Kouzelník z Luže a pták

Z Luže, nejvyššího vrcholu Lužických hor, je dnes vidět možná deset kostelních věží a na stovky domů. Kdysi však odtud byly vidět jen rozsáhlé lesy a na vřesem porostlé vrcholové loučce stála malá chaloupka, polohrázděné stavení s černými trámy a opadanou omítkou mezi nimi. Tři okénka svítila každou noc do liduprázdné tmy, v zimě zapadl dům až po komín do sněhových spoust a vítr bičoval ledovými jehličkami řídké smrky okolo. V létě zase hora zavoněla mateřídouškou, lišejníky, kycolem, podivnou směsí léčivých bylin.
V tomto malinkém opuštěném království, předaleko od lidí, žil kdysi stařičký kouzelník. Za nocí skládal hvězdám básně v podivném lužickosrbském jazyce, v bouřích stával mokrý před chalupou a nadával německy mrakům. Také vařil léčivé nápoje z horských květin, ale protože tehdy nikdo z lidí na Luž nechodil, kurýroval se jimi jen on sám. Když slunce vystoupilo za letních dní nad jeho dům a vřes se rozpálil tak, že málem začal hořet, uložil se kouzelník na lavičku do malého altánu, který si z březových kmínků postavil na okraji vrcholové plošiny, sledoval daleké lesy a tu a tam si na chvíli zdřímnul.

Stalo se však jednou, že jakýsi český šlechtic zabloudil za teplého dne při lovu v lužickohorských lesích až k pramenu, který dodnes tryská pod vrcholem Luže. Lovecké štěstí mu nepřálo, a tak se natáhl v tom vedru k prameni a pozoroval oblohu. Když už skoro usínal, dolétl k němu z oblohy podivný skřek: kdesi pod žhnoucím sluncem plachtil velký, neznámý pták, který sem jistotně musel přiletět z úplně jiných krajů. Šlechtic pomalu vstal, natáhl samostříl, zalícil a ostrý šíp vyletěl vstříc ptáku i slunci. Muž byl dobrým střelcem, kalená špice proletěla ptačím srdcem, křídla náhle ochabla a opeřené tělo padalo dolů, přímo na vrchol Luže.
Podivná rána náhle probudila kouzelníka, podřimujícího v altánku. Vstal a rozhlížel se okolo, kdo to ruší jeho polední siestu. Když spatřil na zemi před altánem neskutečně velkého ptáka s modrýma očima a šípem v srdci, zaklel a začal plakat, neboť ptáci byli vždy jeho nejvěrnějšími společníky na osamělé horské výšině. Pak vešel do domu a přinesl si dřevěnou lopatu, v kamenité půdě vykopal mělký hrob a spolu s nejvoňavějšími květy hor do něj ptáka pohřbil. Pak si opět sedl na lavičku v březovém altánku a cosi si mumlal.
Zanedlouho uslyšel kroky. Lidské kroky v hustém lese! Jak již dlouho neslyšel lidské kroky. Vyšel ven a spatřil lovecky ustrojeného šlechtice se samostřílem v ruce. To musel být jistě on, řekl si v duchu kouzelník a vyhrkl na lovce:
      "Jak se jmenuje ten, co tu střílí mé přátele ptáky a navíc ruší můj polední klid?"
Lovec se na něj uraženě podíval a namísto odpovědi řekl:
      "A jak se jmenuje ten, kdo se mne tak drze ptá?"
Ale ani kouzelník tentokráte neodpověděl na otázku, zrudnul a vzteklý zařval:
      "Tak něco poslouchej, ty sám jsi měl být oním velkým ptákem a nějaký tupý lovec by tě pak mohl zastřelit tak, jako jsi jej zastřelil ty."
Poté vytáhl z kapsy hábitu kouzelnou hůlku a dotkl se jí šlechtice. Tělo muže se rychle začalo měnit v opeřené tělo ptačí. Nakonec z vrcholu Luže vzlétl obrovský orel s modrýma očima a ve vřesu zůstal ležet jenom nepotřebný samostříl.

Starý kouzelník se prý později z vrcholu Luže odstěhoval, jeho chalupa se rozpadla, zmizela zahrádka i altánek. Jen veliký pták prý poletuje za slunečných dní nad vrcholem Luže dodnes.