Staré mlýny

Na úpatí Bouřného stála kdysi vesnička Bedřichov. Bylo tu jen několik chalup, rozesetých na stráni nad údolím, a o kousek níž stál u potoka mlýn. Žil v něm mlynář s dcerou Tini, starou babičkou a čeledínem Martinem. Mlynář vedl hospodářství, Martin pracoval v lese a Tini se starala o domácnost. Babičce už zdraví nesloužilo, ale trpělivě nesla svůj úděl, obklopena láskou a péčí ostatních. Martin a Tini v sobě našli zalíbení a mlynář dávno počítal s tím, že to tu po něm jednou Martin všechno převezme. Tak žili uprostřed lesů klidně a spokojeně.

Jedné noci mlynář nemohl spát a tak vyšel na chvíli před dům, přitom si všiml rudé oblohy na obzoru. S hrůzou si uvědomil, že to je oheň, ohlašující válku, zkázu a neštěstí. Mlynář se se svými obavami svěřil ostatním a Tini oběhla celou vesnici, aby všem pověděla o blížícím se nebezpečí. Vesničané se rozhodli, že si v lesích najdou bezpečný úkryt, v němž by přečkali nejhorší, kdyby válka došla až sem.
Druhý den ráno čekal před mlýnem zástup vesničanů a povoz, naložený skromným majetkem všech bedřichovských. Mnozí měli na zádech jen malý raneček, v němž nesli vše, co měli. Jen babičku marně přemlouvali. Nechtěla s nimi odjet a prosila, aby ji nechali ve mlýně, kde žila celý život a kde chce i umřít.

Vesničané se usadili v nedaleké rokli, kde prožívali dny v nekonečné nečinnosti, nejistotě a v očekávání, co přinesou dny příští. Tini s Martinem odcházeli vždy za soumraku do mlýna za babičkou, aby jí posloužili. Dny míjely, nic se nedělo a vesničané začali uvažovat o návratu domů. Pak ale přišla osudná noc, která zmařila veškeré naděje. Tini se právě vracela s Martinem z mlýna, když si všimla, že obloha za nimi plane ohnivou září. Nejspíše hořela Lipá. Když doběhli do úkrytu, našli mlynáře samotného. Vesničanům se tu nezdálo být dost bezpečno, a odešli dál do lesů za Pěnkavčí vrch.

Po neklidné noci přišel krásný den a všichni pozapomněli na hrůzu uplynulé noci. Tini odešla sbírat jahody, zatímco mlynář seděl s Martinem u potoka a povídali si o všem možném. Oba litovali zmařeného času a nedodělané práce ve mlýně.
Navečer se Tini s Martinem vydali jako obvykle do mlýna, na jeho prahu však strnuli úlekem - babička byla mrtvá. Nejspíše hrůza z ohnivé záře minulé noci jí ukrátila život. Tini jí lehce zatlačila oči a oba odešli oznámit otci smutnou zprávu. Ještě téže noci se všichni tři vrátili do mlýna, aby poskytli babičce poslední službu. Pod starou lípou vykopali hrob a z hrubých prken zhotovili truhlu, ale ještě než první hrst hlíny dopadla na její víko, byli náhle vyrušeni. Z dáli zaslechli hluk vojska, hlasy tisíců hrdel, rachot povozů, cinkání podkov a docela blízko se objevila světla pochodní. Hluk se neúprosně přibližoval a tak jim nezbylo nic jiného, než rychle utéci. Měsíc v úplňku usnadnil vojsku cestu, a to se snadno dostalo cestou kolem mlýna do vesnice. To již ale byli všichni tři v rokli, kde s úzkostí očekávali, co bude dál. Náhle se noční obloha zbarvila do ruda a hrůza s beznadějí dosáhly vrcholu. Bedřichov zmíral v plamenech...

Nadešel den. Zář ohně pohasla a jen vítr k nim občas zavál kouř z dohořívajících chalup. Chvílemi ještě zaslechli hluk vzdalujícího se vojska, ale i ten pomalu slábl, až docela utichl a nad krajinou se rozhostilo ticho. Tini s Martinem se opatrně vydali na cestu. Pohled na vypálenou ves jim vehnal slzy do očí, ale mlýn kupodivu zůstal zkázy ušetřen. Uvnitř však našli jen rozbitý nábytek a nádobí, poházené kosti a rozlité víno. Vše nasvědčovalo tomu, že zde proběhlo bujaré hodování. Raději proto odešli ven, aby se konečně v klidu rozloučili s babičkou. "Kéž vám Bůh dopřeje klidný spánek, babičko," zašeptala Tini nad jejím hrobem. "Babičce klidný spánek a mně pěkné děvčátko!" ozval se za ní drsný hlas a čísi paže surově ovinula její hrdlo. Naštěstí tu byl Martin. Přiskočil a ohnal se po útočníkovi motykou. Ten se skácel k zemi, ale hned se tu objevili dva další a vrhli se na Martina. Martin bojoval co mu síly stačily, ale nakonec v nerovném boji podlehl. Zoufalá Tini se schovala ve mlýně, kde hrůzou omdlela.

Mlynář v rokli čekal dlouho na jejich návrat, co chvíli vybíhal na cestu a netrpělivě je vyhlížel, až se rozhodl vydat se za nimi. Již z dáli spatřil hořící mlýn a hrozná předtucha mu sevřela hrdlo. Dlouho hleděl na plameny stravující jeho mlýn, než mohl pokračovat v cestě. Na dvoře spatřil Martina ležícího v krvi. Zoufalý mlynář volal Tini, ale nikdo mu neodpovídal. Jen z povzdálí slyšel hlasy vracejících se vesničanů. Mlynář v neblahé předtuše vběhl do dohořívajícího stavení a v troskách světnice spatřil ohořelé tělo. Jeho Tini... Jeho jediné dítě! Nešťastnému mlynáři se zhroutil celý svět, z posledních sil vyběhl ze spáleniště a padl do trávy.

Den končí a do kraje přichází večer. Vesničané, když spatřili trosky svých obydlí, se rozhodli odejít a najít si nový domov jinde. Jen mlynář sedí s hlavou v dlaních u hrobu pod lípou a nevnímá svět kolem sebe. Náhle ucítil lehký dotek a teplý dech. Jeho věrný kůň! "Běž a najdi si nového pána," pohladil jej po hřívě. A pak zvolna, těžkým krokem, navždy zmizel v hloubi lesa.