Pohraniční opevnění v Lužických horách
Malá historická sonda do dějin výstavby opevnění v Lužických horách

Napsal Ing. Jaroslav Beneš
člen Klubu vojenské historie ROTA NAZDAR a dále též KHV Brno a KVH Praha

Obsah:

Úvod

      Při výletech do Lužických hor nacházíme poměrně často opuštěné betonové pevnůstky, které tvoří téměř souvislou linii pohraničního opevnění, vybudovanou v letech 1937-1938. Tyto pevnůstky nikdy nemohly splnit úkol, pro který byly postaveny, ale dodnes jako němí svědkové připomínají poměrně krátkou a velmi pohnutou kapitolu z historie naší vlasti. S bližšími podrobnostmi o vzniku, výstavbě a osudech tohoto důmyslného obranného systému se můžete seznámit v tomto článku.

Přehledná mapa opevnění v Lužických horách

Na začátek

1. Proč došlo k výstavbě opevnění

      Naše Československá republika byla dítětem Versaillské mírové smlouvy a od počátku byla trnem v oku Německu a Maďarsku. V prvním desetiletí existence Československé republiky nepředstavovalo Německo, zmítané hospodářskou krizí, pro naši vlast vážnou hrozbu a jako případný nepřítel číslo jedna se jevilo Maďarsko. Počátkem třicátých let se však situace začala měnit. Západní velmoci a naši "spojenci" (Anglie a Francie) začali německé politice dělat ústupky, ať již na ženevských jednáních o odzbrojení, nebo Locarnskou smlouvou, kterou bylo Německo přijato do Společnosti národů a která udávala územní status quo na západních hranicích, ale na východě nechávala Německu otevřené pole působnosti.

      K událostem, které předurčily vývoj ČSR ve 30. letech, by tedy zřejmě došlo i bez 30. ledna 1933, kdy německý prezident Paul von Hinderburg jmenoval říšským kancléřem zneuznaného umělce a dobrovolníka bavorské královské armády, donedávna ještě rakouského občana Adolfa Hitlera. Hitler se netajil svou nenávistí k Československu a cílevědomě militarizoval německou společnost za tichého přihlížení Anglie a Francie.

      Na bouřlivý vývoj událostí v první polovině 30. let muselo reagovat i Československo. V prosinci 1933 nahradil ve funkci náčelníka hlavního štábu generála Jana Syrového, který se stal generálním inspektorem čs. branné moci, jeho někdejší spolubojovník z ruských legií a mimořádně schopný voják generál Ludvík Krejčí. Ještě v témže měsíci byl prezidentu republiky předložen návrh zákona na prodloužení vojenské prezenční služby na 24 měsíců a Národní shromáždění tento zákon o rok později přijalo s platností od podzimu 1935. Již v prosinci 1932 byl z vojenských odborníků zřízen "Armádní poradní sbor" (APS) jakožto poradní orgán ministra národní obrany. V říjnu 1933 byl vládním usnesením zřízen jako pomocný orgán vlády v záležitostech přípravy a obrany státu užší výbor ministrů (členů vlády) za předsednictví předsedy vlády, označovaný jako "Nejvyšší rada obrany státu" (NROS). Téhož dne vznikl i pomocný orgán NROS - "Generální sekretariát obrany státu" (GSOS), zabezpečující přípravu obrany ve sférách veřejného a hospodářského života státu.

      V roce 1933 začala být v hlavním štábu čs. armády projednávána možnost výstavby pohraničních opevnění podle francouzského vzoru, nikoliv však s bezvýhradnou francouzskou podporou. V návaznosti na to vznikly v srpnu téhož roku u Zemských vojenských velitelství (ZVV) opevňovací skupiny, ačkoli ještě na podzim roku 1933 nebylo v návrhu plánů dalšího vývoje čs. armády, předložených hlavním štábem NROS, o opevnění ani zmínka. Naopak hlavní štáb počítal s ofenzivními operacemi za očekávané součinnosti spojenců. Již o rok později, 12. října 1934, předložil hlavní štáb prezidentovi republiky tajnou zprávu o opevňování státu. Ještě do konce roku pak padlo rozhodnutí o výstavbě pohraničního opevnění, které do značné míry ovlivnilo a předurčilo další vývoj čs. armády. V návaznosti na to byla, jako orgán navrhující NROS prostory, které bylo nutno opevnit, způsob opevňování a pořadí naléhavosti, ustanovena "Rada pro opevňování" a téhož dne 20. března 1935 vznikl i její výkonný orgán - "Ředitelství opevňovacích prací" (ŘOP), napříště určující detailní průběh opevněné linie a její podrobné řešení. ŘOP bylo rovněž pověřeno vypracováním technických směrnic a všeobecným řízením realizace vyprojektovaných a schválených opevnění.

Na začátek

2. Výstavba opevnění v Lužických horách

      Lužické hory nepatřily nikdy k oblastem, kterým měla být při výstavbě opevnění věnována priorita. Nepočítalo se totiž s nějakou delší obranou západních Čech a po obsazení Rakouska v březnu 1938 bylo na obranu tohoto území téměř rezignováno (dokonce se zvažovala možnost zastavení výstavby opevnění mezi Chrastavou a Děčínem).
      Jak již bylo uvedeno, opevňovací plány začaly vznikat v roce 1934 a první z nich, který ztratil ráz prozatímnosti, je z 12. prosince 1935, kdy byl schválen Ředitelstvím opevňovacích prací. Tento plán počítal s výstavbou těžkého opevnění v pěti etapách, z nichž se našich hor týkala až etapa třetí, ve které mělo dojít k výstavbě opevnění od Krkonoš přes Jizerské a Lužické hory k Labi. Ve stejné etapě se mělo stavět i opevnění na jižním Slovensku. Tento opevňovací program ještě neschválila vláda a byl plně v kompetenci vojáků. Než se však mohla výstavba opevnění trochu rozjet, zpracovalo Ředitelství opevňovacích prací na jaře 1936 nový ucelený projekt výstavby opevnění. Náčelník hlavního štábu gen. Ludvík Krejčí předložil tento plán 4. června 1936 Nejvyšší radě obrany státu a den na to, 5. června 1936 schválila tento dlouhodobý program výstavby opevnění vláda Československé republiky.

