Lužické hory
Česky Deutsch English Francais

Knihovnička Lužických hor

Lichtenštejnský pomníček pod Tolštejnem

Příběh z knížky Karla Steina: "Pomníčky Lužických hor a Českého Švýcarska".

      Od dětství mě lákala rozlehlá horská údolí daleko od lidí. Vábila i mého tátu, který mě do nich poprvé přivedl. Procházeli jsme předlouhými dolinami Belanských Tater, jejichž pronikavou vůni a chlad si dodnes vybavuji. V pozdějším věku jsme s kamarády cestovali až do jižních Karpat či do bulharských Rodop, abychom se celé dny plahočili po lesích. Na konci údolí, kde by člověk očekával konec cesty, se někdy objevilo lidské obydlí nebo pravoslavný klášter, ke kterému se v době tureckých vpádů uchylovalo domorodé obyvatelstvo. Vyskytovali se tu medvědi, doutnaly milíře a žili opravdoví poustevníci. Tajemná krása uprostřed dalekých hor.
      Proč o tom ale píšu? I v Čechách byla kdysi doba, kdy tato romantika byla skutečností. K místům, která musela být podobně tajuplná, patřila krajina kolem Tolštejna. Hrad byl za třicetileté války roku 1642 vypálen Švédy a od té doby ležel v troskách. V dalším století se tu na několik let usídlili loupežníci. Jejich vůdce se prý jmenoval Kardinek, po něm přišel Grünbart neboli Grünhans. Byli postrachem celému okolí, takže ten "ksindl" - jak se píše ve starých kronikách - museli nakonec místní lidé ze zřícenin vyhnat.
      Hrad byl potom čas od času vyhledáván různými dobrodruhy pátrajícími po pokladech či tajných chodbách. Kolem poloviny 19. století si tu vedle hradní zříceniny postavil svoji chatrč jakýsi poustevník.1) Pověsti vyprávějí o Vlaších, kteří tu před staletími hledali drahé kamení.2) Bohuslav Balbín o "horách Tolštejnských" dokonce praví, že prosluly zlatem už od nejstarších dob a že pramen vyvěrající před hradem Tolštejnem vydává zároveň s vodou zrna pravého zlata, zvláště pak o něco dále v hlubokém údolí zvaném Meissengrund.3) Tato dolina, jejíž jméno se do češtiny obtížně překládá,4) si své kouzlo zachovala do dnešní doby. O co tajuplnější musela být před vybudováním silnice Praha - Rumburk,5) která rozpůlila rozlehlé údolí sevřené Tolštejnem, Pěnkaví horou, Šébrem a hřbetem Jeleních kamenů! Tehdy civilizace končila u starého mlýna (Buschmühle) na místě dnešní osady Lesné, kde v 18. století vznikaly první dřevorubecké chatrče vesnice zvané Buschdörfel. Velikého bohatství dřeva využívala také sklárna, která tu výše při potoku pracovala,6) a sem tam tu čoudil ještě nějaký milíř.7)
      Tajemstvím je zahalena také těžba, která se kdysi v dolině provozovala. Snad šlo o hornické pokusy z doby Šlejniců. Kdo ví. Dnes tu lze sotva tušit vchod do zasuté štoly, a to podle příkrého úžlabí a potůčku, který odtud vyvěrá. Místo najdeme v revíru Zlaté jámy,8) severovýchodně od nádraží Jedlová nad Cestářskou cestou. K tomuto lesnímu úseku se vážou bájné zkazky, ke kterým zřejmě dala podnět ona zasutá štola. Poslední věrohodná informace o ní praví, že se skupině odvážlivců podařilo někdy po roce 1920 do ní proniknout a že končila jakýmisi mřížemi.9) Aby se předešlo případnému neštěstí, byla