Ústup pruských vojsk severními Čechami v roce 1757
Harald Skala
Dne 18. června 1757 utrpěla pruská armáda vedená králem Friedrichem II. u Kolína první zničující porážku sedmileté války. Zbytky poražené armády se soustředily u Nymburka. Vítězná armáda maršála Leopolda Dauna zůstala zpočátku stát nečinně v okolí Kolína. Pruský král osobně spěchal ku Praze, kde nařídil okamžité přerušení obléhání města.
Posádka Prahy zjistila 20. června, že Prusové zrušili svůj tábor u Bráníka a pochodují ve třech kolonách směr Brandýs nad Labem. Arcivévoda Karel Lotrinský, oficiálně vrchní velitel c.k. vojsk, který se nacházel v obležené Praze, vyslal okamžitě 300 husarů pluku č. 4 a 300 hraničářů pod velením husarského plukovníka Inkey de Pallina pronásledovat ustupující Prusy. Tato smíšená jednotka zajala v příštích dnech mnoho Prusů a ukořistila jedno dělo a dva muniční vozy.
Větší část obléhatelů, pěší pluky č. 3, 7, 17, 25 a neúplné č. 8, 9, 10, 12, 13, 18, 19, 21, 23, 24, 31, 32 a 34, kyrysnické pluky č. 2, 4, 10 a dragounský pluk č. 5 (dragounský pluk č. 4 byl již dříve vyslán ke Kolínu a zúčastnil se tamní bitvy) stála ještě v táboře na Bílé hoře pod velením maršála von Keitha.
Arcivévoda Karel Lotrinský nařídil 20. června odpoledne velký výpad posádky. Jednotky prošly Karlovskou branou a dobyly zakrátko pruská polní opevnění. Prusové se soustředili u zdi letohrádku Hvězda, kde ještě chvíli kladli odpor. Když dorazily na bojiště posily vedené vévodou von Arenberg, ustoupili Prusové i zde a stáhli se k obci Řež. Odtud se celá Keithova kolona dala na další ústup ke Slanému. Prusy ihned pronásledovaly lehké c.k. jednotky (husaři, hraničáři a několik rot granátníků) vedené plukovníkem Inkey de Palinem a plukovníkem Gideonem Laudonem.
Císařské armády arcivévody Karla Lotrinského a maršála Dauna se 26. června spojily u Koloděj. Pruský král odešel 19. června s jednotkami soustředěnými u Nymburka směrem k Lysé nad Labem, odkud pochodoval 21. června dále do Mělníka. S 14 pěšími prapory a 7 kyrysnickými pluky pak pokračoval do Litoměřic, kde se spojil s jednotkami maršála von Keitha, ustupujícími od Prahy.
Pruská armáda byla rozdělena. Král se posouval přes Chabařovice a Pirnu do Saska, mosty přes Labe u Litoměřic nechal zničit. Větší část armády svěřil král svému bratru, korunními princi Augustovi Vilémovi, který měl rozkaz ustupovat přes Mladou Boleslav, Českou Lípu, Liberec a Žitavu do Lužice. Obě armády se pak měly opět setkat u Budyšína.
K překvapení krále se velitel c.k. vojska maršál Leopold Daun rozhodl sledovat ne jeho, ale oddíly korunního prince, ovšem s odstupem několika dní. Pronásledování převzaly tzv. "lehké oddíly" (husaři a hraničářská pěchota) pod velením generála jezdectva Františka hraběte Nádasdyho. Ten začátkem července s menší částí lehkých jednotek postupoval po stopách pruského krále a pozoroval jeho pohyby. Nádasdyho předvoj, sestávající ze 4 granátnických rot, 2000 hraničářů Likánského pěšího pluku a 600 husarů pluku "F. Nádasdy" č. 9, ke kterým později ještě přibylo 200 husarů pluku "A. Hadik", vedl plukovník G. Laudon. S těmito oddíly přepadl Laudon koncem června u Velvar pruskou kolonu, zajal 160 mužů a ukořistil celý trén přepravující mostní pontony. Krátce na to se mu mezi Lovosicemi a Velemínem podařila podobná akce, při které rozehnal doprovod dalšího konvoje. Ukořistil 100 spížních vozů a zajal 11 důstojníků a 146 mužů.
