Pozvedám své oči k horám

Jsou pohledy, které se člověku zapíší nesmazatelně do paměti. Bývají často spojeny s dětstvím, kdy je nejvnímavější. Pro mě zůstalo takovým pohledem panoráma Lužických hor, jak jsem ho vídával z Varnsdorfu z podkroví domku pod Hrádkem, kde jsem se narodil. Na hřebenu, který uzavíral pohled na město, stály vedle sebe seřazeny Jedlová, Tolštejn, Jelení kameny, Pěnkaví hora,1) Luž, Hvozd a při lepší viditelnosti vykukoval nad Žitavským pohořím Ještěd. Byl to pohled přes údolí, jakoby na druhý břeh. Město mě tehdy nezajímalo, můj pohled patřil horám.
Na první výpravy mě brával můj otec. Byl také do hor zamilován, ale způsobem německých romantiků, které často a rád citoval. Mě tenkráte více zaujala tajuplnost Lužických hor, z nichž velká část ještě ležela v zakázaném pásmu, a tím spíš mě přitahovala. Později jsem sem jezdil s kamarády nebo sám a objevoval jsem jedno kouzelné místo za druhým. Chytlo mě to natolik, že jsem i v týdnu snil ve školních lavicích o Lužických horách a připravoval výpravy na víkend. Sehnal jsem staré topografické mapy a pídil se po vlastivědné literatuře. Také jsem rád naslouchal lidem, kteří byli s Lužickými horami spjati. Tehdy tu žila ještě generace německých pamětníků narozených před první světovou válkou. Postupně jsem se seznámil se sklářem Franzem Neumannem ze Cvikova, Albínem Statzkou z Rousínova, hostinským Münzbergem z Tolštejna, bratry Bienertovými ze Šluknova a s dalšími. Nikdo z nich již dnes není naživu. Naštěstí jsem si zaznamenával jejich vyprávění a konfrontoval je s terénem a literaturou. Některá témata, která mě tenkráte zaujala, jsem si zpracoval. Pomníčky Lužických hor jsem dokonce přepsal na pauzovací papír a namnožil přátelům.2) Neměl jsem však tehdy pocit, že by to někoho zajímalo. Vedla mě spíše mladistvá touha vypátrat a zachovat něco, co se vedle nás potichu vytrácelo, co mohlo každou chvíli nenávratně uniknout.
Hodně se od té doby změnilo. Vyčpěla poválečná nenávist a krajina začala dýchat jiným životem. Zdá se mi, že by bylo přeci jen škoda nepodělit se o staré příběhy s dalšími lidmi, kterým naše pohraniční hory učarovaly stejně jako mně tenkrát před čtvrtstoletím.

Poznámky a literatura:

1. Německý název hory Finkenkoppe byl do češtiny otrocky přeložen jako Pěnkavčí vrch. Duchu českého jazyka by nejlépe odpovídalo neutrum Pěnkaví, popřípadě Pěnkaví hora. Toto jméno budeme užívat v dalším textu také vzhledem k tomu, že jde o jeden z nejrozložitějších kopců Lužických hor.
2. V upravené verzi vyšly v časopise Jizerské a Lužické hory (Liberec 1997 až 1999) a v němčině jako knížka Flurdenkmäler unserer Heimat v nakladatelství Niederlandverlag (Backnang 2003). V německém vydání lze najít původní znění nápisů na pomníčcích.