      Podle tohoto programu měla výstavba opevnění probíhat ve čtyřech etapách a opět se počítalo jen se souvislými úseky těžkého opevnění. Opevnění Lužických hor bylo jako součást linie Krkonoše - Labe zařazeno do etapy druhé. Nejprve měla být tato čára zabezpečena proti překvapivému útoku a následně zesílena na pevnou obranu. Dodatečně měl být úsek zesílen i dělostřeleckými tvrzemi. Než však mohl být tento plán podrobněji rozpracován, vydal ministerský předseda dr. Milan Hodža příkaz k započetí opevňovacích prací současně ve všech úsecích, čímž se mělo demonstrovat odhodlání republiky hájit svoji územní celistvost. To však bylo proveditelné pouze s využitím lehkého opevnění a proto musel být druhý opevňovací program pozměněn. Kromě dvou úseků, kde se budovalo v roce 1936 opevnění těžké (opevnění na Králicku a Ostravsku) se v ostatních úsecích začalo s výstavbou lehkého opevnění vz. 36. V Lužických horách se ale s výstavbou opevnění nezačalo ani v roce 1936, neboť priority výstavby ležely jinde.

      Za výstavbu opevnění v prostoru Krkonoše - Labe, a tedy i v Lužických horách, bylo zodpovědné Ženijní skupinové velitelství VII se sídlem v Liberci, které vzniklo 3. června 1936 pod velením škpt. žen. Pavla Miloty. Zhruba měsíc před zřízením ŽSV VII, od 6. do 8. května 1936, se konal terénní průzkum budoucí linie těžkého opevnění v prostoru od Smědavy v Jizerských horách po Hřensko. V prvém pořadí důležitosti měly být postaveny objekty nutné k přehrazení útočných směrů Frýdlant-Liberec, Žitava-Liberec a Rumburk-Cvikov. Ve druhém pořadí měly být postaveny objekty pro přehrazení silnic a cest vhodných pro nasazení obrněné techniky a nakonec měly být postaveny těžké objekty doplňující souvislou linii.

      Ve dnech 14. až 23. května 1936 byl pak proveden podrobný průzkum pro výstavbu těžkého opevnění, který se zaměřil hlavně na uzávěry komunikací. V prostoru Lužických hor se v prvé fázi jednalo o pět uzávěr. Těžkými objekty měly být uzavřeny: křižovatka silnic severně od Jítravy, silnice u Horního Sedla, silnice od Petrovic na Jablonné, silnice u Heřmanic a silnice v prostoru Mařenice - Hamr. Dále směrem na západ měly uzávěry těžkého opevnění přehradit silnici ze Světlé do Nové Huti u Malého Stohu, silnici z Jiřetína do Nové Huti u Stožce, prostor u nádraží v Jedlové, silnici z Chřibské do Kytlic u Křížového buku, silnici z Chřibské do České Kamenice u osady Studený a konečně i silnici ze Všemil do České Kamenice u Srbské Kamenice. V další fázi měly být postaveny mezilehlé pěchotní sruby, aby byla vytvořena kompletní pevnostní linie.

      Po rozhodnutí o výstavbě lehkého opevnění vz. 36 však liberecké Ženijní skupinové velitelství soustředilo svou pozornost hlavně na přípravu těžkého opevnění v Krkonoších, Jizerských horách a na Liberecku. Výstavbu lehkých opevnění vz. 36 řídila příslušná Zemská vojenská velitelství.

      Předpokládaný plán výstavby lehkého opevnění vz. 36 byl do konce roku 1936 téměř splněn, ale pevnůstky vz. 36 měly mnoho nedostatků a vyvolávaly spory nejen z hlediska taktického, ale i technického a stavebního. Proto se začal hledat nový, lepší typ lehkého opevnění a v zimě 1936/1937 tak vstoupily na scénu první návrhy lehkých objektů vz. 37, populární řopíky (označení lehkých objektů vz. 37 již v dobových materiálech ŘOP). Taktické vlastnosti řopíků byly zcela jiné, než lehkých objektů vz. 36. a proto musely být trasy opevněné linie podle toho korigovány. Rok 1937 je i rokem zahájení výstavby řopíků v našich horách.

      Linie lehkého opevnění byly rozděleny na stavební úseky, které byly zadávány stavebním firmám na základě výběrového řízení. V prostoru II. sboru, a tedy i v Lužických horách, byly jednotlivé stavební úseky označeny vždy písmenem a pořadovým číslem. Číslování řopíků pak bylo prováděno arabskými číslicemi, kdy první řopík v prvním sledu úseku (tedy v N, M a L) měl číslo 1 a první objekt ve druhém sledu pak číslo 201. Nově vložené objekty, nebo takové, které vznikly např. rozdělením objektu typu A na dva objekty typu D, mají číslo levého sousedního (resp. původního) objektu s indexem "a".

      V Lužických horách byly stavební úseky L1 Jítrava, L2 Petrovice, L3 Heřmanice, M1 Mařenice, M2 Rousínov, N1 Studený a N2 Všemily. Výstavba jednotlivých úseků lehkého opevnění byla zadána v létě 1937. Jako první byl 20. července 1937 zadán úsek L1 Jítrava firmě Karla Jarolímka ze Dvora Králové nad Labem. Ostatní úseky byly zadány v srpnu. Úseky L2 a L3 stavěla pražská akciová společnost Silsta, která obdržela zadání 23. srpna 1937, a soutěž na stavbu úseků M1 a M2 vyhrála firma Josef a František Novákovi z Hradce Králové. Nejzápadnější stavební úseky N1 a N2 byly zadány rovněž v srpnu stavební firmě Ing. Ludera ze Staré Boleslavi. Přehled výstavby opevnění v oblasti Lužických hor je uveden v následující tabulce, bližší popis průběhu opevněné linie je uveden v kapitole 4.

Na začátek

3. Co jsou to řopíky

Prvosledový řopík L1/53/A160, stojící na okraji lesa východně od kapličky v Horním Sedle.