10. července vyslal Laudon oddíl husarů pluku č. 9. pod vedením rytmistra von Grafensteina k Děčínu. Této jednotce se podařilo potopit na Labi 4 pruské lodě dopravující zásoby poté, co jejich doprovod pozůstávající z 50 pěšáků buď porubali či zajali. Král na to vyslal 13. července k Děčínu generálporučíka von Winterfelda se sedmi prapory pěchoty a pěti eskadronami husarů. Císařští husaři se však mezitím již z Děčína stáhli a Winterfeld se musel vrátit k armádě korunního prince s nepořízenou.
V polovině července přepadli Laudonovi hraničáři oddíl 200 rekrutů, který doprovázel generálmajor von Mannstein. Za potyčky Mannstein vyskočil z kočáru a bránil se zajetí s kordem v ruce. Tuto nerozvážnost zaplatil Mannstein životem.
Generál Draskovič dostal v polovině července od maršála Dauna rozkaz vypudit pruskou posádku z hradu Střekov. G. Laudon poslal Draskovičovi ještě posily, s kterými hrad 27. července dobyl.
Po těchto potyčkách dostal G. Laudon rozkaz obsadit se svými jednotkami horské průsmyky mezi Krupou a Cínovcem.
Jelikož pruský král nechal strhnout u Litoměřic všechny mosty, pokusily se husarské pluky "Císař" č. 1 a "Dessewffy" č. 4 přeplavat Labe. Na druhém břehu však zakrátko narazily na přesilu několika pruských jezdeckých pluků, před nimiž musely příští den ustoupit do původních stanovišť.
Hlavní armáda maršála L. Dauna stála mezitím nečině u Prahy a dala se teprve 28. června pomalu na pochod směr Mnichovo Hradiště – Mimoň. Dne 15. července dosáhla Kuří Vody a 17. července Mimoň.
Obraťme se nyní na Prusy vedené korunním princem Augustem Vilémem. Jejich počet se pohyboval okolo 38 000 mužů. Jejich pronásledování bylo svěřeno několika samostatně operujícím jednotkám pod vedením generálů Emericha Morocze, Andrease Hadika, Lewina von Becka, Sigismunda hraběte Maquire a vévody z Arenbergu.
Korunní princ se hned zpočátku dopustil tragické chyby a zůstal se svými hlavními silami skoro 14 dní stát v okolí České Lípy. Tento čas využily c.k. lehké jednotky, obešly Prusy, obsadily a zatarasily hlavní průchodové cesty směr Liberec – Žitava. Tím donutily korunního prince ustupovat později neschůdnou krajinou přes pohraniční hory.
Dobytí Jablonného v Podještědí 15.–16. července
V Jablonném v Podještědí měli Prusové velké skladiště tovarů, nutných k zásobování celé armády, kromě toho tento opevněný bod zajišťoval jejich spojení s Lužicí. Maršál Leopold Daun tedy rozhodl toto význačné místo Prusům odebrat.
Celou akcí byl, i přes odpor několika generálů, pověřen generálmajor Johann Sigismund hrabě Maquire z Inniskilen(1).
Již 14. července obsadil oddíl 200 husarů a 200 kyrysníků pluku "Serbelloni" (později č. 4) návrší u České Vsi. Kyrysníci odložili kyrysy a bojovali pěšky (snad proto je očití svědkové považovali za dragouny). Této kombinované jednotce velel rytmistr kyrysníků von Deym.
Když se přiblížil pruský konvoj, byl císařskými přepaden a rozehnán. Deym ukořistil sto spížních vozů.
Dne 15. července dosáhl přední voj generálmajora Maquire Jablonného v Podještědí. Jeho jednotky uzavřely veškeré přístupy k městu. Maquire měl před městem k dispozici 12 granátnických rot z pěších pluků Wallis (č. 11), Deutschmeister (č. 4), Mercy (č. 56) a Hildburghausen (č. 8), 1 500 mužů řadové pěchoty (mezi nimi 800 hraničářů) a 500 husarů, k tomu 28 děl (tří- šesti- a dvanáctiliberní). V dobové literatuře se většinou uvádí, že císařští měli před Jablonným 12 000 mužů. Tento údaj je nepřesný a vztahuje se na celkový počet vojsk soustředěných v okolí Jablonného. Vlastního útoku se zúčastnily pouze výše uvedené jednotky generálmajora Maquire.
