Lužické hory
Česky Deutsch English Francais

Historie Lužických hor

Polski marsz z Lužice do Čech
Polští vojáci a osvobození severu Čech v květnu 1945

Napsal PaedDr. Jindřich Marek

Svobodník Antoni Miechowicz z 2. kulometné roty 34. pěšího pluku byl vyslán svým velitelem roty s důležitým hlášením k veliteli praporu. Cestou byl však napaden střelbou německého snajpra. Miechowicz však neustoupil, jen se skryl a trpělivě čekal, až snajpr prozradí svoje skryté stanoviště. Potom se s ním dostal do přestřelky a zastřelil jej. Stalo se odpoledne v úterý 8. května 1945 v nejsevernějším českém pohraničním výběžku v lesích nedaleko městečka Lobendava...
Dnešní Lobendava ve Šlukovském výběžku je ospalé místo "na konci světa", který by však neměl být zapomínán, jak se o tom letos zmínil i současný český předseda vlády, když na oslavách amerického osvobození Plzně upozornil na to, že bychom nikdy neměli zapomenout i na podíl dalších národů na osvobození naší vlasti, a mimo jiné zmínil i polské, belgické a rumunské vojáky.
To je i důvod proč vznikl tento text, protože bronzový polský orel na lobendavském hřbitůvku spolu s 19 jmény důstojníků a vojáků 2. polské armády, kteří zde padli poslední den 2. světové války, mne dlouhou řadu let provokoval k mnoha otázkám, na které jsem se zatím pokusil odpovědět alespoň těmito řádky.

