Lužické hory
Česky Deutsch English Francais

Historie Lužických hor

Důstojníci rumburské posádky v roce 1938

(Věnováno památce Antonína Martince a Františka Bady)

Napsal PaedDr. Jindřich Marek

      Město Rumburk se sice do české vojenské historie zapsalo především 21. května 1918 známou vojenskou vzpourou českých příslušníků náhradního praporu 7. střeleckého pluku rakousko-uherské armády1), ale bylo by nesprávné opomíjet neméně zajímavou historii vojáků rumburské posádky během dramatického roku 1938, kdy zde byl posádkou III. prapor terezínského pěšího pluku 422).
      Jedním z typických znaků rumburského praporu bylo vysoké procento vojáků maďarské národnosti z jižního Slovenska, kterým navíc dělaly český jazyk spolu s němčinou značné problémy. V květnu 1938 tvořilo III. prapor 52% Čechů (s trochou Slováků), 42% Maďarů a 6% Němců3). Před důstojníky rumburské posádky to kladlo náročný úkol umět s maďarskými vojáky citlivě a taktně jednat. Zřejmě se to dařilo, protože loajálními vůči republice byli dlouho, což potvrzuje i hlášení velitele 42. pěšího pluku plk.gšt. Františka Navrátila z února 1939, ve kterém se píše, že až do ústupu z linie opevnění po mnichovském diktátu byli Maďaři a Němci u pluku většinou stejně dobrými a spolehlivými vojáky jako Češi a ke změnám v jejich chování došlo až pod vlivem mnichovské kapitulace.
      Kritickým dnem pro rumburskou posádku se stal čtvrtek 22. září 1938, kdy musela za velice dramatických okolností ustoupit z města za linii lehkých opevnění v Lužických horách4). Ve městě byla tehdy pouze 9. rota a část 12. kulometné roty bez těžkých kulometů, které byly předány strážnímu praporu XXII v pásmu opevnění Lužických hor. Velitel praporu podplukovník pěchoty Antonín Martinec měl sice k dispozici malý pohotovostní oddíl s třemi tanky, ale i on byl stále vázán přísnými rozkazy o nepoužití zbraní a striktním zákazem pomoci napadeným celním úřadům a stanovištím družstev pohraničních jednotek Stráže obrany státu (SOS).
      V půl třetí odpoledne byly v Rumburku v českých rukou již jen nádraží a kasárna obklopená davy demonstrantů. V půl čtvrté odpoledne byla již kasárna neprodyšně obklíčena zfanatizovaným davem, v jehož středu jsou ozbrojení ordneři a dokonce i říšští SAmani. Pouze hlavně lehkých kulometů v oknech držely zatím šílící zástupy v dostatečné vzdálenosti. Na nádraží se pokusil v doprovodu několika četníků odjet v osobním voze zástupce velitele praporu štábní kapitán Josef Štverák po zprávě, že zde ordneři napadli a odzbrojili vojenskou stráž. Vojín 9. pěší roty František Cséfalvay byl při tom střelen do břicha a s ostatními vojáky odvlečen do Německa.
      Na stanici byl Štverák po příjezdu zajat říšskými SAmany, ale nakonec se mu záhy podařilo uniknout a dostat se do kasáren, která byla již připravena k evakuaci. V 16.45 vzhledem k ztrátě telefonního spojení s vnitrozemím odletěli z kasáren poslední dva poštovní holuby se zprávou o odchodu praporu z města. Vzápětí vyrazil z brány pod ochranou tří tanků zástup vojáků, rodin četníků a důstojníků. Jako poslední šla družstva SOS, která tvořila zadní ochranu kolony...
      Teprve v okolí Krásné Lípy napadli ustupující prapor zákeřní střelci. V krátké přestřelce byli však rázně rozprášeni. Již v deset hodin v noci potom rumburská posádka dorazila po náročném takřka osmnáctikilometrovém pěším přesunu na linii opevnění na Křížovém buku!5)
      Popis jakékoliv historie je mrtvý bez záznamu konkrétních jmen a jejich osudů. Připomeňme si proto dosud zjištěné osudy několika nejvýznamnějších aktivních důstojníků rumburské posádky6).