Ve dnech, kdy Maquire oblehl Jablonné postoupil generálmajor von Beck se svými jednotkami do Zákup a generálmajor Morocz s dvěma husarskými pluky a jednotkami generálmajora Andrease Hadika do Provodína. Záloha vedená generálmajorem vévodou von Arenberga stála ve Stráži pod Ralskem. Všechny tyto jednotky dohromady měly sílu okolo 12 000 mužů.
Jablonné bylo od počátku července 1757 obsazeno Prusy – 4 prapory pěchoty a 5 eskadron husarů. Korunní princ chtěl původně táhnout s celou armádou do Jablonného, což mu však král výslovně zakázal. Posádka Jablonného tedy sestávala z přibližně 2 000 pěšáků pluků č. 43, č. 46 a granátníků pluků č. 8 a č. 10, jakož i výše uvedených husarů pluku P. Werner č. 6. Velitelem posádky Jablonného byl v době obležení generálmajor Nikolaus Lorenz von Puttkamer(2).
Puttkamer byl se svými oddíly přepaden císařskými již při svém pochodu z Mimoně do Jablonného jednotkami generálmajora Morocze (1 200 husarů pluků P. Esterházy a Morocz zesílenými 2 800 Varaždínskými a Slavonskými hraničáry). Prusům se sice podařilo zachránit se do města, ztratili ovšem během boje všechny vozy se zásobami a municí, což se později nepříznivě projevilo při obraně města.
Maquire umístil svoje děla okolo Jablonného a započal s ostřelováním města. Svoje jednotky rozestavil do dvou sledů. Druhému sledu velel generálmajor von Wilfenblied. Císařští se nezdržovali stavěním okopů a ihned zaútočili. Prusové se při přiblížení císařských stáhli do města a zabarikádovali obě městské brány. Věž jižní (dolní, Pražské) brány byla 15. července okolo desáté hodiny dělostřelbou již značně poškozena. Samotnou bránu se však nepodařilo pro blízkost před ní stojících domů rozstřílet. Maquire tedy nařídil útok na severní (horní, Žitavskou) bránu. Ta byla dělostřelbou zakrátko v troskách a císařští granátníci (elitní jednotky c.k. armády) vnikli do ulic města. Zde byli přivítáni prudkou střelbou pěchoty a "kartáči" dělostřelectva. Boj v ulicích města trval až do setmění, kdy se granátníci z města stáhli.
Následující den 16. července byl útok s čerstvými silami obnoven. Prusové se museli stáhnout za zdi opevněného kláštera, kde se dále s úspěchem bránili. Jeden z útoků granátníků vedl kapitán Andreas kníže Poniatowski. Byl při něm zraněn na krku a musel být z bojiště odnesen. Velení převzal major von Normann. Poniatowski se po ošetření vrátil ke svým jednotkám a bojoval dále, při čemž byl ještě čtyřikrát zraněn.
Generálmajor von Puttkamer se mezitím dověděl, že jednotky generálmajorů Becka a Morocze stojí mezi Brništěm a Valtinovem a že tedy zvenku nemůže očekávat jakoukoliv pomoc. Když Prusům začala docházet munice, nechal vyvěsit bílý prapor a započal jednání o kapitulaci posádky. V návrhu kapitulační smlouvy žádal volný odchod posádky se všemi vojenskými poctami. Maquire poslal k štábu armády posla s návrhem smlouvy. Vrchní velení však volný odchod pruské posádky odmítlo (článek č. 7 návrhu smlouvy). Generálmajor N. L. von Puttkamer byl zajat spolu se 67 důstojníky a 1 833 muži. Důstojníci si mohli ponechat své kordy, koně i kočáry. Císařští ukořistili 220 koní a 7 tříliberních děl. Dokonce i 400 vozů se zásobami padlo do rukou vítězů. Uniknout zajetí se podařilo pouze větší jednotce pruských husarů. Pruská dobová literatura zajetí generálmajora von Puttkamera zamlčuje. Autentické záznamy ve vídeňském vojenském archivu je však potvrzují.
Za své vynikající činy při útoku na město byli kapitán kníže Poniatowsky a major von Normann v první promoci dne 7. března 1758 vyznamenáni rytířským křížem řádu Marie Terezie.