štola zasypána. Jediné, co v okolí zbylo, je několik pískovcových balvanů popsaných letopočty, monogramy10) a francouzským nápisem "Invincible Maitre de la Venaison. Uriano 6.4.1827". Nápis se sice tváří tajemně, ale s hornictvím nesouvisí. Česky znamená "Nepřekonatelný mistr zvěřiny". Zřejmě se tu v době lovu zvěčnil šikovný střelec, či spíše kuchař jménem Uriano (česky Uriáš), který zvěřinu připravil k dokonalé spokojenosti loveckých hostů. Hony pořádala místní šlechta, tedy Lichtenštejnové. Místa podobných "halali" bývala v terénu označována i na jiných panstvích. Například v Labských pískovcích se dochovaly vytesané lovecké trubky, a na Ještědském hřbetu najdeme v bývalé Rohanské oboře dokonce sedm kamenů loveckého štěstí.11)
      Lesnatá krajina kolem Tolštejna až k Jelením kamenům tvořila nejjižnější část panství Lichtenštejnů. Ti ho koupili od hraběte Pöttinga v roce 1681 za 270 tisíc zlatých. Přišli o něj, podobně jako jiná šlechta, v průběhu pozemkové reformy v letech 1922 až 1925.12) I když nás od této doby dělí pouhý jeden lidský věk, vymizeli Lichtenštejni z paměti lidu nadobro. Ztráta historické paměti, která je pro Čechy a pohraniční oblasti obzvlášť typická... Poslední, kdo si na Lichtenštejny pamatoval, byl Johann Münzberg. Jeho děd postavil se svolením vrchnosti v letech 1865/66 v rozvalinách hradu restauraci, v níž býval do roku 1923 častým hostem sám pan kníže Johann Lichtenštejn. V tomto roce přešlo vlastnictví zříceniny na Československý stát a pan kníže vzal zavděk posezením v jiné restauraci. I Münzbergové museli nakonec z hradní restaurace odejít a odstěhovat se do podhradí.13)
      Zašlou slávu Lichtenštejnů dnes připomíná pouze několik kamenných erbů. Jsou umístěny na objektech v obcích, které kdysi vlastnili.14) Novému obyvatelstvu už nic neříkají, jsou to jen heraldické památky zaevidované pořadovým číslem ve státním seznamu památkové péče.
      A přece pamětníci knížecích časů dosud žijí. Jsou to statisíce lesních velikánů v porostech Lužických hor a Šluknovského výběžku. Sázel je knížecí lesní personál ještě před pozemkovou reformou či za časů rakouské monarchie. Mnoho jich bylo sice už pokáceno a prodáno pozdějšími vlastníky, mnoho jich však dodnes stojí. Starý porost douglasek a modřínů v dolině pod Tolštejnem si na knížecí doby vzpomíná docela určitě. Na jednom místě tvoří malý palouk zarostlý třtinovou trávou, ukrývající ve svém středu pískovcový pomníček. Prostá nápisová destička s iniciálami FJL a letopočty 1858-1908 dnes již nikomu z lidí nic neříká. Podíváte-li se však pozorněji, zjistíte, že lesní velikáni jsou vysázeni symetricky do půlkruhu a stojí kolem pomníčku lesní stráž. I oni, stejně jako poslední "tolštejnský rytíř" Münzberg, pamatují posledního ze zdejších Lichtenštejnů Johanna, jehož půlstoletí vlády je na pomníčku vytesáno.15) Ale nejenom staré stromy obklopují lišejníkem porostlý pomník. Během let se vysemenily a na jejich místo se už tlačí stromky mladé, které je jednou nahradí. Budou tu opět věrně stát na stráži. Nejsou jako my lidé, mají lepší paměť.