      V první řadě stojí za zmínku velitel praporu a rumburský posádkový velitel podplukovník pěchoty Antonín Martinec, který se narodil 25. listopadu 1894 v Račicích u Roudnice nad Labem. V červnu 1914 maturoval na Vyšší hospodářské škole, ale již v prosinci byl povolán do řad rakousko-uherské armády k pražskému 28. pěšímu pluku. Po krátkém výcviku poslán jako velitel družstva do Haliče na ruskou frontu, kde 3. dubna 1915 padl do zajetí. V Rusku se záhy přihlásil do legií a 3. srpna 1916 byl zařazen do záložní roty 1. čsl. střeleckého pluku "Mistra Jana Husi". S tímto plukem se jako velitel čety a zástupce velitele roty zúčastnil bojů s německými a rakousko-uherskými jednotkami v Haliči a na Ukrajině a po té bojů s bolševiky a vojskem atamana Semenova na transsibiřské magistrále. V Rusku, kde mimo jiné během války onemocněl skvrnitým tyfem, přistoupil jako mnoho dalších legionářů na pravoslaví a při křtu dostal druhé jméno Dmitrij.
      Do vlasti se vrátil po plavbě z Vladivostoku do Evropy až v květnu 1920. Tehdy se rozhodl zůstat v armádě. Až do roku 1936 sloužil v Kroměříži u svého dosavadního pluku. K 1. červenci 1935 byl povýšen do hodnosti podplukovníka pěchoty a 15. června 1936 byl převelen do nové posádky - na sever Čech do Rumburku...
      V tomto městě potom prožil ve funkci velitele praporu 2 roky, 3 měsíce a 7 dní náročné služby v podmínkách stoupajícího ohrožení demokratické republiky ze strany nacistického Německa. Patří sem například od dubna 1937 i fyzicky náročný průzkum plánované linie opevnění v Lužických horách a od října téhož roku podíl na její ostraze a později i plánované obraně7). Na severu Čech jej čekaly různé dramatické momenty. K tomu nejzávažnějšímu patrně došlo ve středu 14. září 1938 ve 20.30 hod., kdy byl proveden pumový útok na Martincův byt, který se naštěstí obešel bez obětí, protože podplukovník byl v kasárnách a jeho manželka s patnáctiletou dcerou a jedenáctiletým synem byli již v tu dobu ve vnitrozemí v Kralupech nad Vltavou.
      Po ústupu z Rumburku a mnichovském diktátu sloužil Martinec v Terezíně, kde ve funkci zástupce velitele pluku prožil po březnu 1939 potupné předávání inventáře pluku do rukou nacistických okupantů. Závěrečná kapitola života vynikajícího důstojníka a velkého vlastence nám však zatím mizí v pomyslné mlze. Zatím víme jen to, že se odstěhoval do Prahy, kde žil v ulici Nad Rokoskou č. 19 a zúčastnil se aktivně domácího odboje, za což zaplatil cenou nejvyšší - svým životem. V říjnu 1945 byl rozhodnutím prezidenta republiky dr. Edvarda Beneše in memoriam vyznamenán Čs. válečným křížem 1939 a o rok později byl potom 26. října 1946 povýšen (s účinností od 1.5.1942) na plukovníka pěchoty in memoriam...
      Druhý muž rumburské posádky zástupce velitele praporu štábní kapitán Josef Štverák, který jen štěstí unikl 22. září 1938 z henleinovského zajetí na rumburském nádraží, se narodil 25. července 1898 v obci Idria v okrese Logatec ve Slovinsku. V letech 1912 - 1916 studoval v Praze obchodní akademii. Ještě před maturitou byl však v květnu povolán se statutem jednoročního dobrovolníka do Rakouska k 17. pěšímu pluku a po základním výcviku poslán jako velitel družstva na italskou frontu, kde padl 11. listopadu 1917 v hodnosti četaře jednoročního dobrovolníka do zajetí. Zde se o měsíc později přihlásil do čs. legií. Od dubna 1918 sloužil u 31. střeleckého pluku, v září téhož roku byl povýšen na strážmistra ital. legií a stal se velitelem čety, se kterou se zúčastnil bojů na frontě i v roce 1919 války s maďarskými bolševiky o Slovensko.