KRVAVÁ LUŽICE

Dne 8. srpna 1944 bylo hlavním velitelstvím polských jednotek na východní frontě rozhodnuto postavit 2. polskou armádu (2. AWP), jejíž výstavbou a velením byl pověřen hrdina španělských mezinárodních brigád divizní generál Karol Świerczewski (1897-1947). Přestože byla tato armáda budována polskými komunisty v úzké spolupráci se sovětskou armádou, její personální složení bylo rozporuplné stejně jako celé tehdejší Polsko.
Na jedné straně jádro pěších pluků tvořili bojovníci z rozpuštěných partyzánských oddílů levicové Armie Ludowe (AL), na straně druhé se příslušníky 2. polské armády stalo i mnoho bývalých bojovníků z prolondýnské Armie Krajowe (AK) z okolí Vilna, Lublina, Lvova a dalších východních oblastí předválečného Polska. Do některých svazků vznikající armády (hlavně do 8. pěší divize) byli také zařazeni varšavští povstalci, kteří se probojovali na sovětskou stranu fronty z varšavského předměstí Praga.
Hlavní masu armády však měli tvořit dobrovolníci polské národnosti z oblastí, které zabral Polsku v září 1939 Sovětský svaz (západní Bělorusko, Ukrajina, Litva), a mobilizovaní (především ročníky 1921-1924, záložní důstojníci do 50 let a aktivní důstojníci do 60 let) muži z východního Polska. Tak můžeme mezi vojáky najít krajní politické názory od slepé poslušnosti komunistů k Stalinovu Sovětskému svazu až po zuřivou nenávist mnoha polských vojáků vůči sovětům - především po neblahých zkušenostech ze září 1939, zprávách o vraždách polských důstojníků v Katynu a zkušenostech se sovětskou mocí při jejím příchodu na polské území v roce 1944. Všechny Świerczewského vojáky však spojovaly pro Poláky tak typický vysoký stupeň vlastenectví, národní hrdost a především nenávist vůči nacistickým okupantům.
Tvorba této armády však narážela na mnoho potíží od nedostatku výzbroje, výstroje, zásobování až po pomalu doplňované stavy. Ukázalo se, že především mobilizované ročníky 1921-1924 jsou v důsledku kruté nacistické okupace velmi slabé. A tak se v jednotkách 2. polské armády objevilo i 1 720 žen a několik tisíc sovětských důstojníků (především v některých velitelských a instruktorských funkcích a ve velení technických, dělostřeleckých a obrněných jednotek, protože armáda byla v drtivé míře vyzbrojená sovětskými zbraněmi). To samozřejmě sovětskému velení vyhovovalo, mělo tak nad Poláky větší kontrolu a raději drželo v internaci stovky důstojníků AK, než by jimi doplnilo těžce formovanou armádu. Za zmínku zde potom stojí i zvláštnost, že sovětští důstojníci v 2. polské armádě sloužili buď v sovětských uniformách a nebo v polských, pokud dostatečně ovládali polštinu.
Dne 20. března 1945 byla 2. polská armáda, jejíž jádro tvořilo 5 pěších divizí, připravena k boji a přešla (spolu s 1. polským obrněným sborem gen. Kimbara) pod velení 1. ukrajinského frontu maršála Koněva. V té době dosáhla armáda i s Kimbarovým sborem počtu 90 000 osob, 550 tanků a samohybných děl a 1 600 polních děl a minometů. Její slabinou, s výjimkou obrněných jednotek, byla především minimální motorizace útvarů pěchoty.
Již v noci 28. března 1945 byla vysazena pětičlenná paraskupina, které velel poručík polské armády Jan Sulik. Členy skupiny byli polští vojáci Stefan Odrobina a Tadeusz Górnicki, sovětská radistka Anna Kundravcevová a zběh z německé armády, uváděný jen pod jménem Willi. Výsadek odstartoval z letiště u polské Czenstochové jako zpravodajská skupina 1. ukrajinského frontu a měl působit v prostoru lužického Budyšína. Omylem byl však vysazen v Čechách v prostoru Růžovského vrchu mezi obcemi Bynovec a Růžová, a proto se z rozkazu řídícího štábu přemístil po úniku z německého zátahu do České Kamenice a zaměřil se na získávání vojenských údajů v tomto prostoru.
Za tím účelem se polští parašutisté nechali jako "ostarbeitři a uprchlíci před bombardováním" tamním pracovním úřadem zaměstnat na nádraží (Sulik) či jako mechanici ve vojenských opravnách (Odrobina a Górnicki). Němec Willi v uniformě wehrmachtu zjišťoval stav vojenské posádky v Žitavě, kde jen zázrakem unikl zatčení. Radistka Anna zůstala v ilegalitě a z věže bývalého českokamenického pivovaru vysílala až do konce války cenné zprávy, které měly později beze sporu svůj užitek i pro jednotky 2. polské armády.
Když 16. dubna 1945 zahájila sovětská vojska mohutnou ofenzívu na frontě od Baltského moře až k českým pohraničním horám, jejímž hlavním cílem byl Berlín a ve všeobecném směru potom Labe a demarkační čára se Spojenci, měla 2. polská armáda zaútočit ve směru na Drážďany a krýt hlavnímu uskupení levý bok. Ještě před zahájením operace si 2. AWP vytvořila dvě předmostí u Rothenburgu, ze kterých rozvíjela svůj další postup. Zpočátku se polský útok rozvíjel, na rozdíl od jeho sovětských křídel, úspěšně a do 22. dubna dosáhly 8. a 9. pěší divize s 1. obrněným sborem pozice ve vzdálenosti 8-10 km od Drážďan! Rychlým postupem se však celá armáda roztáhla v koridoru o délce 85 km, ovšem širokém pouze 15-20 km, ve kterém se navíc stále nacházely obklíčené německé posádky.
Za této situace německé jednotky na jihu vyrazily do masivního protiútoku a generál Świerczewski požádal maršála Koněva o dovolení zastavit útok na Drážďany a plnou silou se vrhnout na dotírajícího protivníka. Místo toho obdržel od Koněva kategorický rozkaz pokračovat v útoku. Świerczewski disciplinovaně poslechl, a tak následky toho na sebe nenechaly dlouho čekat, protože německé jednotky rozdělily rychle polský koridor na tři části...
Dne 22. února 1945 byl v Tauer zničen štáb polské 5. pěší divize a její velitel generál Aleksander Waszkiewicz byl německými vojáky zavražděn. Nebyl to však zdaleka jediný nacistický zločin v této oblasti. Téhož dne zapálili nacisté v lužické Hućinje (Guttau) školu, v které byl lazaret polských vojáků, 25. dubna povraždili němečtí vojáci u Słoneje Boršće (Salzenforst) 14 raněných Poláků a 26. dubna napadly nacistické jednotky v Hórkach u Chrósćic transport s 200 těžce zraněnými vojáky polské 9. pěší divize a celý jej vyvraždily!
Mezi Sprévou a řekou Schwarzer Schöps se ocitl v obklíčení i 5. pluk těžkých tanků a 16. obrněná brigáda, která v tomto boji ztratila 700 mužů a 22 tanků. Němci zaútočili i na Budyšín a po rozhořčených bojích město 24. dubna odpoledne opět dobyli. Polští vojáci se rozptýleni a v obklíčení probíjeli na sever. Dne 25. dubna byla od Drážďan stažena k Budyšínu i 8. polská pěší divize, čímž 9. pěší divize s 15. plukem z 5. pěší divize zůstala daleko na západě zcela osamocena.
Druhý den Němci obnovili útok ve směru na sever od Budyšína, kde se ale už nacházela většina polských jednotek. Německý útok je zatlačil ještě 5 km na sever. Tím se 9. divize u Drážďan ocitla v obklíčení a musela se do 28. dubna v těžkých bojích probíjet na sever. Do linií zoufale se bránících Poláků však již začaly pronikat sovětské jednotky od severu, a když se německý útok konečně zastavil, vytvořila se souvislá frontu zhruba 10 km severně od Budyšína. Němečtí velitelé po tomto snad posledním úspěšném útoku celé války nešetřili pro své vojáky vyznamenáními, nicméně Koněvův záměr obětovat 2. polskou a sovětskou 52. armádu nerušenému průběhu útoku hlavních sil 1. ukrajinského frontu na Berlín se zdařil.
Za to však polské jednotky zaplatily krvavou daň, když v bojích o Lužici ztratily vedle 170 tanků a 55 samohybných děl především 4902 mrtvých, 10 532 raněných a 2798 nezvěstných vojáků!

