U svatého Jana
Večer 20. března 1393 shodili
z Karlova mostu do Vltavy zmučené tělo Jana z Pomuku. Ústa měl
ucpaná roubíkem, ruce a nohy svázané. Tělo žbluňklo do vody a ta
ho unášela pryč. Vrazi také odešli. Mohlo se zdát, že voda odnese i vzpomínku
na arcibiskupova zástupce, který se zprotivil králi.
Dějiny se však někdy zvrtnou nečekaným směrem.
Tělo utopeného vytáhli po několika dnech z vody a prozatímně
pohřbili u Křižovníků. Hned po jeho smrti se začala šířit úcta k umučenému
a ani doba husitská jej nevytlačila z paměti lidu. Pražské kapitule,
která žádala Řím o povolení modlit se kněžské modlitby k poctě Jana
Nepomuckého, nebylo vyhověno. Po celých Čechách však vznikaly spontánně
jeho sochy a u sv. Víta mu byl vysvěcen oltář. V roce 1729,
tedy po více než čtyřech staletích, byl Jan prohlášen za svatého.
Protože byl utopen, setkáváme se s jeho sochami na mostech přes říčky
a potoky v celé naší vlasti i v jižním Německu.1)
Úcta k němu byla vyloženě lidová, takže se stal národním světcem a "svatý
na mostě" se stal pro Českou zemi symbolem.2)
Před nástupem novodobého vandalismu bylo mostních patronů takové množství, že
to pražského básníka Rilkeho zřejmě popuzovalo, neboť se o cestě po Čechách
vyjádřil: "Ze všech mostků na mě kouká / socha světce Nepomuka."
Přišla doba po druhé světové válce.
I tehdy padali světci z mostů. Jeden stál v Rumburku proti sv. Šebestiánovi.
Jeho kamenné tělo později vytáhli z řečiště Mandavy a dnes se restauruje.
I v lesním zákoutí Lužických hor nazývaném "U Jana" bývala socha.
Místo leží doslova v horském klínu mezi Bedřichovským vrchem (Bouřným),
Stohánkem (Malý Stoh, Schöberle) a Kopřivnicí. Sbíhá se sem šest cest a lesní
bystřinu tu překlenuje starý kamenný most. Na předválečných turistických
mapách je na tomto místě znamení pomníčku a nápis "St. Johann".
Když jsem sem poprvé v roce 1966 přišel, socha již nestála. Marně jsem
několikrát po ní pátral, abych nalezl alespoň úlomky. Nikdo ji nepamatoval,
byla prý zničena brzy po válce, kdy patřilo ke koloritu doby ničení
všeho, co mělo německý nápis nebo souviselo s církví. Letité pátrání
přineslo jediný výsledek - starou fotografii, pořízenou těsně před zničením
pomníčku.3) Zachycovala hranolový
podstavec se sochou sv. Jana Nepomuckého v poloviční velikosti lidské
postavy.4) O víkendech jsem
potom do těchto míst jezdil po několik let s kamarády. Pro potok,
který protékal pod kamenným mostem, jsme od starších trampů převzali romantické
jméno Rolling River.5) Místo jsem
si časem zamiloval a s tím, že tu chybí socha, kdysi zlovolně zničená,
jsem se začal smiřovat...
I tehdy se běh událostí nečekaně vymknul
očekávání. V roce 1995 jsem po letech zavítal do oblíbených míst
mého dětství a strnul. U rozcestí se objevil hranolový sokl někdejší
sochy. Byl sice notně otlučen, ale nápis udávající donátora i rok postavení
byl ještě dobře čitelný: "Errichtet im Jahre 1846 von Joseph Walter, Oberförster."
