittel, postavil tam jeho děd na památku kapličku. Mimochodem, Harald Kittel byl vzdálený potomek sklářské rodiny Kittlů pocházející z Jizerských hor, která dala jméno obci Kytlice v Lužických horách (písemně sdělil Egon Kittel (†) z Lamersbergu v r. 1976).
9. Viz např. K. Köstlin: Totengedenken am Straßenrand. Österreichische Zeitschrift für Volkskunde 1992, nebo Ákos Kovács: Haláljelek (česky "Znamení smrti"; jde o bohatě ilustrovanou publikaci, která vyšla v Maďarsku v r. 1990).
10. Na jižním Slovensku se například na úseku silnice z Bratislavy do Rožňavy vyskytuje dvacet podobných pomníčků. Všechny jsou vzorně udržovány, a to i v případě, že pozůstalí bydlí daleko od místa neštěstí. Oblast je osídlena převážně Maďary, ale protože po uvedené silnici nejezdí jen místní, jsou nápisy na pomníčcích nejen maďarské, ale i slovenské a německé. (Za informaci z r. 1998 vděčím paní Iloně L. Juhász z Etnologického centra v Komárně.)
11. Za patrony cest a putování vůbec byli v minulosti kromě sv. Kryštofa považováni též např. apoštol Jakub Větší nebo sv. Antonín Paduánský. Sv. Kryštofovi, který dnes dominuje, byl dokonce v Paříži poblíž továrny na automobily Citroën zasvěcen kostel. Legenda ho popisuje jako člověka obřího vzrůstu jménem Offero, který hledal nejmocnějšího vladaře na světě, aby se dal do jeho služeb. Když viděl, že král, kterého považoval za nejsilnějšího, se bojí ďábla, nabídl své služby ďáblu. Ten se zase třásl před křížem. Na radu poustevníka tedy sloužil Kristu - přenášel chudé a slabé přes řeku. Jedné noci přenášel malé dítě, které se s každým krokem stávalo těžší a těžší. Byl to malý Ježíš, jenž mu řekl, že na svých ramenou nese tíži celého světa a dal mu nové jméno Christophorus, což v řečtině znamená "nosič Kristův" (E. Hallamová: Světci, str. 21. Praha 1996).