Po ztrátě Jablonného se musel korunní princ se svou armádou probíjet neschůdným terénem k českým hranicím. Odchod z České Lípy začal 17. července ve večerních hodinách. Pochodující jednotky byly stále znepokojovány c.k. husary a hraničáři a musely několikrát měnit původně zvolenou trasu. Směřovaly v zásadě přes Dolní Libchavu, Volfartice, Kerhartice, Kamenici, Lísku, Chřibskou a Studenec přes hranice na Seifhennersdorf a Žitavu.
Generálmajor Maquire se po pádu Jablonného přemístil se svými jednotkami k obci Eichgraben jižně od Žitavy. Generálmajor Morocz nechal obsadit Krompach, Chrastavu a vyslal jezdecké hlídky k Hrádku nad Nisou, Grabštejnu a Oldřichovu v Hájích. 18. července obdržel polní zbrojmistr von Kheul rozkaz přemístit jeho sbor stojící na pravém křídle armády blíže k Žitavě. Tentýž rozkaz obdržel vévoda Arenberg s avantgardou stojící ještě u Jablonného. Generálmajor Lucchesi se svým sborem je měl následovat. Císařští chtěli dosáhnout Žitavy před hlavními silami korunního prince. V důsledku neshod ve velení a těžkopádností celého vojenského aparátu se jim to však nepodařilo.
Hlavní síly císařských dosáhly Žitavy až 21. července, kdy přední voj Prusů vedený generálporučíkem von Winterfeldem a generálmajorem von Schmettau již Žitavou prošel a hlavní armáda korunního prince byla nedaleko.
Ústup korunního prince od České Lípy se vytvářel velmi chaoticky, zřejmě myslel jen na to, jak se co nejrychleji zbavit dorážejících císařských. Hlášení o své neutěšené situaci, která posílal králi, byla většinou zachycena císařskými husary. Ta, které král obdržel, nebral vážně.
Císařští obsadili průsmyky a úžiny u Kamenice a očekávali blížící se pruské voje. Generálmajor Morový stál ve Cvikově, jeho předvoji, skládajícím se z 500 husarů pluku "Baranyay" č. 8 a 600 hraničářů s dvěma děly, velel plukovník Ferdinand Franz Ujházy. Tyto jednotky narazily na 600 pruských husarů a granátnickou rotu též s dvěma děly. Nastal lítý boj. Pruští husaři brzy obrátily své koně, dali se na útěk a ponechali granátníky svému osudu. Ti se však statečně bránili až do doby než dorazily posily. Nyní musel ustoupit Ujházy. Ale i on dostal včas posily vyslané generálem Moroczem a karta se opět obrátila. Prusové museli konečně ustoupit. V bitce ztratili 26 mužů a obě děla. Generál Morocz v hlášení štábu výslovně chválil své hraničáře, kteří byli v boji obávaným pruským granátníkům rovnocennými soupeři.
V noci z 18. na 19. července se pokusila jedna pruská kolona doprovázející část trénu a mostní pontony prorazit přes Horní Kamenici a Lísku. Zde je očekávalo 1000 Varaždínských a Slavonských hraničářů s 300 husary plukovníka Emericha hraběte Esterházyho. Noc byla velmi temná a Prusové si na pochodu svítili lucernami a loučemi. Stávali se tak dobrým terčem pro hraničářské ostrostřelce. Hraničáři vedení polním podmaršálkem Lewinem baronem von Beckem napadli pochodující kolonu ze tří stran najednou. Těžké boje trvaly i celý následující den. Zpočátku se Slavonci dostali pod palbu čtyř pruských děl a pruských granátníků, což jejich postup zbrzdilo. Teprve pomoc Varaždínců a 180 husarů, kteří sesedli a bojovali pěšky, způsobila zvrat. Granátníci byli rozehnáni, při úprku se dostávali pod kopyta koňských spřežení a vozy, které měli doprovázet. Hraničáři přeřezali postroje, převrátili několik vozů a ukořistili 8 děl (z nich bylo ovšem šest nepoužitelných). Zbytek vozů a děla se hraničáři pokusili dopravit do Falknova, což se však pro zlý stav cest a přibližující se jednotky pruských hlavních sil nepodařilo. Pouze 500 ukořistěných pruských koní bylo vítaným doplňkem vlastního jezdectva. Prusové v tomto střetnutí ztratili veškerá zavazadla, mnoho vozů se zásobami a municí a všechny pontony. I pruské ztráty byly vysoké: 261 zajatých, 43 přeběhlíků, počet mrtvých není znám. Císařští měli 72 mrtvých a 94 raněných. Polnímu podmaršálkovi von Beckovi byl zastřelen jeho oblíbený kůň.