      Lehké objekty vz. 37 - řopíky - jsou nejrozšířenějším pevnostním objektem v naší vlasti. Opevněné pásmo tvořené lehkými objekty vz. 37 využívalo převážně boční palby, což znamená, že každý objekt kryl svého souseda a sám byl bráněn ze sousedních pevnůstek. Kosé a čelní palby byly využívány v daleko menší míře. Většinou se linie "řopíků" stavěla o dvou sledech (tzv. čára), nebo jednom sledu (tzv. clona). Výjimečně bylo sledů i více.
      Nejdříve byly vyprojektovány objekty typu A, B a C. Po zahájení vytyčovacích prací v terénu ale vyvstala potřeba dalších typů a proto byly na jaře 1937 vyprojektovány ještě typy D a E.
      Typ A je nejčastějším typem objektu lehkého opevnění. Je to dvoustřílnová pevnůstka pro boční palby s úhlem mezi osami střílen od 120 do 220 stupňů (A120, 140, 160, 180, 200, 220). Typ B je též dvoustřílnová pevnůstka, ovšem s jednou střílnou pro boční či kosou palbu. Podle provedení se rozlišují objekty typu B1 a B2 (zrcadlově obrácené), dle úhlu střílen rozeznáváme objekty B1 (B2) 80, 90, 100. Objekty typu B se používaly pro uzavření údolí či roklí, nebo v místech prudkého zlomu pevnostní linie. Typ C je poměrně vzácný a v Lužických horách nebyl vůbec použit. Jedná se o jednostřílnový objekt nejnižší odolnosti pro čelní či kosou palbu pro krytí méně významných míst. Objekty D a E byly též jednostřílnové. Typ D je vlastně polovina objektu typu A, typ E byl určen pro čelní palbu na důležitých směrech. Objekty C, D a E se vyskytují též zrcadlově obrácené.

Půdorysy objektů lehkého opevnění vz. 37

      Výše uvedené základní typy řopíků měly mnoho modifikací, které umožňovaly vyprojektovat opevněnou linii v jakémkoliv terénu. Členitost terénu však měla zásadní vliv na podobu objektů. Objekty typu A a B mohly být stavěny podle sklonu terénu jako rovné, šikmé, nebo lomené. Při velkých sklonech pak byly objekty typu A děleny na dva objekty D (například u Petrovic ve strmé stráni kóty 427,8 Petrovický vrch byl původně řopík typu A rozdělen na dva objekty L2/226/D2 a L2/227/D1), objekty typu B pak byly děleny na jeden objekt D a jeden objekt E.
      Řopíky byly stavěny ve třech stupních odolnosti - zeslabené, zesílené a normální, přičemž zeslabené objekty se v našich horách nevyskytují.

      Pro tyto odolnosti byly vyráběny i ocelolitinové střílny. Protože ale zeslabených objektů a řopíků typu C bylo nakonec postaveno méně, než se předpokládalo (v Lužických horách žádný), byly tyto střílny použity i do objektů normální odolnosti (například objekty č. L1/260/A140, L1/261/A140 a L1/263/A160 až L1/265/A160 u kóty 511 Ostrý vrch) nebo dokonce do objektů zesílených (např. řopík číslo N2/27/A160 u kóty 611 Široký kopec). Pro postřelování potřebného prostoru bylo třeba někdy střílny různě vyklonit, což můžeme pozorovat například u objektů N2/50/A160 a N2/52/A160 u Všemil, nebo u řopíku č. M2/224/A160 u kóty 641 Suchý vrch, který má depresi pravé střílny. Od 26. července 1938 se mělo místo osazování vykloněných střílen používat střílen zvlášť pro ten účel vyrobených. Vyráběla se střílna, podle dobové terminologie označená jako střílna "speciální" (dnes někdy označovaná jako "velká"), která měla odměr +25°/-35° oproti normální střílně s odměrem jen ±20°. Ovšem i po tomto výnosu se střílny podle potřeby nakláněly. Speciální střílnu má osazenu např. objekt č. L1/262/A160 u kóty 511 Ostrý vrch.

      Posádku dvoustřílnové pevnůstky tvořilo sedm mužů, posádku objektů typu E a D čtyři muži a v typu C měli být tři vojáci.
      Důležitá byla za boje ventilace objektu, neboť při střelbě vznikají jedovaté plyny (především oxid uhelnatý - CO). V objektu byl při střelbě udržován ručním ventilátorem trvale přetlak, aby zplodiny střelby unikaly střílnou a hlavně výduchy ven z objektu. Při 32 otáčkách za minutu zajišťoval ventilátor výměnu vzduchu o objemu 800 m3/hod při přetlaku cca 5 Pa. Bez použití ventilátoru bylo nutno po chvilce střelby použít v objektu protiplynové masky. Ventilátor neobsahoval žádné filtry a v případě plynového útoku musela posádka objektu bojovat taktéž v protiplynových maskách. Ventilace objektů lehkého opevnění nebyla tedy do září 1938 uspokojivě vyřešena.
      Pevnůstky vz. 37 byly většinou vyzbrojeny lehkými kulomety vz. 26, na důležitých směrech a pro daleké palby pak těžkými kulomety vz. 24, nebo novějšími těžkými kulomety vz. 37. Zbraně byly ve střílnách nainstalovány ve speciální lafetaci buď vz. 37 ze Zbrojovky Brno, nebo vz. 38 ze Strakonické zbrojovky. Do objektů se pak musely vejít kromě osobní výstroje a výzbroje osádky i další věci jako bedničky s granáty a kulometnou municí, sekera, pila, krumpáč, kosa, nádoba na vodu, zdravotnický a odmořovací materiál apod. Dle seznamu MNO-HŠ čj. 8124 ze dne 21.4.1938 měl inventář vybavení lehkých objektů (LO) na 60 položek.
      Řešení aktivní protitankové obrany v linii řopíků spočívalo v roce 1938 plně na bedrech protitankových kanónů pěších pluků (kanóny ráže 37 mm vz. 34 a vz. 37), čímž došlo k paradoxní situaci, kdy kulomety měly větší stupeň ochrany než kanóny.
      ŘOP si tento problém uvědomovalo a již v březnu 1937 vydal hlavní štáb čs. armády směrnici pro přípravu stanovišť zbraní proti útočné vozbě v lehkém opevnění s výkresy železobetonových kanónových objektů typu F a G. V červenci 1937 pak vznikl ještě typ H. Konstrukce těchto objektů nebyla z různých důvodů vyhovující a v celém čs. opevnění byl postaven jen jediný objekt typu G (u Opavy) a jediný typu H (v Bratislavě).
      V létě 1938 byla ukončena projekce nového typu objektu pro kanóny proti útočné vozbě. Jednalo se o objekt typu K, který byl vyprojektován v pěti variantách. Dřevěná maketa K objektu byla postavena v červnu 1938 na střelnici v Brdech, jelikož se ale pro zkoušky nehodila, byl o měsíc později vybudován cvičný objekt K-3 v Ženijním zkušebním dvoře v Milovicích, kde se v září 1938 uskutečnily i kompletní střelecké zkoušky. Výsledky zkoušek byly pozitivní a proto se ŘOP rozhodlo okamžitě vypracovat detailní stavební plány a přikročit k výstavbě. Do kapitulace se však již nepodařilo žádný objekt vystavět a tak zůstaly nerealizovány i dva již vytyčené K objekty u Petrovic (úsek L2).

