Kaufmannův buk
V našem putování po pomníčcích
Lužických hor jsme sledovali průběh Staré pražské cesty. Nevedla jako dnes přes
sedlo Šébru (Stožce),1) ale směřovala
z hradu Tolštejna k úbočí Konopáče (Jeleních kamenů) a dále na Novou
Huť, kde dříve stávala sklárna. Odtud byl její průběh totožný s dnešní
asfaltovou silnicí na Horní Světlou, ale na nejvyšším bodě (572 m)
se stáčela doprava a směřovala k hradu Milštejnu. Proti této odbočce,
kde dnes přibyla asfaltová lesní cesta do Rousínova, stojí buk, pod kterým
býval Leinertův obraz.2) Podle
ústního podání se tu hajnému Leinertovi zjevil bílý jelen s křížem;3)
obraz mohl nejspíše představovat svatého Eustacha nebo Huberta. Zchátral někdy
počátkem dvacátého století a nějaký čas se udrželo ještě pomístní jmeno.4)
Při horním okraji téže silnice, ale blíže
k Nové Huti, byla později umístěna tabule s vyobrazením loupežného
přepadení, které se tu událo 11. září 1928. Překupník jménem Josef Kaufmann,
zvaný Röbschhandl, usedlý v Horní Světlé č. p. 27, obchodoval
s vejci, máslem, tvarohem, v létě též s lesními plody, a dvakrát
týdně jezdíval své zboží prodávat do Varnsdorfu a do Podluží.
Byl statné postavy a nosil široký klobouk. Když se vracíval, rád se stavoval
na pivo v Endlerově hostinci na konci Lesné. Tak tomu bylo i v osudný
zářijový den, kdy se Kaufmann vydal se svou bryčkou na zpáteční cestu.
Když přejížděl sedlo Šébru, byla už tma. U osvětlených oken novohuťské
samoty odbočil známou silničkou ke Světlé a zanedlouho vjížděl do lesa.
Povoz kodrcal do svahu na úbočí Bedřichovského kopce (Bouřného) pod
holými korunami buků, lemujících v těchto místech silnici.
Náhle kdosi zezadu přiskočil k vozu,
ozvaly se výstřely a Josef Kaufmann se zhroutil mrtev k zemi. Jeho
tchyně Anna Fischerová, která s ním jela na voze, byla dvěma dalšími
ranami lehce zraněna. Vyplašení koně, svědkové vraždy, přicválali domů. Lidé
se vydali Kaufmanna hledat, tomu však již nebylo pomoci. Vraždu se nepodařilo
spolehlivě objasnit.5) I když
se v peněžence zavražděného našlo čtyři sta korun, předpokládalo se, že
šlo o loupežné přepadení.6)
Kaufmannův dům dodnes stojí, dcera zavražděného
žila poblíž rodiště ještě dlouho po druhé světové válce. Obraz s vyobrazením
loupeže se ale časem ztratil. Když jsme s otcem místo vraždy kolem roku
1970 hledali, nenašli jsme ani památný strom - zřejmě byl pokácen. Abych vzpomínku
uchoval, vyryl jsem křížek s Kaufmannovým jménem na jednoduchou dřevěnou
ceduli a připevnil ji na rozložitý buk na rozcestí (572 m)
v místě někdejšího Leinertova obrázku. Když cedule sešla stářím, vždy se
někdo našel, kdo ji obnovil. Posléze se název Kaufmannova buku vžil a dostal
se do turistických map.
Poznámky a literatura:
- Tato frekventovaná státní silnice č. I/9 je vlastně dnešní podobou císařské silnice dokončené na počátku 19. století jako pražsko-rumburská. Původně byla zpevněna kamennou drtí, v lesních úsecích doplněna dřevěnými hatěmi. V letech 1921 až 1928 proslula svými automobilovými závody "Schöberbergrennen". Dnes je úsek na Šébru mezi automobilisty znám svou nebezpečností.
- M. Lehmann: Führer durch die Oberlausitz und das nördlichste Böhmen. Bautzen 1926. Viz též Messtischblatt St. Georgenthal 5153, 1 : 25 000.
- Ústní sdělení od A. Statzky († 1994) z Rousínova č. p. 13 v r. 1971.
- K. Hahnel: Führer durch das nördlichste Böhmen. Verlag Ed. Strache Warnsdorf (nedatováno), str. 82.
- Písemně sdělila paní A. Šimková z Varnsdorfu a M. Schindler († 1988) z Olbersdorfu u Žitavy č. p. 131 v r. 1974.
- Na stopu údajného vraha se přišlo až v r. 1934.