Neméně krvavé boje byly boje u obce Studený, kde byla shora uvedená kolona opět napadena 4 prapory vedené polním podmaršálkem Andreasem Hadikem a plukovníky von Riedem a von Kleefeldem s osmi děly měly obsazený vrch Studenec. Večer 19. července se císařští vrhli na pochodující Prusy. Ti ztratili 46 spížních vozů a 184 koní. Když dorazil za nimi pochodující Brandenburský pěší pluk, přešli Prusové do protiútoku. Szluninští a Gradiškanští hraničáři, vedení plukovníkem Václavem Hnogek baronem von Kleefeld (švagr G. Laudona) však tento útok s úspěchem odrazili. Prusové měli 486 mrtvých, 264 raněných a 423 zběhů. Císařští měli 164 mrtvých a 214 raněných, mezi posledními byl i plukovník von Riedl. Boje u Studeného skončily teprve během 21. července.
Císařské jednotky se pak zastavily v okolí Jedlové a Prusy dále nepronásledovaly. Generálmajor von Beck vyslal 100 hraničářů a 100 husarů do Jiřetína, on sám obsadil s 2000 hraničáry a 500 husary obec Rozhled a její okolí a 200 mužů ponechal ke strážení cest u Studence.
Vypálení a dobytí Žitavy 22.–23. července 1757
Město Žitava před požárem roku 1752.
Stich von Montalegre, Státní archiv Žitava.
Korunní princ August Vilém prošel se zle pocuchanými zbytky armády Žitavou a táhl rychle dále na Budyšín. Zastavil se na vršcích Hut a Landberg, kde narychlo nechal vybudovat opevněný tábor.
V Žitavě stálo tehdy ještě asi 10 000 mužů. Zásoby, které měli Prusové v žitavských skladech a na 900 spížních vozech ve městě by byly stačily živit 40 000 mužů po dobu tří týdnů. Přesto podnikl korunní princ velmi málo k jejich záchraně. Teprve když město již hořelo, vyslal generálmajora von Rebentische s třemi prapory pěchoty do města s úkolem zásoby zachránit. Výheň však byla již tak veliká, že se von Rebentisch musel vrátit s nepořízenou.
Generálmajor Maquire dorazil k Žitavě 19. července a nechal obsadit okolní vršky. Příští den začaly postupně docházet pluky hlavní armády maršála L. Dauna a utábořily se na linii Hrádek n. Nisou – Eckerberg – Seyersdorf – Markhennersdof.
Plukovník dělostřelectva Walter von Waldenau(3) vyzval posádku Žitavy jménem císařského vrchního velitele ke kapitulaci. Tehdy ještě ve městě dlel generálporučík von Schmettau, který nabídku kapitulace odmítl. 22. července opustil von Schmettau se 7 prapory pěchoty město a vydal se do ležení korunního prince. Jeho pochod kryl generálporučík von Winterfeld, který se postavil s několika četami granátníků mezi armádu korunního prince a Daunovy jednotky.
Ve městě zůstal plukovník von Diericke se šesti neúplnými prapory (pěšáci náleželi k plukům č. 37 a 49, granátníci k pluku č. 42). Svá děla nechal Diericke vyvézt z města, protože pro ně nebyl dostatečný volný prostor pro účinnou střelbu (domy na předměstí zabraňovaly volnému výstřelu). Císařští začali ještě 22. července město ostřelovat, zpočátku ovšem bez většího úspěchu. Po tom, co byly vybudovány další baterie (hlavně u kostela "Zur lieben Frau") nechal von Waldenau zvýšit intenzitu ostřelování. Všechna děla pálila od 10. hodiny po dobu šesti hodin. Zápalné granáty našly svůj cíl a zakrátko hořela většina domů ve městě. Žár znemožňoval další prodlévání v ulicích města. Obyvatelstvo začalo prchat rozstřílenou branou "Frauentor". Za městskými branami byla většina pochytána císařskými jezdci, kteří nešťastníky obírali o vše, co měli při sobě. Nyní začali dezertovat i prušští pěšáci. Obránci brány "Frauentor" se stáhli za zátaras za branou.