      V červenci 1919 byl přeložen k terezínskému 42. pěšímu pluku, v jehož řadách strávil s určitými přestávkami (říjen 1922 - srpen 1923 studium na vojenské akademii ve francouzském St. Cyr, v letech 1923 - 1927 potom opakovaně působil v Milovicích a v Praze jako instruktor pěchoty) téměř dvacet let. V Rumburku se však Štverák objevil jako velící důstojník poprvé až 15. ledna 1931, aby zde po dva týdny velel 9. pěší rotě. Podruhé sem byl převelen z České Lípy 28. února 1938 již ve funkci zástupce velitele praporu.
      V letech nacistické okupace byl Josef Štverák zapojen do domácího odboje. Nejprve působil v rámci organizace Obrana národa ve skupině později popraveného generála Františka Kraváka, později se věnoval podpoře rodin zatčených důstojníků a v květnu 1945 ve dnech bojů na pražských barikádách velel jednotce povstalců na Spořilově.
      Zpravodajský důstojník pluku nadporučík pěchoty Rudolf Alexa je jeden z mála důstojníků z rumburské posádky, na jejichž činnost v roce 1938 nebylo zcela zapomenuto. Zásluhu na tom má již zemřelý historik a publicista Ota Holub, který vydal v roce 1988 v tehdejším Severočeském nakladatelství knihu "Trumfy komisaře Geisslera", která zachycuje zajímavou formu Alexovu zpravodajskou práci.
      Ten se narodil 9. prosince 1902 v obci Želeč na Vyškovsku a v roce 1921 maturoval na učitelském ústavu v Olomouci. V následujícím roce nastoupil základní presenční službu a v armádě již zůstal. Absolvoval nejprve školu pro výchovu rotmistrů dělostřelectva z povolání a teprve v září 1930 se mu podařilo, že byl přijat na Vojenskou akademii v Hranicích, ze které byl slavnostně vyřazen jako poručík pěchoty 31. července 1932. Dne 15. září 1933 byl převelen po službě v liberecké posádce do Rumburku ve funkci zpravodajského důstojníka odloučeného praporu. V kritickém období léta a podzimu 1938 působil již jako zpravodajský důstojník celého pluku v České Lípě, ale do Rumburku často dojížděl.
      Během nacistické okupace jej čekala řada výslechů s cílem donutit jej prozradit jména jeho agentů z řad Němců, ale Alexa se nedal zlomit. Určitou ochranou pro něj proto stalo v červenci 1939 umístění k 8. praporu vládního vojska v Turnově. S ním byl také v květnu 1944 v hodnosti hejtmana I. třídy (štábní kapitán) poslán ke strážní službě v severní Itálii, kde se koncem září 1944 pokusil v Miláně vyjednat s italskými partyzány přechod své jednotky do hor. K tomu však nedošlo vzhledem k odzbrojení vládních vojáků 4. října a jejich přidělení k otrockým ženijním opevňovacím pracím na řece Pád.
      V dubnu 1945 Alexa odjel domů "na dovolenou" a koncem měsíce se mu podařilo na Moravě na Vyškovsku přejít frontu. Po boku Rudé armády se potom až do konce bojů zúčastnil budování dělostřeleckých postavení a krytů. Po skončení války sloužil dál v čs. armádě a nějaký čas opět i v řadách vojenské rozvědky.
      V Holubově zmiňované publikaci je také několikrát pozitivně uveden poručík pěchoty František Bada, který v Rumburku nejprve velel 11. rotě a v kritickém období roku 1938 působil jako zpravodajský důstojník rumburské posádky. Vynikal velkou odvahou, kterou projevil například 24. září ráno, kdy z velitelství pluku, které bylo tehdy v České Lípě, dostal rozkaz, aby vyjel ze stanice Jedlová s železničním pluhem k ničení kolejnic s úkolem provést destrukci železniční trati mezi Rumburkem a Krásnou Lípou. Kromě dvaceti železničářů dostal jako ozbrojený doprovod pouze čtyři vojáky s lehkým kulometem, kterým velel četař délesloužící Jaroslav Jeřábek. Po splnění úkolu, který provázela přestřelka s ordnery u stanice Zahrady, zmařil jejich návrat do Jedlové zničený most přes železniční trať u Rybniště. Odstraňování překážky trvalo tři dny, během kterých musel por. Bada svést s hrstkou vojáků několik urputných přestřelek s henleinovci. Mimo to se později zúčastnil i výpadu obrněného vlaku do Krásné Lípy.