PŘES ČESKÉ HRANICE

Po krvavých bojích v Lužici dostala 2. polská armáda již v pátek 4. května 1945 rozkaz maršála Koněva prolomit nepřátelskou obranu na úseku mezi lužickými městečky Kamjenc a Njeswačidlo (Kamenz a Neschwitz) a postupovat na čáru Bad Schandau - Ebersbach a potom dále do Čech. K útoku v rámci tzv. pražské operace měli být Poláci připraveni již 6. května. Generál Świerczewski rozdělil svou silně pošramocenou armádu do dvou sledů. V prvním byly 9., 5., 8. a 7. pěší divize, ve druhém 10. pěší divize a 1. obrněný sbor jako armádní rychlá skupina. Hlavní útok mělo provést pravé křídlo armády silami 9. a 5. divize, částí 16. obrněné brigády a několika dalších menších jednotek.
Podívejme se například v jakém stavu nastupovala k následnému osvobozování severu Čech 8. pěší divize, která měla (v závorce je uvedeno vždy požadované tabulkové číslo z počátku berlínské operace) 664 důstojníků (1261), 1 708 poddůstojníků (3 239) a 4 421 vojáků (6 840). Stejná situace byla i ostatních divizí a podobné příklady by se daly uvést i u chybějící výzbroje.
Protivníkem polských jednotek byly zleva doprava především 269. a 72. německá pěší a 545. granátnická divize 4. tankové armády Schörnerovy armádní skupiny "Mitte". Během nedělního večera 6. května polské průzkumné čety jednotlivých divizí zjistily, že se hlavní síly protivníka pokouší nenápadně odpoutat a stáhnout na jih. Generál Świerczewski se proto rozhodl zrušit ranní dělostřeleckou přípravu a zahájit okamžité pronásledování nepřítele. Německá obrana se soustřeďovala především v obcích a na komunikačních uzlech. Postup 9. pěší divize probíhal 7. května zpočátku zcela bez odporu, teprve v hloubce území dostihla zadní voj německé 269. divize; v pásmu 5. a 8. pěší divize však probíhaly boje hned od počátku. V prostoru Taschendorf polské tankové jednotky narazily na silné protitankové prostředky.
Druhý den útoku v úterý 8. května 1945 se Poláci střetli se zadním vojem 269. Infanterie Division u Bischofswerdy, Neustadtu a v lese jižně od Ulbersdorfu. Ještě tentýž den dosáhlo pravé křídlo 2. polské armády Labe, zatímco levé křídlo vstoupilo konečné definitivně do Budyšína a poté jednotkami 8. pěší divize plukovníka Józefa Grażewicze i na území předmnichovské Československé republiky...
V 8.20 hod. začal polský 34. pěší pluk plnit svůj první denní úkol při boji o silné ohnisko odporu nepřítele v Neukirch (Wjazońca) - malebném městečku s moha hrázděnými domy, které leží již jen pár kilometrů od české hranice. Průběh boje shrnuje ve svém hlášení náčelník štábu pluku kapitán Jan Grablis: "Šli jsme úsilovným pochodem s patřičným zabezpečením. Čelním hlídkám byla přidělena samohybná děla SU-76 z 11. oddílu samohybného dělostřelectva.
Z předměstí Neukirchu se naše čelní oddíly dostaly do silné německé kulometné palby. Okamžitě byl vydán 3. praporu rozkaz k útoku levým křídlem přes kótu 401. Němci útočící prapor přivítali i zde palbou z kulometů a minometů.
Prapor však využil zalesněný terén na sever od wzgórza k přesunu na jih, po kterém na Neukirch udeřil z týlu. 2. prapor zatím, podporovaný děly pancernymi, se probil přes křižovatku cest a poblíž kostela vešel do části Neukirch Ost. Potom se pohybujíc podél trati uzavřel obklíčení Neukirchu z jihu. Po dvou hodinách útoku zůstali Němci obklíčení v centru městečka a při vědomí beznadějnosti své situace se vzdali.
Získáno bylo 70 zajatců a několik německých důstojníků a vojáků padlo, ztráty byly i na straně civilních obyvatel. Na naší straně během bojů padli četař Jerzy Biechoński, desátník Eugeniusz Kafel a 9 vojínů. Mimo to bylo několik vojáků lehce i těžce zraněno..."

