Člověk a drobné památky - vývoj jejich vzájemného vztahu v severních Čechách po roce 1945

Každá krajina má svoji jedinečnou, neopakovatelnou duši - tento citát Hanse Christiana Andersena jakoby v dnešní době znovu ožíval. Ochranáři, památkáři a urbanisté po celé Evropě stále více vnímají proměnu krajiny, ke které dochází vlivem změny životního stylu a úbytku lidí přímo na ní závislých. Zatímco se na naši krajinu v nedávné minulosti pohlíželo hlavně jako na ekonomický potenciál, dochází nyní k vnímání její duchovní dimenze, i když většinou podvědomě. Lidé mají různé potřeby, mezi nimi i potřebu krásy domova v užším i širším slova smyslu. Láska k domovu je zdrojem historické sebeidentifikace jedince i národa. Objevují se různá hnutí usilující o zlepšení životního prostředí a vytváří se hlubší vztah obyvatelstva ke krajině. Odborníci hovoří o "homeostázi krajiny" či o "krajinné autoregulaci", čímž chtějí zhruba říci, že paměť krajiny je do jisté míry schopna regenerovat svůj dřívější stav. Hlavní prvky paměťové struktury krajiny tvoří její reliéf (určuje směry vodotečí a hydrologický režim), dále klima a mikroklima, půdním substrát (ten určuje a ovlivňuje flóru a faunu) a také lidské působení. Může to například znamenat, že lidská sídla jsou opětovně zakládána na stejných místech, nebo že členění krajiny na lesní a zemědělskou půdu zůstává nezměněno, podobně jako cestní síť.
Ráz naší středoevropské krajiny, nebojme se říci "její krajinný půvab", vznikl převážně intenzivním obhospodařováním, a to podivuhodným spolupůsobením hospodářských a estetických faktorů, které většinou nepracovaly proti sobě, nýbrž se vzájemně doplňovaly. Dnešní řečí by se dalo říci, že ekonomika a ekologie nestály v protikladu. Tato harmonie vyrůstá, dle mého soudu, ze vztahu člověka ke krajině, pokud ji přijme za svůj domov. Kulturní antropologové znají celou řadu možností, jak vytvořit pocit domova. Patří k nim např. vytvoření optického a duchovního centra dané oblasti, její vymezení, pojmenování krajiny místními a pomístními jmény, vznik lokálních povídek a pověstí, zřízení a péče o drobné památky nebo vysazené stromy.
Tento proces může působit i opačným směrem. Pocit domova je potlačen a paměť krajiny se vytrácí např. při velkoplošné těžbě uhlí nebo při rozetnutí daného území dálniční komunikací.1) V dnešní době tak časté vykořenění člověka a absence pocitu domova mají pochopitelně i své sociologické důsledky, které mohou vést až ke strachu z budoucnosti.
Zaměřme nyní pozornost na severočeské pohraničí, na oblast, která byla zhruba ve 13. století kolonizována německým obyvatelstvem a která jím byla utvářena až do roku 1945.2) Obyvatelstvo zde bylo převážně katolické, kromě období reformace trvající přibližně sto let. Z uvedeného je zřejmé, že drobné památky jsou až do roku 1945 spojeny s tímto vyznáním a s německým etnikem. Drobné zemědělství, kterým se živila početná část venkovského obyvatelstva, také výrazně přispívalo k rozmanitosti krajiny. Některé vsi byly tak bohaté na památky, že takřka na každém pozemku bylo možno nalézt kříž nebo jiný pomníček, o nějž se pečovalo celé generace!
Po druhé světové válce došlo k totální výměně obyvatelstva. Němci ji nazývají "Vertreibung" (tj. vyhnání), Češi odsun. Nedošlo pouze ke změně etnika - německé obyvatelstvo bylo nahrazeno českým - také víra zde ztratila půdu pod nohama. Příchozí mluvili jinou řečí, měli jiné kořeny, a proto nemohli (ani samozřejmě nechtěli) přijmout tradice domácího obyvatelstva. Navíc tato výměna proběhla během několika měsíců. Je tedy jen přirozené, že ani drobné památky v krajině nemohly být novými obyvateli přijaty. V poválečných letech byly mnohé z nich poškozovány nebo ničeny záměrně, v lepším případě byly trpěny. Tento osud se netýkal pouze osamělých památek v krajině, nevyhnul se ani větším sakrálním stavbám a zasáhl i stavby obytné. Vesnice byly dosídleny jen částečně, uprázdněný a zdemolovaný bytový fond byl stržen. Další ranou byla kolektivizace vesnice, která po roce 1948 přivodila likvidaci drobných hospodářství a potlačila sžívání nových obyvatel s krajinou. Nastal i odliv obyvatel z venkova do měst. Okraje lesů se začaly rozrůstat do urbánní krajiny. Nebývalá devastace dosáhla u nás rozměru, který je srovnatelný pouze s následky třicetileté války.3) Tato tristní doba skončila zhruba mezi lety 1970 a 1980, kdy docházelo k pozvolnému obratu.

