Pomníky pod Studencem

Lužické hory se na svém západním konci příkře svažují do Labských pískovců. Jako poslední v řadě se tu zvedá rozložitý vrchol Studence, zvaný též Studený vrch. Turistů tu potkáte málo - přes zalesněný vrchol sice vede značená turistická stezka, ale kopec je to strmý, není na něm hospoda a železnou rozhlednu z roku 1888 již skoro sežral zub času. Souvislé lesní porosty jen tu a tam prosvětluje suťové pole či lesní louka, kde můžete potkat zvědavou kozu - kamzíka, vypuštěného zde počátkem 20. století za knížat Kinských. Klid a pokoj, který tu dnes vládne, zde ale nebyl vždycky. Na svazích Studence se totiž odehrála nejkrvavější bitva, kterou zdejší hory pamatují.
Bylo to za sedmileté války, v době panování Marie Terezie. Ujala se vlády už jako mladá, čehož se vládci okolních zemí snažili využít, chtějíce si rozdělit země rakouské, české a uherské. Zvláště tehdejší pruský král Friedrich II., zvaný Veliký, usiloval o získání Slezska. V dubnu 1757 vpadl se svou stodvacetitisícovou armádou třemi proudy do Čech a u Šterbohol (u Prahy) porazil rakouské vojsko. Část poražené armády se stáhla za hradby Prahy, kterou pruské vojsko začalo obléhat. Počátkem června zahájili Prusové třítýdenní dělostřelecké bombardování hladovějícího a strádajícího města. Na pomoc Praze se vydal rakouský rezervní armádní sbor, který zformoval maršál Daun. Pruský král však chtěl zabránit Daunovi v dalším postupu na Prahu a vyrazil mu naproti. Obě vojska se střetla v krvavé bitvě u Kolína. Zde Prusové utrpěli těžkou porážku, vzdali se naděje na dobytí Prahy a začali z Čech ustupovat. Král se s velkou částí vojska uchýlil do Litoměřic a odevzdal velení svému bratru princi Augustu Vilémovi. Vítězný maršál Daun pokračoval v pronásledování pruských vojsk, která vyklízela jednu pozici za druhou. Část armády uprchla pod princovým velením z Mladé Boleslavi do České Lípy, kde se vlivem nemístného optimismu usadila asi na dva týdny. Poté, co 15. července došlo ke střetnutí u Jablonného v Podještědí, se Prusové vzdali města a ztratili tím klíčovou pozici umožňující jim ústup do Žitavy horským sedlem pod Hvozdem. Rovněž sedlo na Šébru bylo obsazeno rakouským dělostřelectvem, a tak Prusům nezbylo nic jiného, než se dát na úprk z České Lípy do Žitavy oklikou přes Horní Libchavu, Volfartice a Kerhartice. Pěchota rakouského vojska však Prusy u České Kamenice předstihla a obsadila svahy Studence. Pruská armáda se v noci z 18. na 19. července pokusila projít s množstvím zavazadel a zásob přes Horní Kamenici a Lísku do Chřibské. Protože byla mimořádně tmavá noc, svítili si na cestu lucernami a pochodněmi. Osvětlený průvod napadly v průsmyku nad Lískou ze tří stran jednotky rakouského generála Becka. Po urputných bojích, které trvaly i celý následující den, Prusové pochopili, že s těžkými zásobami není možné projít. Zničeno bylo mnoho zavazadel, munice a pontonů. Ztráty v řadách pruského vojska byly nadobyčej veliké. I Rakušané zaznamenali 72 mrtvých a 94 raněných. Neméně krvavé boje se odehrály také před obcí Studený. Čtyři sbory generála Hadíka zde s osmi děly obsadily návrší kolem cesty a 19. července navečer zaútočily na procházející Prusy. Přitom ukořistily 46 vozů se zavazadly, municí a 184 koní. Poté, co Prusům dorazily posily, odhodlali se k protiútoku, který však Kleefeldovy sbory odrazily. Za ranního rozbřesku byla kořist s velkými obtížemi odvezena. Rakušané napočítali 164 mrtvých a 264 zraněných. Prusové měli 486 padlých, 135 zajatých a 423 zběhů. Generál Beck pak bez svého oblíbeného koně, který byl v bitvě také zabit, odjel s částí vojska k Tolštejnu a zbývající část vojska rozbila své ležení v Jiřetíně pod Jedlovou. Boje kolem Studence skončily 21. července. To, že byly velmi těžké, dokládají dobové záznamy, ve kterých se hovoří o kupách mrtvol.1) Následujícího dne - na sv. Maří Magdalénu - byli mrtví pohřbeni. Místu u Studeného, kde byly dlouho vidět zarostlé pahorky hrobů, se ještě do roku 1945 říkalo Čakrtovy hroby (Tschakerts Gräber). Nejvíc mrtvých bylo ale pohřbeno na lesní mýtině, na které byla později při budování silnice z České Kamenice do Chřibské postavena hájovna. Na buk nad hroby vojáků připevnili kříž a místu se začalo říkat "U Křížového Buku" (Bei der Kreuzbuche). Později, když buk pokáceli, vyměnili i kříž. Kolemjdoucí před ním smekali, i když většinou již neměli o příčině zřízení kříže ponětí.2) Tato tradice obměňování kříže přetrvala do dnešních časů.3) Když bývalá hájovna dostala nového majitele, postavili v roce 1995 při silnici jiný vysoký kříž z trámů.