Tehdy se několik četnických stanic v severních Čechách dozvědělo, že
číšnice Flora Mitritz ze Cvikova ví o celém případu více. Vyšetřování
ukázalo, že žila před šesti lety s druhem Albertem Schiefnerem z Horních
Habartic. Ten se v roce 1920 oženil s Adelou Förtischovou a zprvu
pracoval na dráze. Ze služby byl ale pro nedostatečnou znalost češtiny
propuštěn a pomáhal otci v řeznictví v Horních Habarticích.
Když bylo zjištěno manko 18 000 korun, otec krámek prodal. Albert si
pak pronajal Endlerův hostinec v Lesné. Ani zde mu štěstí nepřálo - v červnu
roku 1928 byl soudně vystěhován. Předtím se v Endlerově hostinci seznámil
s číšnicí Florou a navázal s ní vážný poměr, načež se paní
Schiefnerová nechala rozvést. Když Schiefner utratil Flořiny úspory, které
činily 14 000 korun, rozešel se i s ní. To bylo již po Kaufmannově
smrti. Později po rozchodu navštívil Schiefner svoji bývalou milou v Praze.
Když u něho spatřila větší obnos peněz a ptala se po jejich
původu, Schiefner odvětil, že je ukradl otci. Pak u něj ale uviděla Kaufmannův
poznámkový blok. Poznala jej přesně, neboť když se Josef Kaufmann vracíval
z Varnsdorfu do Horní Světlé, býval u ní častým hostem. Na otázku,
odkud ten blok má, odvětil v tu chvíli podnapilý Schiefner, že Kaufmanna
zavraždil a že v jeho peněžence našel 2000 korun, ale 400 tam záměrně
ponechal, aby zmátl stopu.
V listopadu 1928 obdržela Flora Mitritzová od Schiefnera dopis, ve kterém jí sděloval, že ji policie brzy předvolá k výslechu do Děčína (tam se v té době zdržoval u rodičů). Mitritzová se za Schiefnerem rozjela. Vyhrožoval jí, že ji zabije, pokud by vypovídala proti němu. Při výslechu pak skutečně ze strachu mlčela. V r. 1934 se opět vydala za Schiefnerem do Děčína, neboť o něm dlouho neměla žádné zprávy. Když se dozvěděla, že se Schiefner oženil a odstěhoval do Rumburka, ztropila před domem jeho rodičů hysterický výstup, v jehož důsledku byla zatčena. Poté, co zjistila, že Schiefner v Rumburku provozuje řeznictví, napsala mu o peníze, které jí dlužil. Schiefner jí stroze odpověděl korespondenčním lístkem, ať ho neobtěžuje, jinak že to nahlásí policii. Nato se Mitritzová rozhořčila a před některými hosty záměrně hovořila v náznacích o vraždě u Horní Světlé, aby je podnítila informovat policii. Při výslechu pak potvrdila shora uvedené skutečnosti.
Zakrátko byl Schiefner zatčen. Při výslechu v přítomnosti Mitritzové odmítl všechna její tvrzení a řekl, že od května 1928 neopustil Děčín. Vyšetřování však ukázalo, že několikrát zajel do Varnsdorfu, Dolního Podluží a do Tolštejna (dnešní osady Rozhled). Dále zapíral, že by vlastnil krátkou střelnou zbraň. Výpověď jeho první ženy ho však usvědčila z vlastnictví bubínkového revolveru. Na to Schiefner odpověděl, že šlo pouze o nepoužitelnou předválečnou zbraň, ze které se dá sotva střílet. Policie na místě činu zjistila, že byly odpáleny minimálně čtyři rány. Jedna z nich usmrtila Kaufmanna, další dvě zranily Annu Fischerovou a jedna kulka dopadla třináct metrů od Kaufmannovy mrtvoly. Náboje Schiefnerovu bubínkovému revolveru odpovídaly. Při druhém předvolání potvrdila Mitritzová u varnsdorfského okresního soudu svoji první výpověď. Schiefner se sice také doznal k některým skutečnostem, ale prohlásil, že s vraždou nemá nic společného. Poté byl zajištěn ve věznici krajského soudu v České Lípě.
Nečekaný obrat v celé kauze nastal poté, co Flora Mitritzová začátkem r. 1935 oznámila policii, že má co říci k neobjasněné vraždě v Praze - k záhadnému a známému případu Vranská. Vzhledem ke krajně nepravdivým sdělením Mitritzové došlo také k přezkoumání případu Kaufmann. Číšnice Mitritzová byla uznána za nevěrohodného svědka a Schiefner byl pro nedostatek důkazů propuštěn. (Reichenberger Zeitung ze 7. ledna, 18. ledna, 25. února a 18. července 1935. Za poskytnutí těchto podkladů vděčím RNDr. Petrovi Kühnovi z České Lípy.)