Poznámky a literatura:

  1. Ústní sdělení od Johanna Münzberga (†1977) z Jiřetína č. p. 97 dne 15.5.1971, který zbytky poustevny ještě pamatoval.
  2. Mimořádné bohatství tu údajně nalezl Ital Molli. Zanechal po sobě obsáhlý starý rukopis s návodem k nalezení pokladu. Pro případ, že byste ho nenašli, vás rukopis uklidní a ubezpečí o tom, že "Bůh nechce tento poklad každému ukázati, protože ne každému prospívá míti velký majetek. Mohl by si tím zmařit cestu k věčnému spasení, neboť by tento dar Boží užíval více ke zlému, než ke cti Boží" (E. Donth: Ein Tollensteinbüchlein. MNEC, 8. ročník, str. 24-29. Č. Lípa 1885).
  3. Bohuslav Balbín: Rozmanitosti z dějin Českého království. Lib. I., Cap. XIV, Pag. 40, Praha 1679. Z latiny přeložil P. František Fišer (Rukopis u autora článku). Po Balbínovi, který se zmiňuje o tolštejnském okolí i na jiných místech, hovoří v tomto smyslu také topograf Schaller (1787) a krásnolipský kronikář Mussik (1820). Rumburský kronikář Hockauf (Heimatskunde des pol. Bez. Rumburg, str. 43. Rumburg 1885) naproti tomu míní, že "pověsti se na první pohled jeví jako primitivní, přírodním poměrům naprosto odporující fantazírování; mají svůj původ ve snahách vrchnosti přivábit lidi do těchto lesních údolí, která fantazie venkovského lidu obdařila řadou strašidel". K roku 1835 se uvádí pověst "Divoženka na kameni aneb hradní strašidlo v Meisengrundu" (O. Schlegel: Nordböhmische Fluß- und Bergnamen vor 150 Jahren. Beiträge zur Heimatskunde. Warnsdorf 1932, str. 178).
  4. Psáno též Meisengrund. Jméno doliny lze přeložit prostě jako Sýkoří důl. Hantschel podléhá lidové etymologii a odvozuje název od horníků z Míšně (tedy "Meißengrund"), kteří tu údajně dolovali (Dr. F. Hantschel: Nordböhmischer Touristenführer, str. 200. Č. Lípa 1907). Možný je výklad od "maißen", tj. mýtiti. Podobně "Abmeißung, Maiß", česky mýtina, holoseč (J. A. Schmeller: Bayerisches Wörterbuch, 1. Band, str. 1663. München 1985).
  5. Do r. 1805 plnila její funkci Stará pražská cesta, která dolinu obchází na západě. Blíže je o ní pojednáno v 2. kapitole.
  6. Její zbytky byly objeveny teprve v r. 1986, i když se k ní možná vztahuje zmínka v MNEC. Podle archeologického průzkumu provedeného v r. 1990 ji lze datovat do 13. století, a patří tudíž k našim nejstarším sklářským hutím (E. Černá: Předběžná zpráva o arch. výzkumu. Děčínské vlastivědné zprávy č. 2, str. 16. Děčín 1992).
  7. Jméno chaty "Na milíři" na severozápadním úbočí Pěnkaví hory je třeba brát doslovně. Chata byla postavena po r. 1945 na místě bývalého milíře. Dokazují to zuhelnatělé pozůstatky i výpověď hajného, který se na stavbě podílel. Ústní sdělení od hajného Tomčíka (†1979) z Mýta u Dolního Podluží dne 23.2.1978.
  8. Něm. Goldgruben (Wirtschaftskarte Rumburg, Niedergrund. Porostní mapa 1 : 7 200 z r. 1900). Podobných romantických názvů najdeme v toponymii našeho kraje celou řadu.
  9. Ústní sdělení od M. Schindlera (do r. 1945 hajného na Pěnkaví hoře, †) z Olbersdorfu u Žitavy č. p. 131 v r. 1974 a od p. Krauseové (†) z Lesného č. p. 14 v r. 1972. V severní části oné doliny je někde zasutá další stará štola, jež zase dala podnět k pověsti o tajné chodbě vedoucí sem z Tolštejna a umožňující jeho posádce nepozorovaně opustit hrad.
