Pověst o Skále smrti

Na skalním ostrohu nad Kunraticemi měl své sídlo rytíř Kun. Byl to hrubý a drsný člověk, který víc než ve spořádaném životě nalézal zalíbení v bujných pitkách, násilí a utiskování poddaného lidu. Tomuto rytíři se zalíbila krásná a líbezná dcera mlynáře, který žil v malém hospodářství na pokraji lesa. Zbožná, jemná a tichá dívka nechtěla ale ani slyšet o hrubém bezcitném pánovi a vyhýbala se mu, jak jen mohla. Zbožňovala přírodu a velice ráda naslouchala šumění lesních velikánů a pozorovala život malých obyvatel lesa. Jednou právě seděla u vysoké borovice a sledovala čilý život a shon v mraveništi. Byla tak zabrána do této činnosti, že ani nezpozorovala rytíře, který se tu náhle objevil na svém koni. Kun také dívku uviděl, seskočil tiše z koně a snažil se k ní co nejtišeji přiblížit. Dívka ho ale přece jen spatřila a utíkala zděšeně před nenáviděným vládcem kraje. Prchala houštinami, přes močály a rytíř na koni jí byl v patách. Už jásal, že mu jeho kořist neunikne. Děvče se najednou ocitlo na okraji vysoké skály, pod níž se v mokřinách vinuly meandry Svitavky. Zpátky už nemohlo a za sebou už slyšelo vítězný křik násilníka: "Nyní mi tě ani ďábel nevezme!". Dívka se v zoufalství odhodlala skočit ze skály dolů. Příroda, kterou měla tak ráda, jí nabídla měkkou náruč koberce rašeliníku a dívce se podařilo z močálu zachránit. S rytířem to ale bylo horší. Ten, když viděl, že mu dívka uniká, vztekle za ní hodil svůj oštěp. Kůň se polekal nenadálého pohybu, smekl se po strmé stěně a pod svým tělem pohřbil v bažině krutého rytíře. Na skále je dosud vidět velký kus, odpadlý po nárazu kopyta a stejně tak je tam dosud vidět i spár pracky Ďábla, který rytíře uchvátil za všechny jeho neřesti a loupeže.