      V době nacistické okupace žil Bada ve Mšeně, kde se velice aktivně zapojil do odboje s bývalými příslušníky pohraniční finanční stráže v předválečném Zeidleru (Brtníkách) Josefem Brožem a Václavem Váchou a funkcionáři mšenského Sokola. Na jaře 1942 však gestapo jejich činnost odhalilo a Bada byl zatčen. Jeho život potom skončil neznámého data v koncentračním táboře Osvětim...8)
      Podívejme se nyní na velitele jednotlivých rot rumburského praporu, přestože dva z nich byli se svými jednotkami dislokováni mimo posádkové město. Velitel 10. pěší roty kapitán pěchoty Jan Pondy se narodil 16. září 1902 v obci Lasenice u Jindřicha Hradce jako Jan Punda. Po maturitě na jindřichovohradeckém gymnáziu byl přijat na Vojenskou akademii v Hranicích, ze které byl po úspěšném absolutoriu 25. srpna 1923 slavnostně vyřazen jako poručík pěchoty. Sloužil u různých útvarů pěchoty a 16. dubna 1928 mu byla povolena úřední změna příjmení na Pondy. K 1. říjnu 1931 byl povýšen na kapitána pěchoty a 4. října 1935 byl povolán do Prahy ke studiu v I. ročníku Vysoké školy válečné.
      Jeho slibně nastartovanou kariéru zde však tvrdě zastavil velitel VŠV brig. generál Mikuláš Doležal, jehož averze proti mladému důstojníkovi vedla k řadě kázeňských konfliktů a nepodložených a nespravedlivých obvinění, po kterých byl 15. listopadu 1936 ze studia vyloučen. O měsíc později byl kapitán Pondy přeložen do Terezína k 42. pěšímu pluku. Dne 28. února 1938 byl potom ustanoven velitelem odloučené 10. roty III. praporu a posádkovým velitelem v České Lípě, odkud musel občas dojíždět do Rumburku9).
      Pondy se vyznamenal zvláště 24. září 1938, když velel motorizované asistenční jednotce (3 lehké tanky, 3 obrněná auta a 3 čety pěchoty na autech), která provedla výpad do henleinovci obsazené Krásné Lípy, kde v místní nemocnici osvobodil několik v boji zraněných vojáků a příslušníků SOS, kterým hrozilo odvlečení do Německa. V kvalifikační listině válečné o něm velitel pluku napsal: "Velel asistenčnímu oddílu, s nímž se účastnil boje u Krásné Lípy ve výběžku Šluknovském proti ordnerům. Osvědčil se velmi dobře. Nebojí se."
      Jan Pondy se nebál ani za nacistické okupace. Při útěku z okupované vlasti přes Slovensko a Maďarsko měl poměrně velké štěstí, protože se mu podařilo dostat nepozorovaně 20. ledna 1940 do Budapešti, kde se přihlásil na francouzském vyslanectví, s jehož pomocí byl již druhého dne v Bělehradě, odkud se přes Bejrút dostal lodním transportem 13. února do jihofrancouzského Adge, kde vstoupil do zahraničních jednotek čs. armády. V Montagnacu byl nejprve zařazen na funkci velitele poddůstojnické školy 1. čs. pěšího pluku a po vpádu německé armády do Francie byl jmenován 27. května velitelem 12. kulometné roty téhož pluku, se kterým odjel na frontu, kde se v červnu zúčastnil obranných bojů na Seině a Loiře.