V severočeském pohraničí počaly dorůstat generace lidí, kteří se zde již narodili. Pozitivní vývoj také uspíšil pád komunismu v roce 1989. Čeští obyvatelé počínají nahlížet na krajinu jako na svůj domov. Někteří objevili, že drobné památky vůbec existují, jiní se o ně začali - byť ještě nesměle a individuálně - zajímat. Našli se i jedinci, kteří se rozhodli je opravovat. Později se některým z nich stalo renovování společným koníčkem. Jsou-li dotázáni po smyslu svého počínání, odpovídají většinou jen s obtížemi. O sakralizaci krajiny ve vlastním slova smyslu nemůže jít už proto, že jde většinou o lidi bez vyznání. Svou roli zde zajisté hraje vzrůstající zájem o dějiny vlastní obce a jejího nejbližšího okolí. Ukazuje se, jak významnou roli na zachování kontinuity naší krajiny může sehrát jedinec. Nejspíše bych tuto aktivitu a touhu, aby domov měl i duchovní dimezi, přičítal paměti krajiny, jejíž nástrojem se vnímavý člověk stává mimoděk. Nikolas Kazantzakis o tomto intimním poutu píše: "Duše ví velmi dobře, že má skládat účty otcovské hroudě, i když na to často zapomíná. Neříkám vlast, říkám otcovská hrouda.4) To je něco hlubšího, skromnějšího a tiššího a je to prohněteno s věkovitými, na prach se rozpadlými kostmi."
Z dochovaných drobných památek je dnes již značná část opravena5) a objevují se nové fenomény. Zájem se rozšiřuje do širších vrstev obyvatelstva, někde se o pomníčky pravidelně pečuje nebo k nim někdo nosí květiny. Na druhé straně jde často o "zájem" s velmi negativním podtextem - mnohé památky jsou zcizovány. Poté, co vlna vykrádání kostelů poněkud opadla,6) orientují se zloději na drobné památky nejen ve volné krajině, ale také na hřbitovech a v obcích, prostě všude tam, kde jsou volně přístupné. Mizí staleté smírčí kříže stejně jako kovové kříže včetně těžkých kamenných soklů. Obstarání vysokozdvižné techniky není problém a o pomocnou zlodějskou ruku v Čechách nouze také nikdy nebyla. Umělecky cennější památky již většinou zmizely v rukách překupníků, nacházejících ochotné odběratele převážně v západní Evropě.
Jako pozitivní je třeba vidět rozšiřující se spektrum zájmu, které se promítá do vlastivědné literatury - o drobných památkách vycházejí zpravodaje, knížky i pohlednice. Jsou zakládány spolky a sdružení. Od roku 1984 se například scházejí zájemci o smírčí kříže a jiné drobné památky z celé republiky v západočeské Aši. V Jizerských horách byl v roce 1980 založen podobný spolek Patron, který dnes má kolem sta členů.7)

Na příkladu severních Čech se ukazuje, že drobné památky ke krajině neodmyslitelně patří a že je ani výměna obyvatelstva ani ateizmus nedokázaly vymýtit. Všeobecně se dá říci, že zatímco se v 19. století pozornost soustředila na romantické krajiny se středověkými hrady, zámky a na svět velehor, jsou dnes středem zájmu menší objekty jako památné stromy, kameny, pomníčky a prehistorické památky.8) Překvapuje mě a je mou radostí, že mohu být spoluúčasten tohoto vývoje a vnímat proměny krajiny, které jinak trvají celé generace.