Na začátek

4. Podrobnější informace o jednotlivých stavebních úsecích

      Jednotlivé stavební úseky pohraničního opevnění v Lužických horách jsou názorně zakresleny v přehledné mapě.

4.1. Úsek L1 Jítrava

      Stavební úsek L1 začíná západně od kóty 534 Hřebeny a po jejím severním úbočí klesá do jižní části osady Horní Sedlo. Řopík č. 52/A160Z stojí přímo u kapličky, odkud pocházejí známé dobové fotografie (viz obr. 1 a 2). Z Horního Sedla vede linie stále více či méně podél červené turistické značky, severně od kót 490, 511 Ostrý vrch, 508, 545 Vysoká ke křižovatce hlavní silnice z Liberce do Děčína a odbočující silnice do Dolní Suché a Chotyně (viz obr. 3). Za silnicí stoupá linie řopíků kolem Havraní skály a na severozápadním úbočí kóty 651 Jítravský vrch se měl úsek L1 napojit na sousední úsek K3 Dlouhá hora. V těchto místech ale nebyly objekty úseku L1 dokončeny (řopíky navazujícího úseku K3 též nebyly v této oblasti postaveny).

      Úsek L1 stavěla firma K. Jarolímek ze Dvora Králové, které byl zadán 20.7.1938 a velitelem vojenského stavebního dozoru (VSD) byl škpt.p. J. Bledý. Z plánovaných 51 objektů bylo postaveno jen 45, ale pro všechny nepostavené objekty již byly připraveny výkopy včetně skořápek, které se ve velmi zachovalém stavu dochovaly podnes.

      Firma Jarolímek podala na výstavbu pevnůstek velice nízkou cenu, o jejíž reálnosti měla vojenská správa pochybnosti a práce byly firmě zadány jen díky záruce České průmyslové banky. Práce, kterou firma odváděla, byla však značně nekvalitní. Vojenská správa předepisovala pevnost betonu minimálně na 450 kg/cm2 (45 MPa), firmě se ale "podařilo" postavit značné procento pevnůstek pod touto hranicí a "rekord" u pevnůstky č. 60/A160, je pouhých 177 kg/cm2. V celém úseku se místy dochovaly střelecké průseky a okopy.

Na začátek

4.2. Úseky L2 Petrovice a L3 Heřmanice

      Řopíky úseků L byly číslovány od západu na východ, takže objekty č. 1 a 201 patří do stavebního úseku L3 a stojí vlevo od silnice Heřmanice - Krompach. Od této silnice vedla pevnostní linie úseku L3 na východ po jižním úbočí kóty 495,3 Kančí vrch přes kótu 515,3 Malý Sokol směrem na Petrovice. V lese mezi Petrovicemi a Malým Sokolem přechází stavební úsek L3 plynule v L2. Na rozhraní obou stavebních úseků je zajímavý lomený objekt č. L2/18a/A160, který byl do linie vložen dodatečně, je těsně po betonáži a stojí pár metrů před objektem č. L2/19/A180, který je šikmý. Sousední objekt č. 18 patří ještě do úseku L3 (L3/18/A140).
      Přes jižní okraj Petrovic pokračují pevnůstky úseku L2 přes kóty 427,8 Petrovický vrch a 535,8 Liščí horu zhruba na severovýchod, kde u kóty 534 Hřebeny začíná stavební úsek L1.
      Úseky L2 a L3 stavěla pražská firma Silsta a.s., které se podařilo postavit všechny zadané objekty. Firma si ale stěžovala, že na této stavbě utrpěla značné ztráty. Dnes je již těžké posoudit, zda to byla pravda, faktem ale je, že se firma hlásila i do dalších soutěží o opevňovací práce, takže to nemohlo být tak zlé.