V bojích o Neukirch se vyznamenal desátník Henryk Dobosz z 2. střelecké roty, který v čele svého družstva odrazil protiútok německých samopalníků a zabránil tak zničení tří tančíků(?). Zmínku si zaslouží i desátník Bolesław Mackiewicz a vojín Jan Bożek z 5. střelecké roty, kteří jako jedni z prvních vnikli do městečka a granáty zničili kulometné hnízdo, čímž umožnili své četě zlomit nepřátelskou obranu a zabránit ztrátám v řadách svých kamarádů.
I další postup pluku potom probíhal v kopcovitém zalesněném terénu, kdy se pohyboval po pravé straně silnice Neukirch - Lobendava, obcházejíc Steinigt-Wolmsdorf, který později obsadil 36. pěší pluk.
Brzy na to vstoupily jednotky polského 34. pěšího pluku u dnešní osady Severní (tehdy Hilgersdorf) na české území. Prvními padlými polskými vojáky na naší půdě byli desátník Stanislaw Wendrak a vojín Florian Wojno z 1. minometné roty, kteří padli pod kulometného dávkou poté, když vytáhli na úbočí kopce nad obcí pěchotní 82 mm minomet, kterým začali ostřelovat německé pozice.
Boj o Lobendavu řídil kapitán Jan Grablis, který později o boji napsal: "Nepřítel ustoupil z Hilgersdorfu do Lobendavy a posilnil tak její posádku. Postupovali jsme za ním s důkladným průzkumem trasy pochodu. Na čele jely samohybná děla, které byly náhle z okraje Lobendavy přivítány palbou z kulometů a protitankových děl.
Jedno z našich děl bylo podbito a zůstal v něm jeho do tváře těžce zraněný velitel. Nařídil jsem okamžitě plukovním minometům a dělostřelectvu zaujmout stanoviště a zahájit palbu na Lobendavu. Rozkaz k úderu dostal i 2. prapor pod velením poručíka Żwirského - předválečného praporčíka z povolání u jednoho z tarnowských pluků. Żwirski, byl svými vojáky velice milován a přezdíván "statkář Żwirski".
Teď vysunul 4. střeleckou rotu v rozvinuté rojnici na vrch, dominující nad městečkem. Její objevení se Němci okamžitě zahrnuli palbou z kulometů a minometů. 3. prapor dostal zatím rozkaz obejít městečko po okraji lesů položených na západ od Lobendavy a dostal se až na pozice 4. roty. Velitel 3. praporu poručík Sosną byl se mnou domluven, že až se dostane z jihozápadní strany do nepřátelského týlu, vystřelí dvě červené rakety.
Zakrátko nám rakety daly signál k útoku. Němci, když však viděli, že je obkličujeme, začali klást stále menší odpor a vzatí do křížové palby po tříhodinovém boji kapitulovali. Do zajetí nám padlo 130 Němců i s plukovníkem. V boji o Lobendavu padli na naší straně podporučík Kaziemierz Kaczyński, desátník Antoni Grocki a 17 vojáků. Při organizování útoku se zvláště vyznamenal poručík Żwirski.
V Lobendavě pluk dobyl cennou kořist v podobě německých nákladních aut. Na tato auta teď nasedla část vojáků, kteří se s podporou zbylých samohybných děl stali základem naší "motorizované" jednotky..."

U padlého podporučíka Kaczyńského je třeba doplnit, že šlo o velitele jedné z čet 4. střelecké roty, který k 34. pěšímu pluku dorazil před pouhými dvěma dny 6. května 1945...
V bojích o Severní a Lobendavu si zasluhuje zmínit i dobrá spolupráce pěšáků s osádkami SU-76 11. oddílu samohybných děl. Pěšáci chránili obrněnce především před střelci z pancéřových pěstí i před útoky nepřátelských samopalníků.
Jedno z děl i s desantem vojáků 5. střelecké roty se například vedralo do hloubky nepřátelské obrany, kde však došlo k poškození jeho pásu a tak jej Němci obklíčili. Vojín Antoni Apoloniuk jako první seskočil z děla a zahájil boj. Zabil tři Němce a zbývající odrazil palbou, čímž umožnil svým kamarádům, aby pomohli s opravou pásu a tím i zpojízdněním děla.
Podobně se zachoval i desátník Stanisław Kołodziej ze 4. střelecké roty, který byl v desantu na samohybném děle označeným číslem 69. Palbou z ukořistěného německého lehkého kulometu odrazil útok z léčky, kde zabránil střelcům z pancéřových pěstí zničit dělo.
Dalším hrdinou prvních bojů ve Šluknovském výběžku byl četař Jan Sobotowicz z 2. minometné roty. Ten byl při palbě německého dělostřelectva na postavení jejich rotních minometů ráže 82 mm raněn, ale neopustil bojové stanoviště a pomohl přesunout minomety na bezpečnější místo, při čemž byl opět zraněn.
V úseku 8. střelecké roty, útočící na levém křídle pluku vynikli potom desátník Stanisław Tarasiewicz a vojín Stanisław Buczyński. Oba strhli několikrát svoji rotu do útoku, nejprve proti Severní a potom na Lobendavu, kde byli oba zraněni.
V době, kdy 2. a 3. prapor útočily na Lobendavu, 1. prapor bojoval o Novou Vísku a dobyl ji při prvním útoku. Jako jeden z prvních příslušníků 3. střelecké roty do ní vnikl zástupce velitele pro věci politickovýchovné (politruk) četař Stanisław Ludo. Obešel Němce z týlu a zaskočil je nečekanou palbou, kdy jich šest zabil a další tři zajal.
Četař Eugeniusz Franuszkiewicz - další "politruk", tentokrát z 2. čety, po obsazení Nové Vísky v čele čety pronikl do týlu Lobendavy a zde odvážným útokem zlikvidoval skupinu patnácti nacistů, čímž výrazně pomohl 2. a 3. praporu při dobývání této obce. Oba poddůstojníci obdrželi za boje u Lobendavy "Krzyż ´Walecznych".
Během bojů o Lobendavu bylo mnoho polských vojáků zraněno. Za jejich rychlý transport z bojiště a poskytnutí jim první pomoci se výrazně přičinil devatenáctiletý vojín zdravotní roty Romuald Rutkiewicz, který toho dne odnesl nejvíce zraněných a byl příkladem mužnosti pro ostatní saniťáky, kteří se rovněž snažili nezůstat pozadu.
V úterních bojích 34. pěší pluk ukořistil nepříteli 4 děla, 38 nákladních automobilů, 26 motocyklů a značné množství pěchotních zbraní. Sám ztratil 2 děla a 1 minomet.
Koncem dne dorazil do saského městečka Sebnitz, kde zůstal na noc.