      Po ústupu do Velké Británie sloužil u Čs. samostatné obrněné brigády, kde absolvoval v roce 1943 náročný tankový výcvik. Bojů na západní frontě se však nezúčastnil, protože 1. ledna 1945 odplul v hodnosti majora jako dobrovolník z Glasgowa se skupinou dalších důstojníků přes Gibraltar a Egypt do Palestiny, aby odtud pokračoval pozemním transportem přes Irák a Irán do tehdy sovětské Baku. Odtud byl poslán na východní frontu k 1. čs. armádnímu sboru v SSSR, který trpěl zoufalým nedostatkem důstojníků. Zde se k 7. březnu 1945 stal již jako čerstvý podplukovník velitelem praporu 3. čs. samostatné brigády, se kterou se zúčastnil krvavých bojů na Slovensku a při přechodu na Moravu. Po válce sloužil u různých útvarů, ale již krátce po  komunistickém puči byl 1. května 1948 přeložen do výslužby.
      O dalších dvou velitelích rot zatím víme stále velmi málo. Velitel 11. pěší roty poručík pěchoty Josef Fleischmann se svou odloučenou rotou střežil a v roce 1938 měl potom bránit čtyřkilometrovou linii 33 železobetonových pevnůstek LO vz. 37 (tzv. "řopíků") mezi Dolským Mlýnem a Všemily. V době bojové pohotovosti podléhal Strážnímu praporu XXII, ze kterého se za mobilizace stal IV. prapor pěšího pluku 42.
      Velitelem 9. pěší roty byl nadporučík pěchoty Josef Baloušek je zatím uváděn v archivních materiálech po ústupu praporu z Rumburku pouze v souvislosti s tím, že na základě fyzického a psychického vypětí v říjnu 1938 zkolaboval. Po roce 1945 sloužil opět v čs. armádě, ale další jeho osudy zatím rovněž neznáme.
      Velice pestré válečné osudy měl velitel 12. kulometné roty poručík pěchoty Pavol Kováč, který se narodil 30. srpna 1914 v Myjavě ve slovenské evangelické rodině. Po maturitě na reálném gymnáziu v Novém Meste nad Váhom nastoupil vojenskou službu, během níž byl v hodnosti četaře aspiranta přijat na Vojenskou akademii v Hranicích, kterou úspěšně ukončil 29. srpna 1937 jako poručík pěchoty (25. mezi 336 absolventy!). Již následujícího dne byl ustanoven velitelem kulometné čety u rumburského praporu. Zde se záhy velice osvědčil a již 1. ledna 1938 byl ustanoven zatímním velitelem 12. kulometné roty.
      Po Mnichovu byl 15. listopadu 1938 převelen na rodné Slovensko. Po březnu 1939 sloužil ve slovenské armádě - nejdéle na Vojenské akademii v Bratislavě jako velitel čety oddělení pro výchovu důstojníků v záloze. V roce 1944 se potom velice aktivně zúčastnil Slovenského národního povstání. Již 1. září 1944 byl v Banské Bystrici prezentován v hodnosti kapitána pěchoty u 1. čs. armády na Slovensku a v průběhu povstání se zúčastnil v rámci II. taktické skupiny především těžkých bojů u Telgártu v obranném úseku legendárního "železného kapitána" Jána Juraje Staneka. Po ústupu povstalců do hor působil až do 8. února 1945 v řadách partyzánů 1. Štefánikovy brigády sovětského velitele npor. Velička. Po přechodu fronty se opět přihlásil do čs. armády a již 17. února byl ustanoven velitelem 7. praporu 4. čs. samostatné brigády v SSSR, se kterým se zúčastnil krvavých bojů u Liptovského Mikuláše, na Velké Fatře a při přechodu na Moravu. Válku jeho prapor ukončil v pražských ulicích 17. května 1945 při slavnostní vojenské přehlídce 1. čs. armádního sboru v SSSR před prezidentem Benešem. Tehdy zde defiloval i jeho předválečný kolega z rumburského praporu pplk. pěch. Jan Pondy...
      I z tohoto článku, který je zatím prvním pokusem o podrobnější zmapování historie rumburské posádky, je zřejmé, že většina jejích důstojníků z povolání byla odhodlána bránit nacismem ohroženou republiku a své vysoké vlastenecké cítění i smysl pro vojenskou čest prokázala i v těžkých letech nacistické okupace a 2. světové války.