Na začátek

4.3. Úseky M1 Mařenice a M2 Rousínov

      Číslování řopíků v úsecích M bylo provedeno obdobně jako v úsecích L, tj. od západu na východ, takže popis průběhu linie pevnůstek začneme severně od železniční zastávky Jedlová, kde mezi kótou 665 Stožec a silnicí na Novou Huť stojí první pevnůstky úseku M2 (číslo 1 v prvním a 201 ve druhém sledu). Linie řopíků z úseku M2 vede od Nové Huti na východ po severním úbočí kóty 702,5 Bouřný, přetíná silnici z Nové Huti do Horní Světlé nechávajíc před sebou kótu Malý Stoh. Dále pokračují řopíky po severním úbočí kóty 641 Suchý vrch a v osadě Trávník, místní části Hamr končí řopíky stavebního úseku M2 a plynule na ně navazují řopíky úseku M1. Z Hamru vede linie pevnůstek přes severní okraj obce Mařenice na kótu 536,4 Zámecký vrch a za ním u silnice Heřmanice - Krompach stavební úsek M1 končí.
      Stavební úseky M1 a M2 byly v srpnu 1937 zadány k výstavbě firmě Josef a František Novákovi z Hradce Králové. Do zimy se firmě podařilo vybetonovat 29 pevnůstek, 14 ze začátku úseku M1, 13 ze začátku úseku M2 a dva objekty u osady Trávník. V zimě však ing. Josef Novák zemřel a firma musela od výstavby zbytku úseku odstoupit. Proto byly oba úseky 12. května 1938 znovu zadány k výstavbě, tentokrát pražské firmě ing. Belady. Ing. Belada dokončil do kapitulace všechny zadané objekty a to i přesto, že výstavba probíhala náročným terénem.
      V prostoru Zámeckého vrchu jsou v pískovcových skalách vyryté nápisy a jména vojáků, kteří v roce 1938 měli hájit opevnění a naši zem proti německé rozpínavosti. Za všechny snad hovoří nápis "i život vlasti".
      Patrně nejzajímavější osudy má řopík číslo M1/234/A180 u Mařenic, který henleinovci po vyklizení pohraničí československou armádou patřičně vyzdobili a při své triumfální cestě pohraničím se u něj zastavil i Adolf Hitler. Shodou náhod má tento řopík, jako jediný v celých Lužických horách, malou ochranu vchodu proti vodě (viz obr. 4, 5, 6 a 7).

Na začátek

4.4. Úseky N1 Studený a N2 Všemily

      Výstavba úseků N1 a N2 byla spolu se sousedním úsekem O1 Hřensko zadána v srpnu 1937 k výstavbě firmě Ing. Ludera ze Staré Boleslavi. V zimě 1937/1938 došlo k reorganizaci v členění jednotlivých stavebních úseků v této oblasti a to tak, že původní stavební úsek O1 byl přičleněn k úseku N jako úsek N2 Dolský mlýn - Všemily - Lipnice a původní úsek N nesl označení N1. Z původních čtyř úseků lehkého opevnění v prostoru Děčín - Ústí nad Labem (O1 až O4) zůstaly tak jen tři O1 až O3. Číslování řopíků v těchto úsecích se ale nezměnilo, takže úsek N1 (bývalý N) začíná řopíky číslo 1/A140 u osady Lipnice a v druhém sledu řopíkem číslo 201/A140, který však nebyl v srpnu 1937 zadán k výstavbě, i když byl plánován, ale o jeho osudu se mělo rozhodnout později. Číslování je od západu na východ. Číslování pevnůstek v úseku N2 (původní O1) navazuje na sousední úsek O2. Úsek N2 má číslování jednotlivých řopíků též od západu na východ.

Prvosledový řopík N1/63/A200 stojí na svahu pod skalnatým vrcholem Konopáče.

      Stavební úsek N1 začíná u osady Lipnice a končí pod kótou 662 Stožec u Nové Huti. Linie pevnůstek probíhá přes pole před obcí Studený, pokračuje po úpatí kóty 736 Studenec a dále přibližně východním směrem ke Křížovému buku. V tomto prostoru nebylo postaveno dvanáct objektů prvního sledu (13/A120 až 23/A120, pro některé z těchto řopíků byly však již zahájeny výkopové práce), čímž vznikla mezera v pevnostní linii dlouhá asi jeden kilometr. Za silnicí Líska - Chřibská pokračuje linie po severních svazích kót 649,9 Hřebec, 595 Malá Tisová a 692 Velká Tisová k Jedlovským rybníkům. Po překročení železniční trati v prostoru nádraží Jedlová vystupuje linie přímo na kótu 679,3 Jelení skála a dále na jižní svah kóty 662 Stožec, kde navazuje úsek M2.

      Stavební úsek N2 začíná u Dolského mlýna v soutěsce řeky Kamenice a končí u osady Lipnice. Nepatří tedy již do oblasti Lužických hor, ale pro úplnost je v našem přehledu uveden. Jedná se bezesporu o nejzajímavější z úseků, popisovaných v tomto článku. Prochází romantickým, těžko schůdným terénem a kromě LO vz. 37 typu C zde najdeme všechny verze řopíků (A, B, D a E). Po překročení říčky Kamenice a silnice Srbská Kamenice - Všemily vede linie po skalnatých svazích nad Chřibskou Kamenicí přibližně východním směrem k osadě Lipnice, kde navazuje na úsek N1. V linii je několik průchodných roklí, které jsou postřelovány ze skrytě umístěných objektů vz. 37 typu E.

      V úseku N2 se podařilo firmě Ing. Ludera vybetonovat všechny řopíky, v úseku N1 byla situace složitější. Původně měl mít stavební úsek N1 143 řopíků, ale výstavba 36 řopíků byla odsunuta, takže zadáno bylo jen 107 řopíků. Všech 36 zrušených řopíků bylo z druhého sledu, který proto nebyl souvislý, ale zesiloval první sled na důležitých místech. O počtu řopíků zadaných k výstavbě firmě Ing. Ludera není v dostupné literatuře jednota. Podle pramenů [1] a [16] bylo zadáno k výstavbě jen 105 řopíků, dle archivních podkladů, které má autor k dispozici (příloha k čj.39.464/taj.3.odděl.1938) bylo zadáno 107 objektů. Rozdíl je způsoben tím, že jednotlivé prameny se neshodují v tom, zda řopíky číslo N1/204/A160 a N2/205/A120 byly zadány k výstavbě, nebo ne. Postaveno pak bylo 78 řopíků, z toho 58 v prvním sledu. Největší "zásluhu" na tom, že do září 1938 nebyl celý úsek dohotoven, má stavební firma, neboť pro svoji malou solventnost nebyla schopna tempo výstavby zrychlit a tak stavěla měsíčně průměrně pouhých deset řopíků v každém stavebním úseku. Firma stavbu značně podkalkulovala a v roce 1939 na ni okresní úřad v Brandýse nad Labem uvalil exekuci.

      Pevnůstky v úsecích N1 a N2 jsou snad z turistického hlediska nejpřitažlivější svým umístěním, ale i jinde v Lužických horách lze nalézt krásné přírodní partie se skvěle zakomponovanými řopíky.

