Kyjovská poutní cesta

Je neuvěřitelné, jak se lidé v dřívějších dobách dokázali bavit. Kolik bylo svátků a nejrůznějších zábav, kolik poutí - často omezených jen na malé vesnice! I Kyjov u Krásné Lípy zažil takové reje, kdy celá vesnice pulzovala radostným společenským životem. Nebylo ani divu - venkovské chaloupky se krčí rozesety na stráních četných pahorků, vykukují zpoza lesíků či jsou skryty v malebných roklinách. Mezi lidskými obydlími se rozprostírala pečlivě obdělávaná pole a květnaté louky. Tolik krásy pohromadě na jednom místě! To je na obyčejného člověka, co se přes týden na té samotě lopotí, až pří1iš. Potřebuje si odfrknout, jít mezi lidi a podělit se o radosti i starosti.
Pro mě byl Kyjov mystickým místem, kde se uprostřed přírodních krás snoubily radosti pozemské s těmi věčnými. No řekněte, je normální, že na půlkilometrovém úseku bylo při silničce pět hospod1) a kolem dokola asi tucet křížů? Tak jako tělo poutníkovo nalézalo posilu v hospůdkách, tak se i duše putujícího člověka mohla občerstvit u křesťanských znamení ukazujících cestu do věčnosti.
Měl jsem to štěstí spřátelit se s několika Kyjováky, kteří se narodili ještě před první světovou válkou a hodně pamatovali. Zamiloval jsem si je, stejně jako krajinu kolem, a chtěl bych se s vámi podělit o jejich zážitky. Nejraději jsem chodil za Annou Hiekovou, které jsme se ženou potají - ale jen pro nás - důvěrně říkali Anča. Bydlela v nízké chaloupce na břehu Křinice. Když vyprávěla, ani jsem nedutal. Zřejmě jsem chtěl zabránit tomu, aby ani ta nejnepatrnější z jejích vzpomínek nezmizela v propadlišti času...
Jednou z kyjovských radovánek byl "Hon na divého muže" (Wildemannjagen). Příležitost si nenechali ujít ani obyvatelé sousedních vsí, takže se tu například v r. 1927 sešlo neuvěřitelných 2500 lidí, aby se zúčastnili poťouchlostí a vylomenin této zábavy.2) Zrána se začaly stavět stánky, připravovaly se povozy, hřebelcovali koně, leštily šavle a upravovaly uniformy. Za divého muže byl zpravidla vybrán urostlý chlap, který si načernil obličej sazemi, oblékl kožešinu a na hlavu nasadil slaměný věnec. Prováděl různé vylomeniny a byl pronásledován honci v bílých kalhotách a s dlouhými červenými čepicemi. Měli velké kožené biče, kterými při spatření divého muže hlasitě práskali, aby na něj upozornili. Vše začalo v Kyjovské krčmě,3) kde se sešli rytíři a zbrojnoši. Odtud se pak v plné parádě pokračovalo až ke Kyjovskému mostu, kde se průvod otočil a vrátil k hospodě U Českého Švýcarska. Zde čekal žalobce, který přítomné seznámil s hrůznými činy divého muže (ve svém vzteku se prý mimo jiné zakousl do mlýnského kola v Dixově mlýně). Do tohoto líčení vpadl přiřítivší se posel se zprávou, že divoch sedí nahoře na Černém kameni a zběsile tam řádí. Rytíři i zbrojnoši okamžitě vyrazili ke skále na vrcholu Okrouhlíku. Divý muž však svým kyjem prorazil jejich řady a prchal přes Kovářskou vřesinu do Dixova mlýna, kde se zabarikádoval. I odtud ho ale stateční rytíři vypudili. Ještě několikrát se mu podařilo ukrýt, pak obřím skokem přeskočil Křinici a mířil do krámu místního řezníka, kde se zřejmě hodlal posilnit. Honička ho však tak vyčerpala, že se pronásledovatelům podařilo jej zavčas obklíčit a halapartnami a šavlemi srazit k zemi. Tu přiskočil srdnatý rytíř a propíchl divému muži panděro, až vystříknul proud krve.4) Poté přistavili nachystaný vůz a tělo uloveného divocha v triumfálním průvodu přivezli do hostince U Českého Švýcarska.5) Na závěr úspěšného dne se ještě večer v témže hostinci konala rytířská zábava.6) Hon na divého muže byl starý lidový obyčej, provozovaný zpočátku na Šluknovsku, později i v jiných vesnicích.7)
Ke společenskému životu obce patřily samozřejmě i poutě a procesí. Největší kyjovský svátek s procesím připadl na den Nanebevstoupení Páně. Kaple, odkud se vycházelo, dodnes stojí při silnici na úbočí Okrouhlíku. Býval v ní nádherný obraz s motivem Nanebevstoupení, jemuž je kaple zasvěcena.8) Z farnosti na Sněžné přicházívala v ten den předzpěvačka. Když později zemřela, převzal tento úkol tamní kostelník. Předříkával slova písně, kterou pak zástup zpíval, a všichni se modlili za blaho obce a dobrou úrodu. Chodilo se odpoledne za doprovodu hudby a za každého počasí, dospělí i školáci. Na úpatí Okrouhlíku, kde se vchází do Kyjovského údolí, bylo první zastavení u Eduarda Rotheho.9) Kříž byl umístěn v průčelí jeho hospody, pod ním na bílém ubrusu hořely dvě svíce. Stejně slavnostně byla vystrojena i statní zastavení. Další následovalo vzápětí před hostincem U Českého Švýcarska. Třetí zastavení bylo u Pohlova kramářství a čtvrtý kříz stál u řezníka Stelzera (téhož, na jehož produkty si brousil zuby divý muž). Pak se šlo dále po silnici až ke Kyjovskému mostu a Dlouhým Dolem až tam, kde začínají Hely. Touto dnes zpustlou vsí procesí stoupalo vzhůru (kříže byly u Richterů, Pohlů a Schindlerů)10) k nejvyššímu místu celého poutního okruhu. Zde stál na malebném pahorku mezi dvěma lipami velký dřevěný kříž sedláka Peschkeho.11) Procesí pak scházelo dolů do Kyjova až ke kříži sedláka Marschnera12) a k desátému zastavení u kříže vedle Kyjovské krčmy při doubické silnici.13) Odtud to k výchozímu bodu - ke kapli Nanebevstoupení - trvalo jen několik minut. Bylo odpoledne a průvod se zvolna rozcházel. Pak se leckde slavilo ještě podomácku u kávy a koláčů. Navečer se v hostinci U Českého Švýcarska konala tancovačka pro mládež.14)
Když dnes procházím Kyjovem, poočku pokukuji po důvěrně známých staveních, ale žádná známá babča z nich už nevykoukne. Chalupaří v nich cizí lidé neznalí tradic. Rozumím pak Stephanovi Rothemu, který bydlel na stráni pod Peschkeho křížem. Když jsem ho naposledy v roce 1977 navštívil, dal mi báseň o tomto kříži, kterou také zhudebnil.15) Krátce nato zemřel. Celý život shlížel dolů do milovaného Kyjova a patřil k těm, jejichž posledním vydechnutím ztratila i vesnice svoji duši.