SMRT SE NEVZDÁVÁ

Brzy ráno ve středu 9. května 1945 vyrazil ve dvou kolonách na jih do Čech i polský 36. pěší pluk. Nebylo to v kopcovitém zalesněném terénu na úzkých cestách nijak jednoduché zvláště pro dělostřelectvo a vozatajstvo. Vojáci museli často koním pomáhat tlačit do kopce a naopak při sjezdech brzdit. Na cestách panovaly zácpy, protože se na nich nemohly bojové jednotky i se všemi povozy stěsnat.
Kolem osmé hodiny ranní jednotky 36. pluku překročily české hranice ve směru na Lipovou. Když se však předvoje 1. praporu přiblížily na vzdálenost několik set metrů do malebně v dolině položené obce Röhrsbach (dnešní osada Liščí), dostaly se do palby kulometů a čelo praporu zároveň zasypaly střely z děl a minometů.
Jak se ukázalo na linii Lobendava - Liščí - Sohland vybudovaly zbytky německé 72. pěší divize generálporučíka Hugo Beisswängera a jedné bojové skupiny SS obrannou linií, která disponovala dělostřelectvem i tanky. Okolo tří hodin trval boj o vypuzení Němců z Liščí. Přes ostřelování obce z plukovních děl a baterie 37. pluku lehkého dělostřelectva nebylo dosaženo zprvu úspěchu. Nepřítel se bránil zarputile při využití výhodného postavení v terénu.
Velitel pluku pplk. Kiryluk nechal proto rozvinout do útoku jen po dvou střeleckých rotách od obou prvosledových praporů, protože rozvinutí větších sil nebylo v tomto terénu možné. Avšak až vyslání roty samopalníků do týlu nepřítele, způsobilo jeho ústup. Mnoho Němců se však také vzdalo.
Nebyl to však konec bojů na české hranici. Po pouhé hodině byl 1. pěší prapor v Liščí napaden německými děly, ukrytými v lese na východ od městečka Lipová a z kulometů na věži lipovského kostela. Jednou ze střel byl například zabit vojín Aleksander Wilniewczyk, který je dnes v Lipové pohřben v hrobě č. 264/II. Kromě toho byly jednotky pluku ostřelovány i baterií děl ráže 75 mm z oblasti železniční zastávky v kvadrantu 5257 a minomety z oblasti Markéta v kvadrantu 5251.
Po zaměření se na tyto ohniska odporu se na ně přenesla silná palba všech plukovních děl a minometů a také dvou baterií 37. lehkého dělostřeleckého pluku. Tehdy také vyrazila 2. střelecká rota, které velel praporčík Łysakowski, a po příkrém úbočí se dostala na kraj lesa severovýchodně od Lobendavy a odtud zaútočila na pozice Němců v prostoru Markéta.
Zároveň 6. střelecká rota praporčíka Łaszczewského zahájila postup proti stanovišti nepřítele na železniční zastávce. Obě roty vyhnaly nepřítele z těchto postavení a zajistily tak bezpečí po dobu přesunu celého pluku, kdy se potom vrátily opět ke svým praporům.
Zbývající roty 1. a 2. praporu pokračovaly v postupu jižním směrem na Mikulášovice. Jejich postup v členitém terénu byl nelehký a plukovní kolona se nakonec natáhla do délky několika kilometrů.
Vpředu pluk zajišťoval předvoj v síle dvou zesílených střeleckých rot a z boků průzkumné hlídky. Odpočinku se zde však polští vojáci nedočkali. Kolem poledne v Mikulášovicích narazili opět na nepřítele. Především ze severních svahů nad protáhlým údolním městečkem začaly polské pozice ostřelovat děla a minomety. Proti těmto německým postavením ihned vyrazily dvě střelecké roty 1. praporu, ale pro silnou nepřátelskou palbu v celém pásmu postupu museli pěšáci načas zalehnout. Nakonec Poláci přece jen z některých palebných postavení Němce vyhnali a ukořistili při tom 2 protiletadlová děla. Strmý a zalesněný neznámý terén jim však neumožnil dosáhnout všech německých postavení a tak například jedna z dobře ukrytých baterií vícehlavňových minometů pokračovala v palbě nadále a až později polští vojáci našli děla i minomety, opuštěné však již svými obsluhami.
Když začal boj o Mikulášovice, nařídil velitel divize, aby 36. pluk vázal s podporou 37. pluku lehkého dělostřelectva nepřítele v čelním postavení, zatímco 34. pluk měl městečko obejít jihozápadním směrem a 32. pluk od severovýchodu.
Zpočátku neuspěl ani druhý útok 36. pluku, ale když nepřítel zjistil, že mu od dalších dvou pluků polské divize hrozí obklíčení, dal se na ústup.
Plukovník Grażewicz tehdy nařídil 32. a 34. pluku rychlý postup dále do českého vnitrozemí, zatímco 36. pluk měl za úkol zlikvidovat zbývající ohniska odporu v Mikulášovicích. Po hodinovém boji tento pluk osvobodil městečko a zajal početnou skupinu příslušníků 72. pěší divize wehrmachtu. Jak se ukázalo, kromě nich zde s Poláky bojovala i jednotka SS, která zde původně hlídala vězně při místní muniční továrně.
Potom dostal pluk za úkol postupovat rychle v druhém divizním sledu za 32. plukem. Tento den se však již němečtí vojáci, jednotky SS a oddíly vlasovců již pluku na vážnější odpor nepostavily. Jakmile se někde objevily čelní polské hlídky, dal se nepřítel okamžitě na panický útěk. V noci 36. pluk dorazil do obce Rynartice, aby si na chvíli odpočinul a ráno opět postupoval po trase Jánská - Markvartice - Ploučnice u Žandova. V 19.00 hod. 10. května 1945 čelní oddíly 36. pěšího pluku dorazily do obce Lukov u Úštěku, kde skončila bojová cesta pluku a jeho vojáci se poprvé po mnoha týdnech mohli v klidu a pohodě uložit k mnohahodinovému spánku.