Na začátek

5. Jednotky obsazující opevnění v září roku 1938 v prostoru Lužických hor

      Prostor Lužických hor měl bránit litoměřický pěší pluk 2 Jiřího z Poděbrad spolu se strážními prapory SP XXII a SP XXIII. Tyto jednotky podléhaly 3. divisi, která sídlila též v Litoměřicích a velel jí div.gen. František Melichar. Celá divize pak podléhala II. sboru, který sídlil v Hradci Králové a velel mu div.gen. Josef Váňa.

      Všeobecná mobilizace čs. branné moci byla vyhlášena v pátek 23. září 1938 ve 22.30 hod na základě § 23 branného zákona (první mobilizační den byla neděle 25. září 1938). Den před tím, 22. září, v 10.00 hod byl vydán rozkaz zaujmout ostrahu hranic a v 11.40 hod byl nařízen kryt hranic s plnou bojovou pohotovostí na hlavním obranném postavení a tedy i pro všechna opevnění. Československo mělo po skončení mobilizace ve zbrani 1.327.000 vojáků.

      Po vyhlášení mobilizace podléhaly jednotky v severních a východních Čechách hraničnímu pásmu (HP) XII, které vzniklo z mírového II. sboru. Velitelství mobilizovaného II. sboru se pak stavělo v průběhu mobilizace a po dosažení pohotovosti se sborové velitelství zapojilo do systému obrany 28. září 1938. Mobilizovaný II. sbor měl ovládat území od prostoru Rtyně nad Bílinou na západě po Harrachov na východě, z jihu ohraničené řekou Labe. Lužické hory obsazovala v době mobilizace hraniční oblasti (HO) 33 (původní mírová 3. divize). II. sboru byly kromě HO-33 podřízeny ještě 3. a 17. divise.

      Dne 25. září 1938 byl zpravodajským oddělením štábu hlavního velitelství proveden rozbor situace, přičemž za nejnebezpečnější se považovaly vstřícné údery ze severu na Liberec a z jihu z Dolního Rakouska na jižní Čechy. To vedlo k přijetí nástupového plánu VII upravené varianty XIII, spočívající v posílení československých vojsk v severních a jižních Čechách na úkor obrany severní a jihovýchodní Moravy, neboť se předpokládalo, že německé velení se již vzdalo myšlenky vstřícných úderů ze severu a jihu na Moravu. Výsledná sestava vojsk za mobilizace se tak často lišila od plánů. Tyto změny byly vyvolány především snahou uskupit síly tak, aby byly co nejlépe připraveny na souboj se silnějším protivníkem. Zásadní změny byly i v podřízenosti pěších pluků u II. sboru. HO-33 podléhaly ke 30. září 1938 pěší pluky 2, 94 a 155, zatímco podle plánů to měly být pěší pluky 2, 42 a 44.

      Úkolem jednotek mobilizovaného II. sboru bylo setrvat co možná nejdéle na hlavním obranné postavení (HOP) v pohraničí. Při silném tlaku nepřítele ve směru na Českou Lípu a Mladou Boleslav se připouštěl ústup na druhé HOP - Liběchovskou příčku, ležící mezi Mělníkem a Jítravou. Zde měla být úporná obrana na místě. Při vysloveně nepříznivé situaci se předpokládal ústup na východní břeh řeky Jizery, v každém případě však měl být udržen prostor Polubný, tedy průsmyk mezi Jizerskými horami a Krkonošemi.

      Pěší pluk 2 měl sídlo v Litoměřicích a čestný název Jiřího z Poděbrad. Za mobilizace bylo stanoviště velitele p.pl. 2 plk.pěch. Josefa Tomečka v obci Postřelná (jižně od Jablonného v Podještědí) a zde byl umístěn i prapor III/2. Prapor II/2 obsazoval linii opevnění zhruba od kóty 702,5 Bouřný po kótu 536,4 Zámecký vrch. Stanoviště velitele praporu bylo v obci Kunratice u Cvikova. Prapor I/2 obsazoval lehké opevnění zhruba od obce Polesí po kótu 789,7 Velký Vápenný. Stanoviště velitele bylo v obci Jítrava.

      Strážní prapor XXII byl postaven 28. února 1938 a podřízen terezínskému pěšímu pluku 42. Velitelství praporu a 4. rota sídlily v Kamenickém Šenově, 1. rota v České Kamenici, 2. rota v Dolním Falknově (část obce Kytlice) a v Kytlicích, 3. rota ve Svoru, přičemž jedna četa byla umístěna v Nové Huti. Velitelem praporu byl mjr. pěch. Jan Žižka a prapor obsazoval lehké opevnění od Dolského mlýna po kótu 702,5 Bouřný. Dne 15. listopadu 1938 byl SP XXII začleněn jako IV. prapor do pěšího pluku 42.

      Strážní prapor XXIII vznikl 28. února a byl podřízen pěšímu pluku 2. Velitelství praporu sídlilo v Markvarticích. Spolu s ním tu byla 2. rota bez jedné čety umístěné v Kněžicích a 4. rota (od 8.7.1938 se sídlem ve Lvové). 1. rota byla v Mařenicích a 3. rota v Rynolticích kromě jedné její čety ubytované v Polesí (část obce Rynoltice). Velitelem praporu byl pplk. pěch. Jindřich Písecký a prapor obsazoval lehké opevnění mezi prapory II/2 a I/2, tj. zhruba od kóty 536,4 Zámecký vrch po obec Polesí. Od 1. října byl prapor přidělen k p.pl. 2 jako jeho IV. prapor.