Poznámky a literatura:

1. V. Cílek: Paměťová struktura krajiny a památné kameny. Časopis Ochrana přírody, roč. 52/1997, č. 6, s. 163-164.
2. Českoněmecké kontaktní území už není předmětem této kapitoly.
3. Eduard Bienert (1911-1990), který si jako znalec a milovník severočeské krajiny tragiku této bezvýchodné doby "vychutnal", kolem roku 1960 poznamenal: "Dnešek je plný děsivých skutečností: lidskou zlobou vyrabované kapličky, rozvalené kříže, znetvořené pomníčky, zpustlé kostely a zpustošené kaple, rozbité křížové cesty, neuvěřitelně zanedbané hřbitovy, odstraněné pomníky a pamětní desky a všechny ostatní poškozené a zneuctěné pamětihodnosti jsou smutným znamením nízkého smýšlení a krutého barbarství... Nevychované, zanedbané děti, zvláště mladiství, ale také bezcitní dospělí, se chápou drzou rukou těchto úctyhodných památek minulosti, znesvěcují a znečišťují je. Tomuto škodlivému řádění kruté ničitelské zloby, která připomíná smutné doby obrazoborectví husitských válek, lidé lhostejně přihlížejí. Nikdo se nestaví na odpor, ani úřady, ani škola, ani církev či noviny. Také prostředky osvěty jako rozhlas, televize nebo jiné sdělovací prostředky jsou k tomu slepé a hluché. Všichni jsou bezmocní proti těmto silám destrukce..." (Zkráceno a přeloženo.)
4. K termínu "otcovská hrouda": Němci tento kousek mateřské země nazývají něžně "Heimat", což je užší termín než české "vlast". Kdosi řekl, že je to kousíček země, kterou důvěrně znáš a kterou můžeš obejít pěšky.
5. O drobných památkách opravených v Českém Švýcarsku a jeho okolí v letech 1990 až 1998 viz K. Stein: Obnova drobných památek... Děčínské vlastivědné zprávy č. 4/1998 str. 3-36.
6. Masové vykrádání kostelů v době nových "tržních" vztahů se stalo výnosným podnikem. Od listopadu 1989 zmizelo z kostelů na tři čtvrtě milionu předmětů, mezi nimi i vynikající historická umělecká díla nevyčíslitelné ceny. Nedostatečné zajištění naprosté většiny kostelů neodpovídalo rychle změněné situaci kriminality a policie nebyla na tak velký rozsah trestné činnosti připravena. Některé kostely byly vykrádány opakovaně tak dlouho, až již nebylo co ukrást. Mnohé cenné předměty z jiných kostelů byly pak přemístěny do depozitářů. Není proto divu, že se zloději zaměřili na předměty, jejichž ukradení je snadnější. S dopadením pachatelů bývá problém. Pokud krádež vůbec někdo nahlásí, děje se tak většinou až po delším časovém odstupu.
7. Existují desítky zcela dobrovolných spolků zachraňujících památky. "Spolek pro záchranu hradu Krašova" tvoří pár důchodců, kteří z drobných prostředků a obětavou prací hrad pomaloučku zachraňují. Občanské sdružení "Drobné památky severních Čech" vzniklo v r. 2002 v České Lípě a dalo si za úkol vést dokumentaci a starat se o údržbu drobných památek, kterých je na českolipském okrese kolem 700. Množství citlivě opravených památek najdeme ve východních Krkonoších, kde působí "Hradní společnost Aichelburg." Podobné spolky a sdružení se snaží získávat prostředky oslovováním nejrůznějších nadací, získáváním grantů či kontaktováním různých "osvícených" firem a jednotlivců ochotných přispět nebo přiložit ruku k dílu. Mnohé bylo opraveno z iniciativy obecních úřadů či Lesů České republiky, na jejichž pozemcích se většina památek nachází.
8. Někde jsou motorem záchrany památek chalupáři, pokud svoji chvályhodnou péči o chalupy dokázali rozšířit i na to, co není "jejich". Naprosto souhlasím s Pavlem Tigridem, který v jedné diskusi prohlásil, že památky přežijí, především budou-li to lidé chtít, a že zákon o ochraně památek sám o sobě ještě nic neřeší.