DALŠÍ POLSKÉ PLUKY V ČECHÁCH

Podívejme se nyní na levé křídlo 8. pěší divize a tím na postup polské 7. pěší divize plk. M. Pruse-Więckowského, která vstupovala na naše území z Lužice o den později. V šest hodin odpoledne 8. května dosáhl její 33. pěší pluk Schirgiswalde (Šěrachow), 35. pěší pluk Wurbis a 37. pěší pluk Ober Cunewalde. Pro odpor sice malých, ale dobře zamaskovaných, skupin nepřítele plukovní kolony 7. pěší divize s jednotlivými oddíly 38. pluku lehkého dělostřelectva zastavily na noc další postup.
Ráno ve středu 9. května 1945 válka již oficiálně neexistovala, ale pro vojáky polského 35. pěšího pluku to byl jen sen, protože je čekal ještě předlouhý "marsz" přes Lužické hory k Labi s tím, že sice mnozí němečtí vojáci zahodí zbraně a nebudou pomýšlet na boj, ale na jejich pochodu budou na ně číhat jiné skupiny, které budou chtít palbou ze zálohy jejich postup alespoň na chvíli zastavit. Komu by se chtělo umírat první den míru?
Rozkaz velitele 2. polské armády generála Świerczewského na 9. květen 1945 byl však jasný: "Pro rychlé vyplnění úkolu čtvrtého dne operace je nutné využít všechny prostředky, naložit pěchotu na auta, tanky, samochodné děla, či jakékoliv povozy..."
Pro 35. pěší pluk pluk však problémem byla především skutečnost, že s výjimkou několika ukořistěných aut a traktorů neměl žádné jiné dopravní prostředky. Aby mohl být rozkaz velitele armády splněn a zvýšilo se tempo postupu, museli vojáci v opuštěných obcích "rekvírovat" vše, co mělo kola - od selských žebřiňáků až po jízdní kola. Přesto všechno většina vojáků musela dál po svých...
Pluk nyní pochodoval přes Wurbis a Oppach do Čech po trase Fukov - Království - Krásná Lípa - Rybniště - Falknov. Na jeho čele šel 3. prapor, za tím 1. prapor a na chvostu vozatajstvo. Dělostřelectvo a speciální útvary byly rozděleny k jednotlivým praporům.
Počasí bylo opět nádherné, ale přesun pahorkatinou Šluknovského výběžku nebyl nijak lehký ani pro pěšáky, ani pro koně, které zlobily plně naložené povozy při sjezdech. Trén záhy za čelními jednotkami proto zaostal o několik kilometrů.
Stále bylo nutné pročesávat každou osadu či opuštěný statek, protože místní obyvatelé byli většinou i s dobytkem ukrytí v lesích. Na cestách se mnohde válely rozbité vozy a bryčky. Postup pluku leckde zdržovaly i do vzduchu vyhozené mostky na cestách a také miny. Přechody potom bylo často nutné překonávat pod kulometnou palbou nepřítele. Stačil tak často i jediný německý kulometčík, aby na několik nekonečných minut zastavil polský postup. Potom ho průzkumníci museli obloukem obejít a z týlu zneškodnit. Stalo se, že to byl jednou mladičký hitlerovčík, kterého se podařilo zajmout živého. Při dotazu, proč riskoval život, když jeho kamarádi jsou už dávno pryč, odpověděl: "Byl jsem dán na toto stanoviště a dostal rozkaz střílet..."
Na několika místech nacisté připravili i několik léček. V jedné malé osadě před Krásnou Lípou napadla malá skupina německých vojáků s kulometem a minometem týl pluku a způsobila vážné ztráty zdravotní četě 3. praporu. Několik zdravotníků bylo zraněno a mezi nimi i velitel čety starší seržant felčar Piotr Firsow.
Němci potom na útěku po celé trase pochodu pluku nechávali na cestách poškozený vojenský materiál, munici a poškozená vozidla, která blokovala úzké silničky zdejšího členitého kraje. "U cesty, po které jsme pochodovali," vzpomínal záložní podporučík Talma, "stálo několikahlavňové dělo, zanechané zde Němci s namířenými hlavněmi k nebi. Vypadalo to, jakoby hrozilo nebi za dopuštěnou porážku. Hrozný kolos však zmlkl jednou provždy. Dál při cestě to potvrzovalo mnoho pušek s vraženými hlavněmi do země a kolem nich pohozené tornistry a přilby..."
Polské vojáky na další cestě zaskočily bílé prapory na domech a také pásky na rukávech místních obyvatel. Ještě včera procházeli přes zcela vylidněné vesnice. Vojáky pplk. Smogola však bílé vlajky neoslabily v jejich ostražitosti. Hlídky dál pozorně sledovaly horizont před sebou a pečlivě prohlížely každý můstek, zda není podminovaný. Před vstupem do každé osady byl proveden obezřetný průzkum. Ostražitost se ukázala jako opodstatněná již při postupu kolem Rumburku, kde asi kilometr od tohoto města čelo pluku ostřelovali z jednoho pahorku Němci u kulometu a minometu. Když se prapor kapitána Piankowského rozvinul do rojnice, útočníci zmizeli pod ochranou soumraku, zanechávajíc na svém stanovišti kulomet i minomet. Při prohledávání okolí pahorku a blízkých usedlostí polští vojáci ztratili opět mnoho cenného času. Ve tři hodiny ráno ve čtvrtek 10. května 1945 po 36 kilometrech těžkého denního pochodu vyčerpaní vojáci 35. pěšího pluku konečně dorazili do obce Falknov, kde si udělali krátkou noční zastávku.
Únavný pochod na jih prožil v těch dnech i 33. pěší pluk. Když ráno 9. května obnovil svůj postup, narazil opět na odpor německých jednotek. Za Schirgiswalde u kóty 417,8 byla plukovní kolona napadena palbou z kulometů, děl a minometů, která vážně zranila několik polských vojáků. Desátník průzkumného družstva 7. baterie 38. dělostřeleckého pluku Stanisław Sidor zde padnul. Po zlomení německého odporu polští vojáci obsadili již bez velkého odporu v 10.00 Sohland (Załom) a v poledne u českých Rožan překročili česko-saskou hranici a brzy po té 33. pluk vstoupil do nejsevernějšího českého města Šluknova, odkud rychle postupoval dále po trase Kunratice - Chřibská, kde v noci přerušil svůj postup. Během dne tento pluk, kterému velel major Piotr Siginiewicz, vzal do zajetí 2 důstojníky a 110 německých vojáků, ukořistil sklad s 500 padáky, na 60 osobních a nákladních aut, 12 děl různých ráží, 30 kulometů a množství pěchotních zbraní.
Začínal mír, a proto si někteří polští vojáci bez ohledu na nebezpečí snažili jeho první chvíle vychutnat, což dokládá i vzpomínka, kterou zanechal tehdejší příslušník štábu 38. pluku lehkého dělostřelectva poručík Zdzisław Figielski: "Velitel pluku mne poslal s hlášením do štábu 7. divize. Sedl jsem na motocykl a uháněl. Bylo teplé nádherné počasí a na zpáteční cestě jsem si na chvíli lehl do trávy pod strom, abych si na okamžik odpočinul. Najednou jsem na chvíli usnul, když mne však brzy vzbudily lidské hlasy.
Vstal jsem a vyběhl na cestu. Několik desítek metrů přede mnou šel oddíl neozbrojených německých vojáků. Když mě uviděl jejich důstojník, dal povel k zastavení, šel ke mně a zeptal se, kde je nejbližší zajatecký tábor. Zapůsobilo to mne opravdu velice. Ještě včera tihle lidé vraždili naše zajatce a dnes se ptají na svůj zajatecký tábor..."