      Spolehlivé a rychlé obsazení pevnůstek lehkého opevnění předpokládalo ubytování vojska v blízkosti pevnostní linie. ŘOP proto rozhodlo vybudovat na vhodných místech nové ubikace pro osádky lehkého opevnění. Mezi Srbskou Kamenicí a Jítravou předpokládalo velitelství II. sboru počátkem léta 1938 vybudovat na dvě desítky ubytovacích chat, jejichž počet byl po detailním průzkumu redukován zhruba na polovinu. Až na jednu výjimku to měly být chaty jednotného typu - přízemní, částečně podsklepené budovy se sedlovou střechou, pro pobyt šedesáti mužů. Vojenské chaty u Všemil, Studeného, Mlýnů, Dolního Falknova, Horní Světlé a Naděje stavěl tesařský mistr Alois Pištora z Prahy za půldruhého milionu korun. Chaty u Mařenic a Heřmanic stavěla firma Ing. Belada, která zde stavěla opevnění a mohla proto výhodně použít již instalovaného strojního vybavení. Zbývající tři chaty u Polesí, Horního Sedla a Jítravy stavěl Dr. Ing. Wallerstein z Liberce za 944 tisíc korun. Vojenská správa požadovala, aby již v nadcházející zimě bylo možné v chatách ubytování.
      Podstatně větší kasárna stavěla za 515 tisíc korun firma Ing. Stanislav Novotný z Hradce Králové. Jednalo se o dvě zděné budovy u Petrovic pro jednu rotu SP XXIII. Obě budovy ještě dlouho po válce využívali zemědělci, kdežto dřevěné chaty podlehly zkáze daleko rychleji a dnes po nich zbyly nanejvýš základy.
      Vojenská správa měla též zájem najmout si turistickou chatu hraběte Kinského na kótě 736 Studenec a uzavřít z toho důvodu nedalekou rozhlednu. Příslušné smlouvy byly připraveny, ale k jejich podpisu již nedošlo.

Na začátek

6. Výstavba překážek

      Trasy lehkého opevnění měly být voleny tak, aby se co možná nejvíce využilo přírodních překážek. Tam, kde přirozené překážky nebyly, budovaly se překážky umělé, a to:
- lehké překážky (protipěchotní),
- těžké překážky (protitankové) kombinované s překážkami lehkými.
      Protipěchotní překážky měly za úkol znesnadnit a zastavit postup nepřátelské pěchoty či jezdectva v místech, která byla dokonale ostřelována palebnými zdroji, umístěnými v objektech lehkého opevnění, a tím zesílit hodnotu tohoto opevnění.
      Standardní překážky proti pěchotě, tzv. lehké překážky, byly tvořeny několika řadami železných překážkových kolíků o průměru 20 mm s jedním až třemi oky (soudobě neoficiálně označované jako "prasečí ocásky"). Tyto kolíky byly upevněny v betonové patce 200x200x400 mm zakopané v zemi a byly vypleteny ostnatým a hladkým vázacím drátem. Šířka takové překážky byla v lehkém opevnění, podle počtu řad, 2 až 7 metrů.
      V kritických dnech po vyhlášení mobilizace byly části úseků s nehotovými protipěchotními překážkami doplňovány improvizovanými překážkami na dřevěných kůlech stavěnými vojskem.

      Jako těžká protitanková překážka byla v linii lehkého opevnění použita převážně tzv. překážka typu C, tj. dvě řady ocelových rozsocháčů s jednořadou lehkou překážkou uprostřed. V méně ohrožených úsecích (v Lužických horách všude) se pro nižší finanční náročnost používala překážka "C" redukovaná o jednu řadu rozsocháčů (viz obr. 8). Rozsocháč byl nejúspěšnější protitankovou překážkou druhé světové války a v zahraničí byl znám pod názvem "Český ježek" (nezaměňovat se železobetonovým ježkem). Používá se ostatně dodnes. Šířka překážky "C" byla 4,6 metru a na 100 metrů délky byla potřeba 112 rozsocháčů a 66 jedno- a dvouokých železných překážkových kolíků.
      Protitankových příkopů se v liniích lehkého opevnění používalo jen výjimečně. Bylo je však třeba situovat tak, aby se nestaly krytem např. pro nepřátelské tanky před palbou vlastních zbraní, ani krytem nepřátelské pěchotě. Proto musely být příkopy v celé své délce postřelovány z objektů lehkého opevnění. Jako těžké překážky se též využívaly břehy potoků či hrází.
      Organizace výstavby překážek v Lužických horách vypadala následovně:

      Za mobilizace nebyly překážky v prostoru Lužických hor zcela dohotoveny, ale přesto se pozornému turistovi podaří najít v předpolí pevností linie po výstavbě překážek stopy. V lesích se dodnes dají nalézt zapomenuté prasečí ocásky, nebo jejich zbytky.
Mnoho fotografií se dochovalo z okolí Křížového buku. Zde jsou dvě z nich: komunikace u Křížového buku přehrazená zátarasy (obr. 9) a stejné místo již po obsazení nacisty (obr. 10).

Na začátek

7. Závěr

      Tento článek nemohl a ani neměl v úmyslu vyčerpávajícím způsobem popsat opevnění a jeho dějinné osudy v prostoru Lužických hor. Podrobný popis událostí spojených s výstavbou opevnění a jeho historií až do dnešních dnů je totiž námětem na celou knihu, které se snad ještě dočkáme.

      Dalo by se psát též o současném stavu opevnění, o romantických zákoutích, o dochovaných střeleckých i pozorovacích průsecích, spojovacích zákopech i o pozůstatcích po překážkách. Všechny tyto věci pozorný poutník při svých toulkách Lužickými horami objeví, i když valem ubývají. Zubem času i lidskou činností pomalu mizí jak průseky tak, i zákopy, ale i jiné terénní relikty z konce třicátých let, z období, kdy národ chtěl bojovat za svou nezávislost. Betonové pevnůstky však přetrvají věky a svými dnes již slepými střílnami stále míří do směrů, odkud měl před lety přijít nepřítel. Vojáci v opevnění si mnohokrát slibovali, že přes ně Němci neprojdou. Slova jako vlast, národ či čest dnes v době konzumní společnosti znějí jinak než v době, kdy v pohraničních horách naší vlasti, Československé republiky, budovali naši dědové betonovou hráz proti německé rozpínavosti. Bohužel jejich práce byla zbytečná. Zradou našich politiků i západních "spojenců", Anglie a Francie, se ze střílen pevností nikdy neozvaly československé zbraně, aby zastavily pronikající agresory. Vojáci Československé republiky nemohli splnit svoji přísahu vlasti, a na začátku října 1938 museli potupně bez boje opustit pohraniční hory a města. Hanebná mnichovská zrada se nesmazatelně zapsala do jejich duší a komplexu z této zrady jsme se dodnes zcela nezbavili.
      Od mnichovské konference pak trvalo téměř sedm let, než byla obnovena Československá republika, republika, která dnes již bohužel opět neexistuje. Koncem září roku 1938 bylo však za tento dnes již neexistující stát odhodláno bojovat více než milion mužů mobilizované Československé armády. Armáda byla připravena bránit vlast, ovšem politici u nás i na západě rozhodli jinak. Je nutné si uvědomit, že armáda ČSR nebyla poražena. Zbabělci ve vládě doma i na západě jí nedovolili bojovat za vlast, za republiku a za demokracii proti německému barbarství.