Generálmajor Ludwig baron von Buttler(4) byl připraven k útoku na město v čele 1 000 granátníků z různých pluků. K vlastnímu útoku již nedošlo. Plukovník von Diericke nechal pozdě odpoledne vyvěsit bílý prapor a kapituloval s celou posádkou, která byla zajata. Po kapitulaci se snažili příslušníci dvou císařských pěších praporů s minimálním úspěchem uhasit oheň ve městě. Požár trval i celou následující noc a zničil dvě třetiny domů. Shořela i radnice s celým městským archivem a dokumenty. Císařovna Marie Terezie nechala později vyplatit na prosbu radních města Žitavy městu 30 000 zlatých na opravu škod.
U armády korunního prince mezitím došly zásoby chleba a veškerých ostatních potravin a vojáci hladověli. Když došla zpráva o pádu Žitavy, zrušil korunní princ 24. července svůj tábor a vydal se na cestu k nejbližšímu skladišti potravin, které bylo v Bydyšíně. Zde očekával příchod svého bratra – krále Friedricha II. Ten přešel 25. července u Kyselky (okr. Karlovy Vary) hranice a dorazil do okolí Budyšína 28. července. Ráno onoho dne shromáždil korunní princ August Vilém své generály a vydal se svému bratru v ústrety. Asi půl hodiny cesty před Budšínem se obě skupiny setkaly. Král ve vzdálenosti asi 300 metrů sesedl z koně a posadil se na zem, čekajíce na své pluky. Též korunní princ s jeho doprovodem sesedl a čekal. Když dorazily přední voje králových jednotek, sedl král opět na koně a projel v nevelké vzdálenosti kolem svého bratra, aniž by mu věnoval jediný pohled. Princi nezbylo tedy, než též sednout na koně a následovat svého bratra.
Při následujícím shromáždění generálů obou armád nechal král ústy svého oblíbence, generálporučíka von Winterfelda vyřídit princově generalitě následující: "...všichni byste zasloužili být postaveni před vojenský soud, před kterým byste neušli ztrátě hlavy. Přesto král nechce věc nechat dosáhnout takových konců, protože král v generálovi nezapomíná svého bratra..." Zatímco von Winterfeld předčítal tato slova, stál král opodál a sledoval bedlivě zda Winterfeld užívá skutečně oněch slov, která sám předepsal.
Korunní princ na to ihned opustil shromáždění, aniž by se svým bratrem prohodil slovo, a odebral se do Budyšína. Tam odtud napsal královi svoji demisi. Napsal, že nevidí po ztrátě své cti a dobrého jména možnost nadále velet armádě. Velením armády pověřil vévodu Braunschweig-Bevern. Korunní princ se pak nějaký čas zdržoval v Drážďanech, později v Torgavě. Koncem roku se vrátil do Berlína. Zemřel na silnou horečku 12.6.1758 na svém zámečku Oranienburg. Až do své smrti byl přesvědčen, že jej u bratra pomluvil generálporučík von Winterfeld.
Hněv krále ovšem nebyl neopodstatněný. Korunní princ ztratil během ústupu od České Lípy skoro 8 000 mužů, tedy 21% původního stavu armády. Tyto ztráty byly vyšší než průměrné ztráty Prusů ve velkých bitvách. Největší ztráty nastaly dezercí. Zběhové byli většinou Slezani, kteří byli násilím přinuceni obléknout pruské uniformy. Kromě ztrát na mužstvu přišel korunní princ o celý svůj trén, mostní soupravy (pontony) a větší množství děl.
Vysvětlivky
pěší prapor = batalion - přibližně 840 mužů.
Polní prapor měl za války 6 rot. Tři prapory tvořily pluk. Každý pluk měl navíc
dvě granátnické roty po 100 mužích
pěší rota = kompanie - přibližně 140 mužů
eskadrona - 150 husarů. Za války měl pluk 5 eskadron a jednu záložní (Depot Eskadron)
Tato stavy jsou teoretické, skutečné byly často o mnoho nižší. V některých
letech měly husarské pluky navíc 2 až 4 tzv. "velitní eskadrony" složené z dobrovolníků.