Kříž na návrší

Ze stráně shlíží do údolí
kříž s majestátem víry
co dávné stesky lidí hojí
jak paměť kraje
která se smí vrátit
jenom v snách
teď v jitřním slunci stojí
a zvolna rozpadá se v prach

Dvě staré lípy
větvemi ho chrání
a nad tím malým Božím chrámem
vznáší se ptačí zpěv
a pryč je žal a zhasl hněv
s lidmi však odešla i krása
šeď zapomnění v údolíčku
kvetoucí louky spásá

Den zvolna končí
vrací se tma
stromy se choulí
pod tmavomodrou bání
do ticha bezedna
mlčky prší
míjení nic se neubrání
ani dávný kříž na návrší

Dokud však stojí
vyhlíží naše dávné stopy
v kyjovském údolí
do nichž teď vstupují
noví příchozí
ty jizvy už tak nebolí
přestože se čas v nich stále dělí:
ještě jsme tedy nezemřeli

Poznámky a literatura:

1. Ve směru od Doubic následovaly za sebou Khaaschenke (Kyjovská krčma), hostince Strobach, Peschke, Khaatal a Zur Bohmischen Schweiz.
2. V té době měl Kyjov asi 450 obyvatel. V r. 1999 tu trvale bydlelo 21 lidí.
3. Khaaschenke měla č. p. 16 a byla zbořena r. 1945. Její základy leží mezi novými chatami č. e. 105 a 283.
4. Na břiše měl pod kožešinou připevněn prasečí měchýř naplněný krví.
5. Oficiální název zněl sice "Gasthaus zur Bohmischen Schweiz", ale používanější bylo "Leder Schindler". Hostinec (č. p. 26) přežil poválečný úpadek a sloužil dále ke spokojenosti turistické veřejnosti i místních pivařů pod názvem "hostinec Kyjovské údolí". Po vánocích r. 1992 vyhořel a jeho ruiny byly v r. 1994 odstraněny.
6. Vyprávění je převzato z pamětní knihy kyjovského dobrovolného hasičského sboru, kterou mi laskavě zapůjčil Franz Runge († 9.1.1980) z Kyjova č. p. 19.
7. F. Lorenz: Der Wilde Mann. Beilage zum "Staffelstein", Heft 8. Marienbad 1922. Jde o divadelní hru o čtyřech obrazech, označenou jako velikonoční a jarní z Tolštejnska, v níž dochází k souboji jara (v osobě poutníka) a zimy (tu představuje divý muž). V doslovu autor píše, že se původní smysl i slovní část hry vytratila a zůstala jen vnější - kroje, zbraně a krvavá poprava. Původ hry osvětlil A. Paudler (Cultur-Bilder u. Wander-Skizzen aus dem nördlichen Bohmen. B. Leipa 1883, str. 70-71).
8. Kaple je spolu se studánkou prvně uvedena jako "Capelle" a "Brunn" na porostní mapě z r. 1795 (mapový fond SOA Děčín, RLK Česká Kamenice, VS Česká Kamenice) a později také ve stabilním katastru k r. 1843. Ze soupisu sakrálních památek vyplývá, že šlo o primitivní stavbu, a proto byla v r. 1832 uspořádána sbírka na její přestavbu. Tak vyrostla dnešní kamenná kaple, krytá zprvu šindelovou střechou a uvnitř opatřená obrazem Korunování a nanebevzetí Panny Marie (N. Belisová: Putování po duchovním panství Krásnolipska. Rukopis 2004). Před poslední válkou se o ni po několik generací starala rodina Röslerova, která bydlela v domku č. p. 61 proti kapli. U studánky měli malou nádržku, ve které chovali pstruha. Po r. 1945 byla kaple vykradena a zpustla. Naposled byla renovována v r. 1991, a poté vysvěcena na svátek Nanebevstoupení 28. května 1992. Na kyjovskou slavnost přijela i řada rodáků z Německa, kteří v tento den přijížděli i v dřívějších letech. Přestože byla kaple vybavena velice prostě, někdo v r. 1998 rozbil sklo v nice nad vchodem a zcizil primitivní a bezcennou sošku. Po Otýlii Voldřichové († 14.12.2002) se o kapličku stará její syn. Popis kaple lze nalézt v Uměleckých památkách Čech (2. díl, str. 202. Praha 1978), ale text je matoucí.