  10. Tak tu najdeme r. 1815, 1827, 1870, 1874, monogramy FR, KG, Joa Sch, WB, GH, JP, JK a jména Janczek, R. W. Seidel, Richter aus Jungbuch, AM Jungnickel. Zkřížená kladívka v horní části velkého balvanu jsou pravděpodobně novodobá, neboť s nimi koresponduje letopočet 24.8.1911.
  11. Nacházejí se v okolí Červeného kamene a Důlních skal. Byly postaveny na paměť úlovků zvěře a nesly tabule s daty, jmény lovců a ulovené zvěře, včetně její váhy. (Text k mapě Ještědského hřbetu 1 : 25 000. 1997)
  12. W. Pfeifer: Das Fürstenhaus Liechtenstein in Nordböhmen. Niederlandverlag 1984.
  13. Zakladatel Tolštejnské restaurace Johann Josef Münzberg tam byl hostinským až do své smrti v r. 1907. Po něm ji převzal jeho syn a posléze vnuk Johann. Do r. 1945 mu patřila, v letech 1951 až 1962 zde mohl být jako správce (Ústní sdělení od Johanna Münzberga z Jiřetína č. p. 97 dne 15.5.1971). Pak v rychlém sledu následovalo sedm jiných hostinských, až v r. 1977 došlo k definitivnímu uzavření mezitím značně zchátralého objektu. Po dlouhodobé rekonstrukci a vleklých majetkových sporech byla restaurace konečně v r. 2003 otevřena pro veřejnost.
  14. Erb knížat z Lichtenštejna (resp. z Liechtensteinu) najdete na chrámu i na děkanském úřadu ve Varnsdorfu, na portálu bývalého rumburského zámku, dále v Rumburku na vstupním portálu a na Svaté chýši v areálu Loretánské kaple i uvnitř přilehlého kostela. V Jiřetíně pod Jedlovou byl jejich rodový erb z r. 1777 spolu se znakem města zazděn v průčelí bývalé radnice zbořené r. 1973. Kolem r. 1980 byly oba erby zasazeny do ohradní zdi u č. p. 252 vpravo při cestě z náměstí na Křížovou horu. Po jednotlivých členech rodu dostávaly názvy i obce, dvě z původních varnsdorfských vesnic se jmenovaly Floriansdorf a Karlsdorf. Po hraběnce Sophii byla nazvána část Horního Podluží Sophienhain, dnes Žofín. Severní část Rumburka, Aloisov, nese jméno po Aloisovi z Lichtenštejna. Lesnímu prameni v údolí Milířky se dodnes říká Knížecí studánka. Dle sdělení J. Münzberga se z ní napil kníže Lichtenštejn.
  15. Pomníček najdeme, odbočíme-li nad jedlovským nádražím ze silničky k Tolštejnu vpravo po Cestářské cestě. Stojí asi sto metrů před jejím vyústěním na státní silnici do Svoru. Knížeti Johannu II. z Lichtenštejna (1840-1929), který nastoupil vládu v r. 1858, byl věnován i pomníček z čedičových sloupků v lese pod rumburským Dymníkem (viz pozn. 12, tamtéž str. 135). Jemu také vděčil Münzberg I. za souhlas k výstavbě jednoduché restaurace roku 1865. Současně tím zamezil dalšímu bourání zříceniny, neboť různí dobrodruzi zde hledali poklady a jiní zříceninu rozebírali na stavební materiál (A. Hockauf: Heimatskunde des pol. Bez. Rumburg, str. 182. Rumburk 1885). Jednoduchá restaurace v hradní kapli byla již r. 1866 nahrazena restaurací ve švýcarském stylu na místě dnešní chaty.

 


Stránky Lužických hor jsou umístěny na adrese: http://www.luzicke-hory.cz
Copyright (c) Jiří Kühn, 1997-2017.