Granátníci – elitní vojáci, silní, spolehliví jedinci. Každý c.k. pluk měl dvě roty granátníků po 100 mužích. Pobírali vyšší žold než řadoví pěšáci. Během polních tažení byli granátníci různých pluků soustřeďováni do větších jednotek – brigád – a nasazováni při útocích vždy v čele útočících jednotek.
- Johann Sigismund hrabě Maquire von Inniskilen pocházel z Irska a vstoupil již jako mladík do c.k. armády jako praporčík. V hodnosti plukovníka Varaždínských hraničářů se proslavil na italském bojišti. Roku 1747 povýšen do hodnosti generálmajora. Obléhal koncem Sedmileté války Drážďany, které dobyl. Jako velitel města jej později ubránil před Prusy. Roku 1760 obdržel velkokříž řádu Marie Terezie. Stal se pak velitelem olomoucké pevnosti a zemřel 12. ledna 1767 v Opavě.
- Nikolaus Lorenz von Puttkamer (*1703 - † 1782) se proslavil již v prvních Slezských válkách a byl vyznamenán králem řádem "Pour le mérite". Bojoval u Lovosic, Prahy, Kolína a Zorndorfu. Dne 11. května 1757 byl povýšen do hodnosti generálmajora. Od roku 1762 byl velitelem pevnosti Štětín (Scezin v Polsku). Ve stejné době sloužili v pruské armádě další dva příslušníci rodiny, kteří též dosáhli generálských hodností. V literatuře jsou uvedena zpravidla jen rodinná jména. Určení, o kterého z Puttkamerů se jedná tedy není lehké.
- Walter von Waldenau byl jeden z vynikajících dělostřeleckých důstojníků c.k. armády. Proslavil se při dobytí Svídnice, též v bitvě u Hochkirchen se nemálo zasloužil o vítězství císařských vojsk. U Torgavy velel baterii 200 děl. Během této bitvy byl smrtelně zasažen kulí z muškety.
- Ludwig baron von Buttler (*1709 - † 14.2.1775) z irské rodiny, ze které pocházel též plukovník Walter Buttler, který se účastnil zavraždění generalisima Albrechta z Valdštejna roku 1634 v Chebu. Ludwig byl od 11.11.1746 plukovníkem pěšího pluku "Andlau" č. 57. Dne 28.10.1756 byl povýšen na generálmajora, 1760 pak na polního podmaršálka (hodnost obdržel zpětně k 24.1.1758).
Literatura a prameny
Generální štáb: "Die Kriege Friedrich d. Grossen" sv.3, Berlin 1901
Bericht des Oberamt-Advokats Chr. Glieb. Cunitio, 1757 (S. 9, 10, 12 19)
"Briefe des Zittauer Rates vom 25 u. 27.7.1757 an das Oberamt"
F. M. Mayer: "Geschichte sed siebenjährigen Krieges", Beiträge, Innsbruck, 1886
K. v. Priesdorf: "Soldatisches Führeertum", Hamburg, 1937-1942
Edler v. Janko: "Laudons Leben", Vídeň, 1869
N. N. "Hans K von Winterfeld und der Tag von Moys", Zgorzelec (PL), 1857
V. Pinkava: "Geschichte der Stadt Gabel", Jablonné v Podještědí, 1807
D. Koch: "Heimatkunde d. Schulbezirkes Deutchs-Gabel", Cvikov
K. Stein: "Pomníky pod Studencem", příspěvek z roku 2005
A. Pillersdorf: "Das 57 IR Fürst Jablonowski", Vídeň, 1857
G. Ernst: "Geschichte des K. u K. neuten Husarenregiments", Vídeň, 1862
A. v. Treuenfest: "Geschichte des K. u K. Husaren-Regiments Nr. 4", Vídeň, 1903
G. Schreiber: "Des Kaiser Reiterei", Vídeň, 1967.
G. Schlag "Usner Leben und Blut für die Königin", Eisenstadt, 1999
Kolektiv: "Pod císařským praporem", Praha 2003