Ve středu 9. května 1945 se na levém divizním křídle dostal do bojů s Němci i 37. pěší pluk, kterému velel podplukovník Włodzimierz Zinkowski. Jeho útvar dorazil v poledne do Rumburku, kde se střetnul se silnou skupinou příslušníků SS, kteří ještě disponovali kulomety, minomety a rychlopalnými protiletadlovými děly. Hlavní ohnisko odporu nacistů bylo v nárožní budově dnešních ulic Komenského a Svobodovy, kde tuto událost desítky let připomínaly stopy po střelách u oken v zadní části budovy. Nakonec odpor Němců zlomila četa 76 mm pěchotních děl, které velel ppor. Romaszenko. Tím však boje na českém území pro "sedmatřicátníky" neskončily...
Hodinu po bojích u Rumburku provedli nacisté proti pochodující koloně 1. a 3. praporu 37. pěšího pluku ze zalesněných kopců za městem protiútok v síle několika set mužů, z nichž část byla v civilu. Útočníky zastavila a rozprášila po lesích opět přesná palba plukovních děl. Jejich pronásledováním se však nikdo nezabýval a pluk rychle postupoval na jih, aby po denní dávce 35 kilometrů na noc skončil ve Cvikově, kam již předtím pronikli příslušníci sovětské 28. armády generálporučíka A. A. Lučinského, kteří předtím osvobodili Varnsdorf a pokračovali v postupu na Českou Lípu.

ZA LABEM JE PRAHA...