9. Hostinec se oficiálně jmenoval "Gasthaus Khaatal", ale podle majitele se mu říkalo Gasthaus Rothe. Hostinský Eduard Rothe zde měl ve vitrinách vystaveny archeologické nálezy z nedalekého hrádku. Kopal zde koncem 19. století s dalšími členy spolku Gebirgsverein, který hrádek zpřístupnil. Po r. 1945 tato sbírka skončila na smetišti. Objekt někdejšího hostince (č. p. 22) dnes patří Karlově univerzitě.
10. Schindlerův křížek, nazývaný u "Wünschbauera", stojí v Helách dodnes. Na čtyřech stranách kamenného soklu jsou vytesána jména evangelistů, železný kříž chybí.
11. Pověst vypráví, že na tomto návrší mezi Kyjovem a Helami jsou pohřbeni jeden nebo dva švédští vojáci (ústní sdělení pana F. Rungeho a S. Rotheho v r. 1977). O skutečné příčině postavení kříže se dovídáme ze soupisu sakrálních památek. Kříž nechal postavit vrchnostenský lesník Franz Klingenbeck jako poděkování za uzdravení prostřelené nohy. Vysoký dřevěný kříž byl v roce 1833 renovován - byl natřen červenou barvou a opatřen krásně malovanou siluetou Krista s titulem a andělem s kalichem. Pod křížem nechal vděčný lesník zhotovit dřevěné klekátko. V dolní části břevna byla plechová tabulka s nápisem "O bittrer Tod! O strenges Gericht! O Höllenpein! O Himmelslicht! O Ewigkeit! - Wer sich besiegt und lebet fromm, der sündigt nicht!" (N. Belisová: Putování po duchovním panství Krásnolipska. Rukopis 2004). Pole, kde došlo k zázračnému zahojení, patřilo k domu č. p. 6 Johanna Peschkeho v Kyjově, jehož potomci se o kříž vytrvale starali. Pokračovatelem v dlouhé řadě dobrodinců, kteří kříž obnovovali, byl děd paní Marschnerové, který zde navíc vysadil ony dvě lípy. Když kříž zchátral, obnovil jej po první světové válce jeho syn. Písemná sdělení od Marie Marschnerové pocházející z Hel č. p. 23 v r. 1991 (*1898, nyní Roggendorfstr. 105, Köln 80). Uhnilý kříž byl před několika lety nahrazen novým, zhotoveným podle původní podoby.
12. Byl dřevěný a stával ještě kolem r. 1980 naproti jeho domu č. p. 4 v části obce, které se říkalo Starý Kyjov ("Alte Khoo").
13. Jde o kamenný kříž v zatáčce u autobusové zastávky proti č. p. 78. Sokl byl po válce oloupen o železný kříž, obnovený až v r. 1991. V současnosti (2004) se v souvislosti s plány na vybudování parkoviště uvažuje o jeho přesunu.
14. M. Marschner: Das Khaatalfest am Christi-Himmelfahrtstag. Unser Niederland, Folge 498/1991, str. 140. Lidově se této pouti neřeklo jinak než "Khaaer Madelfest" (dívčí slavnost). Pouti na Annabergu u Lobendavy se zase říkalo "Madlmorcht" (dívčí trh). Snad to bylo proto, že poutě byly vhodnou příležitostí k seznamování mládeže a výběru té pravé. (M. Schober: Das Annabergfest von Lobendau. Unser Niederland, Folge 573/1997, str. 233.)
15. Báseň do češtiny volně přeložil Milan Hrabal z Varnsdorfu.