Těžké boje sedmileté války pod Studencem dodnes připomínají dva kamenné pomníky.4) V letech 1903 a 1906 je nechal postavit vysloužilý důstojník Eduard Lehmann z Chřibské.5) Pomník z roku 1906 stojí při rozcestí v sedle mezi Javorkem a Zlatým vrchem. Vytesal jej českokamenický sochař Julius Hermann. Po druhé světové válce byl několikrát rozvalen a později znovu postaven (naposledy v r. 1984), proto byl velmi otlučen a nápis na něm byl takřka nečitelný. O důkladnou renovaci se v roce 2003 postaral státní podnik Lesy České republiky, který opravou pověřil kameníka Jana Pokorného.6) Na podstavci jsou zkřížené šavle věnčené dubem a vavřínem. Na přední straně pomníku stojí německý nápis tohoto znění: "K uctění památky padlých udatných rakouských a pruských válečníků, kteří tu ve věrném plnění povinností ve dnech 18. až 21. července 1757 padli hrdinnou smrtí za císaře, krále a vlast. Bůh dejž jim věčný mír."
Další pomníky, postavené Eduardem Lehmannem, stojí na severozápadním úpatí Studence po pravé straně silnice, asi 350 m za obcí Studený směrem na Kunratice, kde dříve bývaly vidět výše zmíněné hromadné hroby. Jsou opět pískovcové a stojí vedle sebe. Na pravém, silně zvětralém pomníku jsou zobrazeny zkřížené šavle věnčené dubem a vavřínem a na soklu je obtížně čitelný nápis: "Zbudováno 23. srpna 1903 Eduardem Lehmannem."7) Levý pomník má tvar štíhlého komolého jehlanu. Oba byly po poslední válce povaleny, takže se přerazily na několik kusů. Později byly opět sestaveny. V roce 1997 se podařilo levý pomník nahradit přesnou replikou, jelikož originál již nebyl opravitelný.8) Na jeho čelní straně byl obnoven nápis: "Na paměť zde pochovaných rakouských a pruských vojáků, kteří zde padli v boji 19. a 20. července 1757. Bůh dejž jim věčný mír."
Nápisy na pomnících u Lísky i u Studeného hlásají úctu a mír všem padlým bez ohledu na to, na čí straně stáli. Jak krásná a hluboce lidská myšlenka! Dává nám tušit jasnou budoucnost každého člověka - totiž jistotu smrti, ve které si budeme všichni naprosto rovni.

