Dřevorubecká neštěstí

Od Kaufmannova buku na úpatí Bedřichovského kopce (Bouřného) přestává Stará pražská cesta sledovat silničku z Nové Huti na Horní Světlou a směřuje přímo k zříceninám hradu Milštejna. Stará komunikace mírně stoupá, zleva se na ni napojuje úvozovitá cesta od bývalého Hamerského mlýna a po dalším prudším stoupání dosahuje levotočivou zatáčkou rozložitý vrchol Kobyly (625 m). Zde se cesta větví a nebýt hustých bučin, přehlédli bychom odtud hezký kus kraje. Ve středověku tu byla pozorovatelna hradu Milštejna - tzv. Hengst, od které pochází německý název Hengstberg, mylně přeložený jako Kobyla. Po prudkém klesání již cesta bez větších výškových rozdílů směřuje přímo k veliké skále s nepatrnými zbytky hradu Milštejna. Asi pět minut před Milštejnem, ještě před připojením cesty od Hamerské (Nadějské) přehrady, došlo v roce 1819 k tragické události. Dřevorubec Franz Samper tu se svými dvěma syny kácel strom. Při pádu stromu na zem se do vzduchu vymrštila volně ležící větev, udeřila nejmladšího syna do prsou a na místě ho usmrtila. Na památku umístili na starý smrk po levé straně cesty plechový obraz Svaté Trojice a místo dostalo název Sampers Bild, česky tedy Samperův obrázek. Pod ním byla napsána tato báseň:

Pomni člověče, že smrt
přichází někdy znenadání.
Jsi svěží, zdráv a dobře se ti vede,
ona tě však zkosí bez váhání.
LP 1819 když strom jsem tady kácel,
jedno poleno se vymrštilo
a ze světa do hrobu
mě náhle sprovodilo.
(Renovováno 8. prosince 1832)1)

Když jsem ten pomníček před třiceti lety hledal, nenašel jsem nic. Nežil už ani v povědomí místních lidí. Jeho stopa mizela v průvodci z třicátých let, kdy obraz ještě existoval a cestě se proto říkalo "U obrázku" (Bildweg). Nemohl jsem se s tím smířit, a tak jsem uřízl dřevěnou placku, vyryl do ní malý křížek a Samperovo jméno. Podobně jsem tenkráte označil památný Kaufmannův buk. Jméno buku se ujalo a placku tam někdo dodnes obnovuje. Samperův obrázek to štěstí neměl a místo zůstalo bezejmenné. Když dnes procházím tímto kusem lesa, vždy ve mně zatrne. Cožpak je možné, aby se zapomnělo na tragickou smrt, byť se stala dávno, na opuštěném místě a neznámému člověku2)?
Podobné dřevorubecké neštěstí se přihodilo západně od Horní Světlé nedaleko vrchu Kopřivnice (638 m). Obětí se stal Václav Roebisch, řečený "Teichwenz". Jeho kamarádi z dřevorubeckého spolku mu tam postavili nákladný pískovcový pomník velikosti lidské postavy. Tvoří ho komolý jehlan spočívající na podélném hranolu s podezdívkou. Jehlanec nese na čelní straně text:

Zde byl usmrcen
při práci v lese
padajícím stromem
W e n z e l   R o e b i s c h
zvaný Teichwenz3)
dne 14. května 1913.

Les ho živil,
les ho skolil,
lepšího kamaráda,
by sis nevyvolil.

Stejným způsobem je proveden text na obdélné ploše podstavce:

Na památku všemi váženého
a oblíbeného kamaráda Teichwenze
postavil dřevorubecký spolek
s přispěním
královské lesní správy v Nové Huti
a obce Horní Světlé.

Lesní oddělení, kde pomník stojí, má na starých porostních mapách jméno "Beim Todten". Když byla po válce všechna oddělení přečíslována, název z mapy zmizel. Navzdory tomu dodnes lesníci říkají této části lesa "U zabitého".4) Dobře že na svého kamaráda úplně nezapomněli.

Poznámky a literatura:

1. Nordböhmische Touristenzeitung 1887. Heft Nr. , str. 119.
2. Dobří lidé se nakonec přece jen našli. Po publikování příběhu někdo neznámý upevnil malou dřevěnou destičku na douglasku opodál a milou naivní kresbičkou zobrazil toto dřevorubecké neštěstí. Později zhotovil truhlář Andreas Prescher z Großschönau dubovou tabuli s německým i českým veršovaným textem. Tabulka byla instalována na kmen buku v neděli 3. října 2004 za přítomnosti asi padesáti přátel pomníčků z Čech i z Horní Lužice.
3. Členové rodiny Röbischových měli přezdívku "Teichwenz", "Teichfranz" a podobně, a to podle rybníčku, který byl na jejich pozemku. Dle vlastivědného vyprávění sloužil jako hutní rybníček pro sklárnu zrušenou r. 1750 (Heimatbuch der Gerichtsbezirke Deutsch-Gabel und Zwickau i. B., str. 295. Großschönau, 2. vydání 1998). Dcera zabitého Wenzela Roebische, paní Anna Richterová (nar. 1912), žije dodnes v nedalekém Waltersdorfu v č. p. 185.
4. Ústní sdělení od hajného pana Nováka z Naděje v r. 1971.