Příloha: Velitelská struktura III. praporu 42. pěšího pluku k 12. říjnu 1938

velitel praporu: pplk. pěch. Antonín Martinec
pobočník: ppor. v zál. Bedřich Nový
proviantní důstojník: ppor. v zál. Ledvinka
zbrojíř: rtm. zbroj. Ondřej Štechr
*
velitel 9. roty: npor. pěch. Josef Baloušek
velitelé čet: por. pěch. Vojtěch Müller, ppor. v zál. Jar. Jelínek, ppor. v zál. Rudolf Jindřich
*
velitel 10. roty: kpt. pěch. Jan Pondy (t.č. v nemocnici Ml. Boleslav)
velitelé čet: ppor. v zál. Ladislav Zástěra, ppor. v zál. Vojtěch Žitňan, ppor. pres. sl. Stanislav Vyskočil
*
velitel 11. roty: por. pěch. Josef Fleischmann
velitelé čet: ppor. v zál. Jar. Čáslavka, ppor. v zál. Jiří Nálevka, ppor. v zál. Stanislav Kořínek
účetní setniny: rtm. pěch. Josef Beznoska
*
velitel 12. roty: por. pěch. Pavel Kováč
velitelé čet: ppor. v zál. František Kocům, ppor. v zál. Karel Dupač, ppor. v zál. Josef Dufek
účetní setniny: šrtm. pěch. Václav Kraus

Pramen: Vojenský historický archiv Praha, fond p.pl. 42, karton 2 - tzv. Zařaďovací listina gážistů. Za poskytnutí opisu tohoto dokumentu srdečně děkuji panu Ivo Vondrovskému z Varnsdorfu.

Poznámka:
Z Rumburku ustupovalo 22. září 1938 za linii opevnění asi 11 důstojníků, 2 rotmistři se zhruba 300 muži, s četou tanků a asi 40 příslušníky SOS. V tomto seznamu jsou tučně označení ti, kteří byli s největší pravděpodobností 22. září 1938 v Rumburku. Patřil k nim i zpravodajský důstojník poručík František Bada, který byl během mobilizace vyčleněn k jiným úkolům (obdobně jako poručík pěchoty Josef Staroba z 11. roty).
Rumburský prapor měl 24. září 1938 ve svém stavu 19 důstojníků, 5 rotmistrů a 670 mužů.