Poznámky a literatura:

1. Ještě kolem roku 1900 nacházívali lidé při lesních pracích zbytky výzbroje a munice.
2. O bojích pod Studencem blíže pojednává následující literatura:
   A. Paudler: Der neue Kammweg, str. 169-171. Böhmisch Leipa 1904.
   F. Hantschel: Nordböhmischer Touristenführer, str. 159-161. Böhmisch Leipa 1907.
   F. Němeček: Nejkrvavější bitva v Českém Švýcarsku před 208 lety. Z minulosti Děčínska, 1. díl, str. 249-251. Děčín 1965.
3. Někdy po r. 1980 jej vyměnil Jiří Marek z Chmelnice u Děčína a naposledy v r. 2002 Petr Zámiš z Děčína-Starého Města.
4. Další pomník stával ve Mlýnech. Zdejší mlynář a rychtář Ferdinand Endler pomohl při červencových bojích roku 1757 rakouským vojákům, rozprchlým a bloudícím po lesích, najít cestu k obydlím, aby se nedostali do pruského zajetí. Na rakouském velitelství v Mimoni byl vyznamenán medailí a odměněn 100 dukáty. Ferdinand Endler zbudoval ve své obci pamětní kříž (stával na pravém břehu potoka Brandfloss poblíž domu č. p. 21), jemuž se později říkalo obecní, protože se o něj starala obec. V r. 1830 byl kříž renovován a natřen na červeno. Při rozšiřování železniční stanice jej nahradili malým obeliskem s nápisem o zásluze Ferdinanda Endlera. Obelisk byl zničen neznámo kdy. (H. Slavíčková, F. Cvrk: Kytlicko, str. 97. Děčín 1993.)
5. Z Lehmannovy pozůstalosti se dochovala fotografie zobrazující právě dokončený pomník u Lísky, u něhož stojí, zřejmě čestnou stráž, chlapec a děvče, Lehmannova vnoučata. Lehmannovou zásluhou byly postaveny válečné pomníky v Chřibské, Dolní Chřibské, Rybništi, Studeném a v saském Hochkirchu. Na zeď kostela v Prysku nechal v r. 1908 instalovat pamětní desku c. k. poručíku Blaschkowitzovi, který padl při šarvátce s Prusy a byl zde 20.7.1757 pohřben. Deska se zachovala dodnes. Podobnou desku věnoval v r. 1898 chorvatskému vojákovi Miteremu a umístil ji na křížovou chodbu u kostela v Chřibské. Dočteme se na ní, že Jakob Mitere zastřelil v r. 1778 z koruny košatého stromu šest Prusů a na zranění utrpěná téhož dne zemřel ve chřibském špitále. Lehmann obnovil také Valmontův hrob na Chotovickém vrchu u Nového Boru, na jehož místě dosud rostou tuje. Kromě toho vydal několik spisků o zapomenutých vojenských hrobech. Výnosy z těchto publikací věnoval veteránům, kteří potřebovali pomoc. Za svoji nezištnou činnost byl několikrát vyznamenán. Při slavnostním shromáždění na chřibském náměstí obdržel 28. dubna 1909 od císaře "Zlatý kříž zásluh s korunou". (A. Gampe: Still träumt ein Denkmal vor sich hin. Unser Niederland, č. 554, str. 14-15. Backnang 1996. Použity i jiné prameny.)
6. Na komolém jehlanu bývala umístěna bílá holubice s dubovým listem, která se nedochovala ani nebyla obnovena. Opravený pomník byl z kamenické dílny převezen na své stanoviště 17.9.2003.
7. Z doby odhalování pomníku se dochoval záznam nadepsaný "Enthüllung und Weihe des gemeinsamen Kriegerdenkmales in Kaltenbach bei Kreibitz" (u autora knížky). Dle něho bylo na slavnosti přítomno více než deset tisíc lidí, v čele se zástupci c. k. úřadů, ctěného duchovenstva, oddílu 94. c. k. pěšího pluku s vojenskou kapelou, důstojnictvem, poslanci říšské rady, zástupci obcí, okresu a mnoha spolků. Slečna Ida Patzeltová ve slavnostním proslovu vyzdvihla Lehmannovy zásluhy a předala mu kytici květin. Lehmann poděkoval slovy, že se bude i nadále starat o vojenské hroby, pomníky padlých, stejně tak bude dle svých možností pečovat o vojenské veterány, jejich vdovy a siroty.
8. Finance zajistila z fondu Amerických mírových sborů Amy Arends, která v letech 1994 až 1997 pracovala na Správě Chráněné krajinné oblasti Labské pískovce v Děčíně. Práci ve své dílně v Děčíně-Podmoklech provedl kameník Jan Pokorný. Je sympatické, že o zmizení pomníku v době jeho opravy informoval místní zpravodaj a případ byl nahlášen policii jako krádež.