Sokl byl celou dobu ukryt v hustém smrčí a částečně zahrnut hlínou,
takže jsem ho přehlédl. Varnsdorfským turistům se ho zželelo a rozhodli
se jej vztyčit. Při zemních pracích, které se podobaly archeologickému výzkumu,
byly objeveny i základové kameny. Sokl byl tak těžký, že jej turisté sami
nedokázali zvednout. I šli zrovna kolem houbaři, kteří velmi ochotně přidali
ruku k dílu a sokl stanul na původním místě. V lesním zákoutí
však provokoval svou prázdnotou. Nakonec se našly i peníze6)
a sochaři7), kteří za cenu
materiálu zhotovili nového Nepomuka. Když byla socha hotova, hledal se sponzor,
který by zajistil její instalaci na podstavec. I ten se obratem našel.8)
Až půjdete jednou cestou z Nové Hutě
na Horní Světlou, Nepomuka uctivě pozdravte. Nebo Vás napadá lepší způsob,
jak poděkovat zástupu nezištných lidí, na jehož začátku stojí sv. Jan
Nepomucký?9)
Poznámky a literatura:
- V Čechách bylo sv. Janu zasvěceno na tři sta kostelů a kaplí. Jeho sochy na mostech u nás i v cizině lze těžko spočítat (Katolické noviny č. 51-52 z r. 1988).
- Chopila se ho i lidová slovesnost. Vzpomínám si, že v době základní vojenské služby na nás řvali, že stojíme v pozoru, jako "svatej na mostě".
- Snímek z padesátých let, na kterém má soška již uraženu hlavu, ochotně zapůjčil starý skaut Bezchleba z Dolního Podluží.
- Vyloženě disproporční uspořádání malé sochy na velkém soklu, kterého se jinak běžně používalo pro kříž, a také skutečnost, že se sochy sv. Jana dávaly na most, ukazuje, že soška možná dříve stávala přímo na mostě a sokl z r. 1846 k ní byl dodán až po jejím přemístění na nynější místo. Před rekonstrukcí klenutého mostu, která proběhla v r. 1999, bylo možno zřetelně odlišit starší spodní část od pozdější horní nástavby. Ta vznikla při zvedání tělesa vozovky. Mohlo to být např. v r. 1840, kterýžto letopočet byl vytesán na zídce mostu. Doklad pro existenci sochy před r. 1846 se nepodařilo nalézt. Že není zakreslena na mapě stabilního katastru z r. 1843, nemusí nic znamenat. Do těchto map se podobné sošky a pomníčky většinou nezakreslovaly (1 : 2 880, Oberlichtenwalde samt Ortschaft Niederlichtenwalde und Jägerdörfel in Böhmen, Bunzlauer Kreis, Bez. Reichstadt).
- Potok pramení v močálech pod Trojhranem. Dokud zde žilo německé obyvatelstvo, byly tři úseky jeho toku pojmenovány následovně: od pramene až k našemu mostu (nad ním se nachází tzv. Sirný pramen) se jmenoval Etschbach, pod mostem Falle(r)wasser a ještě níže Hammerbach, podle samoty Hamr, kterou protéká. Po válce byl celý potok nazván prostoduše Lužná. Na turistických mapách posledních let se místo Lužná uvádí Hamerský potok, ale úsek pod mostem až k přehradě má název Peřejky, což lépe odpovídá původnímu Falle(r)wasser.
- Peníze z fondu SPA Amerických mírových sborů obstarala Amy Arends ze státu Michigan v USA. Jako jejich členka pracovala na Správě CHKO Labské pískovce v Děčíně v letech 1994 až 1997. Přispěla i při jiných projektech, ale hlavně netradičním způsobem oživila práci svých spolupracovníků.
- Sochu zhotovili akademičtí sochaři Ladislav Šobr a Václav Snížek z Říčan u Prahy.
- Závěrečné fáze osazení sochy se ujal PhDr. Václav Růžička ze Svoru. Socha byla instalována v úterý 19. listopadu 1996. S podstavcem byla spojena měděným čepem.
- Protože vše dosud probíhalo jako v pohádce a my jsme málem zapomněli, že žijeme v Čechách, došlo po napsání tohoto příběhu ke zvratu. V r. 2000 se někdo pokusil sochu zcizit. Nepodařilo se mu to, a tak v květnu 2001 přijel znovu a tentokrát si kamenného světce odvezl, hajzl jeden.