Poznámky k textu

  1. Autor tohoto článku se pokusil podrobně popsat tuto vzpouru s cílem zbavit ji ideologických nánosů z dob komunistického režimu v knize "Pod císařskou šibenicí (Čeští vojáci na křižovatkách roku 1918)", Svět křídel Cheb 2005.
  2. Rozkazem velitele 3. pěší divize č.j. 737/gšt. 1920 bylo rozhodnuto, že 6. ledna 1921 se do Rumburku přemístí 10. polní rota III. praporu pěšího pluku 42. Rota byla zprvu v Rumburku umístěna v hotelu "Löwe" a v hostinci "Hampel". Ostatní roty tohoto praporu byly postupně umístěny v Zákupech, České Lípě a v Jiřetíně pod Jedlovou a až v roce 1924 došlo k soustředění celého III. praporu v Rumburku, kde nakonec našel prapor útočiště v nových kasárnách v prostoru mezi dnešními ulicemi Slévačská a Královská.
  3. Vojenský historický archiv Praha, Hl.št. 3. odd., hlášení Armáda 38/p.pl. 42. Po vyčlenění mnoha Čechů pro pohotovostní "O" oddíl, který byl poslán mimo posádku, zůstalo pro boj u praporu 69% Maďarů, 25% Čechů a Slováků a 6% Němců!
  4. Podrobněji okolnosti tohoto ústupu zachycují například publikace Oty Holuba "Rovnice řešená zradou" (NV Praha 1979) a Jindřicha Marka "Hraničářská kalvárie" (Svět křídel Cheb 2004).
  5. Vojenský historický archiv Praha, fond p.pl. 42.
  6. Následující informace o důstojnících rumburské posádky autor získal z fondu tzv. kvalifikačních listin důstojníků, který je rovněž uložen v pražském Vojenském historickém archivu.
  7. Problematiku výstavby opevnění v této části Lužických hor popisují Bedřich Hamák a František Beran v zajímavé publikaci "Šluknovský výběžek", kterou vydalo v roce 2001 ve Dvoře Králové nakladatelství ing. Jan ŠKODA - FORTprint.
  8. Ve studiu osobních listin některých důstojníků zabránilo autorovi ve Vojenském historickém archivu během práce na tomto článku zcela nesmyslné a absurdní zasahování Úřadu na ochranu osobních údajů do podmínek zpřístupňování některých archivních fondů.
  9. 10. pěší rota byla do České Lípy převelena z Rumburku 25. září 1935 a její velitel byl českolipským posádkovým velitelem.

(Mandava, sborník Kruhu přátel muzea Varnsdorf, 2006)

O autorovi

      Autor článku PaedDr. Jindřich Marek se narodil v roce 1952 ve Šluknově. Je to historik a publicista s dlouholetou muzejní praxí, který od roku 1990 pracoval jako novinář. Působil v týdeníku Signál, v denících Lidové noviny, Mladá fronta Dnes a Svobodné slovo, kde mimo jiné pracoval přes rok ve funkci šéfredaktora. Od října 2005 je poradcem předsedy Senátu PČR. Jako aktivní člen Klubu autorů literatury faktu (KALF) se zabývá především osudy českých vojáků za 1. a 2. světové války. Za svou tvorbu v žánru literatury faktu získal několik literárních cen, mj. Prémii Miroslava Ivanova a Cenu Egona Erwina Kische.

      Vedle autorství více než 300 historických reportáží, několika odborných studií a autorského podílu na třech televizních dokumentech napsal knihy Piloti měsíčních perutí (1992), Ukradený jeep (1995), Jak jsem potkal Kelty (1996), Vladaři dračích údolí (1999 - spolu s O. Brůnou), Pátou kartu bere smrt (2000), Smrt v celním pásmu (2000), Vzdušní donkichoti (2001), Příběhy starých battledressů (2001), Žraloci císaře pána (2001), Šeříkový sólokapr (2002), Piráti svobody (2002), Háchovi melody boys (2003), Pod rakouskou vlajkou (2003), Hraničářská kalvárie (2004), Pod císařskou šibenicí (2004), Barikáda z kaštanů (2005), Šluknovská zrada (2006 - spolu s Jaroslavem Benešem) a Válka v Arktidě (2006).

Kontakt na autora článku: m.jindrich@seznam.cz

Copyright (c) 2006. Všechna práva vyhrazena.

 


Stránky Lužických hor jsou umístěny na adrese: http://www.luzicke-hory.cz
Copyright (c) Jiří Kühn, 1997-2017.