Německé jednotky již ve čtvrtek 10. května 1945 polské armádě nekladly odpor a tak generál Świerczewski vydal na základě rozkazu velitele 1. ukrajinského frontu příkaz, aby byly bojové akce zastaveny a jednotky se do večera soustředily v následujících prostorech: 5. pěší divize - Valkeřice, Rychnov, Zubrnice; 7. pěší divize - Liběchov, Štětí; 8. pěší divize - Konojedy, Úštěk, Liběšice; 9. pěší divize - Dobrná, Benešov, Boletice a 10. pěší divize - Zakšín, Suchorady, Rašovice; 1. tankový sbor měl opustit Mělník a seskupit se ve vzdálenosti 3 km na východ od Mělníka u Lhotky, Borku a Chloumku.
V určeném čase však místa určení dosáhly pouze 8. a 9. pěší divize, 7. a 10. divize měly před sebou ještě dlouhý úsek cesty a do cíle došly až 11. května. Toho dne opustil Mělník také 1. tankový sbor, jehož 2. samostatný průzkumný prapor majora A. Klimowicze sem dorazil již v poledne, a přesunul se na určené shromaždiště.
Zatímco útvary 2. polské armády zaujímaly 10. května vytčené prostory, jednotky 5. pěší divize ještě pokračovaly v postupu. Pravděpodobně se k nim nedostal včas rozkaz generála Świerczewského o ukončení bojových akcí. Proto divize pokračovala celou noc na 11. května v pochodu na jih a ráno dorazila do Litoměřic a Záhořan.
Z těchto důvodů nepřerušily pronásledování nepřítele v této oblasti i některé oddíly 16. tankové brigády a 28. pluku samohybného dělostřelectva. Malá tanková kolona (3 tanky a 4 samohybná děla) s výsadkem pěchoty 15. pěšího pluku pod vedením podporučíka Henryka Maruszaka neměla spojení s žádným velitelstvím a postupovala bez odporu ku Praze přes Byškovice a Líbeznici.
11. května v 8.00 hod. svedly polské tanky a samohybná děla společně s pěchotou poslední boj s náhodnou skupinkou zbytků hitlerovských vojáků v okolí Ďáblic, při čemž bylo v tomto boji těžce poškozeno jedno polské samohybné dělo.
Po této přestřelce vjela polská tanková jednotka i s výsadkem do Prahy, kde jí obyvatelé města připravili nadšené uvítání. Okolo poledne potom opustili Poláci českou metropoli, aby se spojili se svými mateřskými jednotkami. Ty začaly již 13. května začaly po slavnostní přehlídce v Mělníku, kde došlo k několika ostrým rvačkám Poláků se sovětskými vojáky, odcházet z Čech, aby vojensky zajistily západní Slezsko.
Polské jednotky na čtyřdenní bojové pouti od lužického Budyšína až po český Mělník ztratily 39 padlých důstojníků, 72 poddůstojníků a 180 vojínů. Další 902 polští vojáci byli zraněni. V těchto bojích Poláci pobili 580 německých vojáků, zničili 13 tanků, 28 děl a minometů, 45 vozidel a zajali 3 086 nepřátelských vojínů a důstojníků.
Doufejme, že pomníky s polskými orlicemi v Lobendavě, Mikulášovicích, Úštěku, Rumburku či pražských Ďáblicích nenecháme zarůst trávou či je dokonce, jak bývá nedobrým zvykem v této zemi, odstranit...

(revue literatury faktu Přísně tajné! č. 6/2003)

O autorovi

      Autor článku PaedDr. Jindřich Marek se narodil v roce 1952 ve Šluknově. Je to historik a publicista s dlouholetou muzejní praxí, který od roku 1990 pracoval jako novinář. Působil v týdeníku Signál, v denících Lidové noviny, Mladá fronta Dnes a Svobodné slovo, kde mimo jiné pracoval přes rok ve funkci šéfredaktora. Od října 2005 je poradcem předsedy Senátu PČR. Jako aktivní člen Klubu autorů literatury faktu (KALF) se zabývá především osudy českých vojáků za 1. a 2. světové války. Za svou tvorbu v žánru literatury faktu získal několik literárních cen, mj. Prémii Miroslava Ivanova a Cenu Egona Erwina Kische.

      Vedle autorství více než 300 historických reportáží, několika odborných studií a autorského podílu na třech televizních dokumentech napsal knihy Piloti měsíčních perutí (1992), Ukradený jeep (1995), Jak jsem potkal Kelty (1996), Vladaři dračích údolí (1999 - spolu s O. Brůnou), Pátou kartu bere smrt (2000), Smrt v celním pásmu (2000), Vzdušní donkichoti (2001), Příběhy starých battledressů (2001), Žraloci císaře pána (2001), Šeříkový sólokapr (2002), Piráti svobody (2002), Háchovi melody boys (2003), Pod rakouskou vlajkou (2003), Hraničářská kalvárie (2004), Pod císařskou šibenicí (2004), Barikáda z kaštanů (2005), Šluknovská zrada (2006 - spolu s Jaroslavem Benešem) a Válka v Arktidě (2006).

Kontakt na autora článku: m.jindrich@seznam.cz

Copyright (c) 2003. Všechna práva vyhrazena.

 


Stránky Lužických hor jsou umístěny na adrese: http://www.luzicke-hory.cz
Copyright (c) Jiří Kühn, 1997-2017.