ACTA EST FABULA

      Zájemcům o bližší seznámení s čs. opevněním doporučujeme publikace uvedené v seznamu použité literatury, především [1] a [6]. Informace o československém opevnění lze získat i na internetu. Kupříkladu souhrnné informace o opevnění jsou uvedeny na adrese http://opevneni.vojenstvi.cz/. Řada odkazů na stránky s opevněním je pak k dispozici na adrese http://www.geocities.com/Athens/Forum/8414/Links.html. Pěkné a zajímavé jsou i stránky http://www.vojenstvi.cz/, na kterých je též velké množství odkazů na jiné stránky s tématikou našeho opevnění. Jsou zde uvedeny i poznatky o opevnění v sousedství Lužických hor, o opevnění v Jizerských horách a na Liběchovské příčce.

Na začátek

8. Použitá literatura a literatura doporučená ke studiu opevnění v Lužických horách

[1]  Aron, L. a kol.: ČESKOSLOVENSKÉ OPEVNĚNÍ 1935 - 1938, Okresní muzeum Náchod, Náchod 1990.
[2]  Bauer, Z.: ČESKOSLOVENSKÉ OPEVNĚNÍ Z LET 1937-38 V PROSTORU STŘEKOV-DĚČÍN-HŘENSKO, FORTprint, Dvůr Králové nad Labem, 1989.
[3]  Beneš, J. a kol.: LIBĚCHOVSKÁ PŘÍČKA, ČESKOSLOVENSKÉ OPEVNĚNÍ Z ROKU 1938 V ÚSEKU MĚLNÍK-DUBÁ-MIMOŇ-JÍTRAVA, FORTprint, Dvůr Králové nad Labem, 2000.
[4]  Holub, O.: ZRAZENÉ PEVNOSTI, Naše vojsko, Praha 1982.
[5]  Minařík, P. - Šrámek, P.: PERSONÁLNÍ PRŮVODCE PO MOBILIZOVANÉ ČS. BRANNÉ MOCI V DOBĚ VYVRCHOLENÍ MNICHOVSKÉ KRIZE, In: Historie a vojenství č. 1/1999, str. 154-177.
[6]  Ráboň, M. - Svoboda T. a kolektiv: ČESKOSLOVENSKÁ ZEĎ, FORTprint, Dvůr Králové nad Labem 1993.
[7]  Sander, R.: ORGANIZAČNÍ A DISLOKAČNÍ VÝVOJ ČESKOSLOVENSKÉ ARMÁDY V LETECH 1918-1939, In: Sborník archívních prací, č. 1, roč. 35, Praha 1985, str. 3-162.
[8]  Sander, R.: ABECEDNÍ PŘEHLED DISLOKACE ČESKOSLOVENSKÉ MÍROVÉ ARMÁDY V LETECH 1918-1939, In: Sborník archívních prací, č. 1, roč. L, Praha 2001, str. 205-319.
[9]  Vondrovský, I.: NOVODOBÉ PEVNOSTI NA ČESKOLIPSKU, In: Českolipský deník, 2.8.1993.
[10]  Vondrovský, I.: OPEVNĚNÍ NA ČESKOLIPSKU, In: Echo, Česká Lípa, 17.9.1993.
[11]  Vondrovský, I.: VÝVOJ OPEVŇOVACÍHO PROGRAMU ČESKOSLOVENSKA V ROCE 1938, In: Fortsborník č. 2, str. 3-13, SPČO, Brno 1996.
[12]  Vondrovský, I.: HISTORIE A PŘÍBĚH BUDOVÁNÍ OPEVNĚNÍ NA DĚČÍNSKU, In: Děčínský deník, 5.11.1993.
[13]  Vondrovský, I.: KASÁRNA V LUŽICKÝCH HORÁCH, In: Děčínský denník, 15.9.1993.

8.1. Rukopisy použité k napsání tohoto článku

[14]  Ing. Beneš, J., Beneš, M., Bradáč, M., Fic, T., Ing. Krčmář, V.: OPEVNĚNÍ II. SBORU, PODÚSEK L1 JÍTRAVA, závěrečná zpráva z průzkumu v terénu, rukopis 2001.
[15]  Hamák, B., Krchov, K., Zeman, J., Zeman, V.: VÝSLEDKY PRŮZKUMU LINIE LEHKÉHO OPEVNĚNÍ Z LET 1937-1938 V ÚSEKU M (NOVÁ HUŤ - HEŘMANICE), rukopis, říjen 1989.
[16]  Škoda, J., Vondrovský, I.: PODROBNÝ PŘEHLED OBJEKTŮ LEHKÉHO OPEVNĚNÍ V PROSTORU II. SBORU, rukopis.
[17]  Zeman, J., Zeman, V.: VÝSLEDKY PRŮZKUMU LINIE LEHKÉHO OPEVNĚNÍ Z LET 1937-1938 V ÚSEKU ÚSTÍ NAD LABEM - NOVÁ HUŤ, rukopis, Děčín 1988.

Dále byly použity výpisky z různých fondů VHA provedené péčí členů Klubu vojenské historie Praha a Klubu historického vojenství Brno a poznatky z průzkumu v terénu.

Copyright (c) Jaroslav Beneš, 2001
Autorská práva vyhrazena.